Tak se zase po delší době ozývám s novou kapitolou. Snad se bude líbit :) Hezké čtení.
Emm
Krev
Měla jsem to čekat, měla jsem to očekávat už dávno předtím, ale pořád jsem si v sobě uchovávala naději, že se ještě něco může změnit. Byla jsem bláhová...Nezměnilo se nic. Teda vlastně ano, změnilo se všechno. Co dělat? Jak žít? Jak žít, když mám zemřít...
Dům byl tichý, když jsem vešla dovnitř. Stýskalo se mi po našich rodinných chvílích, stýskalo se mi úplně po všem, i maličkosti byly důležité. Vzpomněla jsem si, že na půdě je ještě pár nevybalených krabic, možná teď bylo načase se do nich konečně podívat.
Procházela jsem je pomalu jednu po druhé, nikam jsem nepospíchala, měla jsem na to celý víkend. Našla jsem v nich všechno možné od nádobí přes oblečení až k fotkám. Bylo to poprvé, co jsem neplakala, co jsem se necítila prázdná. Pocítila jsem jen osten lítosti, ale ta bolest byla pryč.
Svoje staré oblečení jsem si narovnala do skříně, nádobí uložila v kuchyni a fotky rozmístila všude po domě. Bylo to zvláštní, ale teď jsem se cítila opravdu doma. Když jsem měla všechno hotové, unaveně jsem se svalila na gauč a zadívala se na naši rodinnou fotografii položenou na krbové římse. Bylo to uklidňující, bylo to správné. Nechtěla jsem přemýšlet, co bude nebo nebude, už jsem nechtěla myslet na nic takového, alespoň dnes už ne. V mém rozjímání mě vyrušil telefon.
,,Dylanová."
,,Dylan."
,,Ahoj tati! Jak je na Floridě?"
,,Je tady na mě moc vedro, ale jinak to jde. Na letní mejdany je to tu jako dělaný."
,,Už jsi nějaký navštívil?" musela jsem se usmát při představě svého otce tančícího v rytmu nějakého diska na floridské pláži.
,,Jako bys mě neznala, pařím celé dny i noci."
,,Jistě." slyšela jsem, jak se prohrabuje papíry, nejspíš toho má až nad hlavu.
,,Těžký případ?"
,,Hodně složitý, ale nemůžu o tom mluvit."
,,Já vím, to nic. Měl by sis odpočinout, zníš unaveně..."
,,Už to snad nebude dlouho trvat, odpočívat budu doma..."
,,Víš, kdy se vrátíš?"
,,Zřejmě příští týden. Podle předběžných plánů by se vynesení rozsudku mělo konat v pondělí, ale jisté to samozřejmě není. Ale jestli chceš, můžu se vrátit ještě dneska!"
,,Tati, ty dva dny už vydržím..."
,,A jak ti je? Bylas dneska v Seattlu?"
,,Je mi fajn, je to mnohem lepší."
,,A co říkal doktor?"
Lhát? Říct pravdu?
,,Všechno je v pořádku, říkal, že výsledky jsou dobré, nemusíš se bát." Lhát.
,,Tak to jsem moc rád, už se těším domů! Určitě to tam ještě sama zvládneš?"
,,Jsem v pořádku, tati, vážně, chci říct, že poslední dobou je mi vážně dobře." To nebyla lež, cítila jsem se líp, než kdy předtím.
,,Poslední dobou hodně času trávíš s Chrisem, možná na tebe má dobrý vliv."
,,Možná..."
,,Už musím končit, holčičko, brzy zase zavolám."
,,Měj se hezky, tati, pa."
S úlevou jsem sluchátko položila.
V neděli jsem byla hodně unavená, i když jsem během víkendu jen uklízela, dalo mi to zabrat, začala jsem na sobě pociťovat, že už nemůžu zvládnout všechno tak jako dřív. Ráno jsem sotva vstala z postele a došla do koupelny, ale když jsem si vzala léky, trvalo už jen chvilku, než se mi udělalo líp, přesto jsem cítila, že to je jeden z horších dnů. Po lécích jsem byla ještě unavenější a hodně otupělá, takže jsem zase zalezla do postele a skoro celý den prospala. Navečer jsem si chvíli četla, ale nemohla jsem udržet pozornost, hlavou mi vířily myšlenky na zítřek, až ho zase uvidím. Co mám dělat? Najednou mi bylo úplně jedno, co nebo kdo je, protože na tom ve skutečnosti nezáleželo. Celou dobu jsem řešila tohle jeho velké tajemství a přitom jsem největší problém měla sama v sobě. Byla jsem časovaná bomba, jen a jen vybuchnout...Teď jsem viděla svoji malichernost a sobeckost. Věděla jsem všechno a sama neříkala nic. Bála jsem se pondělního rána, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Mám mu to říct? Nemám? Nemůžu. Nechci, aby mě litoval a zůstával se mnou jenom ze soucitu, to bych nevydržela.
Připadala jsem si najednou zase tak prázdná...Zhmotňoval se mi uvnitř hlavy zmatek a v hrudi jsem cítila tísnivou úzkost, do očí se mi tlačily slzy...Připadala jsem si zranitelná a křehká, rozbitelná. Pláč mě vyčerpal až k usnutí. Propadala jsem se někam neznámo kam, probudil mě ledový dotek. Zmateně jsem zamžourala do tmy, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem, bolela mě hlava a oči jsem měla ještě opuchlé od pláče. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a teprve teď si všimla Chrise, který seděl na kraji postele.
Bylo to jako studená sprcha, myslela jsem si, že mám ještě dost času si to celé promyslet, ale najednou seděl u mě v pokoji s tím svým zkoumavým pohledem.
,,Ahoj princezno..."
,,Ahoj, já jsem tě neslyšela přijít...nečekala jsem tě, promiň..."
,,Slyšel jsem, že spíš, jen jsem se na tebe přišel podívat, nechtěl jsem tě vzbudit, nedošlo mi, že ..."
,,To nevadí...Jak bylo ve městě?"
,,Pracovně...není to nic hezkého."
,,Promiň, bude trvat, než si na to zvyknu..."
,,A zvykneš si?"
Díval se mi do očí a velmi pomalu se ke mně přibližoval, dával mi tím naprosto jasný signál, co se chystá udělat a já věděla, že k tomu nikdy nesmí dojít. Zavřel oči a čekal, že těch několik překážejících milimetrů překonám já, ale místo toho jsem se odtáhla a nasadila svoji nepropustnou masku. Netrvalo mu dlouho, než pochopil, co jsem udělala.
,,Promiň..." zavrtěla jsem hlavou.
,,Chápu," zvedl se a odcházel ,,uvidíme se ve škole. Ahoj." a byl pryč.
,,Jasně, ahoj." odpovídala jsem už jen zavřeným dveřím.
Panebože, jak jsem mu to jen mohla udělat? Jak jsem to mohla udělat sobě? Měla jsem jedinečnou možnost konečně žít a zahodila jsem ji, jako by nic neznamenala. Ale copak můžu být tak sobecká? Ne, nejde to. Zničila bych mu život. Takhle je to lepší, za pár týdnů už tady nejspíš nebudu a on brzy zapomene. Udělala jsem správnou věc a zítra to musím dotáhnout do konce...
Celou noc se mi zdálo jen o Chrisovi, o jeho utrápeném pohledu, o výčitkách, které by nás nakonec dostihly. Budím se celá vyděšená a zpocená. Moje první kroky vedou do koupelny, kde doufám, že mi aspoň trochu pomůže smýt moji vinu horká sprcha. Po patnácti minutách to vzdávám. Nepomůže vůbec nic. Nic. Dnes musím vypadat opravdu dobře a tak dělám to, co jen málokdy, maluju se. Pomáhá mi to udržet moji pracnou nepropustnou masku. Ve skříni si vybírám dlouho, nakonec zvolím černé džíny a svetr ve stejné barvě přesně kopírující moji náladu. Na oči si nasazuji svoje černé sluneční brýle a kriticky se na sebe zadívám do zrcadla. Tohle nejsem já. Vypadám tak cize a arogantně, přesně tak, jak jsem chtěla. Má to svůj účel. Kuchyní proběhnu bez povšimnutí, vynechám snídani i svoji ranní dávku, potřebuju mít čistou hlavu.
Cesta do školy je žalostně krátká, nemám ani čas rozmyslet si, co mu řeknu. Jeho tmavě modré Volvo parkuje hned u vchodu do školy, zanechám svoje auto přesně na druhém konci parkoviště, protože pochybuju, že mě dneska ještě bude chtít vidět. Pochybuju, že mě bude chtít ještě někdy vidět.
Fajn, tohle zvládnu, musím. Zamykám auto a vydávám se do školy. Vynechám dnešní dávku kofeinu a jdu rovnou ke skříňce. Vedle mého ucha se ozve sametové ,,Ahoj" a moje srdce se rozběhne nebezpečnou rychlostí, ale jinak na sobě nic nedám znát. Lhostejně se otočím a nejradši bych si za to nafackovala, nechala jsem se chytit do jeho krásného pohledu. Jeho oči mají na okrajích temně modrou barvu, na tváři má omluvný úsměv a v ruce drží kelímek kafe. Znechuceně se otočím zpátky ke skříňce, jsem znechucená sama ze sebe, ale on si to samozřejmě vyloží jinak. Nahraje mi.
,,Co se děje?" jeho hlas je najednou nejistý.
Seberu poslední zbytky odvahy a všechnu nenávist, kterou cítím k sobě samé, obrátím proti němu.
,,Co se děje? Že se ptáš! Zrovna ty se ptáš."
,,Podívej Em, omlouvám se, asi jsem to celý špatně pochopil, ale kafe ti snad ještě koupit můžu, ne? Kamarádi jsme přece pořád..." slovo kamarádi řekl s podivnou úzkostí v hlase.
Jen jsem si odfrkla, tohle musím dohrát do konce.
,,A přesně o to jde. Vůbec nic jsi nepochopil! Já s tebou nechci mít naprosto nic společnýho! Jak jinak ti to mám ještě říct?" to už jsem téměř křičela ,,je konec. Všeho. Žádný kamarádství, žádný kafe! Šmitec!"
Ach můj bože, já jsem taková mrcha. Moje bolest proti té jeho byla nic. Do jeho černých zraněných očí jsem se nevydržela dívat už ani minutu. Opět jsem si pevně nasadila masku, která měla tendence povolovat a odcházela jsem. Nechala jsem ho tam stát samotného uprostřed chodby, která se začala zaplňovat, v ruce s kelímkem kafe - jedinou připomínkou našeho ,,přátelství". Co nejrychleji jsem vešla do třídy a ignorovala zvědavé pohledy některých spolužáků, kteří nejspíš viděli můj výstup. Hned první hodinu jsem měla společnou s Cassie, děsila jsem se její reakce. Přijít i o ni, to bych nepřežila. Přišla do třídy těsně před zvoněním a věnovala mi jen jeden naštvaný pohled, hned za ní přišla učitelka, takže neměla možnost mi něco vyčítat. Cítila jsem obrovské napětí, hodina neměla konce. Konečně zazvonilo, sbalila jsem si věci a co nejrychleji chtěla vypadnout ze třídy, zabránila mi v tom Cassie.
,,Musíme si promluvit." Vážně, bez obvyklého úsměvu.
..Není o čem mluvit." Musela jsem pryč, prokoukla by mě.
,,To tedy je! Copak ti nedochází, cos mu udělala?"
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, nebylo to ani tak rozčilením jako nevolností. Moje ranní dávka mi opravdu chyběla, začaly se dostavovat příznaky, musela jsem si vzít prášky, okamžitě.
,,Teď ne, Cassie."
Doběhla mě u skříněk, zuřivě jsem se prohrabávala v tašce a hledala tu zatracenou krabičku. Sakra, sakra! Zapomněla jsem si je vyzvednout v lékárně. Bezmoc a panika se mi začínaly šířit celým tělem a nevolnost se dostavovala. Jak dlouho to můžu zvládnout? Můj bouřící se žaludek rozhodl za mě. Už ani minutu. Musela jsem na záchod, nechtěla jsem pozvracet ani Cassie, ani chodbu.
,,Teď ne, Cassie, prosím."
,,Amy! Přede mnou neutečeš!" běžela za mnou.
Na protesty bylo pozdě. Jentak tak jsem stihla doběhnout do kabinky a aspoň za sebou přivřít dveře.
,,Amy! Amy! Co se děje? Co mám dělat?"
,,Jdi pryč!" to bylo jediné, na co jsem se zmohla, než přišla nová vlna zvracení. Cassie neodešla, místo toho mi svázala vlasy gumičkou a za krk mi dala mokrý ručník. Vděčně jsem se na ní pousmála. Nejspíš mi to chtěla oplatit, ale byl to jen škleb. V očích měla vepsaný strach. Byla strašlivě vyděšená.
,,Promiň" třetí vlna přicházela, v ústech jsem ucítila rez a železo - krev. Sakra. Když mě i Cassie pohled do mísy ujistil, že jde o krev, už jsem strachu propadala i já. Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela...