V noci nevycházej 1

Je tu první kapitola... užijte si jí!! (poznámka: vše vyvedené kurzívou jsou vzpomínky Meye na její dětství, ppř. jsou to její myšlenky... :)) m.

První lov 1/2

Šprtala jsem se v dějepisu a snažila si zapamatovat data. A když jsem to zvládla, vypadlo mi zase, kdo a kde v tom roce co uděla. Jednoduše, bylo to beznadějné!! Takhle bych se asi trápila do rána (nebo bych poklidně a s čistým svědomím usla za deskou stolu), kdyby noční klid neproťalo táhlé zavytí - zavřeštění.

,,Zavři okna Meye!" křikla matka z přízemí. Meye, já jsem se zděšeně vrhla k otevřenému oknu. Jak jsem ho mohla nechat otevřené?! Když se začalo stmívat! pomyslela jsem si vyděšeně a okamžitě zavřela okenice. Pak ještě spustila žaluzije, aby ven neprosvítalo slabé světlo z lampičky, které je láká. Mám na mysli Temné. Oddechla jsem si a otočila se. Zavřela jsem okno i okenice, už se mi do pokoje nemůže dostat žádná příšera, pokud jí neotevřu.

Strnula jsem. 

ÁÁÁÁÁÁ, chtěla jsem zavřeštět, ale hrdlo mi ochablo. Stála jsem naproti poloprůhledné matně modré postavě. Byl to kluk, sotva desetiletý, jako já. Přiblížil se ke mě a já nemohla ustoupit. Podívala jsem se mu do jeho mrtvých očí. Byli černé, jen černé. Žádné bělmo. A velké, větší než mají lidé. Dalo se v nich číst jako v knize. Ale převládala tam touha po krvy. Jeho pohled mě pohlcoval, stahoval k sobě. Byla mi strašná zima. Dělalo se mi slabo v kolenou, ale duch mě držel, takže jsem neupadla.

Duch najednou rozzlobeně koukl někam za mě a já se na chvilku odprostila od jeho vlivu. Konečně jsem se zmohla na tiché: ,,Mami!" Ale i to stačilo. Těsně před tím, než si můj život vzal duch úplně, tak do pokoje vletěla mamka. Nevím, co udělala, ale duchův smrtící dech mi už nevysával život a už jsem zase začala ovládat své končetiny.

A konečně udělala to, co jsem chtěla udělat na začátku. Začala jsem zděšeně křičet.

_________

Sevřela jsem rukojeť svého meče pevněji. Duch, malá holčička i smrtelná únava ze vzpomínek vybledly a nastavila se místo nich nervozita a strach. Můj první lov. Je mi konečně 16 a můžu být právoplatným Lovcem! Máma se na mě z předního sedadla usmála a začala něco hledat v tašce. Nechtěla jsem, bránila jsem se tomu, ale vzpomínka se samovolně vrátila, pohltila mě a navázala tam, kde jsem před chvilkou skončila.

 ..............

,,Philipe! Zavolej na Základnu, Meye napadl duch!" zakřičela má maminka podivně klidným hlasem. Čekala bych, že bude vyděšená. Ale ona... ona byla naprosto klidná. To mě nemá ráda, že o mě nemá strach?

,,Mami.." zaskuhrala jsem. Nevím, jestli ze strachu před duchem nebo dětskou ukřivděností. Z toho křiku, kterým jsem před chvilkou ventilovala strach, mi nějak ztuhlo hrdlo. Něbo to byl pozůstatek moci ducha? Každopádně jsem téměř nemohla mluvit.

,,Pšš..  zlatíčko, to bude dobré.." chlácholila mě maminka. Chlácholila... přece jen mě má ráda. Udělala by toto maminka, která své dítě ráda nemá? Svým rozmazaným zrakem jsem si všimla, že má podivné zorničky a že se jí změnili rysy. Zorničky měla jako kočičí a rysy měla více drsné, měla protáhlejší obličej a jakoby - uchechtla jsem se - hadí rysy!! Kdyby teď zakmitala jazykem, jak to ještěrky dělají! Prosím maminko, udělej to! chtěla jsem říct, ale svět se se mnou točil a pohlcovala ho tma. Začala jsem ztrácet vědomí.

,,Meye, nemůžeš teď spát, je hrozně důležité, abys mi pověděla, co se stalo.." řekla mi maminka vážně a já neochotně otevřela oči.

Zakmitej jazykem, maminko!! 

Neřekla jsem to. Vyprávěla jsem místot oho to, co chtěla slyšet má matka.

________

Pousmála jsem se nad touto vzpomínkou. Nebylo to vůbec důležité. Na mysli mám vyprávění toho, co se stalo. Matka to beztak věděla (nebo si to domyslela) sama.  Důležité bylo to, že jsem nemohla usnout nebo bych usla navždy. A asi se stala duchem. Máma mě jen nechtěla stresovat. Tak moc jsem si tehdy přála, aby udělala to, co dělají hadi, když zkoumají vzduch. Vlastně... chtěla jsem to pořád. Ale už jsem moc velká na to, abych něco takového chtěla. Už nejsem dítě. Co nevidět budu Lovcem.

Dále na: http://moira.pise.cz/123302-zacatek-cesty-1kapitola.html