Tak je tu další pokračování. Snad se bude líbit ;-) Moc se omlouváme a děkujeme za komentáře, které nás nakoply..zvláště od Zuzanka a myska a také děkujeme za pomocnou ruku přes komentáře od moira a lela =) Děkujeme, ale teď už šup do čtení ;-)
Izzy
Probudila jsem se smíšenými pocity. Opravdu se to stalo? Nechtělo se mi to řešit, ale mezitím, než nám Lili přinesla kafe, navrhla jsem, že bychom mohli zajít do knihovny. Všichni souhlasili, a tak jsme po výborné snídani a bitvě o Lili jeli za knihami. Každý jsmě šli do jiného oddělení, abychom to měli rychleji prohledané. Po dvou hodinách intenzivního hledání jsme se sešli u stolku s křesílky a ukázali si, kdo co našel. Měla jsem před sebou velkou hromadu knih. Doma se na ně ještě podrobněji podívám. Bezděčně jsem se koukla na hodinky. To už je tolik? pomyslela jsem si. Podívala jsem se na Natha, přikývnul. Zvedla jsem se, políbila Thonyho, dala Nathovi půlku knih a odešli jsme domů.
Doma nikdo nebyl, tak jsme v klidu odnesli knížky do mého pokoje. Nathan si sedl na postel a zamyšleně mě pozoroval, jak listuju v knihách. Po chvíli už mi to nedalo a otočila jsem se na něj.
„Tak nad čim přemýšlíš?“ Nath se vrátil do současnosti, chvíli mlčel a teprve pak odpověděl.
„Myslíš, že to něco znamená? Že je to pravda? Nedává mi to žádný smysl.“ Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět. Očima jsem slídila po pokoji a hledala odpověď. Zastavila jsem se na otevřené stránce knížky se symboly. Byl tam nakreslený pentagram.
„Nathe, pojď sem!“ lehce jsem vykřikla. Nathan se neochotně zvedl a přišoural se ke mně. Naklonil se přeze mě a zakoukal se na stránku. Když si to všechno pečlivě přečetl, ztuhnul.
„Izzy, něco takového přece má mamka na krku!“
„Ano má. A podívej se na tohle.“ Přetočila jsem stránky a ukázala mu Jin a Jang. Přelétl to očima a pomalu mu docházely spojitosti. Rozhodli jsme se počkat na mamku a pak si s ní promluvit.
Za hodinu byli doma z nákupu. Pomohli jsme jim s taškama a uklizením, oba napjatí a nedočkaví. Všimla jsem si, že táta přívěšek nemá a dost mě to zarazilo. Mamka si samozřejmě všimla, že se něco děje. Poslala nás do pokoje a po chvíli přišla.
„Tak co se děje?“ Podívala se na nás a pak pohledem přelétla pokoj. Zastavila se na knížkách, zadrhl se jí dech a mírně vyplašeně se na nás opět podívala.
„Poslechni si tohle mami,“ začala jsem číst. „Pentagram - pěticípá hvězda v kruhu je prastarým magickým symbolem, který označoval mocné spojení pěti živlů - země, vody, ohně, vzduchu a éteru. Ke vzývání planety Venuše a naklonění si jejích sil ho používali už staří Řekové nebo Babyloňané. Křesťané později tyto národy označili za pohanské a z pentagramu postaveného na špičku se postupně stal symbol temných sil, ďábla a satanismu. Hvězda zbavená sjednocujícího kruhu a stojící "na nohou" má mnoho významů - křesťané jí znázorňovali pět svatých ran Ježíše Krista, komunisté zase svou sílu a moc atd. Původní podobu pentagramu ctí příznivci metalové hudby, nebo novodobé čarodějky a čarodějové. Přitom platí, že pentagram na nohách (hlavou vzhůru) je symbolem života, pozitivní energie a bílé magie, obráceně pak představuje smrt, negativní energii a černou magii.“ dočetla jsem a na mě navázal Nathan. „Jin a Jang - symbol taoismu (starého východního učení) vyjadřuje, že základem světa jsou dvě protikladné síly jin a jang, které se vzájemně doplňují a vytvářejí harmonický celek. Protikladnými silami jsou například život a smrt, dobro a zlo, světlo a tma, muž a žena apod. Tečky znázorňují, že jedna síla bez druhé nemůže existovat, protože všechno obsahuje zrnko svého protikladu. Nic na světě tedy nemůže být čistě jen dobré nebo zlé, černé nebo bílé a tak dále. Symbol, který si oblíbili hlavně hippies, najdeme také na vlajce Jižní Koreje.“ Skončil a podíval se na mamku. „Vysvětlíš nám to?!“ Mamka se nadechla.
„Vysvětlím, ale nejdřív mi řekněte co se včera stalo.“ S Nathem jsme se na sebe koukli a začali střídavě vyprávět. Když jsme po čtvrt hodině skončili, mamka se na nás dojatě, šťastně, ale i smutně dívala a usmívala. „Tak už je to tady! Musím zavolat Nathalie a Victorii!“ Začala se zvedat.
„Počkej!“ vykřikli jsme najednou.
„Kam jdeš? Slíbila si, že nám to vysvětlíš!“ ozvala jsem se. Mamča se na nás zaraženě koukla.
„Později! Později se všechno dozvíte.“ Políbila nás oba do vlasů a odešla. Překvapeně jsme se na sebe podívali. Ani jeden z nás neměl sílu něco namítat. Za nějakou dobu přilítnul do pokoje táta.
„Kde je máma?“
„My nevíme,“ odpověděla jsem za nás oba.
„A kdo udělá oběd? Mám hlad. Izzy, prosím.“ Tvářil se tak zoufale, že jsem sešla dolů do kuchyně a dala se do přípravy oběda. Jen co jsme se najedli, zazvonil Nathovi mobil. Zvedl ho a přepnul na hlasitý odposlech.
„Mami?“ zeptala jsem se.
„Ahoj,“ ozvalo se z telefonu. „Přijďte na naší mýtinku. Hned teď.“
„Ale...“ tůt, tůt, tůt. Ona to zavěsila!
„Proč tam máme jít?“ obrátila jsem se na bratra.
„Nevím, ale pojď. Snad se něco dozvíme.“ Nath se zvedl a šel. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Rozběhla jsem se za ním.
Společně jsme došli na určené místo. Stála tam pouze máma.
„Mami, co se děje? Proč jsme tu?“
„Musím vám to vysvětlit..“
„To by bylo skvělé,“ vztekle jsem odsekla a tím ji přerušila. Zpražila mě přísným pohledem a pokračovala.
„..ale předtím vám musím někoho představit. Rowlande?“ Jméno jenom zašeptala. Ale nám oboum neuniklo praskání větviček. Kdo je sakra Rowland? Z lesa vyšel nádherný muž v mámině věku. Byl jiný, ale přesto stejný. V něčem se podobal mámě, ale také nám. Všimla jsem si, že má stejné oči jako já a vlasy jako Nathan. Že by to byla náhoda? Z myšlenek mě vytrhla mámina slova.
„Izzy, Nathe, chtěla bych vám přestavit vašeho pravého otce, Rowlanda.“
„Cože?!“ vyhrkli jsme unisono. Tak proto ta podoba? Že mě to hned nenapadlo. Nenápadně jsem se ušklíbla.
„Ahoj. Je mi opravdu moc líto, že se poznáváme až teď, ale rádi bychom vám to s Catherine vysvětlili. Dovolíte nám, hlavně mně, to vysvětlit?“ Chvíli jsme mlčeli a koukali na naše rodiče.
„Proč sis mámu nevzal?“ zeptal se Nath na to, na co jsem se chtěla zeptat i já.
„Nemohl jsem.“
„Všecko jde, když se chce. Proč jste si nás teda udělali, když jste nechtěli být spolu?“ rozhořčila jsem se. Připravili mě o dětství s pravým otcem.
„Izzy, dcero moje, jsi velmi chytrá, stejně jako ty, Nathane. Oba mě pochopíte. Jen vám to musím vysvětlit.“
„Dobře, povídej,“ dala jsem mu slovo a čekala co z něj vypadne.
„Víte, všechno se to týká vašeho poslání. To, co se včera stalo, byl projev vašich schopností. Máte je dědičné. Museli jsme zachovat linii rodu a proto Catherine mohla otěhotnět jedině se mnou. Předali jsme vám naše schopnosti. Dlouho jsme chránili svět my, ale už bylo na čase, abychom vytvořili novou generaci.“ Na chvíli se odmlčel. S mámou se na sebe smutně, ale stále zamilovaně koukali. „Nikdy jsem vaši matku nepřestal milovat. A ani nepřestanu. Dala mi dvě krásné děti a já jsem na ni i na vás pyšný. Ani nevíte jak mi je líto, že jsem s vámi nemohl být. Že jsem nemohl s vámi slavit narozeniny, svátky, Vánoce.. Jedinou útěchou mi bylo, že jsem vám mohl posílat dárky, že mi Catherine posílala dopisy a fotky...“ Bylo vidět, že se sotva drží, aby se nerozbrečel. Mně už slzy tekly. Vzpomínala jsem na krásné dárky od mého pravého táty. On s námi nemohl sdílet ty krásné okamžiky.
„Proč si s námi nemohl být?“ zeptal se Nath. I on byl na měkko.
„Byla to jediná možnost, jak vás co nejdéle uchránit před tímhle. Aby jste se nezajímali o ostatní ze společenstva a užívali si normální život, dokud to jde.“ Rowland, můj otec, už nápor slz nevydržel.
„Takže to bylo, aby jste nás ochránili? Dělali jste to kvůli nám?“ zeptala jsem se.
„Ano.“ odpověděli unisono. Dívala jsem se na mojí rodinu. Všem tekly slzy, ale ty Rowlandovy v sobě měly příměs bolesti. Bolelo ho, že s námi nemohl být a teď neví, jak, a jestli vůbec, ho přijmeme. Smutně se podíval na mámu a ve mně se zvedla ohromná vlna lásky.
„Tati?“ Rowland sebou škubnul, ale nepodíval se na mě. „Tati!“ zvýšila jsem hlas. Užasle se na mě otočil, ale než stihl zareagovat, visela jsem mu kolem krku. Nejdřív strnul, ale poté mě k sobě pevně přitisknul. „Mam tě ráda, tati.“ zašeptala jsem mu do ucha.
„Já tebe taky, Izzy.“
„Ségra, pusť mě taky k tátovi!“ ozvalo se za mnou. Vyprostila jsem se z tátovy náruče a přenechala jí Nathovi. Chvíli se na sebe koukali, ale pak už ho Nathan objal kolem krku. Ještě chvíli jsme se objímali a dojatě vzlykali, ale pak jsem si vzpomněla na to, co táta říkal o našem poslání.
„Co jste to říkali o tom poslání a našich schopnostech?“ Zamračeně jsem se na ně koukala. Nepochybovala jsem, že se něco děje a je to něco velkého. Teď už uvěřím snad úplně všemu.
„No, týká se to toho, co jste včera prožili. Spojily se vám vaše poloviny přívěšku a ukázala se vám břízová větvička v ohni. Izzy, tvoje červená polovina amuletu značí tvůj temperament a rychlost tvého moudrého rozhodnutí. Jsi schopná se okamžitě rozhodnout a dáváš svůj žár jasně najevo. Tvůj oheň, který silně plane se projevuje i tvé síle. Z malinké jiskřičky dokážeš vznítit oheň, tak jako vztek a intenzitu pocitů. Červená v tvém znaku symbolizuje také vášeň. Nathe, v tvé žluté polovině se odráží tvoje moudrost a smysl pro cit. Žlutá je symbolem malých jiskřiček na které promění i ten největší plamen. Společně ve spojení vašich vlastností jste jako příjemné lidské teplo, které dokáže dávat život, ale také ho brát.“ vysvětlil nám všechno táta. Snažila jsem se to vstřebat, ale nějak mi to nešlo. Myslela jsem si, že je to všechno, ale opak byl pravdou.
„A také, když budete spolu, jste neporazitelní. Jakmile se rozdělíte, jste zranitelnější. Máte poslání chránit svět, ale o tom se dozvíte, až přijdou všichni.“ dodala máma. Tak to už bylo moc.
Docela jsem byla ráda, že nás Rowland zase opustil. Zašel zpátky do lesa a my se postavili s Nathem vedle sebe. Za námi stála máma a šťastně se usmívala. My jsem se chvíli tvářili zaraženě, ale poté jsme na tváři vykouzlili úsměvy. Musíme být oporou nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Za nějakou dobu přišla Angie s Anthonym a až poté Lili s Joshem. I oni absolvovali to co my. Dívala jsem se na ně a v hlavě mi vyvstanula otázka: Co bude teď?
Lili
Probudila jsem se ve stejném okamžiku, jako Josh. Vlastně jako všichni. Leželi jsme kolem malého dřevěného stolku, na kterém stále ležely naše řetízky.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem s velkým zívnutím. Všichni mi odpověděli stejně rozespale. Chvíli jsme se po sobě dívali. Vzpomínala jsem na bláznivý sen, který se mi zdál.
„To byste nevěřili, co se mi zdálo. Naše přívěsky se spojily a objevil se v nich pohyblivý obrázek a taky se venku spustila bouřka a vichřice a blesk zapálil břízu před oknem a ta větev opět dorostla,“ vyprávěla jsem horlivě se smíchem.
„Mně se to zdálo taky!“ namítl Josh. Ostatní se k mé vidině přidali.
„To nebyl sen, byla to skutečnost,“ prohlásil Nath.
„Jak to myslíš? To by se nemohlo stát. Vždyť je to nemožný!“ namítla Angie. Já se stranila veškeré konverzace. Snažila jsem se vstřebat zjištěné informace a přijít k rozumnému řešení.
„Zapomeňte na to. Uděláme si snídani. Lili, pomůžeš mi?“ ozval se Josh.
„Jasný,“ usmála jsem se, chytila se s Joshem kolem ramen a vyšla s ním do kuchyně.
„Opravdu se to stalo. Pamatuju si naposled to, že se všechno uklidnilo, přívěsky se rozpojily a já usnul,“ pošeptal mi Josh v kuchyni, když jsme byli z doslechu.
„Já si to taky pamatuju. Ale sám uznej, že to není možné. Vždyť je to jak z nějakého filmu.“
„Lili, mě je to jasné, ale sama jsi to viděla.“
Postavila jsem vodu na kafe. Vrátila jsem se do pokoje a zjistila, kdo jaké pije.
„Joshi, nechápu, co se to večer stalo, ale jsem přesvědčená, že se to nějak rozumě vysvětlí,“ namítla jsem, když jsem se vrátila do kuchyně.
„Chápu tě. Ale raději se podívám do knihovny na nějaké informace o živlech a tak.“
„Jak myslíš. Já chtěla projet internet,“ zalila jsem kávy, vzala podnos a odnesla ho do obýváku i s krabicí mléka a cukřenkou. „Co byste si dali k jídlu?“ usmála jsem se.
„Já ráno nesnídám, stačí mi jen káva. Děkuju,“ odpověděla Angie a ostatní se přidali.
„Tak, co budeme dělat dál?“ zeptala jsem se ve snaze zabavit myšlenky všech, aby se tolik nepoutali ke včerejší události. Marně.
„Izzy napadlo, že bychom se mohli podívat do knihovny do knih o jin a jang a taky o živlech,“ odpověděl Nathan. Zarazila jsem se. Nechtěla jsem to zatím řešit, i když jsem sama byla zvědavá, co to mělo znamenat, a chtěla jsem projet internetové stránky.
„Jsem pro. Tak dopijeme kávu, postupně se umyjeme a vyrazíme,“ usmál se Josh, který právě přišel z kuchyně. Objal mě kolem ramen a lehce šťouchnul do žeber, abych souhlasila. Já ale visela očima jen na Nathovi, jak mu to sluší, že bych souhlasila i se třetí světovou, kdyby o ní byla řeč. Jen jsem se usmívala.
„Joshi, nechceš mi taky půjčit svou sestru?“ zasmál se Nathan a natáhl ke mně ruku. Vyklouzla jsem z bratrova objetí a přitiskla se k Nathovi.
„Zřejmě tě budu muset vyzvat na souboj o svou stejně starou sestru, cizinče,“ zamračil se vtipně Josh.
„Jsem pro. Jsi pro polštáře nebo dáváš přednost peřině?“ zvážněl Nathan, až jsem vyprskla smíchy.
„Polštáře stačí, kovboji.“ Každý si vzal jeden polštář, postavili se doprostřed pokoje zády k sobě a každý udělal pět kroků.
„Tak palte, pane,“ pobízel Nathan.
„Až po vás,“ odpověděl Josh. A pak už vzduchem létaly polštáře a peří. Všichni jsme se smáli, když kluci uzavírali příměří, maje ve vlasech peříčka.
„Dobrá. Dovoluji vám starat se o moji jedinou sestru,“ uznal Josh se smíchem.
„Děkuji.“ Nathan se uklonil a vrátil se ke mně. „Tvůj bratr mi dal svolení, ale neví, že teď už jsi jenom moje,“ zasmál se a dlouze mě políbil. Všichni jsme se vystřídali v koupelně a uklidili peří.
„Budeš muset koupit nové polštáře, ségra,“ řekl Josh.
„Cože? Proč já? To tys je roztrhal!“ namítla jsem.
„Ale kvůli tobě, zlato,“ zasmál se a rozcuchal mi vlasy.
„Vtipný jako vždy! Uděláme dohodu, bratříčku. Každý koupí jeden.“
„To přijímám,“ usmál se.
Ještě chvíli trvalo, než jsme konečně vyrazili do městské knihovny. Každý jsme si vybrali jedno oddělení, které prohledáme. Já si vzala okultismus a Nathan přírodní vědy hned vedle. Hledala jsem cokoli o živlech, o silách a o bříze, jejíž větvička shořela, dorostla a objevila se v našich přívěscích.
„Něco jsem našel!“ přiběhl Anthony. „Hledal jsem amulet a našel jsem, že obsahuje sílu živlu, který má představovat. Ale nikde se nepíše o všech živlech najednou.“
„Taky jsem našla, že talisman je spojení s astrálními silami,“ přišla Izzy a nesla si s sebou hromadu knih v ruce.
„Já našel jen to, že bříza má uklidňující účinek a má očistit tělo i duši. A taky je symbolem dobra,“ ozval se Nathan.
„Já mam něco málo o jin a jang. Píše se tu, že spojuje protiklady a představuje rovnováhu.“
„Já našla pod heslem Salamandr, že je to živlový bůh, který žije v ohni a z ohně a získává život ze své krve,“ hlesla jsem. Ostatní našli důležitější věci a já tady se svým živlovým bohem. pomyslela jsem si.
„Ale nikde se nepíše nic o tom, co se stalo nám,“ namítla Angie.
„Páni, to je hodin! Už musíme jít,“ vzdychla Izzy a podívala se na Nathana.
„My už taky,“ přidal se Anthony. Políbila jsem Nathana, Josh Angie a nechali jsme ostatní jít. S Joshem jsme si ještě vyhledali několik knížek o živlech a symbolech, které jsme si půjčili domů, jestli ještě něco nenajdeme.
Doma nás čekal šok – rodiče byli zpátky.
„Co tu děláte?“ vylétlo ze mě.
„To je teda přivítání,“ ohradila se mamka. „Nějak se nám tam nelíbilo a já měla divné tušení, že se něco stalo.“ S Joshem jsme se po sobě podívali. Oba v očích stejnou otázku – máme o tom mluvit?
„Co se děje?“
„Nic, vůbec nic,“ usmál se Josh, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Byli jste v knihovně?“ usmála se mamka, vzala si od nás knihy do rukou a šla s námi do pokoje.
„Symboly…Živly… Vy jste se dali na okultismus?“ zeptala se podezíravě.
„Jen si chceme najít něco o symbolu, co máme na krku,“ nakousla jsem. Snad se mi to zdálo, ale v mamky očích se zablýsklo.
„Co se stalo? Ale pravdu!“ S bráškou jsme se po sobě podívali. Nakonec co,nejspíš nás bude mít za blázny s bujnou fantazií.
„Víš, jak jsme měli tu pyžamovou party, tak se stalo pár nepochopitelných věcí,“ začala jsem.
„Venku se rozpoutala bouře, bříza začala hořet a pak zase…“ pokračoval Josh. Vypověděli jsme mamce, co se nám v přívěscích zjevilo a úderem půlnoci zmizelo. Skončili jsme a čekali na mamčin záchvat smíchu. Její reakce nás ale překvapila.
„Tak už je to tady. Tak jste se poznali,“ šeptala a dívala se na nás dojatě.
„Co je tady? S kým jsme se poznali?“ ptala jsem se. Vůbec jsem nechápala její chování a řeč. Než však stačila odpovědět, zazvonil telefon.
„Jděte za otcem do obýváku, já to vyřídím,“ vstala a zamířila do chodby. S Joshem jsme raději poslechli a přivítali otce doma.
„Musím jít, vrátím se brzy,“ oznámila mamka po chvíli, vzala kabelku a šla.
Chvíli jsme si povídali s taťkou, než jsme se odebrali s Joshem do svého pokoje. Asi po půl hodině mi zazvonil telefon.
„Ano, mami?“
„Přijďte. Oba na louku v lese, jak jsem vás brávala jako malé.“ Hovor skončil. Nechápavě jsem zírala na display.
„Co je?“ zeptal se Josh.
„Máma. Máme přijít na mýtinu.“ Neměli jsme nejmenší ponětí o tom, co se děje. Sebrali jsme se a vyrazili. Cesta nebyla dlouhá, za to stále do kopce.
Vyšli jsme na louku. Stálo tam několik lidí. Dvě ženy v mámině věku jsme neznali. Po obvodu mýtiny stály dvě známé slečny v našem věku a s nimi i dva kluci, stejně známí.
„Angie!“ vykřikl Josh a běžel k ní.
„Nathe!“ rozběhla jsem se k němu. Přijal mě objetím a vášnivým polibkem. Přišla máma.
„Lili, Joshi, postavte se jako oni.“ Neměla jsem páru proč, ale neřešila jsem to a poslechla.
„Děti, je nejvyšší čas vám něco říct,“ prohlásila jedna z žen, kterou jsem podle vzhledu přiřadila k mamce Angie a Anthonyho. „Něco o vašem životě. Teď, když už se všichni znáte a zažili jste to včera v noci. Jde o vaše poslání.“
„Poslání? Nevím co čekat od střední a už mam mít poslání?“ namítla Angie. Všichni jsme potlačovali záchvat smíchu, kromě dospělých žen.
„Tady jde o důležitější věci, než škola a zaměstnání. Jde o svět.“ Ta věta zněla ve vzduchu asi minutu.
„Ale je tu ještě jedna věc, než se dáme do vysvětlování.“ V lese se ozvalo praskání větviček, než se na mýtině objevili tři muži. Každý byl jiný, ale přece je něco spojovalo. Jen jsem nevěděla co.
Máma přišla ke mně a Joshovi. Drželi jsme se spolu kolem ramen, jako podporu a ochranu. „Musím vám někoho představit. Mrzí mě, že jsem to neudělala už dřív, ale čekala jsem na tuhle chvíli.“ S Joshem jsme se po sobě podívali. „Tohle je váš pravý otec. Nickolas.“ Přestala jsem dýchat. Všechno se ve mně začalo vařit, převalovat se a míchat.
„Ahoj, Lili. Joshi, rád tě poznávám.“ Jeho hlas zněl sympaticky, ale ve mně se všechno obrátilo.
„Cože? Po sedmnácti letech přijde cizí chlap, kterej řekne ‚ahoj‘ a že nás ‚rád poznává‘ a my máme přijmout, že je to náš táta? Sedmnáct let jsme žili ve lži?“ rozkřikla jsem se.
„Lili má pravdu. Tomuhle se neříká rodičovská důvěra!“ křičel Josh.
„Já vím, že to není fair. Neměli jste tak dlouho neznat pravdu. Ale opravdu to jinak nešlo. Teď, když jste se poznali, smysl vašeho života je o něčem jiném,“ řekl Nickolas.
„Sakra, co pořád máte pořád s tím smyslem života a posláním? O co tu sakra jde?“ vykřikla jsem.
„To je to, co vám musíme říct. To, co se vám stalo, je projev vašich schopností,“ promluvila matka.
„Schopnosti?“ zeptal se Josh a chytil mě pevně za ruku.
„Máte to dědičné. Dokážete ovládat – všech šest, co tu stojíte – můžete ovládat živly. Vy dva máte sílu vody. To proto jste viděli ty vlny a mořskou hladinu v přívěscích a slyšeli ten šum vody a rozbíjení vln. Ve vás je síla, vychytralost a houževnatost vody. Lili, tvoje klidná hladina značí tvojí vyrovnanost, něžnost, porozumění a lásku. Ty dokážeš vodu uklidnit. Joshi, tvoje rozbouřené moře značí tvojí starostlivost, horlivost, sílu a odhodlání chránit ostatní. Tvoje schopnost je vodu rozbouřit. Oba máte svojí moc přiměřenou. Ale když jste všichni spolu, vaše síla se zmnohonásobní. Jedině spolu jste v bezpečí a silní,“ vysvětlila mamka.
„A k čemu nám to je? Ušetříme za sprchu?“ rýpla jsem si. Těžko jsem potlačovala vztek. Moje hlava nedokázala pochopit matčina slova.
„Svět obývají nejhrůznější věci a bytosti, které ničí a ohrožují životy lidí. Vaše schopnosti je mají ničit a ochraňovat populaci lidstva,“ promluvil Nickolas. Až teď jsem začala vlastně chápat, co se to děje.
„My máme chránit svět?“ zeptal se Josh. Zřejmě na tom byl stejně jako já.
„Ano. Jediná možnost, jak vám dopřát alespoň pár let klidné dětství, abyste nehledali zbylé členy společenstva a nechali to na osudu, bylo odejít,“ vysvětlil Nickolas.
„Proč sis mámu nevzal? Určitě by to šlo nás normálně vychovat,“ namítl Josh.
„To je složité, Joshi,“ řekla máma.
„Co je na tom složitýho? Žijeme v jednadvacátém století!“
„Milovali jsme se, to ano, ale osudová láska to nebyla. Vždy jsme věděli, že spolu nebudeme.“
„A proč jste si zadělali na děti?“ zeptala jsem se, už méně naštvaně. Mamka se podívala na Nickolase.
„Nathalie, už jsou dost velcí, aby to pochopili,“ objal ji kolem ramen.
„Jde o to…jako každá žena jsem si přála děti. Jediný, s kým jsem mohla otěhotnět, byl Nickolas.“
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.
„Osud to tak chtěl. Jediná možnost, jak mít děti, bylo zachovat linii. Příroda to tak zařídila, že jsem mohla mít vás jen s Nickem, tedy přenést na vás schopnosti a také povinnosti.“
„Takže, tohle opravdu byla jediná možnost?“ zeptala jsem se už klidně.
„Ano. Tolik mě to mrzí,“ řekl Nick. „Ani nevíš, jak mi mrzelo, že jsem vás neviděl vyrůstat, že jsem vás neviděl radovat se z hraček ode mě nebo cokoliv. Že jsem tě neviděl hrát si s panenkami nebo Joshe s autíčky. Ani nevíš, jak moc to bolí.“ Málem mi vhrkly slzy do očí. Dívala jsem se zpětně na své dětství. Viděla jsem svou dětskou tvářičku, jak se usmívá na jednu z panenek pod vánočním stromečkem a tiskne si ji k sobě. Ta malá holčička, ve které jsem viděla sebe, se těšila z dárků od Ježíška a netušila, že některé z nich jsou od táty… od pravého otce…
„Tati?“ zašeptala jsem.
„Ano,“ usmál se. Najednou jsme oba stáli proti sobě a tekly nám slzy z očí.
„Tati!“ vykřikla jsem a objala ho.
„Lili… Dcerko moje!“ hladil mě po vlasech. Najednou jsem k němu cítila lásku, náklonnost a důvěru. Vždyť je to můj otec.
„Joshi?“ oslovil brášku. Ten chvíli stál a díval se na to, co se stalo, než přišel, podal si s otcem ruku a nakonec ho mužsky objal.
Angie
Ráno jsem se probudila a všichni už byli dávno vzhůru. Koukla jsem se na stůl, kde leželi přívěsky nás všech. Najednou jsem uslyšela hlas Lili.
„Dobré ráno“ pozdravila nás všechny a svůj pozdrav umocnila dlouhým zívnutím, z čehož jsem usoudila že se moc nevyspala.
„Dobré ránko“ odpověděla jsem a usmála jsem se. V hlavě jsem si přehrávala události z minulé noci, ale spíše jsem to přisuzovala ke snu. Lili však náhle řekla:
„To byste nevěřili, co se mi zdálo. Naše přívěsky se spojily a objevil se v nich pohyblivý obrázek a taky se venku spustila bouřka a vichřice a blesk zapálil břízu před oknem a ta větev opět dorostla,“ vyprávěla nám to a smála se přitom jakoby se nic nestalo. Všichni se po sobě koukali a najednou jsem odpověděla.
„Jak to myslíš, vždyť se to nemohlo stát! To není možné!“ namítala jsem. Domlouvali jsme se co s tím uděláme a Josh s Lili najednou odešli do kuchyně. Uslyšela jsem jak se vaří káva a najednou jsem byla plná života. Josh mi přinesl kávu a mezi řečí prohodil něco jako že to nebyl sen. Když Nathan s Izzie řekli, že se jde do knihovny hledat něco o živlech, znělo to jako velmi dobrý nápad. Přeci jen jsem byla dost zvědavá jak je tohle možné. Mezitím se strhla bitva mezi Nathanem a Joshem o jeho sestru Lili. Stála jsem ve dveřích a koukala jak se ti dva perou. Připadalo mi to, jako když se pereme s bratrem. Josh však prohrál a prohlásil:
“Dovoluji ti se starat o mou sestru.“ Smála jsem se jako malé dítě. Bože, jak to Joshovi slušelo, když byl celý zadýchaný a s peříčkama ve vlasech působil jako anděl. Vystřídali jsme se všichni v koupelně a pouklízeli jsme peříčka.
Chvíli nám trvalo, než jsme konečně vyrazili směrem ke knihovně. Když jsme byli všichni uvnitř, vybrali jsme si každý jedno oddělení. Vzala jsem si oddělení s magií. Hledala jsem jako šílená, cokoliv co by vysvětlovalo tuto náhodu. Nic jsem však nemohla najít. Až najednou jsem uviděla tu knihu. Rodinné amulety a jejich spojení. Jo to bylo ono!! Četla jsem jako o život.
„Ale nic co by vysvětlovalo tuhle náhodu tady není!“ Namítla jsem. Nic jsem se nedočetla. Najednou bylo už dost hodin a já si tu knihu vzala domů.
Doma nás čekala mamka a s bratrem jsme ji vítali s velkým úsměvem. Vyzpovídala nás, jaké to bylo, co jsme dělali a tak dále. Ale to co se nám doopravdy stalo jsme jí neřekli. Nevěděli jsme co by na to řekla. Možná by nás s tím poslala do háje, ale je možnost, že o tom něco ví. Všechno mi to hlodalo v hlavě, ale odvahu jsem nenašla. Jenže mamka si všimla knihy s magií a rodinnými amulety.
„Vy studujete magii?“ A pak to přišlo. „Co se talo?!!“ Neodpovídali jsme, mamce běhaly v očích malinké blesky vzteku. Stiskla jsem bratrovi ruku, sedli jsme si k mamce na pohovku a povídali.
„Mami, víš jak byla ta pyžamovka?“ začala jsem nejistě.
„Tak okolo půlnoci se nám všem napřeskáčku spojily amulety, každému se tam oběvilo něco jiného.“ pokračoval bratr. Mamka ho však po chvilce přerušila. Po tvářích jí stékaly obrovské slzy dojetí a pronesla.
“Toho, čeho jsem se nejvíce obávala ve svém životě, se stalo.“
„Co? Ty o tom víš celý život??!“ vykřikla jsem. Zazvonil telefon, mamka se lekla a vyskočila z pohovky se slovy
„Jděte na zahradu za otcem, já to tady vyřídím!!“ Nechápala jsem, co se to s mámou děje. Najednou se chovala tak divně, jako kdyby nám celá ta léta něco zatajovala a nechtěla to říct. Teď však bude muset.
Poslechli jsme a s bráškou jsme se přivítali s otcem. Za chvilku jsme se odebrali do pokoje. Brácha si pustil muziku a já si celý ten rozhovor přehrávala dokola. Ta slova mi v hlavě zněla stále dokola. Motala se mi s toho hlava a tak jsem se poddala muzice a snažila jsem se na to nemyslet.
„Crrrrrr.“ Zazvonil telefon. Koukla jsem se na display:
„Volá máma. Ano mamí, co se děje?“
„Jděte za město na mýtinu do lesa, já tam za vámi přijdu. Na nic se mě neptej a jděte!“ Položila telefon. Jak nám máma řekla, tak jsme udělali. Vzala jsem si mikinu, kabelku a mobil. Vyrazili jsme. Cesta netrvala dlouho.
Na mýtině byla akorát Izzy a Nathan. Z nima stála velmi krásná žena. Přiřadila jsem jí jako matku těch dvou. Mamka najednou začala mluvit.
„Děti je na čase vám něco říct. Máte jedno velké poslání.“
„Co? Děláš si srandu? Jsem na střední a už teď mám mít ňáký to poslání?“ Všichni potlačovali smích, ale dospělé ženy nikoliv.
„Je to důležitější než škola, jde o život. Ale než budeme pokračovat, tak bych vám chtěla někoho představit.“ Najednou vedle nás stál dospelý muž. „Děti, tady je váš pravý otec. Chandos.“
„Ahoj Angie, Anthony. Rád vás vidím.“ Jeho hlas byl velmi příjemný, ale nemohla jsem tomu uvěřit.
„Mami! To si z nás děláš legraci?! Po všech těch letech najednou z ničeho nic si přijdeš a představíš nám nějakýho chlapa s tím, že je to náš pravý otec?!! To není fér, proč jsi nám to neřekla už dávno?! Proč jsi nám to tajila?!!“
„Nebyla na to ta správná chvíle, abych vám to řekla. Vím, že to není správné, ale nemohla jsem vám to říct. Bála jsem se, že to špatně pochopíte.“
„I já se přiláním k vaší matce.“ Řekl Chandos.
„Teď když už to víte, jde o vaše poslání, teď je váš smysl života v něčem ůplně jiném.“
„Co to melete?! Vy ste se všichni pomátli na rozumu? Jaké poslání, jak jiný smysl života, co to s tím pořád máte?!!“
„Angie, Anthony, jde o to, že vy všichni – vás šest umíte ovládat živly. Tak jako Izzy a Nathan mají oheň a Lili a Josh mají vodu, tak vy dva máte vítr.“
„Cože? Schopnosti?“ Najednou to byla poslední rána a já už jsem se málem složila. Bylo toho na mě trochu moc. Už jsem se nedokázala dál rozčilovat.
„Angie, tvá bílomodrá barva zračí tvoji lehkost v rozhodování, smysl pro orientaci, ale také značnou lehkomyslnost. To ale v žádném případě není nejhorší vlastnost. Občas je lepší netrápit se, jestli rozhodneš dobře, ale využít nadhled nad situací. Anthony, tvá fialová barva prozrazuje tvůj smysl pro věc, rozum a také stesk a mírnou stydlivost, které tě občas popadají. Společně jste silná osobnost. Ty zesilníš vítr, který odvane i se starostmi a problémy, ale nezapomeň, že nové může přinést. Angie naopak vítr smírní, čímž zabrání přísunu nových starostí, ale také odnostu těch starých. Vaše řešení problémů vám umožňuje všechno zvládat bez vrásek. A pokud budete všichni pospolu, tak svoje schopnosti dokážete dovést do takové gradace, že nabydou do takové síly, že je to až zkáza.“ Najednou mi to začalo šrotovat v hlavě. Všechno co nám máma říkala najednou dávalo smysl. Jen jedno jsem nepochopila, ale bratr mě předběhl.
„Počkej, nechceš nám teď timhle vším naznačit, že máme ochraňovat lidstvo před zkázou a tak dále, že ne?!“
„Bohužel, je to tak. Jediná možnost celé ty roky vás před tím uchránit byla se s vaší matkou rozejít a vy jste se odstěhovali. Jinak bychom vás před tím neubránili a dozvěděli byste se to ještě dřív, než byste takhle dospěli.“ prohlásil Chandos a po tvářích mu stékaly prameny slz. Nedokázala jsem se ovládnout a objala jsem jak mámu tak svého otce. Znělo to dost divně. Všechno to bylo zvláštní. Po sedmnácti letech přijde mamka a prohlásí, že je to náš otec. Ale když jsme byli v rodinném objetí, něco mi říkalo, že to tak má být. Rozbrečela jsem se a najednou jsem k němu cítila lásku a pochopení. Usmál se na mě a začal mě hladit po zádech. Bylo to jiné než od mého, teď už nevlastního, otce.
„Anthony.“ Řekl bratrovi. Poodstoupily jsme s mamkou a najednou mě vše překvapilo. Bratr si s Chandosem podali ruce a poplácali se na zádech, bylo to hezké. Za celá ta léta jsem konečnì pocítila, že ty rozpadané dílky mozaiky jsou najednou celé a že ty, co už dosedly k těm ostatním, tvoří mě celou. Byla jsem najednou tak strašně moc ráda.