A další....=( =)
Škola - pohled: Angelika Soars (Angie)
Ráno jsem se nemohla dočkat, až vystoupím u mé nové školy. Byla jsem nervózní a žaludek protestoval při jakémkoli kousku jídla.
„Už je na čase vyrazit, Angie,“ řekl můj bratr Anthony. Popadla jsem kabelku se zápisníčkem a propiskou a láhev minerálky. Dveře se zabouchly a já od nich scházela ze schodů s úsměvem na tváři. Když jsem stála na zastávce autobusu, honily se mi hlavou myšlenky, že nedokážu zapadnout mezi ostatní a tak dále. Bratr si všiml, že mám strach, tak mě popadl za ramena a řekl:
„Neboj, bude to v poho.“ Věřila jsem mu, neměla jsem důvod mu nevěřit. Konečně jsme dorazili ke škole. Hledala jsem třídu tak dlouho, že najednou zazvonilo. Pane jo! Já přijdu pozdě do třídy! pomyslela jsem si. Konečně jsem jí našla, zaklepala a vešla dovnitř. Všichni mlčeli a koukali na mě. Jen profesor mi dal za trest úkol. Měla jsem rozebrat větu: „Narodil ses jako originál, tak nezemři jako kopie.“ Poté jsem si mohla jít sednout.
Jediné volné místo bylo v poslední lavici u nějakého kluka. Podíval se na mě a dal svou tašku ze židle. Sedla jsem si a začala přemýšlet nad onou větou. Uběhla čtvrtka hodiny a přede mnou se na lavici objevil malý lísteček. Otevřela jsem ho a přečetla si co je v něm napsáno. „Pomůžu ti s tím.“ Pohlédla jsem na onoho chlapce, který se jen usmál. Odepsala jsem mu, že budu velmi ráda. Ani nevím, jak to tak rychle uteklo, ale najednou se ozval zvonek na konec hodiny. Můj nový soused se zeptal, jaký mám rozvrh. Rozevřela jsem diář. Cítila jsem, jak se mi dívá přes rameno a najednou se zasmál.
„Copak je tak vtipného, hm?“
„Víš, jen to, že máme stejný rozvrh.“ Usmála jsem se na něho. Příjemně mě to překvapilo.
„Promiň, ještě jsem neměl možnost se ti představit. Jsem Josh.“
„Angie,“ vydechla jsem. Dali jsme si na sebe číslo s tím, že se mi ozve.
Šla jsem na oběd a poté domů. Přijela jsem na zastávku a crr crr. Na display na mě blikalo Joshovo jméno. Zvedla jsem to a on začal mluvit.
„Tak krásko, v kolik a kde?“
„Tak ve dvě u nás doma?“
„Dobrá. Jen, kde že bydlíš?“ Krásně se zasmál a já mu vysvětlila, kde přesně bydlím a mezitím dojela domů. Netrvalo dlouho, než přijel. Vzali jsme si pití, malé občerstvení a sedli si do mého pokoje. Bavili jsem se o všem možném. O našich zálibách, bývalé škole a našem životě obecně. Smáli jsme se a mně bylo fajn. Nakonec jsme nějak rozebrali text, a protože mě Josh pozval na večeři, vydali jsme se do města.
Druhý den ráno jsem vstávala s myšlenkami na Joshe. Můj bratr Anthony si všiml mé skvělé nálady a bylo mu vše jasné. Byl rád, že jsem veselá. Ale i on byl nějak veselejší než dřív. Ale zabývala jsem se jenom svými "starostmi". Tentokrát jsem vyměnila městskou hromadnou dopravu za vlastní pohodlnou a známou motorku značky Honda. Sedla jsem si do lavice a přemýšlela o včerejšku. Říkala jsem si, že to bude stejné jako v minulosti. Pohraju si s ním a pak si najdu jiného. Něco mi ale našeptávalo, že tentokrát to bude jiné. Josh se na mě usmíval celou hodinu, ale i v jeho očích byl vidět jakýsi boj. Copak umí číst myšlenky? pomyslela jsem si. Najednou přišel třídní a vybral si můj úkol. Pochválil mne, ale já se přiznala, že mi pomáhal Josh. Profesor se usmál a řekl:
„Tak jsem si to představoval. Společná práce je lepší. Ale při písemkách bych byl nerad kdyby jste si radili!“ Zasmál se a odešel zpět ke svému stolu. Začervenala jsem se a Josh mi do ucha zašeptal: „Děkuji, kočko má.“ Nepochopila jsem jeho větu, nevěděla jsem, co tím myslí. Snad nějaký skrytý význam? Počítali jsme příklady z matematiky a já to nechápala, byť jsem se sebevíce snažila. Napsala jsem Joshovi vzkaz na lístek, zda by mi mohl pomoci a vysvětlit mi to. Věřila jsem, že z jeho výkladu pochopím všechno a už jsem se těšila na další odpoledne s ním. Jeho odpověď však byla záporná. Neurazila jsem se, jen jsem vyvalila udivením oči a ihned se má nálada propadla na dno celého oceánu a oči jsem měla velmi smutné. Takže se mu minulé odpoledne se mnou nelíbilo. Nevěděla jsem co se se mnou děje. Obyčejně bych jím začla pohrdat a hledala si jinou kořist, která by mě neodmítla. Ale teď mi velmi záleželo na tom, abych s ním trávila svůj čas. Zazvonilo a já vyběhla z budovy na školní dvůr, sedla si v umělém parčíku na lavičku a dala si sluchátka do uší. Zavřela jsem oči a nechala sluníčko, aby mi svítilo do obličeje. Urovnala jsem si své myšlenky a uklidnila se. Najednou se objevil stín. Instinktivně jsem otevřela oči a uviděla Joshe. Sundala jsem jedno sluchátko a poslouchala, co mi říká.
„Víš, moc mě to mrzí, ale musím na vodní pólo. Ale rád bych se ti potom ozval a pomohl ti s tou matikou.“ Zůstala jsem koukat nehnutě jako solný sloup. Jen jsem zakývala hlavou a řekla.
„To je v pořádku, neomlouvej se, nemůžu tě přece pořád využívat.“
„Ale mě nevyužíváš! Víš, já ti pomáhám strašně rád.“ Začervenala jsem se a poděkovala. Rozloučili jsme se a domluvili, že mi k večeru zavolá.
Po vyučování jsem se rychle sbalila, nasedla na svou Hondu a odjela domů. Nevnímala jsem nic, jen zvuk motoru své motorky. Přijela jsem před dům, sundala si helmu a pohodila vlasy, aby se provzdušnily. Vešla jsem dovnitř, vzala jsem si pití a rozhodla jsem se jít učit. Jenže učení mi znemožňovalo to, že jsem stále myslela na něj. Na Joshe. Čím je tak zajímavý, že si s nim nechci jenom užít? Nechápala jsem to. K večeru mi opravdu zavolal. Měla jsem hroznou radost. Povídali jsme si asi hodinu a nakonec se domluvili na zítřejší odpoledne u mě doma. Ještě mi však stačil říci, že zítra nepřijde do školy. Byla jsem z toho trochu smutná, ale utěšovala jsem se představou odpoledne stráveným s ním.
Školu jsem nějak přetrpěla, ani jsem nevěděla jak. Stále jsem myslela na Joshe a těšila se na něj. Konečně zazvonilo na poslední hodinu a já se mohla vydat domů. Nasedla jsem na motorku a uháněla směrem domů. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem před dveřmi domu uviděla stát Joshe. Usmál se a šel přímo ke mně.
„Krásko, tak tohle jsi mi zatajila.“
„No, víc, neznáme se tak dlouho, abych se dokázala se vším svěřit.“ Koukal a jen přikyvoval. Pak si mě přitáhl k sobě a řekl.
„Mně se svěřovat můžeš.“ A v tom mě políbil. V hlavě mi běžela myšlenka, že on sbalil mě a ne já jeho, jak jsem měla v plánu. Vyšli jsme k nám do pokoje. Na vysvětlování matiky ale nedošlo. Po několika hodinách něžností mi řekl, že mě miluje. Zase byl první. Objala jsem ho a usmála se. Po krásně stráveném odpoledni jsme se šli projít a dělali jsme hlouposti. Večer, když už jsem byla doma s bratrem a rodiči, mi zvonil telefon. Na display opět Josh.
„Ano?“ zvedla jsem ho.
„Kočko, co takhle pyžamová party za dva týdny?“ Odmlčela jsem se, než jsem odpověděla.
„Jo, to bude sranda.“
„Tak se domluvíme ve škole, ano?
„Dobře.“
„Dobrou noc, kotě.“
„Dobrou noc.“