Aloha..
Ne, opravdu vás nešálí zrak.. :D Stihla jsem to..
Po tříměsíční pauze znovu píšu. Není to ještě ono, nějak jsem asi vyšla ze cviku /konečně se mám na co vymlouvat :D/.. příště to snad bude lepší. Tohle je bídné..
Jako další plánuju kapitolu ke Zpátky ke kořenům, a to do konce tohoto týdne.
Budu ráda za jakýkoliv ohlas a doufám, že si to ještě aspoň někdo pamatujete.. :)
Enjoy :)
9. kapitola
Vycouvala jsem od informací a chvíli jen tak zírala před sebe. V hlavě jsem si v rychlosti poskládala veškeré své zmatené myšlenky a ještě víc se zamračila. Podvědomě jsem tušila, že to, co zjistím, se mi nebude líbit. Ale co je moc, to je moc.
Nasadila jsem si kapucu a vyběhla ven do deště, kde na mě čekal Rich. Jak jsem se k němu blížila, zaslechla jsem útržky jeho telefonního rozhovoru.
"Začíná něco tušit. Chtěla, abych ji odvezl do nemocnice," drmolil a já dál šokovaně postávala metr za ním. Měla jsem pocit, jako by se mi žaludek propadl až na chodník. Otočila jsem se a vrátila se zpátky pod střechu u vchodu. Mokré vlasy se mi přilepily na obličej, takže jsem se cítila ještě víc bídně, než předtím. Uvědomila jsem si, že celý můj dosavadní život byl nejspíš jedna velká lež.
"Kaitlin!" zavolal na mě Richard a mával, abych si šla nastoupit. Chvilku jsem zvažovala útěk. Ale potom jsem se rozhodla, že předtím, než zdrhnu, zjistím, u koho vlastně žiju a proč mi lžou. Nahodila jsem úsměv a znova vyrazila do deště.
"Čůs," pozdravila jsem ho a rovnou nasedla do auta. Rich za mnou zavřel dveře a sedl si za volant. "Domů?" zeptal se, když se rozjel.
"Kdepák, odvez mě, prosím, do toho baru co posledně," zakřenila jsem se na něj. Mezitím jsem vyťukala smsku pro Simona: Obvolej ostatni a sejdete se. Potrebuju s vama neco probrat. K.
Zbytek cesty jsem koukala z okýnka a nervózně poklepávala nohou. Už odjakživa jsem nenáviděla jakákoliv tajemství a tohle mě pořádně užíralo. Než jsem se nadála, zastavili jsme u baru Sneak-hole, zatím jediného místa, kde jsem se v celé Anglii cítila dobře.
"Zavolám ti, až budu chtít odjet, ahoj," rozloučila jsem se spěšně a vyběhla do deště. Hned, jak jsem vstoupila, jsem si povzdechla a došourala se k baru. Vyskočila jsem na židličku, což s mou výškou bylo dost pracné, a na chvíli si opřela čelo o chladný pult.
"Vodka-džus?" ozval se nade mnou povědomý hlas. Pomalu jsem zvedla hlavu a poznala Dustina, který v baru pracoval.
"Čauves, jasně. Nejlíp dvojtou," vytvořila jsem na obličeji křečovitý úsměv. "Špatnej den?" otázal se, když přede mě pokládal skleničku.
"Kéž by," povzdechla jsem a obrátila do sebe celý její obsah najednou. Chvilku jsem se ksichtila a pak vytočila Simonovo číslo. Zvedl to téměř okamžitě.
"Ahoj, Lin, jsme tu všichni," zakřičel a zaslechla jsem i pozdravy od kluků.
"Čus. Tak se usaďte a pozorně poslouchejte," pozdravila jsem nazpátek a přitáhla si na stoličku jednu nohu. "Dějou se teď samý divný věci, potřebuju někoho, kdo mi nebude lhát. Už jsem vám říkala o Natovi a Lucasovi. Mám pocit, jako bych Lucase už znala, ale on tvrdí, že mě viděl poprvý až teď. Navíc je blbost, aby se ani trochu nezměnil. Moje matka je naprosto šílená, a ještě ke všemu to asi ani neni moje matka. Slyšela jsem její rozhovor s tátou, kde řikala, že tady vůbec nechtěla bejt, že musela ukončit práci a že jsem jenom fracek. Taky mluvila o nějakejch zrůdách. Očividně v něčem jede. Aby toho nebylo málo, můj táta se zná s Natem, kterej ovšem tvrdí, že mýho otce nezná. Když jsem přišla domů, načapala jsem Lucase v tátovo kanceláři. Ten mi tvrdil, že se zná s Lucasovým otcem, který už je několik let tuhej. V nemocnici, kde jsem se údajně narodila, mi oznámili, že jsem se nenarodila v Londýně, což je fakt dost divný, když to mám v občance. A to nemluvím o tom, že můj řidič v tom všem nejspíš jede taky. Co vy na to?" sdělila jsem jim v rychlosti všechny fakta a prohrábla si zmoklé vlasy. Na druhé straně bylo dlouhou chvíli ticho, ale nechala jsem je, ať to pochopí.
"Ty vole," ozval se jako první Pete. "Moje slova," zabručela jsem nazpátek a mávla na Dustina, aby mi přinesl další rundu.
"Vůbec nevim, co si o tom myslet," zahuhlal Seth a Simon přitakal. "Je to celý nějaký divný. Podle mě je jasný, že to nejsou tvoji rodiče. Ale nechápu, proč tě najednou chtěli v Anglii," dodal po chvíli Simon.
"Podle mě jsou to drogoví dealeři nebo nájemní vrazi," zasmál se Pete, ačkoliv jsme všichni věděli, že to nemyslí jako vtip.
"To je fakt paráda. Vůbec nevim, co mam dělat. Z nikoho nic nemůžu vytáhnout," posteskla jsem si.
"Ty? Musíš se zaměřit na nejslabšího. Nemá pro tebe Nate náhodou trochu slabost?" podotkl Seth a já jen vyjeveně zalapala po dechu. "To mě vůbec nenapadlo," odvětila jsem s vykulenýma očima.
"Kočko, pro tebe má slabost každej, s kym se bavíš, na to nezapomínej," dodal Pete a já se smutně usmála. "Chtěla bych tam bejt s váma."
"Řeknem jí to?" zaslechla jsem Simonův 'šepot'. "Mělo to bejt překvápko," zašeptal Seth nazpátek.
"Kolikrát vám budu opakovat, že děti, kluci a starý lidi neumí šeptat?" protočila jsem oči a netrpělivě poposedla na židli. Uvědomila jsem si, že na mě čeká další sklenka, tak jsem trochu usrkla.
"No jo," zamručel Pete otráveně. "Máme pro tebe překvapení. Původně ses to měla dozvědět až za tejden.." Na chvíli se odmlčel, aby mi dal prostor pro vlastní nápady. "Co?! Věnujete mi jadernou hlavici, abych jí mohla shodit na Londýn?" hádala jsem a při té představě se slastně pousmála.
"Ne. Přiletíme."
Vyjeveně jsem zamrkala a zopakovala si to slovo v duchu ještě jednou. "Cože?" zeptala jsem se a přitlačila si mobil ještě víc k uchu, jako by mi to, že si ho nacpu do sluchovodu, pomohlo, abych líp slyšela.
"Přiletíme, příští týden," zopakoval to znovu. "Děláš si humor?!" vykřikla jsem a prudce se napřímila, až jsem se málem překlopila.
"Máme turné. Budeme s tebou dva týdny a pak tě možná uneseme a pojedeš s náma," zařval Pete a já zařvala spolu s ním.
"Woohoo, to je nejlepší zpráva celýho tejdne!!!!!!!! Bude to bomba!" pokřikovala jsem nadšeně a užívala si ten euforický stav, protože jsem věděla, že zanedlouho skončí.
"Jinak ještě pořád kempíme u Peta, protože se nechceme vrátit domu. Policajti to vyšetřili a řekli, že ten psychouš, co zabil ty naproti, byl ve tvým starým pokoji. Očividně nevěděl, že bydlíš u mě," zasmál se Simon a mně přeběhl mráz po zádech. "Správně, vůbec se tam nevracejte. Bože," povzdechla jsem. "No nic, budu muset končit. Dneska musim něco vytáhnout z Nata," řekla jsem a dopila zbytek vodky.
"Jasně, držíme pěsti, tak čágo."
"Čus," rozloučila jsem se a ukončila hovor. Mobil jsem položila na bar a objednala si další pití.
"Nechci ti do toho kecat, ale tohle je vážně psycho," podotkl Dustin, když mi podával sklenku. "Ani mi nemluv," uchechtla jsem se bez špetky humoru a znovu sáhla pro telefon. Vytočila jsem Natovo číslo, zvedl to skoro okamžitě.
"Aloha, co děláš?" zahulákala jsem na něj co nejveseleji to šlo. "Ani nic," odvětil otráveně.
"To je fajn, za chvíli budu u tebe a zlepším ti náladu. Tak zatim," rozloučila jsem se zase, aby nestihl nic namítnout.
"Takhle se to dělá," mrkla jsem na Dustina a položila na pult bankovku. Zvedla jsem se k odchodu, když na mě Dustin zavolal. "Hej, počkej! Vždyť to je mnohem víc, než bys měla platit!" mával na mě penězma.
"To je fuk, stejně se v těch pitomejch librách nevyznam," pokrčila jsem rameny. "Tak počkej, tohle ti pomůže při tvojí dnešní misi," sáhl pod pult a natáhl ke mě ruku s flaškou dalšího alkoholu.
"Hustý, tak dík a ahoj," usmála jsem se na něj a vyšla zpátky do deště.
Richard byl opravdu rychlý, za chvíli už jsme jeli směrem k Natovi domů. "Budete mít párty?" zeptal se a podíval se na mě ve zpětném zrcátku.
"To si piš, rozjedeme to," zasmála jsem se a snažila se znít jako vždycky.
"Co mám říct rodičům?" otázal se ještě, když zastavoval u brány obrovského domu.
"Hm, asi že jsem u Slaterů a vrátím se zítra," zakřenila jsem se a vystoupila. Brána se sama otevřela a Rich by mohl jet dál, ale já už s ním nechtěla být. K domovním dveřím jsem skoro doběhla a než jsem stačila zaklepat, otevřely se.
"Čáu," pozdravila jsem Nata a vstoupila dovnitř. "Ahoj, co tak najednou? Odpoledne si nezněla zrovna nadšeně," podotkl a upřel na mě své divně žluté oči. Vlasy měl jako vždy rozcuchané a na sobě měl rifle a bílé triko, ve kterém vypadal fakt k nakousnutí.
"To víš, doma je dusno," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se kolem sebe. Nikdy jsem nijak nelpěla na tom, jak co vypadá, takže jsem se zmohla jenom na letmou pochvalu domu a nechala se po dřevěném schodišti dovést do jeho pokoje. Měl vymalováno světle zeleně a všechen nábytek byl ze dřeva. Všude po podlaze se válelo oblečení.
"Fajné. Jen se divím, že tu nemáš horu nádobí, tak jako já," ušklíbla jsem se, když jsem si sedala na jediné volné místo na zemi.
"Heh," podrbal se ve vlasech a nohou si udělal prostor naproti mě. "Tak co, dáme si?" ukázala jsem na flašku, kterou jsem s sebou přinesla.
"Ty máš asi fakt ráda vodku, co?" usmál se a pak přikývl.
"Jasně, s klukama jí pijeme vždycky," přitakala jsem a podala mu ji. "Kde je Lucas?" zeptala jsem se tiše.
"Je u sebe," kývl směrem ke dveřím. "Aha," nakrčila jsem nos.
"Co se ti nezdá?" zachechtal se a uvelebil se na zemi. "Nevim, nemá mě rád," protočila jsem oči a bedlivě ho sledovala, jak pije z lahve. Vypadal přitom, jako by pil jenom vodu, ani se nezaksichtil.
"On za to nemůže, je to bručoun," řekl, když mi podával vodku. "Takovej je pořád?!" pozdvihla jsem obočí.
"Už nějakou dobu jo," souhlasil Nate.
"Jakto?" vyzvídala jsem dál.
"Je zamilovanej," ušklíbnul se a pak se na mě upřeně zadíval.
"A kde je jeho holka?" zeptala jsem se znovu.
"Musel jí opustit. Byla mladá a nehodili se k sobě," řekl a věděla jsem, že už mi víc neřekne. Než jsem stačila něco říct já, ozvala se hlasitá rána, jako by někde něco spadlo. Trhla jsem sebou a zmateně se otočila za zvukem.
"Co to bylo?!" vyhrkla jsem a otočila se zpátky na něj. Zamračeně sledoval dveře od pokoje a chvíli byl potichu.
"Lucas," naznačil mi bezhlasně a já jen přikývla, ačkoliv jsem to vůbec nechápala.
Vypili jsme celou lahev a děsně jsme se smáli. I když jsem pila dost opilá, pořád jsem myslela na svůj úkol. Nate vypil valnou většinu pití, takže jsem doufala, že bude povolnější.
"Hah, víš, co jsem dneska zjistila?" nadhodila jsem a naklonila se k němu blíž. I přes to, že mu táhlo z pusy jako by seděl celý den v hospodě, jsem cítila tu jeho zvláštní vůni. Dívala jsem se mu do očí a zdálo se mi, jak by vůbec nemrkal.
"Co?" hlesl a najednou úplně zvážněl. Bezděčně jsem se k němu naklonila ještě víc, takže se mi jeho oči slily v jedno. Uvědomila jsem si, že zadržuju dech a tak jsem to napravila a zase se trochu odtáhla. Nechtěla jsem si s ním nic začínat, i když nepopírám, že je naprosto dokonalej. Podvědomě jsem věděla, že to tak není správně.
"Co jsi zjistila?" zeptal se znovu a já na chvíli zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, vypadal pořád stejně.
"Nenarodila jsem se v Londýně," řekla jsem. Nate ještě víc zvážněl. "Cože?!"
"Nenarodila jsem se v Londýně. A nežiju se svými pravými rodiči," zopakovala jsem to a přidala ještě novou informaci. Nic neodpověděl, ale já to nevzdávala.
"Jsem si jistá, že ty o tom něco víš," začala jsem. Vykočil na nohy tak rychle, že jsem to skoro ani nezaznamenala.
"Blbost," odsekl a sedl si na postel.
"Ne. Ty to víš. Takže mi to řekni." Dívala jsem se mu přímo do očí a už to vůbec neznělo jako prosba. Připadalo mi to, jako by jeho oči najednou ztmavly. Vytratil se z nich všechen život, jen na mě tupě zíral.
"Nenarodila ses v Londýně. Bylo to v Americe. Tohle nejsou tvoji rodiče, jsou to-"
"DOST!" zařval za mnou Lucas. Úlekem jsem nadskočila a srdce mi bušilo vzrušením. Netuším jak, najednou se objevil u Nata a srazil ho dolů z postele. Ozvala se rána, jako by bourali dům. Nate ještě stále zíral nepřítomně před sebe, jako by vůbec nezaznamenal, co se kolem něj děje.
"Chráníme tě," řekl a nadechl se k dalšímu pokračování.
"Přestaň!" zařval znovu Lucas. Uvědomila jsem si, že se nedívá na svého bratra, ale na mě.
"Do toho ti nic není! Nevíš-"
"Sklapni!" zakřičela jsem na něj zpátky. Luke přestal mluvit, jen na mě dál zíral, stejným prázdným pohledem jako Nate.
"Zatraceně," vydechla jsem.
Je možné, aby mě poslouchali? Kde jsem se to, do pytle, ocitla?!
Zhluboka jsem se nadechla a promasírovala si spánky.
"Fajn. Ty si sedni," ukázala jsem na Lucase, a ten mě okamžitě poslechl, "a ty mluv," pokynula jsem Natovým směrem a pohodlně se usadila.