Ahoj všichni, tak jsem po dlouhé době s další kapitolou! Trvalo to dlouho, ale dala jsem si záležet:) Stihla jsem odmaturovat, udělat příjimačky na VŠ a ještě něco málo nepodstatných věcí a pak jsem se konečně zase dostala zpátky k TT. Tak doufám, že se tu najde ještě aspoň někdo, kdo tuhle povídku čte a že se Vám bude líbit.
Emm
Překvapení
,,Dobrý večer, Thomasi......ano, Matthew James, otec Christophera.....Amy je u nás. Ano....Ne.....V pátek byla v Seattlu, přerušila léčbu........dva měsíce. Morfin. Léky jí nezaplatí, když skončila......přesně tak......ano, to můžu. Samozřejmě. Annie, moje žena, mi říkala, že se chce vrátit do Lakewoodu.....Nevím....Rozešla se s ním......Ne, ještě nepřišel domů.......Nevím, kde je.........Samozřejmě.......Nashle ve čtvrtek."
Slyšela jsem Matta telefonovat s tátou, takže něco dál tajit je zbytečný. Nebylo mi dobře, ani trochu. Po morfinu jsem se cítila malátná, ale aspoň z části tišil bolest. Bylo mi chvílemi hůř než po chemoterapii, ale byly i chvilky, kdy mi bylo lépe. Matt, Annie a Cassie se u mě pořád střídali, přesvědčila jsem je alespoň večer, ať si jdou lehnout, i když jsem si nebyla jistá, jestli vlastně vůbec chodí spát.
Byly dvě hodiny ráno, když jsem se vytrhla z noční můry. Studený pot mi stékal po zádech a já se bála znovu usnout. V celém domě panovalo ticho. Rozhodla jsem se, že se, po x hodinách strávených v posteli a pod účinky léků, podívám na čerstvý vzduch. Vyšla jsem na balkon lemující celou zadní stranu domu a dívala se na noční oblohu posetou hvězdami. Bezděčně jsem si sáhla na krk a zmáčka v dlani křišťálovou hvězdičku, která se mi houpala na řetízku. Všude okolo mě byla tma, dům byl tichý a jeho okolí také. Přešla jsem potichu na druhý konec balkónu a skrz dveře nakoukla do Chrisova pokoje. Vypadal prázdně, zřejmě se ještě nevrátil. Opatrně potichu jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Pomalu jsem procházela pokojem a prohlížela si každou věc, jako bych ji viděla poprvé. Ve tmě všechno vypadalo jinak. Nerozeznala jsem barvy předmětů, nepřečetla jsem nápisy na knihách, ale viděla jsem všechno - jinak. Mohla jsem rozsvítit a vidět vše tak, jak to má být, ale vytratilo by se tím kouzlo, které jsem v tu chvíli spatřovala. Snažila jsem se zapamatovat si každý detail, abych si později, až tady nebudu, mohla přivolat zpátky ty hezké vzpomínky, které mám. Měla jsem nenadálý poocit bezpečí v té sametové tmě. Vzpomněla jsem si na noc, kdy všechno bylo jinak. Bylo těžké uvěřit tomu, že je to teprve měsíc, co se to stalo. Měla jsem pocit, že je to dávná minulost. Tehdy jsem si myslela, že je to napořád, teď jsem věděla, že je konec. Litovala jsem všech hádek a nedorozumění, které jsme mezi sebou měli. Vyčítala jsem si všechny chvíle, kdy jsem se chovala hloupě a dětinsky a ztrácela tak náš drahocený čas. Všechno bylo tak strašně relativní. Čas. Za poslední ch pár měsíců jsem zjistila, že s časem je vždy problém. Ať už se jednalo o poslední měsíce s mámou nebo ty první týdny s Chrisem, všechno jednou nakonec skončí. Čas byl tak relativní a zároveň definitivní, alespoň pro mě. Věděla jsem, že se to blíží. Možná jsem podle lékařů měla ještě dva měsíce, ale co je to proti celému životu? Co je to proti věčnosti, kterou má před sebou celá rodina Jamesových? Co je smrt proti životu? Nejhorší na smrti je to, že život jde dál.
Vyšla jsem zase ven na balkón a posadila se do proutěného křesla stojícího u zdi. Za týden budu mít narozeniny. Bude mi osmnáct... Osmnáct a tím to skončí. Ostatní čekají další roky a ještě před pár lety jsem mezi ostatní patřila i já. Teď už ne. Proč? Dívala jsem se na to hvězdné nebe a přemýšlela, ptala se, proč já? Proč mně není umožnéno žít? Proč nemůžu snít o vysoké, o svatbě, dětech, o stáří? Proč se nemůžu naplno zamilovat a pak se třeba rozejít tak, jako ostatní? Proč mě za těch krátkých osmnáct let potkalo v životě tolik bolesti a nemůže to prostě přestat? Proč? Proč? Proč? Oči jsem pevně stiskla k sobě a přála si, aby všechno bylo jinak. Vzpomínala jsem na Andyho vyděšený pohled, když jsme vjeli do té křižovatky; na mámu, jak ležela celá od krve na podlaze v koupelně; na tátu, když nás opouštěl; na Chrise, když jsem mu dnes ráno ublížila. A pak taky na dobu, kdy jsme ještě byli rodina; na zařizování našeho domu tady ve Stanwoodu; na ten první nákup ve zdejším obchodě a kečupovou historku; na vánoční večírek a Chrisovo vyznání; na dárek, který se mi houpal na krku; na naše rande v italské kavárně.... Bylo toho tolik a přece tak málo.
Ve čtvrtek ráno si mě vyzvedl táta. Byla jsem ráda, že se trefil zrovna do dne, kdy mi bylo dobře. Cassie mě trošku nalíčila, takže jsem tak i vypadala.
Byla jsem doma teprve tři dny, ale každých dvacet čtyři hodin se mi zdálo nekonečných, takže ve výsledku jsem měla pocit, že jsem se z jednoho místa nepohnula aspoň půl roku. Za dva dny mám narozeniny, táta pro mě chce uspořádat narozeninovou party, slyšela jsem ho, jak o tom mluví s Cassie, teda v případě, že mi bude dobře. Ale původní plán byl takový, že si mě Matt odveze do nemocnice na vyšetření, které se nedá dělat doma a ostatní zatím tu slávu připraví. Bylo mi jasné, že se z toho jen tak nevykroutím, už kvůli tomu, že osmnáct mi bude jenom jednou.
Přemýšlela jsem nad tím, jak vyřeším školu a jestli to vůbec budu řešit. Byla jsem v posledním ročníku. Bylo by hezké odmaturovat, ale na druhou stranu k čemu mi to asi bude, když budu za dva měsíce mrtvá? Pochybuju, že v záhrobí někoho bude zajímat, jestli mám maturitu a na hrob mi taky asi těžko napíšou: odmaturovala a zemřela. Z mých poněkud morbidních úvah mě vyrušilo prudké otevření dveří a vztekem do běla rozpálený Chris. A sakra! Asi mám průšvih…
,,Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi mi to neřekla?“ Nevypadal zrovna na to, že by si se mnou přišel přátelsky popovídat. Bylo mi jasné, na co se ptal, ale za každou cenu jsem to chtěla oddálit.
,,Nevím, o čem mluvíš.“
,,Amy, nehraj si se mnou, nemám na to náladu! Moc dobře víš, o čem mluvím! Jsem jedinej, kdo o tom nevěděl, že jo? Vypadám jako naprostej idiot, že jsem si toho nevšimnul, ale jak bych taky moh´, když mě od sebe jenom odháníš! A co sis vlastně myslela, když jsi zakázala Cassidy, aby mi něco řekla? Chtělas mě chránit? To je od tebe tak šlechetné!!! Kdyby mi to tvůj táta neřekl, tak co? Myslíš, že bych se to nikdy nedozvěděl? Prostě bys jen tak odjela a nechala mě při tom, že si někde spokojeně žiješ, dospíváš, vdáváš se, máš děti, stárneš. A co z toho? Kdybych to zjistil za pět let nebo třeba za dvě stě padesát, myslíš, že by to bylo lepší? Myslíš, že bych byl vyrovnaný a nic to se mnou neudělalo? Myslíš, že bych zapomněl?“ Chris byl vzteky bez sebe, ještě nikdy jsem ho takhle rozčileného neviděla a zase jsem za to mohla já. Nedokázala jsem ani zvednout oči, abych se na něho podívala, protože měl samozřejmě pravdu a věděli jsme to oba. Bylo mi do pláče, do očí se mi začaly hrnout slzy. Zhluboka jsem se nadechla, pevně zavřela oči, aby mi nevyklouzla ani jediná a snažila jsem se uklidnit. Po chvilce ticha jsem se odvážila oči otevřít a zpříma se na něj podívat.
,,A co si myslíš teď? Pomohlo ti, že to víš? Pomohlo to mě nebo někomu jinému?“ Můj hlas byl tichý a klidný. Za normálních okolností bych se asi taky rozčílila a hystericky na něj křičela, ale už jsem byla unavená. Bolelo mě i myslet.
,,Jen se mě snaž pochopit. Co bys dělala, kdybys zjistila, že…že jsem nemocný? Vím, že je to pro tebe jiné a chápu to, ale dřív? Předtím jsem ti lhostejný nebyl. Tak co bys dělala?“ Díval se mi do očí a snažil se mě donutit pochopit jeho chování. A já ho chápala, alespoň z té strany, kterou mi ukazoval, Při představě, že je nemocný on… Ani jsem na to nechtěla pomyslet. Vlastně jsem nemusela, protože Chris nikdy nebude nemocný, nebude mít nikdy angínu, nebude mít dokonce ani rýmu, nikdy neumře. Vždycky bude mladý a krásný. V tomhle bodě jsme se shodovali, já taky nikdy nezestárnu. Aspoň nějakou výhodu má smrt v mládí. Hloupé vtipkování…
,,Snaž se pochopit ty mě. Právě proto, že mi na tobě záleží, tak jsem nechtěla, aby sis něčím takovým lámal hlavu. Tohle jsem nechtěla.“ Rozhodila jsem naprázdno rukama.
,,Já taky ne…Asi bych měl jít, jen jsem chtěl, abys věděla, že to vím.“
,,Jasně…Tak se snad ještě někdy uvidíme. Měj se Chrisi.“
,,Ty taky, opatruj se. Ahoj…"
,,Ahoj…“
A zase jsem byla sama. Zavřená ve svém malém pokoji, ukrytá před světem, před páry zvědavých očí místních obyvatel, před sebou samou. Už několik dní jsem se vůbec nepodívala do zrcadla, z části proto, že jsem věděla, co uvidím a taky proto, že jsem se bála, že se pletu a bude to jiné a daleko horší. Jamesovi se u mě střídali na návštěvách, Matt mi chodil kontrolovat životní funkce takže chvílemi jsem měla pocit, že jsem vážně v nemocnici. Některé dny byly lepší, jiné ne. Bylo to různé a nestálé, tak jako jarní počasí.
V noci na úterý ustoupila horečka a já se ráno při probuzení cítila skoro v pořádku. Kdybych nevěděla, co se mnou je, asi bych si myslela, že mám jen namožené svaly a jsem unavená. Po téměř týdnu jsem se cítila natolik dobře, abych došla z postele dál než do koupelny. Dala jsem si horkou sprchu, vysušila si vlasy, lehce se namalovala a oblékla si džíny v kombinaci s tmavě modrým tričkem. Když jsem se podívala do zrcadla na celkový výsledek, byla jsem spokojená, vypadala jsem dobře. Byla jsem bledá a trochu pohublá, ale jinak pořád stejná. Jedinou velkou změnu jsem zpozorovala ve svých očích. Chyběla v nich jiskra, byly smutné a prázdné. Kdybych je neviděla zasazené v mém obličeji, myslela bych si, že jsou cizí. Rychle jsem rozehnala chmurné myšlenky a užívala si svého posledního narozeninového dne.
Po snídani si mě podle plánu vyzvedl Matt a odvezl mě do nemocnice na vyšetření. Nevnímala jsem, co mi dělají, byla to pro mě rutina. Přemýšlela jsem nad tím, jak se mám tvářit, až přijdu do obýváku plného lidí, o kterých ale nemám vědět. Musím si nacvičit nějaký výraz překvapení, abych aspoň tátovi udělala radost, když už si s tím dal takovou práci.
Vyšetření trvala přes dvě hodiny, byla jsem ráda, když si mě Matt zase vyzvedl a vysvobodil mě. Byla jsem z toho všeho utahaná, takže jsem cestou domů v autě usnula. Cítila jsem na paži ledový dotek a překvapeně otevřela oči, Matt mě jemně upozornil, že už jsme doma. Rozespale jsem se dokolíbala ke dvěřím a při výkřiku: ,,Překvapení!!“ jsem vážně byla překvapená, protože jsem na ten večírek úplně zapomněla. Nakonec to bylo moc fajn, spíš takové rodinné posezení. Spousta smíchu, jídla a pití, taky hodně dárků a děkování, nakonec i trocha dojetí. Jediný, kdo tam chyběl, byl Chris. Nečekala jsem, že přijde, ale tak trochu jsem v to až do poslední chvíle doufala. Nepřišel.
Po několika hodinovém oslavování jsem se omluvila kvůli únavě a vypravila jsem se nahoru do pokoje. Cestou do postele jsem se zastavila v koupelně na rychlou sprchu a vzít si léky. Skříňka nad umyvadlem se úplně zaplnila krabičkami léčiv, kdyby mě někdo neznal, myslel by si, že našel hnízdo feťáků, tak dobře jsem byla, hlavně díky Mattovi, zásobená. Umytá, odlíčená, s vyčištěnými zuby jsem se na sebe usmála do zrcadla, dneska to vážně byl moc dobrý den.
V pokoji jsem se ani neobtěžovala s rozsvěcením a namířila si to rovnou do postele. Šmátrala jsem po okraji přikrývky, abych si mohla odestlat postel a zjistila, že na posteli něco leží. Natáhla jsem se po vypínači u lampičky a když pominulo počáteční oslepení, zjistila jsem, že je na posteli položená jedna bílá růže a malý hranatý balíček. Dnešní den byl samé překvapení. Růži jsem dala do vázy a položila na psací stůl a pak jsem se zvědavě vrhla na dárek. Z balícího papíru jsem nakonec vytáhla malou knížečku. Elizabeth Barret – Browningová: Portugalské sonety. Plná očekávání jsem ji otevřela, na první stránce bylo perem krasopisně napsáno Navěky. Přejela jsem prsty po tom slově jediném slově, které bylo nejhezčím přáním k narozeninám. Začetla jsem se do prvních veršů a pak už jsem se nemohla odtrhnout. Naprosto mě těch čtyřicet čtyři vyznání lásky pohltilo a okouzlilo, bylo tam všechno, co jsem cítila vyjádřeno tolika slovy a nakonec i tím jedním jediným Chrisovým navěky.
Znenadání jsem pocítila nutkání rozjet se za ním a poděkovat mu. Chvíli se moje racionální já pralo s tím spontánním, ale nakonec prohrálo.
Nestávalo se moc často, že bych se ve dvě ráno kradla z domu a řítila se po silnici k někomu na návštěvu, ale uvědomila jsem si, že pokud jsem někdy měla žít naplno, tak teď, už kvůli tomu, že jsem neměla, co ztratit. Chvíli jsem přešlapovala před jejich domem a pak vystoupala po postranním schodišti na balkón přímo k jeho pokoji. Zlehka jsem zaklepala na prosklené dveře a čekala, jestli přijde nějaká odezva. Trvalo asi deset vteřin, než se dveře otevřely, musel mě slyšet už, když jsem přijížděla.
,,Amy, stalo se něco?“ Vypadal překvapeně a napjatě.
Najednou slova nebyla potřeba, věděla jsem, že by ani nestačila na to, co jsem chtěla vyjádřit. Když jsem se Chrisovi podívala do očí, ucítila jsem ve vzduchu okolo nás tak obrovské jiskření, že by mohlo zapálit les. Něco uvnitř mě vybouchlo a oheň se mi šířil celým tělem. Nemohla jsem ten žár vydržet. Aniž by to někdo z nás očekával, políbila jsem ho. A pak všechno nabralo rychlý spád. Líbali jsme se s takovou naléhavostí, protože jsme oba věděli, jak málo času nám zbývá. Tiskla jsem svoje horké tělo k tomu jeho ledovému a nemyslela na nic. Přesunuli jsme se dovnitř, aniž bychom se byť jen na chvilku oddálili. Horkost vystřídal třes. Byla jsem úplně mimo. Na chvíli jsem se od Chrise odtáhla, abych se mu podívala do očí a našla tam to samé, co muselo být v těch mých. Lásku, touhu a vášeň. Pak už jsem nezaváhala. Rozepla jsem si šaty a nechala je sklouznout na zem, zůstala jsem jen ve spodním prádle. Přitiskla jsem se zase k Chrisovi a rukama mu zajela pod tričko a po chvilce mu ho přetáhla přes hlavu. Zatímco jsme se líbali, snažila jsem se mu rozdělat pásek u kalhot, když si uvědomil, co dělám, zastavil se.
,,Amy, neměli bychom…“
Věděla jsem, že zbývá jen pár vteřin, než vystřízliví z toho opojení a začne myslet racionálně. Moje tělo bylo pořád v jednom ohni, nemohla jsem dopustit, aby odešel. Přitiskla jsem se k němu ještě těsněji a vydechla mu do pootevřených rtů.
,,Nic neříkej, jen mě líbej…“
Jeho ztuhlý postoj náhle povolil a pokračovali jsme tam, kde jsme skončili. Nemohla jsem uvěřit, že se mi podvolil tak snadno, ale zatlačila jsem všechny myšlenky zpátky do nejvzdálenějšího rohu své mysli a plně se poddala tomu, co následovalo.
Ležela jsem schoulená v Chrisově náručí a ztěžka oddechovala. Na chvilku jsem zavřela oči a vychutnávala tu opojnost okamžiku. S úsměvem jsem je zase otevřela, když mě Chris pohladil po tváři.
,,Jsi v pořádku?“
Jen jsem přikývla a lípla mu pusu na krk, kam až jsem dosáhla.
,,Jsem jen trošku unavená, příjemně otupělá.“
,,Tak spi, odpočiň si.“
,,Ne, chci zůstat vzhůru…tak tenhle den bude napořád…“
,,Spi. Zítra je taky den.“
,,Chrisi…to je poprvé, co tohle cítím.“
,,Co tohle?“
,,Je to přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Normální děvče usíná v náručí svého normálního přítele. Je to dokonalé…“
Spokojeně jsem se usmála a zavřela oči. Chris si mě přivinul blíž k sobě a zlehka mě políbil do vlasů.