Tak se zase hlásím s další kapitolou. Moc Vám děkuji za komentáře k té minulé, udělaly mi radost :) No, co víc říct? Přeji Vám příjemné čtení!
Emm
P.S.:Že by další tajemství?
Můj konec
Snažila jsem se usnout, ale hlavou mi kolovalo tak moc informací a myšlenek, že to nešlo. Po dvou hodinách zírání do stropu jsem to vzdala a radši si zapnula televizi, byly tři hodiny ráno, takže samozřejmě nic nedávali, ale jako kulisa to postačilo, stejně bych se na nic jiného nemohla soustředit. Pořád dokola znovu a znovu jsem si přehrávala všechno, co jsem se předchozího večera dozvěděla. Připadalo mi to všechno tak nesmyslné a neskutečné, ale věděla jsem, že je to pravda. Proč zrovna já? Nemyslím si, že by takové věci někdo měl vědět. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by jen zlomek toho, co člověk vidí v televizi nebo si přečte v knížkách, mohlo být reálné. Po zádech mi přehl mráz. Nevšimla jsem si chvíle, kdy se noc přehoupla v den, nevšimla jsem si, že jsem propřemýšlela celé tři hodiny. Bylo načase vstát a připravit se na cestu. Kdybych v hlavě neměla takový mumraj, všechno by bylo v pořádku. Cítila jsem se líp, než kdy dřív. Mám pocit, že se život snad obrací k lepšímu. Našla jsem, co jsem hledala, co jsem potřebovala. Našla jsem Chrise, nebo on našel mě? Jsem na to skutečně připravená? Bude jiný, je jiný. Nemůže to být ten kluk, do kterého jsem se zamilovala, protože od té doby uběhlo téměř sedm měsíců a nebude ani takový jako v říjnu, listopadu, jako na vánočním večírku, jako před svým odhalením nebo po něm. Uteklo už tolik času, že nemůžu předpokládat, že je stejný, nikdo nemůže. Vždyť ani já nejsem stejná. Čas a okolnosti lidi mění, jsme každý úplně jiný než na začátku toho všeho. Úplně...to možná ne, jádro snad zůstává. Jen mě trápí, jestli přes ty všechny změny v pondělí ve škole, až Chrise zase uvidím, spatřím to jádro, které neznám, ale miluju. Vím, že je jiný a toho se asi bojím, že je až tak moc jiný, že z ,,mého" Chrise nic nezbylo. Bála jsem se, že zrovna tohle zjistím, ale teď vím, že toho se bát nemusím,. Neznala jsem ho ani předtím a mám ho ráda, takže tohle bude premiéra. Poznám ho- poprvé - a zjistím, jaký opravdu je. A takového ho budu brát. Najednou mi spadl ze srdce veliký kámen, ta tíha poznání byla pryč, protože teď už jsem se nebála.
Plná nadšení a elánu jsem se vydala na cestu do Seattlu, bylo na čase se tam zase podívat. Bylo to poprvé, co jsem do ordinace doktora Greye vstupovala bez obav, měla jsem pocit, že už všechno může být jenom lepší a pomalu si plánovala, co v pondělí Chrisovi řeknu a jak na to asi bude reagovat, jak to všechno bude krásné. Netušila jsem, jak malicherné se to bude zdát. Věděla jsem, že nemůžu být šťastná dlouho. Nebyla jsem.
Spencer Grey byl asi padesátiletý muž, vypadal uprostřed té studené moderní ordinace tak nějak nepatřičně, jakoby tam vůbec nepatřil. Byl vysoký, hezký, trochu prošedivělý a strašlivě vroucný jako všichni tady. Většinou se snažil všechno zlehčovat a nepřenášet na pacienty ještě větší deprese, než v jakých byli. Dnes bylo něco jinak, něco bylo špatně. Díval se na mě zpoza svých kulatých brýlí ztrápeným unaveným pohledem.
,,Stalo se něco?"
Trvalo dlouho, než odpověděl. Zdálo se to jako věčnost, to ticho bylo ubíjející, jediné, co jsem slyšela, byl tikot hodin. Tik tak, tik tak, tik tak...
,,Léčba nezabrala."
Nevěřila jsem svým uším.
,,To není možné. Je mi mnohem mnohem líp, chci říct, je mi vážně dobře. Myslím, že bych to dokonce zvládla i bez léků."
,,Přišly mi nové výsledky testů. není tam žádné zlepšení."
,,Ale ani zhoršení, že ne? Zastavilo se to, viďte?" Řeknětě, že ano, prosím....
,,Je mi líto..."
Uvnitř hlavy jsem začala křičet. Okolo mě jakoby se vytvořila obrovská bublina a neslyšela jsem nic, všechno bylo tlumené a vzdálené. Jediné, co bylo zřetelné, byl můj přerývavý dech a tlukot srdce. Nemohla jsem přemýšlet, nemohla jsem nic. Zaplavila mě úzkost a beznaděj. Byla jen jediná věc, která mě zajímala.
,,Kolik času?" víc než ta dvě slova bych ze sebe vypravit nemohla, měla jsem pocit, že nemůžu zvládnout už nic.
,,Slečno Dylanová, můžeme zkusit-"
,,Kolik času?!" nechtěla jsem být hrubá, ale v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli ublížím někomu jinému, nejvíc ublížená jsem byla já.
,,Asi dva měsíce, plus mínus, ale mohli bychom-"
Zvedla jsem se ,,Děkuji." a odešla. Všechno už bylo řečeno, proč se vracet, proč se ještě víc trápit? Dva měsíce, plus mínus, pořád mi to znělo hlavou. Plus mínus...ale vlastně to bylo jedno, už teď jsem si připadala mrtvá.
Z kliniky jsem utíkala, jak nejrychleji to šlo, abych se před těmi všemi zkoumavými pohledy ostátních pacientů ukryla, protože oni věděli, všichni věděli a já to nemohla snést. Úkryt mi skýtalo auto. Všechno mi to najednou začalo docházet. Dva měsíce, dva měsíce, dva měsíce...Měla jsem pocit, že tam sedím hodiny. Čas jakoby se zase zastavil, ale přitom běžel dál a mnohem mnohem rychleji než předtím. Když jsem se konečně uklidnila alespoň do té míry, abych mohla souvisle myslet a mluvit, osušila jsem si z tváří slzy a pomalu se vydala zpátky na kliniku a dnes už podruhé zaklepala na dveře ordinace.
,,Pan doktor tam teď někoho má, ale můžete na něj tady počkat, jestli chcete." otevřela mi s úsměvem sestřička. Byla milá, vlastně všichni tady, nejspíš proto, že oni věděli.
,,Děkuji."
Nečekala jsem dlouho, po pár minutách vyšla z ordinace žena nesoucí v náručí malou holčičku, nevěděla jsem kam s očima, měla bych být na takový pohled zvyklá, ale bylo to tak moc kruté, vždyť jí nemohly být ani čtyři roky...
,,Slečno Dylanová, můžete jít dovnitř."
S hlubokým nádechem jsem se zvedla z křesla, přešla ke dveřím a vešla.
,,Promiňte..."
..Já to chápu,..." chápete? Jak byste mohl! ,,není to lehké."
,,Ne, to není."
,,Co teď budete dělat?"
,,Já nevím...Je nějaká možnost...?"
,,Můžeme zkusit změnit medikaci a udělat další sérii-"
,,Nepomůže to, že ne?"
Zavrtěl hlavou.
,,Je tady možnost zpomalení, ale nevím, jak na tu léčbu budete reagovat, je to agresivnější než-"
,,Kolik času mi to dá?"
,,Já...to se těžko odhaduje."
,,Zkuste to."
,,Možná měsíc, možná půl roku, ale to není..."
,,...pravděpodobné..."
,,Bohužel."
,,Jak často by to bylo?"
,,Každý druhý den."
,,Nevím, jestli bych byla schopná sem takhle často jezdit, táta je často služebně pryč a já, většinou mi bývalo špatně."
,,Musela byste zůstat v nemocnici, cestování nepřichází v úvahu, bude to horší než teď, nemůžeme riskovat už ani rýmu."
,,Na jak dlouho to je?"
,,Dvacet dní trvá samotný proces."
,,Takže celkem čtyřicet?"
Přikývl.
,,Musela bych tady přes měsíc ležet."
Další přikývnutí.
,,Takže v případě, že to zabere, bych mohla pak měsíc být doma."
,,To by záleželo samozřejmě na vaší reakci a stavu."
,,Není jisté, že to pomůže..."
,,Ne, to není."
Co mám dělat? Co bych vlastně měla udělat? Co je správné? Měsíc v nemocnici, bolesti, zvracení, samota...Co bych řekla ostatním? Že se stěhuju nebo jedu na studijní pobyt nebo co? Studijní pobyt, ze kterého se nikdy nevrátila...A co řeknu tátovi? Pravdu? To ne. Lež? Nemůžu. A Chris? Já nevím...Není fér jim lhát, ale nemůžu jim to říct. Nikomu. A tak jsem se rozhodla. Zakroutila jsem hlavou.
,,Radši ten čas strávím doma, s rodinou."
,,Jistě?"
,,Ano." Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale věděla jsem, že tohle jim dlužím, aspoň tohle.
Od chvíle, kdy jsem opustila Greyovu ordinaci, se čas rozběhl na plné obrátky a všechny hodiny světa začaly odpočítávat konec. Můj konec.