Edward Cullen

Tak tady je další kapitolka, intervaly mezi kapitolami se už zkracují, sic nepatrně, ale ano - snaha se cení :D
No nic, přeji Vám hezké čtení! :)
Emm
  
Zoufalá
 
,,Panebože, Amy, musíš do nemocnice! Okamžitě!"
,,Ne, Cassie, potřebuju jen domů, budu v pořádku." Lhala jsem sobě i jí, protože mi hned bylo jasné, že tohle v pořádku nebude...
,,V pořádku? Zvracíš krev! To není v pořádku! Vydrž chvilku, dojdu pro Chrise, donese tě do auta."
,,Ne, Cassie. Ne! Pojď zpátky! No tak!" Váhala, ale nakonec se ke mně, schoulené u záchodové mísy, vrátila. ,,Poslouchej mě, tohle mu nesmíš říct. Nikdy! Rozumíš? Nesmí se to dozvědět! Cassie? Slib mi to..."
,,Amy, to nemůžu..."
,,Cassie, prosím...Potřebuju vědět, že mu to neřekneš. Prosím!"
,,Dobře."
,,Řekni to..."
,,Slibuju."
,,Děkuju..."
,,Tak to musíme zvládnou samy...Musíme tě odtud dostat. Zvládneš vstát a jít?"
,,Jo, jistě. Jak vypadám?"
,,Jako oživlá mrtvola." bez humoru...
,,Dobře, tak jdeme."
Chodba byla vylidněná, hodina už nejspíš začala.
,,Klidně můžeš jít do třídy, pojedu rovnou domů."
,,Snad si nemyslíš, že tě v tomhle stavu nechám řídit?!"
,,Zvládnu to, je to deset minut cesty."
,,Právě proto! Kde je Thomas? Zavolám mu."
Tak tohle už neukecám...
,,Nenamáhej se, je na Floridě."
,,Tak zatím budeš u nás!Nenechám tě doma samotnou!"
,,To nejde, Cassie. Nemůžu jen tak-"
,,Pořád jsi moje kamarádka, nejdeš tam kvůli němu a tohle mění situaci...Doma sama nebudeš. Bez řečí!"
Jen jsem přikývla, nebylo nic, co bych na to mohla říct, jiné argumenty jsem neměla.
,,Potřebuju, abys mi tohle vyzvedla v lékárně." podávala jsem jí předpis.
,,Amy..."
,,Cass, já o tom nechci mluvit. Jestli mi chceš pomoct, tak to udělej a nikomu to neříkej."
,,Dobře, ale odbýt se nenechám, chci vysvětlení..."
,,Počkám venku na parkovišti, tady máš klíče...A Cassie?"
Otočila se na mě ode dveří ,,Hm?"
,,Děkuju." Jen přikývla a zmizela mi z dohledu.
Když Cassie odešla, vrátila jsem se na toalety, abych si alespoň vypláchla pusu. Pohled do zrcadla mě naprosto odzbrojil, vypadala jsem strašně, víc než to, ze zrcadla se na mě díval někdo jiný, dívka, kterou jsem předtím viděla jenom jednou v životě – bledá, unavená, se zarudlýma očima, strhaným výrazem…zoufalá, zničená….
Podívala jsem se do zrcadla, poprvé za tu dobu…Obličej mi hrál všemi barvami, přes pravé obočí jsem měla několik stehů, pod očima hluboké kruhy od únavy, tvář strhanou zoufalstvím a oči zarudlé od pláče. Moje oči byly prázdné, nebylo tam nic z toho, co předtím, žádná jiskra, nadšení, žádný cit, prostě nic, jen prázdno. Za hodinu má být pohřeb…Od té chvíle, co Andy umřel, je všechno jiné. Už není šťastný nikdo. Smrt. Nemůžete si uvědomit, jaké to je, pokud necítíte její ledový dech, jak se line všude kolem vás a zanechává za sebou jen krutou bolest a místo lidí prázdné skořápky.
Tik tak. Tik tak. Tik tak. Nic jiného neslyším. Jen ten tíživý čas. Čas, který všechno mění. Čas, který potřebujeme, aby zahojil rány. Čas – milovaný a nenáviděný. Čas – náš největší přítel i nepřítel. Čas.
Všichni o tom pořád mluví. Ne o tom, co cítí, ale o tom, co se stalo. Proč se to stalo. Proč? Já se asi snažím být…nevím. Tik tak. Tik tak. Tik tak. Asi chvilku potrvá, než mi to plně dojde…Chápu to, ale bylo to v pátek. Byl tu a není. Slyším jen tikot těch hloupých hodin.
Doma je peklo. Peklo na zemi…
 
Opláchla jsem si obličej a na oči si nasadila brýle, měla jsem pocit, že tím aspoň zakryju tu vnitřní úzkost a nejistotu. Pravdou bylo, že jsem se vážně bála, protože jsem věděla, že se to blíží…
Druhá hodina ještě neskončila, využila jsem toho a vyklouzla ze školní budovy. Čerstvý vzduch mi udělal dobře. Na chvilku jsem se posadila na lavičku u parkoviště a jen zhluboka dýchala. Cítila jsem, jak se mi vzduch dere do plic, cítila jsem, že žiju, prozatím…
 
Vjížděly jsme na příjezdovou cestu u Jamesových a Annie už netrpělivě přešlapovala na verandě. Jen co nás uviděla, rozběhla se k autu.
,,Zlatíčko, jak je ti? Cassidy mi volala, co se stalo.“ Nestihla jsem se ještě ani odpoutat a Annie už mi otevírala dveře.
,,Ahoj Annie, jsem v pořádku, potřebuju si jen odpočinout…“
,,Matt už je na cestě, zavolala jsem mu hned, co mi to Cass řekla…Pojď, půjdeme domů, budeš v pořádku, holčičko moje, uvidíš…“ Annie mě opatrně vzala kolem ramen a vedla mě dovnitř.
Uložila mě v Cassině pokoji, zřejmě věděla všechno. Posadila se na okraj mé postele a měřila si mě starostlivým pohledem.
,,Amy, už jsi dneska něco jedla?“
Jen jsem zakroutila hlavou.
,,Něco ti přinesu. Na co máš chuť?“
,,Nedělej si se mnou starosti….nemám hlad.“
,,Jakápak starost…Jsem ráda, že jsi tady s námi…Jen kdyby to bylo za jiných okolností…“
,,Annie?“
,,Ano?“
,,Říkala ti Cassie, co se stalo? Myslím Chrise…“
,,Zmínila se o tom, ale neboj se, jen kvůli tomu, že nejste spolu, tě nepřestaneme mít rádi…“
,,Jen bych ti to chtěla vysvětlit…proč…Když  jsi pro mě přišla k tomu autu, došlo mi, že ti Matt řekl, jak na tom jsem.“
,,Jsme manželé, nemáme před sebou žádná tajemství…Omlouvám se ti, i jeho jménem…“
,,O to nejde…Je krásné, jaký mezi sebou máte vztah…Já jen…Mám Chrise moc ráda…a právě proto mu to nemůžu říct, vím, že by mu to strašně ublížilo…Měla jsem pocit, že to můžu zvládnout, že s ním je všechno v pořádku, ale není…Až se táta vrátí z Floridy, požádám ho, abych se mohla vrátit do Lakewoodu k tetě a tam…“ úzkostí se mi sevřelo hrdlo… Annie mě opatrně objala a konejšivě mě hladila po vlasech…
,,Neboj se, holčičko, neboj…to bude dobré, jednou to bude dobré…“
Dole bouchly dveře.
,,Matt je doma, pošlu ho za tebou a udělám ti něco na zub…“
,,Děkuju…“
Annie se na mě ode dveří pousmála a odešla. Nemohla to být ani minuta, když Matt zaklepal na dveře.
,,Dále.“
,,Neruším?“
,,Samozřejmě, že ne.“
,,Cassie-“
,,-ti to řekla, já vím…“
,,Co se stalo? Měla jsi nějaké fyzické obtíže? Nervové vypětí? Něco neobvyklého?“
,,Ráno jsem si nevzala léky a rozešla jsem se s Chrisem…“
,,Aha...A kdy jsi byla naposledy v Seattlu?“
,,V pátek…Ukončila jsem léčbu...Musela bych hned nastoupit do nemocnice a možná by mi to dalo pár měsíců navíc, ale…zbývají mi asi dva měsíce, plus mínus…“
,,Takže to nechceš zkusit?“
,,Nechci, i tak je mi špatně a muselo by to být agresivnější, přišla bych o vlasy, upoutaná na nemocniční lůžko…to bych nebyla já…“
,,Můžu ti tedy dát jen něco na bolest…“
,,To by bylo skvělé, občas je to k nevydržení…“
,,Mrzí mě to…Nás oba.“
,,Já vím…“