Aloha :)
Vím, že mi to zase děsně trvalo, ale asi je to nějaká zimní depka, která se projevuje neuvěřitelnou leností. :D
Vážně se budu snažit dodat další díl co nejdřív.
Tohle gramaticky nestojí vůbec za nic. Jsem děsně roztěkaná, takže mě na chyby upozorňujte, protože jsem to po sobě ještě nečetla.. :D
Jdu spát, mám za sebou doklasifikaci z těláku a jsem úplně vyřízená.. Vybrala jsem si dávku námahy na rok dopředu :D
Dobrou
8. kapitola
Zamračil se a ještě víc si povolil tmavě modrou kravatu. "Pojď dál," vyzval mě a já po krátkém zaváhání vstoupila do jeho pracovny. Skoro ničím se nelišila od zbytku domu. Byla neosobní a kromě pár papírů na dřevěném stole tam nebyla žádná stopa po tom, že tam otec tráví většinu svého života. Došla jsem až k němu a posadila se na polstrované křeslo.
"Co tady dělal Lucas?" zeptala jsem se a přitáhla si nohy na sedadlo. On jen povzdechl a ledabyle přehodil své sako přes opěradlo židle. Vyčkávavě jsem na něj koukala a snažila se necítit tak divně.
"Nic," pokrčil rameny.
"Nic? Děláš si srandu?" zakřičela jsem vztekle a taky se na něj zamračila.
"Uklidni se," protočil oči. "Uklidni se?!" zopakovala jsem po něm a začala na sobě pociťovat známky hysterie. Lampička za jeho zády párkrát zablikala.
"Odkud znáš Nata? Co tady dělal Luk? O čem jste se bavili?" vypálila jsem na něj všechny otázky, co mě v tu chvíli napadly a vztekle zaťala ruce v pěst.
"Neznám je. Jen jejich otce," začal smířlivým hlasem.
Zalapala jsem po dechu. "A o čem jste se teda bavili?" zopakovala jsem to znovu. Byla jsem si jistá, že se bavili o mě. Ale proč by mi lhal? Správná otázka.
"O jedné, ehm, starožitnosti," odvětil a lokty se přitom opřel o stůl. Vyjeveně jsem na něj zírala a zrekapitulovala si útržek rozhovoru, který jsem vyslechla za dveřmi. Možná to tak mohlo být. Proč mi ale připadalo, že kecá? "Aha," hlesla jsem jen a snažila se vypadat v pohodě.
"Když už tady jsi, volali mi ze školy," řekl a zadíval se mi do očí. Měla jsem co dělat, abych před jeho pohledem neuhnula. Připadala jsem si najednou ještě víc provinile.
"Jo," pokrčila jsem rameny.
"To je všechno, co mi k tomu řekneš? Chceš, aby tě vyhodili?" Vyčítavě mě sledoval a čekal na nějakou mou reakci.
"Popravdě je mi to docela šumák," přiznala jsem. Bylo mi jedno, jestli mě z té školy vyhodí. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byl Simon a ostatní. Na to, co se stalo u nás doma.
"Tobě je jedno, že nedoděláš školu?" opáčil a pozdvihl přitom obočí.
"Tati, vyložíme karty na stůl, oukej?" předklonila jsem se a taky se opřela o jeho stůl. Málem jsem se převážila, protože jsem ještě pořád měla nohy nahoře na křesle. "Proč jsem tady?" zeptala jsem se. Po jeho tváři přelétl stín, ale pak se zase vrátil ke své neproniknutelné masce. Zatnula jsem čelist a snažila se nezačít křičet.
"Neházej na mě poker face a odpověz mi," zavrčela jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, po kolikáté jsem byla k smrti vytočená za jeden jediný týden. Každý se tvářil, jako bych byla největší odpad světa. Kam se poděl můj spokojený život? Jo, na to znám odpověď. Zůstal za oceánem.
"Jsi naše dcera," řekl jen.
"Jo. To je mi novinka. Za posledních deset let jsem si toho opravdu všimla," ušklíbla jsem se. "Myslím tím, proč zrovna teď? Proč mě tady najednou potřebujete," vysvětlila jsem, i když jsem věděla, že ví, o čem vlastně mluvím.
"Chceme tě mít u sebe," pokrčil rameny a věnoval mi jeden z těch přátelských úsměvů, které jsem naposledy viděla při našem nočním srazu u lednice. Jenže teď jsem poznala, že není opravdový. Roztřeseně jsem se nadechla a postavila se na nohy. "Na tohle nemám trpělivost," zavrčela jsem a odpochodovala z pokoje. Jeho volání jsem ignorovala. Dupala jsem směrem ke svému pokoji a uvažovala, jestli se mi to třeba jenom nezdá. Možná jsem v kómatu, přemítala jsem v duchu. Nebo jsem umřela. Ale co, sakra, dělám v pekle?
Z kapsy jsem vytáhla mobil a vytočila Natovo číslo. Mezitím jsem došla do svého vytuněného pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Až teď jsem si uvědomila, že vystěhovaný nábytek přes noc zmizel. U nás doma by tam stál ještě několik let.
"Ano?" přijal Nate hovor, když už jsem ztrácela trpělivost. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se do zahradní židle. "Ahoj," zašvitořila jsem a dokonce i mě to znělo falešně.
"Co se děje?" zeptal se a já jen povzdechla.
"Fajn," zabručela jsem. Volnou rukou jsem se natáhla pro notebook a přitáhla si ho na klín. "Co u nás dělal Lucas?" otázala jsem se.
"Lucas? Hmm.. Byl tam předat nějaké papíry," zahuhlal neurčitě.
"Nějaké papíry?" Obočí mi vyletělo nahoru. "Neříkal jsi, že moje rodiče neznáš?" zeptala jsem se skepticky a zapnula počítač.
"Já ne. Ale Lucas jo," vysvětlil mi. "Ahá," zašklebila jsem se. "Už musím jít. Ahoj ve škole," rozloučila jsem se a hovor ukončila.
No jasně. Tak jo. Protáhla jsem a podívala se na ICQ, jestli tam není nikdo z kluků. Když jsem zjistila, že není, znovu jsem se odhlásila a lehla si. Venku se začalo stmívat a nečekaně znovu pršelo. Jenom jsem se válela a zírala do stropu. Věděla jsem, že kluci i Connie nejspíš spí a při představě, jak se v malém bytě mačkají na zemi, jsem se musela usmát. Bylo mi líto, že se tam nemůžu mačkat taky a znovu jsem zvažovala útěk. Pomohlo by to ale nečemu? Nejspíš ne.
Uběhla další hodina a já, těžce deprimovaná, jsem konečně usnula.
Probudila jsem se a venku bylo podezřelé světlo. Zašmátrala jsem pod polštářem a vylovila mobil.
"Do prdele," zaklela jsem a prudce se posadila, když se mi podařilo zaostřit na čísla a zjistit, že je půl jedné odpoledne. Chvíli jsem zmateně těkala očima po pokoji a pak mi došlo, že je víkend. Nate si musí myslet, že mi hráblo, pousmála jsem se a ještě na chvíli si lehla.
Asi ve čtyři mě probudil hlad. Znovu jen v pyžamu jsem sešla do haly. Tentokrát jsem nezapomněla na ponožky, takže mi tolik nemrzly nohy. Cestou jsem nepotkala živou duši. Jen z dálky ke mě doléhaly ozvěny hlasů. Ani jsem nad tím dlouho nepřemýšlela a šla po zvuku. Na rozcestí jsem měla na výběr - kuchyně nebo hlasy? Chvíli jsem tam nejistě přešlapovala a pak jsem vběhla do kuchyně.
Otevřela jsem lednici a omámeně sledovala všechno to jídlo. Pak jsem vyndala lahev coly a obložený chleba. Zadoufala jsem, že není starší než měsíc a znovu vyběhla na chodbu. Snědla jsem to ještě dřív, než jsem zahnula za roh.
Hlasy začaly být zřetelnější, musela jsem se přibližovat. Několikrát mi to uklouzlo na dlaždičkách, ale vždycky jsem to ustála.
S flaškou v ruce jsem se plížila podél zdi, nejspíš to byla snaha o nenápadnost a musím říct, že opravdu podařená. Už jsem byla tak blízko, že jsem rozeznala matčin hlas. Nejspíš se s někým hádala, ten její ječák je nezaměnitelný. Stačilo mi stát dvacet metrů od dveří a zřetelně jsem slyšela každé její slovo. Neměla jsem ani zdání, v jaké místnosti se vlastně nachází, ale rozhodně jsem neměla v plánu to zjišťovat, když byla tak příjemně naladěná.
"No a co? Kvůli ní jsem přišla o roky práce! Trvalo věčnost, než jsem se tam dostala!" vykřikovala a hlas jí z toho přeskakoval.
"Uklidni se," poznala jsem otcův hlas. Říká to nějak moc často, problesklo mi hlavou. "Rozhodli jsme se do toho jít. Oba jsme věděli, že se jednou vrátí. Není to jako bys měla rybičku," pokračoval a pravděpodobně se snažil o smířlivý tón. Věděla jsem s naprostou jistotou, že ji to ale ještě víc rozzuří.
Já jen vyjeveně stála připlácnutá na zdi a poslouchala jejich rozhovor. "No tak to je nádhera! Ani nevíme, jestli je to všechno pravda," vykřikla znovu. Její hlas byl pro mé uši tak nepříjemný, že jsem chvilku zvažovala útěk. Ale potřebovala jsem mít jistotu.
"Viděla jsi je. Víš, co dokážou. Copak tomu nevěříš?" opáčil on. Absolutně jsem nechápala, o čem to mluví.
"Jo. Takže díky nějakým zrůdám trčím v tomhle hroznym domě s takovym děsnym troubou jako seš ty a na krku mám dítě," odpověděla vztekle. Brada mi málem spadla až na zem, když jsem šokovaně otevřela pusu.
"Taky z tebe nejsem zrovna nadšenej," procedil skrz zuby táta. Zaslechla jsem kroky, takže jsem se opravdu dala na útěk. Během minuty už jsem pochodovala sem a tam po pokoji a skládala si dohromady všechny získané informace.
Takže si to shrneme. Lucas byl u nás doma a mluvil s otcem o starožitnosti, která je podle Nata dopis, který Luk přinesl. Moje matka tady nechce být a můj otec z toho taky neni zrovna odvázanej. Navíc se oba zcvokli, protože mluví o zrůdách. Pokud tou zrůdou nemysleli mě.
"Úžasný," zasténala jsem a plácla sebou do postele. "Sakra," zakňourala jsem a přikryla si hlavu dekou.
Musím zjistit, co se děje. Ale jak. Proč mi to tak nesedí? Co je na tom divného? Hlava mi začala třeštit, jako bych prokalila celou předchozí noc. Znovu jsem se posadila, ale deku jsem si z hlavy nesundala.
"Fajn, Kaitlin. Mysli. Proč by tě rodiče na deset let odložili, pak si tě vzali k sobě a nejevili o tebe skoro žádnej zájem?" mluvila jsem sama pro sebe.
Tu samou větu jsem zopakovala Sethovi, když jsem se mu dovolala. Ale až potom, co mě ujistil, že jsou všichni v pořádku a Connie mi zavolá hned, jak se probudí.
"Hmm.. Je to fakt divný. Třeba nejsou tvoji rodiče," zachechtal se do sluchátka, aby zlehčil situaci. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi zamrzlo celé tělo. Jenom jsem vytřeštěně zírala před sebe a nedokázala se přinutit k nadechnutí.
"Lin?" promluvil, když jsem se dlouho neozývala.
"To je ono," hlesla jsem.
"Cože?" opáčil vyjeveně.
"Jasně. Nejsou moji rodiče," řekla jsem a byla si jistá, že je to pravda.
"Začíná ti hrabat," poznamenal Seth, ale protentokrát jsem to ignorovala.
"Ne. Dává to smysl. Jedu to zjistit. Ahoj," odpověděla jsem. "Katlin, počkej-" začal, ale já už mezitím odložila mobil na stolek.
Nasoukala jsem se do riflí a přes černé triko si přehodila zelenou mikinu, kterou mi koupil Pete, když jsem ho porazila ve fotbálku. Ze země jsem sebrala koženou bundu a ještě s rozvázanýma tkaničkama běžela dolů ze schodů. Po cestě jsem prozvonila Richarda. Nemám zdání, jak to stihl, ale když jsem vyběhla před dům, už tam čekal. Skočila jsem do auta, aniž bych ho pozdravila.
"Co se děje?" zeptal se, když startoval.
"Nic. Jedeme do nemocnice," řekla jsem jen. Prudce se na mě otočil a prohlédl si celé mé tělo.
"Ježiš, ne! Jsem v pohodě. Jenom tam potřebuju něco zařídit," zasmála jsem se a zavrtěla přitom hlavou. Rich si viditelně oddechl a znovu se rozjel. "Do jaké nemocnice?" zeptal se ještě.
"Tam, kde jsem se narodila," pokrčila jsem rameny a dál zírala ven. Zase pršelo, ale nezdálo se, že by to zdejším lidem nějak vadilo. Richard zastavil u hlavního vchodu a já ho poprosila, aby chvilku počkal. Na hlavu jsem si dala kapucu a vyběhla do deště. Propletla jsem se davem a dostala se až dovnitř bez újmy na zdraví. Rozhodila jsem si vlasy a rozhlížela se kolem sebe. Zahlédla jsem informace, tak jsem se vydala tam. Telefon se mi v kapse znovu rozezněl.
"Ano?" přijala jsem hovor, aniž bych se podívala, kdo to je.
"Ahoj, tady Nate," ohlásil se a já se zamračila. "Čabas," opáčila jsem a snažila se neznít otráveně.
"Chtěl jsem se zeptat, jestli by ses k nám večer nechtěla na chvíli stavit. Nemam co dělat," navrhl mi. Na chvíli jsem o tom přemýšlela.
"Oukej, nebude to vadit tátovi?" ujišťovala jsem se.
"Tátovi? Ten už přece dávno nežije," odvětil a nadechl se, aby mi ještě něco řekl. Já se zastavila a hovor rychle ukončila. Dívala jsem se na ten mobil, jako bych v ruce držela atomovou bombu a podle pohledů kolemjdoucích soudím, že jsem se tak i tvářila. Rozčileně jsem ho schovala do kapsy.
Neříkal náhodou otec, že se zná s Lucasovým otcem? To už jsem ale došla k informacím.
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?" usmála se na mě sestřička za pultem přátelsky.
"Jo, dobrej. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych se nemohla podívat do své zdravotní složky," začala jsem a nahodila milý úsměv.
"A z jakého důvodu?" pozdvihla obočí. "Hmm, chci se podívat na údaje o svém narození. Potřebuji vědět přesný čas," rozšířila jsem ještě víc svůj úsměv. Došlo mi, že jsem řekla naprostou kravinu, ale už to nešlo vzít zpátky.
"Aha, dobře. Ukažte mi občanský průkaz," natáhla ke mě ruku. Zatracený Angličani, povzdechla jsem si v duchu a natáhla k ní ruku s průkazem.
"Dobře, hned tu budu," odcupitala a já se mezitím opřela o pult. Čekala jsem tam nejmíň deset minut, když se vrátila zpátky a v ruce držela několik papírů. Natáhla jsem pro ně ruku, ale ona jen zavrtěla hlavou.
"Je mi líto, ale žádnou zprávu o vašem narození jsem nenašla," zamračila se na mě.
"Aha.. No.. Tak jsem se asi narodila jinde," zakoktala jsem a už se chtěla vydat pryč.
"Ne. Vy to nechápete. Tohle je centrální počítač. Podívala jsem se do všech nemocnic. Nenarodila jste se v Londýně."
Vykulila jsem oči a podívala se na svojí občanku. Rodné město: Londýn.
"Zatraceně."