Takže jsme se rozhodly sem dávat pohledy postav jednotlivě =) Takže tady máte pohled Izzy =) Pro pokračování je podmínkou pět komentářů, abychom věděly, jestli to někdo čte, zajímá ho to a líbí se mu to..=) Vaše Izzy, Angie a Lili =)
Škola - pohled: Isabella Morell (Izzy)
Sedím v čajovně a naproti mně sedí naprosto úžasný kluk. Povídáme si spolu o hodně věcech, když se najednou odmlčí a hluboce se mi zadívá do očí. Zmlknu uprostřed slova a zvědavě se naň podívám. Najednou se ke mně přiblíží a chce mě políbit. Srdce se mi rozbuší silněji a i já se začnu k němu naklánět. Už jsme od sebe jenom pár milimetrů… když se ozve příšerný zvuk, který sem určitě nepatří. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že to je budík a je čas vstávat. Pomalu se zvednu z postele a kolem žaludku se mi začne stahovat pomyslná smyčka. Strach a nervozita. S lítostí se rozvzpomenu na svůj sen. Začne mě pohlcovat panika a já se radši začnu oblékat. Ne, že by to teda pomohlo.
Když jsem se oblékla, zamířila jsem do vedlejšího pokoje, kde spí můj bratr. Otevřela jsem dveře a přešla k jeho posteli.
„Nathane, vstávej. Jedeme do školy.“
„Ještě nee..“ ozvalo se z pod peřiny.
„Ale jo, je čas. Přijdeme pozdě do školy!“
„No a co..“ zabručel Nath a přetočil se na druhý bok.
„No a co? Vlastně vůbec nic, jen si nás hned všichni zapamatujou!“ Hysterčila jsem a začala jsem z Natha tahat peřinu.
„No jo, no jo. Dyť už vstávam.“ zabručel a vstal. Kouknul se na mě mírně rozzlobeně, ale hned nahodil starostlivou masku. „Zase jsi nervózní.“ Jen jsem přikývla. Nemělo cenu lhát, poznal by to. „Klid. Nic se nestane.“ Opět jsem jenom přikývla. „Tak pojď na snídani,“ pokračoval ve svém monologu, chytil mě kolem ramen a spolu jsme sešli po schodech dolů do kuchyně. V kuchyni stála mamka a právě nám připravovala kafe. Otočila se ke stolu a k talířům s míchanými vajíčky postavila naše hrnky.
„Ahoj, Izzy, Nathane. Jak se vám spalo?“ usmála se na nás.
„Ahoj, mami. Dobře,“ řekli jsme unisono.
„Tak se najezte, já musím do práce. Hodně štěstí první den ve škole.“ Šla ke dveřím, vzala kabát a začala se obouvat.
„Díky, ahoj.“
„Ahoj.“ Dveře se zavřely a my osaměli.
„Hele, sestřičko, dneska pojedeme na mý motorce. Ať nezpůsobíme takový rozruch, jasný?“
„Jasně. Za deset minut venku?“ Vzhledem k tomu, že jsem snídani už snědla a byla oblečená, by to pro mě neměl být problém. Nathan se podíval na hodiny a přikývl. Uklidila jsem po nás nádobí a šla jsem se přikrášlit do koupelny ve svém pokoji. Po ranní hygieně jsem popadla z pokoje batoh a černou motorkářskou bundu. Seběhla jsem ze schodů, na chodbě se obula a vyběhla před dům. S vítězoslavným úsměvem jsem se podívala na Natha, který přišel o tři minuty později.
„Jedem, brácha.“ Seběhli jsme do garáže, vzali si helmy, nasedli a jeli směr škola.
Slezla jsem z motorky, sundala si helmu a pohodila hlavou tak, aby mi vlasy spadaly na ramena.
„Nathe?“ oslovila jsem svého brášku.
„Ano, Izzy? Co se děje? Co potřebuješ?“ staral se hned. Měli jsme spolu hezký vztah, který se jen tak nevidí.
„Nic, nic,“ usmála jsem se na něj. „Jenom… hodně štěstí, bratříčku.“ Objala jsem ho a on mi do ucha zašeptal: „Tobě také, sestřičko.“ Poté jsme se rozloučili a vydali se každý do své třídy.
Seděla jsem v lavici a snažila se tvářit znuděně. Všichni po sobě pokukovali, ale nejvíc koukali na mě. Věděla jsem, že jsem krásná, ale teď mě otravovalo to, jak na mě kluci koukají žádostivě a holky závistivě. Konečně zazvonilo a do třídy se vřítil naprosto dokonalý kluk. Mohla jsem na něm oči nechat a děkovala bohu, že jediné volné místo bylo vedle mě. Rozhlédl se po třídě, zjišťoval, kam si sednout, když uviděl volné místo v mé lavici. Zářivě se usmál a sebevědomým krokem ke mně zamířil. Sotva si dosedl, přišel profesor.
„Jsem Anthony,“ usmál se na mě.
„Isabella,“ sotva jsem to dořekla, ozvalo se zvonění mobilu. Nebyl to nikdo jiný, než Anthony.
„Kdo si nevypnul mobil?!“ lehce zvýšil hlas profesor.
Anthony se zvednul a promluvil. „To jsem byl já. Omlouvám se.“ Kajícně se usmál a zpříma se díval profesorovi do očí.
„Jak se jmenujete?“
„Anthony Soars.“ Hm, má hezké jméno. Usmála jsem se. Anthony se na mě po očku podíval a mrkl na mě.
„A kdo vám volal, pane Soars?“
„To nemohu říct,“ vykrucoval se.
„Tak nemůžete, jo? Okamžitě mi to řekněte, nebo vás čeká nějaký postih!“ Pan profesor už začínal ztrácet trpělivost. Zřejmě patřil ještě do té staré školy, která řádně dodržuje školní řád.
„Opravdu nemůžu, promiňte.“
„Dobrá, takže se domluvíme…“
„To jsem byla já, pane profesore. Anthonyho číslo jsem vytočila omylem. Je to moje chyba.“ Použila jsem všechen svůj šarm a kouzlo, abych ho přesvědčila. Všichni koukali překvapeně, ale nejvíc Anthony a profesor. Ten se navíc tvářil omámeně.
„Dobře, dneska to necháme bez povšimnutí, pane Soars. A vy se jmenujete, slečno?“
„Isabella Morell. A děkuji vám.“
„Nemáte zač. Ale už se to nebude opakovat. Pane Soars, po hodině poděkujte slečně Morell. Ale teď dávejte pozor!“ Oba dva jsme jen kývli a posadili se. Anthony se stále ještě nevzpamatoval ze svého překvapení. Hodina skončila a já vystřelila ven co největší rychlostí. Vpletla jsem se mezi hlouček lidí a doufala, že mě Anthony nesleduje. Podle rozvrhu jsem našla další učebnu a sedla si do zadní lavice. Věci jsem si dala na stůl a prohlížela jsem si rozvrh navrchu celé hromady. Těsně před zvoněním vstoupil Anthony a automaticky zamířil ke mně.
„Nevím, proč si to udělala, ale děkuji ti, Isabello,“ mírně se na mě usmál.
„Nemáš zač,“ odpověděla jsem. Přiblížil se a jeho pohled padl na můj rozvrh. Radostně se usmál.
„Co se stalo? Proč se tak culíš?“ nechápavě jsem koukala.
„Máme stejné hodiny. Bál jsem se, že tě budu muset hledat. Chtěl jsem tě po škole pozvat na kafe. Šla bys?“ Zvědavě, mírně vystrašeně, ale přesto jaksi sebevědomě se na mě podíval.
„Moc ráda,“ usmála jsem se. Viditelně si oddechl. Dál už jsme se spolu nebavili.
Po škole na mě čekal na parkovišti.
„Bohužel jsem nechal skútr doma,“ nejistě se usmál.
„Nevadí. Alespoň se projdeme.“ Došli jsme do kavárny, objednali si a povídali o všemožných věcech. Bylo mi krásně a i on vypadal spokojeně. Vzpomněla jsem si na svůj dnešní den a musela jsem se v duchu usmát. Po několika našich schůzkách se mezi námi vytvořilo velmi hluboké přátelství, které po několika dnech přerostlo v osudovou lásku. Alespoň jsem si to myslela. Zjistila jsem, že Nathan také někoho našel. Byla jsem za to ráda. Po týdnu a půl jsem se však rozhodla zaútočit.
„Nathe? Jak se jmenuje ta tvoje kráska?“ Nathan se zatvářil nadmíru nechápavě.
„Jaká kráska? O čem to blábolíš, Izzy?“
„Nathe, jsem tvoje sestra. Poznám, když jsi zamilovanej.“ V jeho očích jsem viděla rezignaci.
„Ok. Jmenuje se Lili,“ zlověstně se usmál, zatímco já jsem začala trnout hrůzou z jeho pohledu. „Ale ty také někoho máš. Takže, jak se jmenuje ten borec, co sbalil moji malou sestřičku?“
„Nathe! Jsme stejně staří! Nejsem malá! A ten borec,“ podívala jsem se na něj pěkně nasupeně, „se jmenuje Anthony.“
„Budu si ho muset proklepnout, jestli je pro tebe dost dobrý.“ Zase se zlověstně usmál a já mírně vybuchla.
„Nathe! Nic a nikoho proklepávat nebudeš. Zvlášť ne Thonyho.“
„Thonyho?“
„Ano. Anthony – Thony. Chápeš? A říkám ti, nech ho být.“
„Dobře, dobře. Nechám ho být. Zatím.“ Vražedně jsem se na něj koukla a on se pobaveně usmál. „Co bude k večeři?“ Změnil téma. Jen jsem se ušklíbla.
„Co třeba obložené chleby, bratříčku.“ Věděla jsem, že je nemá v lásce. Ani já ne, ale chtěla jsem ho naštvat. Vlastně jsme spíše neměli v lásce jejich přípravu.
„Nééé! No počkej. Pomsta tě nemine!“ pohrozil. Oba jsme se rozesmáli a dali se do přípravy milované večeře...