Jsem tady s další kapitolou, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli tuhle povídku ještě někdo čte. Každopádně sem budu přidávat i další pokračování, protože bych TT ráda dokončila. Vím, že prodlevy mezi kapitolami jsou dlouhé a nebudu se na nic vymlouvat, znáte to sami, někdy je období, kdy nenapíšu ani čárku a pak přijde takové, že bych napsala i celý román. No už nebudu dál zdržovat, pokud je tady ještě někdo, kdo TT čte, ať se mu dnešní kapitola líbí :)
Emm
P.S.:Úplně bych zapomněla...další tajemsví :)
Žena
Převalila jsem se na na bok a ucítila něco studeného a tvrdého, překvapeně jsem otevřela oči a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Věnovala jsem Chrisovi úsměv a přitulila se k němu.
,,Dobré ráno, šípková růženko, vyspinkaná?"
,,Unavená..." zívla jsem.
,,To se nedivím, když chodíš v noci po návštěvách a tak.."
,,A tak??? Co to znamená?" smála jsem se.
,,Slečno Dylanová, neprovokujte mě...nebo..."
,,Nebo?"
Bavilo mě Chrise takhle škádlit, věděla jsem, že jsme včera překročili asi spoustu hranic, a tak jsem zkoušela, kam až je můžeme posouvat.
,,No tak, Chrisi, nic tě nenapadá, hm?"
,,Přemýšlím...možná," políbil mě na rameno, ,,bych tě" pokračoval po mé klíční kosti, ,,mohl" přejel ústy po mém krku až ke rtům a chystal se mě políbit, když se najednou odtáhl, ,,takhle mučit.“
,,To nemyslíš vážně! Chrisi! Ale víš co? Mně to nevadí, jsem na to zvyklá, takže to nepovažuju za trest." vstala jsem z postele a vyplázla na něj jazyk.
Chris zvážněl a díval se na mě.
,,Co je?"
,,Jsi nádherná..."
Začala jsem se červenat, protože jsem před ním stála úplně nahá. Ve vteřině stál u mě a hladil mě po tváři.
,,Nemusíš se přede mnou stydět."
,,Už jsi na tohle asi zvyklý, viď?"
Podal mi deku, ,,Zrovna takhle bych to asi neřekl." a otočil se.
Hodila jsem deku zpátky na postel a zezadu ho objala.
,,Promiň, nechtěla jsem být protivná. Jenže je tohle všechno hrozně nové a já jsem zmatená a tak.."
,,A tak?"
Přitiskla jsem se k němu, jak nejtěsněji to šlo a políbila ho na záda, kam až jsem dosáhla.
,,Je mi odpuštěno?"
Zhluboka se nadechl, i když jsem pochybovala, že by to potřeboval, asi zvyk, a otočil se zpátky ke mně. Dívala jsem se na něj štěněčíma očima a párkrát nevinně zamrkala.
,,Nikdy jsem si nemyslel, že se budu zlobit s takovou mladou žábou jako seš ty."
,,Mluvíš jako by ti bylo nejmíň šedesát....Nikdy jsi mi neřekl, kolik ti vlastně je."
,,Amy..." zaúpěl.
,,Promiň...volné asociace...nechci tě provokovat."
,,Ale náramně se ti to daří..."
Skousla jsem si dolní ret a zamyšleně se na něj zadívala ,,Tak co s tím uděláme?"
,,Ty jsi neskutečná!" se smíchem mě zvedl do náruče a svalil mě na postel.
,,Co bys chtěla dneska dělat?"
Hloupá otázka, jen jsem nadzvedla obočí a usmála se, jakoby to nebylo jasné.
,,Já bych navrhovala celý den zůstat v posteli..."
,,No páni, to je ale obrat, minulý týden jsi mi, mám takový pocit, nechtěla dát ani pusu a teď tohle."
Cítila jsem, jak se mi na tváři zase objevil ruměnec, nemyslela jsem to zas až tak doslovně, jak to Chris vzal.
,,Sice jsem to tak nemyslela, ale bránit se rozhodně nebudu...Myslíš, že dokážeme být úplně potichu?"
,,Myslím, že po dnešní noci je to úplně jedno."
Uslyšela jsem někde z dolní části domu hodně hlasitý smích a tipovala jsem to na Michaela.
Pokud jsem se předtím červenala, tak teď jsem musela mít barvu opravdu zralého rajčete.
Zavrtala jsem se pod peřinu a myslela si, že se hanbou propadnu.
,,Slyšeli nás?" Chris jen přikývl, měl co dělat, aby se nezačal smát, mně bylo spíš do pláče.
,,No tak, Amy, nic si z toho nedělej, v domě plném příšer jako jsme my moc soukromí nenajdeš, my jsme na takovéhle věci už zvyklí, žijeme spolu už...no hodně dlouho a tohle prostě k normálnímu vztahu patří a věř nebo ne oni z toho nic nedělají. Možná si z nás chvíli bude Michael utahovat, však ho znáš, ale to je všechno. Neřeš to, hm?"
Přikývla jsem na srozuměnou, radši už jsem to dál nechtěla komentovat.
Chris si mě zase přitáhl k sobě a já si mu položila hlavu na hrudník. Poslouchala jsem, jak mu vzduch putuje do plic a zpátky, nic jiného nebylo slyšet, žádná pulzující krev, žádný tlukot srdce. Naprosté ticho.
,,Chrisi?"
,,Hm?"
,,Budeš mi vyprávět o svém životě?"
Zhluboka se nadechl. ,,A budeš mi ty vyprávět o tom svém?"
,,Tajemství za tajemství." souhlasila jsem.
,,Jmenoval jsem se Christopher Browning, bylo mi osmnáct a měl jsem se ženit. Můj otec byl bohatý obchodník, máma švadlena. Nikdy jsem nechápal, jak se mohli dát dohromady, snad tam někdy předtím byla láska. Vím, že ona ho milovala, ale on se k ní choval jako ke služce. Nesnášel jsem to. Celé město vědělo, že se tahá s kdejakou děvkou a on se tím netajil, ale máma jako by byla slepá, vždycky říkala, že se nakonec vrátí k nám domů. Občas si taky rád přihnul. To byly nejhorší noci. Přicházel pozdě, úplně na mol, ale pořád měl ještě dost síly, aby ukázal, kdo je v domě pánem. Máma mě vždycky schovávala do skříně, aby nevztáhl ruku i na mě. Když jsem byl větší, tak jsem se ji aspoň snažil bránit. Nikdy mi to nemohl odpustit a ona taky ne, myslela si, že musí být poslušná žena a snášet úplně všechno. Začal jsem to doma nenávidět. Bylo mi špatně z toho přetvařování se před ostatními, kteří stejně věděli, jak to je, a hrát si na hodného synka.
Každý měsíc se u nás pořádal plesy, byl jsem hlavní atrakce. Na jeden takový přišla i Elizabeth Deanová, moje budoucí žena. Byla hezká, nejhezčí dívka, jakou jsem kdy viděl. Pamatuji si ten večer úplně jasně. Přišla sama, bez doprovodu. Objevila se uprostřed otcovy řeči, jaký jsem bezvadný syn a jak je na mě právem pyšný, protože na podzim nastoupím na medicínu a budu i nadále našemu jménu dělat čest…Stál jsem tam s přihlouplým výrazem a čekal, až skončí. A pak jsem ji uviděl…Byla nádherná, hnědovláska s čokoládovýma očima, oděná v červených šatech. Okamžitě jsem přestal vnímat okolí a viděl jenom ji. K otcově radosti jsem s ní pak strávil celý večer a nespočet dalších dní. Rozuměli jsme si po všech stránkách, samozřejmě ve vší počestnosti, v té době to ani jinak nešlo, aspoň jsem si to myslel. Po pár týdnech mi bylo jasné, že lepší dívku už nikdy nenajdu. Mýlil jsem se…“ pohladil mě po tváři. Bylo zvláštní poslouchat, jak mluví o svém životě, který byl úplně jiný než tenhle a ještě divnější bylo ležet v jeho náruči a slyšet, jak mluví o své ženě.
,,Pokračuj, prosím…“
,,Netrvalo to ani tři měsíce a byla svatba. Měl jsem pocit, že je všechno perfektní. Na podzim jsem podle plánu nastoupil na medicínu a vedle toho ještě vydělával, abych se o nás postaral.
Po dvou letech jsem si všiml, že něco není v pořádku. Připadalo mi, že se odcizujeme. Celkově to bylo divné. Uvědomil jsem si, že spolu skoro nežijeme. Chtěl jsem zase všechno dát do pořádku, těšil jsem se, jak spolu založíme rodinu a všechno bude zase jako dřív. Byl jsem idiot. Vracel jsem se domů dřív, věnoval se jí. Byl bych pro ni udělal, co jsem jí na očích viděl. Ale nic nepomáhalo. Chovala se ke mně naprosto lhostejně, byl jsem pro ni jen spolubydlící, ne její manžel. To mě ještě víc utvrzovalo v přesvědčení, že někoho má, což by v té době bylo naprosto skandální.
Byl jsem úplně mimo, pořád jsem se hádal s rodiči. S mámou proto, že si myslela, že Elizabeth mě jen využívá, aby se dostala k penězům a zajistila si dobrý postavení. Tenkrát o bylo poprvé, co jsem se zachoval přesně jako on, řekl jsem jí, že zřejmě ví, o čem mluví, když ona byla jen obyčejná švadlena. Nejradši bych si za to nafackoval…Od té doby se mnou nepromluvila. Otec se se mnou hádal kvůli tomu, že jsem pro něj byl zklamání, nebyl jsem podle něj schopnej postarat se ani o svoji ženu, po téměř třech letech manželství jsme neměli dítě, já neměl solidní práci, tím pádem ani dostatečně velký dům, služebnictvo…Pořád mi předhazoval, že jsem nic nedokázal a nic neumím. A nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomoval, že má pravdu. Takže jsem se přestal bavit i s ním. A doma bylo to samé s Elizabeth. Začaly výčitky a hádky. A pak přišlo i to, čeho jsem se celou dobu bál…“
Viděla jsem na Chrisovi, jaké mu dělá problémy mluvit o tom, co se stalo, podvědomě jsem tušila, že už se blíží konec a děsila jsem se toho. S napětím jsem čekala, co bude dál.
,,Pak už jsem se ani nesnažil, byl jsem rád, že se můžu zdržet v práci nebo ve škole, ale zrovna ten den jsem výjimečně dostal volno. Bylo to dvanáctého dubna…“ zamyšleně se na mě zadíval, asi váhal, jestli má pokračovat ,, …1717. Přišel jsem domů o několik hodin dřív a nestačil se divit. Hned ve dveřích mi bylo jasné, co se děje. Moje žena měla pánskou návštěvu. Mohl jsem se sebrat a odejít, ale chtěl jsem aspoň vědět, kdo to je, ten, co nám zničil manželství. Vešel jsem do ložnice a myslel, že se zblázním. Popadl mě takový vztek. Chytil jsem ho za košili a strhl dolu z ní, chtěl jsem ho zabít. Kdyby to byl kdokoli jiný, prostě bych se sbalil a odešel, ale…Byl to můj otec. Celou tu dobu, spali spolu dokonce už předtím, než jsme se poznali…Začali jsme se prát, měl jsem rudo před očima, byl jsem úplně nepříčetný. Nevšiml jsem si, že Elizabeth mezitím odešla, nevšiml jsem si ani, že se vrátila, dokud jsem nepocítil ostrou bolest. Otočil jsem se a ona stála za mnou, držela v ruce dýku celou od krve a dívala se na mě. Oči měla plné nenávisti a opovržení, nebyla tam ani stopa lítosti, ničeho. A pak už si nepamatuju nic, jen obrovskou ránu do hlavy…“
Ležela jsem úplně bez pohnutí, téměř bez dechu. Nedokázala jsem si ani představit, jak strašné to muselo být. Zabila ho jeho vlastní rodina. Panebože…
Objala jsem Chrise, jak nejvíc to šlo. Tolik jsem litovala toho, co prožil. Téměř hmatatelně jsem cítila všechnu tu bolest, která z něj vyzařovala.
,,Moc mě to mrzí…“ dívala jsem se mu do očí, aby věděl, že to myslím vážně, že to nejsou jen prázdná slova.
Políbil mě na čelo ,,Tebe nemá co mrzet, je to minulost a nic se s tím nedá udělat. A víš, už bych to ani nechtěl měnit. Nebýt toho všeho, nepoznal bych tě…“
,,Takže co se stalo potom? Oni tě zabili, že ano…?“
,,Ano, zabili. Ale co bylo dál ti neřeknu, protože teď si s příběhem na řadě ty.“
Zhluboka jsem se nadechla a začala vyprávět…