Tik tak
1.část
Dívala jsem se mu do očí a vynakládala obrovskou sílu, abych je udržela otevřené. Celé tělo jsem měla bolavé a unavené, byl to můj poslední boj. Věděla jsem, že se blíží konec a byla jsem smířená. Chris na tom byl jinak, snažil se pořád vymyslet nějaké alternativní řešení. Mohl mě proměnit, ale chtěl, abych měla možnost na ,,normální" život a na normální smrt, protože on sám ji neměl a svůj nesmrtelný život nesnášel. Věděla jsem i proč, slyšela jsem jeho příběh, jak se stal nesmrtelným, zradu, která k tomu vedla a ukončila předčasně jeho mladý život. Vyprávěl mi o ženě, kterou miloval a která mu tolik ublížila. A pak tu byla bolest spojená s proměnou, prý nevydržitelná. Ale co pro jiné bylo nepředstavitelné, pro mě byl denní chléb. Chápala jsem všechny jeho důvody a nezazlívala mu to. Miloval mě, bezesporu, ale za život člověk pozná tolik podob lásky, zvlášť pokud má před sebou věčnost. Všechno je pomíjivé a i když vím, že jeho paměť je dokonalá a nikdy na mě nezapomene, jednou mě přestane mít rád, zasune mě někam daleko do své mysli a vzpomene si jen náhodně, uplyne nějaký čas, Chris potká jinou dívku a zase se zamiluje, a tak se to bude opakovat pořád dokola. Nakonec budu jen bezcenným kamínkem na jeho cestě. Ale nechtěla jsem se zabývat takovými myšlenkami, ne teď, když jsme měli poslední možnost být spolu.
Natáhla jsem k němu ruku a poladila ho po té jeho, pohladil mě po vlasech a políbil na čelo. Hlavu si položil ke mně na polštář a tak jako každou chvíli mi zašeptal, že mě miluje. Nebyla jsem si jistá, jestli mi vynahrazoval ty měsíce, kdy mlčel nebo to jen tak silně cítil, ale v zásadě to bylo jedno, žádná příčina nezměnila význam těch slov. Pro nikoho z nás. Jednou se mě Chris zeptal, proč jsem se do něj zamilovala, tehdy jsem mu prostě odpověděla, že kvůli němu, tomu, jaký je. A v podstatě je to pravda, jen bych to dneska asi řekla jinak. Zamilovala jsem se, protože jsem se chtěla zamilovat, protože to pro mě bylo správné, protože jsem cítila, že ať to bude cokoliv, bude to dobré a protože jsem se nebála. Když jsem ho spatřila, přestala jsem se bát. Odhodila jsem ten strach a vrhla se do toho po hlavě, poprvé a naplno a nelituju toho, protože díky tomu žiju, cítím, jak mi v žilách koluje krev, jak se mi vzduch dere do plic, cítím, jak mi bije srdce...
Můj dech byl mělký a srdce bilo už jen potichu, pomalu a unaveně. Ale ta láska tam byla, možná že zrovna ona mě tak dlouho udržela na živu, možná to byla víra, že všechno bude v pořádku a chvilkový pocit, že pro někoho znamenám svět.
Tik tak, tik tak, tik tak... Slyšela jsem, jak vteřinová ručička pomalu obíhá kolem hodin a měří mi čas.
......................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................