Ahojte,
slibovaná kapitola je tu. Vlastně se tam ani nic moc neděje, ale je to poslední mezikapitola, od příště už to snad bude jenom lepší.
Jako další tu čekejte kapitolu k ZKK. Zítra, možná ve středu. /vlastně dneska, možná zítra/
Opravu provedu až někdy během odpoledne, teď potřebuju fakt nutně spát.
Dobrou :)
7. kapitola
První budík zazvonil v šest ráno. Ještě byla tma. Bylo to tři hodiny potom, co jsem usnula. Znovu jsem se zachumlala do peřin a v polospánku čekala na další zvonění.
Když se ozvalo čtvrté, bylo sedm hodin. S tichým povzdechem jsem se zvedla a ještě pár minut klimbala vsedě. Se Simonem jsme takhle vstávali každý den, tenhle proces vždycky trval hodinu. Potom jsme byli schopní začít fungovat.
Rozhlížela jsem se po novém pokoji a spokojeně se usmála. Potom jsem se konečně vyhrabala s peřin a jen v pyžamu došla do jídelny. Tátu jsem zahlédla jako prvního. Seděl schovaný za novinami a podle spodní části jeho těla jsem usoudila, že má na sobě zase oblek. Jak nečekané. Vyrazila jsem ke stolu a střetla se s přísným pohledem mojí matky. Ani ta mě nijak nepřekvapila. Znovu byla oblečená v dokonale padnoucím kostýmku a její účes vypadal jako by si přeměřovala každý každý vlas, aby byl na správném místě.
"Dobrý ránko," zahlaholila jsem a usadila se ke stolu.
"Ahoj," oplatil mi pozdrav táta a ani nevzhlédl od novin. Natáhla jsem se pro čtyři rohlíky a snažila se je do sebe co nejrychleji nacpat. Cítila jsem na sobě mámin pohled a skoro jsem vrněla blahem, když jsem slyšela její trhané nádechy pokaždé, když mi něco upadlo zpátky na stůl.
Vyběhla jsem před dům, kde už na mě čekal Richard. "Kde máš uniformu?" přeměřil si mě pohledem, když jsem skákala šipku do auta. Jenom jsem se na něj vesele zakřenila a sama zavřela dveře. Usadil se za volant a rozjel se pryč od domu hrůzy.
"Vypadáš nějak spokojeně," střelil po mě podezíravým pohledem. "Opravdu?" zeptala jsem se nevinně a otevřela batoh. Z něj jsem vytáhla uniformu v odporně šedivé barvě.
Richard zastavil před školou a otočil se na mě. "Víš, myslím, že všechny brzo doženeš k šílenství. A abych pravdu řekl, dost se na to těším," zamrkal a já se jen ďábelsky usmála.
"Tak ahoj po škole," vyskočila jsem z auta a přeběhla k hlavnímu vchodu budovy. Znovu totiž pršelo. Zastavila jsem se až v prostorné hale a zkontrolovala čas. Zbývalo necelých pět minut do začátku hodiny, takže jsem se rozhodla je strávit nákupem potravin.
Do třídy jsem vešla s obrovským balíkem jídla a poslepu doklopýtala k naší lavici.
"Čauves," promluvila jsem směrem, kde jsem tušila Nata a odložila balík. Kývl na pozdrav a pozdvihl obočí, když si mě všiml.
"Něco se ti nezdá?" zašklebila jsem se. "Divil jsem se, na co potřebuješ školní řád," zachechtal se a dál se nevyjadřoval.
Zazvonilo na hodinu, plešatý učitel, jehož jméno jsem si stále ještě nezapamatovala, vešel na vteřinu přesně. Nedočkavě jsem se zavrtěla na židli. Ani se na nás nepodíval a začal probírat novou látku.
"Jak ti to šlo smejt?" zašeptala jsem a hrábla do pytle pro čokoládu. Co nejtišeji si jí otevřela. Lidé v okolních lavích po mě vrhli pohoršené pohledy.
"Lucase ze mě málem klepla pepka. Ale šlo to," zasmál se a opřel se loktem o lavici.
"Chceš?" nabídla jsem mu, ale jen zavrtěl hlavou. "Tvoje škoda," dodala jsem a nacpala si plnou pusu.
"Slečno Taylorová, můžete jít k tabuli?" přerušil náš rozhovor profesor a já k němu otočila hlavu.
"Jafně," zahuhlala jsem a postavila se. Všechny hlavy byly rázem otočené mým směrem. Začínala jsem ty pohledy s pozdviženým obočím zbožňovat.
"Jistě vás už někdo informoval o tom, že žáci mají povinnost nosit školní uniformu," pronesl do ticha ledově klidným tónem. Rychle jsem polkla tak obrovské sousto, že jsem cítila, jak mi klouže dolů do žaludku. "Ano," přikývla jsem a vyrazila před třídu.
"A kde ji tedy máte?" Opřel se dlaněmi o svůj stůl a vyčkávavě na mě hleděl. Zastavila jsem se a podívala se na své tělo. Na sobě jsem měla svoje nejoblíbenější rifle a černé triko. Přes kalhoty jsem si v autě nasoukala šedivou sukni. "Tady," ukázala jsem na ohavnost, která kazila image každému normálnímu člověku.
"Aha, a co ten zbytek?" dodal a vítězoslavně se usmál. Nedokázala jsem zůstat vážná, takže jsem mu úsměv oplatila. Zacouvala jsem zpátky ke své lavici a zvedla svůj batoh navlečený do bílé košile. Dalo mi to pořádně zabrat, ale výsledek stál za to. "Tady," ukázala jsem mu.
Úsměv zmizel tak rychle, jak se objevil. "Uvědomujete si, že porušujete školní řád?" zavrčel na mě vztekle.
"Ve školním řádě stojí, že studenti jsou povinni nosit školní uniformu. Já ji nosím," pokrčila jsem rameny. Třídou se nesl pobavený šepot a zaslechla jsem Natův kašel, který měl nejspíš zamaskovat jeho smích. Učitel se pořád ještě pevně držel stolu, bála jsem se, aby si nevyhodil klouby u ruky. Je to 1:0, usmála jsem se v duchu a chtěla si znovu sednout.
"Kam jdete? Jste přeci zkoušená," upozornil mě. Sakra, 1:1.
"Jedna pětka, žádná pětka," prohlásila jsem naši oblíbenou hlášku, když jsem po boku Nata vycházela ze třídy. Ve dveřích jsem se skoro srazila s Kim. U kořene nosu se jí nádherně vyjímala modřina, kterou jsem jí způsobila.
"Takže tohle je co? Začátek bitvy?" zeptal se Nate a upřeně se na mě zadíval. "Spíš války," přikývla jsem a ukousla si z toastu.
"A co tím chceš dokázat?" Mezitím jsme došli až ke třídě. "Vlastně ani nevím. Asi dohnat mámu k šílenství," zazubila jsem se na něj a vešla dovnitř.
"Sednu si k vám," ozval se za mnou tichý hlas, když jsem si na talíř nabírala hranolky ve školní jídelně. Nadskočila jsem úlekem a rychle se otočila.
"Lucasi!" vykřikla jsem a snažila se uklidnit zběsilý srdeční rytmus. "Sorry," usmál se omluvně a na svůj talíř si nabral ještě menší porci než Nate. Všichni tři jsme se přesunuli ke stolu.
"Baví tě štvát lidi?" zeptal se, když si ukousl z hranolky. Nejspíš tím narážel na mojí verzi školní uniformy.
"Většinou," přiznala jsem. Zahanbeně jsem se podívala na svůj talíř. Měla jsem třikrát větší porci, než oni dva dohromady.
"Kam to dáváš?" zavrtěl nechápavě hlavou Nate. "Už vykoupila půlku bufetu," dodal na vysvětlenou.
"No a? Mam dobrý spalování," šťouchla jsem do něj loktem. Oba jsme se tomu zasmáli a já se podívala na Lucase, který seděl naproti mě. Tmavé vlasy mu padaly do očí, ale i přes ně jsem viděla, jak se na nás mračí. "Seš děsnej bručoun, víš to?" ušklíbla jsem se. Docílila jsem jen toho, že se zamračil ještě víc. Dál jsem si měřila jeho obličej, který mi připadal tak známý. Byla jsem si jistá, že ho odněkud znám, ale on to popíral. Je možné, aby mu někdo byl až tak moc podobný? Nejzvláštnější na tom bylo, že jsem si nedokázala vybavit, kde jsem ho vlastně viděla.
"Co na mě tak zíráš?" prolomil ticho a já si uvědomila, že ho fanaticky sleduju už dobrých pár minut.
"No jo, seš prostě krasavec," opáčila jsem jízlivě a sklonila oči k talíři. Jo, tak teď jsem to vylepšila, zasténala jsem v duchu. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou dělo.
"Ty to nezvedneš?" ozval se Nate a já jen překvapeně zamrkala. Uvědomila jsem si, že na stole vibruje můj mobil.
"Ne. Teda jo," zablekotala jsem a natáhla se pro něj. "Simon," vypískla jsem nadšeně a hovor okamžitě přijala.
"Simone!" zaječela jsem do sluchátka a polovina jídelny se po mě otočila. Zpražila jsem je vražedným pohledem a dál jim nevěnovala pozornost. "Ahoj, kočko," pozdravil unaveným hlasem.
"Ty jsi teď vstával?" zeptala jsem se nejistě a neklidně se zavrtěla na židli. Zněl divně. "Ne. Už jsem ňákou tu chvíli vzhůru," odvětil.
"Tak co se děje?!" Přestávalo se mi to líbit. Prsty jsem nervózně poklepávala do stolu a připadalo mi jako věčnost, než odpověděl. "Pamatuješ na Shanovi odnaproti?"
Zapátrala jsem v paměti. "Jasný, dyť s náma byli skoro furt," ujistila jsem ho, i když jsem si vlastně ani nebyla jistá, jestli to byli oni.
"Jo. Našli je mrtvý." Zalapala jsem po dechu a snažila se nějak vstřebat, co řekl. "Mrtvý?" napřímila jsem se na židli, když mi došel význam jeho slov. Simon jen něco zamručel.
Nate i Lucas sebou trhli. Zmateně jsem se na ně podívala. Neuniklo mi, že si mezi sebou vyměnili dost vyděšený pohled.
"Ale jakto?" kníkla jsem.
"Někdo je zabil, Kaitlin." Někdo je zabil, opakovala jsem si to v duchu pořád dokola. "Ty vole," vydechla jsem a volnou rukou si prohrábla vlasy.
"Jenže to není všechno," zafuněl do telefonu. Slyšela jsem nějaké další hlasy, takže s ním nejspíš byli i kluci. "Někdo nás sledoval z jejich domu a vloupal se k nám, když jsme byli na koncertě," dodal.
"Cože?!" vykřikla jsem až mě z toho zaškrábalo v krku. V tu samou vteřinu Nate i Lucas vyskočili na nohy. Lukova židle hlasitě dopadla na zem. Srdce se mi sevřelo strachem.
"Jste v pořádku? Je všechno v pořádku? Kde je Connie?" vyslovovala jsem každou otázku, která mi přišla na mysl.
"Klid. Všichni jsme v pořádku. Jsme u Peta v bytě. Hlavně si nedělej zbytečný starosti. Jenom jsem chtěl, abys měla přehled," chlácholil mě.
"Nedělej si starosti?! Děláš si srandu? Už se do toho domu nevrátíte, je ti to jasný?!" opáčila jsem vztekle a těkala očima mezi Natem a Lucasem, kteří stáli naproti sobě a tvářili se přinejmenším divně.
"Budu muset končit. Ještě nás budou vyslýchat, jestli něco nezmizelo a tak. Zavolám ti za dvě hodiny, oukej?" Roztřeseně jsem se nadechla a pak jsem konečně byla schopná odpovědět.
"Oukej. Dávejte na sebe prosím pozor," rozloučila jsem se a odložila mobil na stůl. Opřela jsem se dlaněmi o kolena a několikrát jsem se zhluboka nadechla. "Do hajzlu," zaklela jsem a zvedla oči ke klukům.
"O co go?" zeptala jsem se jich.
"Jenom jsme si na něco vzpomněli," odvětil rychle Lucas a pokusil se na mě usmát. Vyšel z toho jen nějaký škleb, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli to neni jeho normální výraz.
"Co se vlastně stalo? Seš úplně zelená," sedl si Nate zpátky vedle mě a natočil si můj obličej k sobě. Uvědomila jsem si, že se celá třesu. "Naše sousedy někdo zabil a vloupali se k nám," vysvětlila jsem mdlým hlasem a až v tu chvíli mi došlo, jaké štěstí bylo, že nikdo nebyl doma. Oči se mi zalily slzami, ale rychle jsem je setřela. Za posledních několik let jsem brečela jen dvakrát. Poprvé, když zemřela naše ryba Gertruda a pak až tady v Londýně.
"Stalo se někomu něco?" zeptal se Lucas, ale nezdálo se mi, že by ho to nějak zvlášť zajímalo.
"Kromě těch mrtvých ne," poznamenala jsem.
"Musíme na bižuli," zvedl se Luk a vyčkávavě se na mě podíval. Vrhla jsem po něm vzteklý pohled a nakonec se přeci jen zvedla. Za sebou jsem nechala plný talíř hranolek, ale chuť k jídlu mě pro dnešek přešla.
Hodina se nesnesitelně táhla, v myšlenkách jsem se pořád vracela domů. Neustále mi v hlavě zněla Simonova věta: Někdo nás sledoval z jejich domu. Nervózně jsem poklepávala nohou a ignorovala Lucasovo zlostné pohledy. Kdo je sledoval? A hlavně proč by to dělal? Došlo mi, že jsem se ani nezeptala, jestli něco ukradl nebo ne.
Učitel si pro nás připravil další z jeho přiblblých laborek. Kim chodila po třídě a podávala každému sklenici vody, kterou měl použít. Když došla až k nám, mile se na mě usmála a podala mi sklenici do ruky. Převzala jsem ji rozklepanou rukou a málem na sebe všechnu vodu vylila. Položila jsem ji na lavici a zaujatě pozorovala obrovský koláč plavající na hladině.
"Ona do toho plivla," vydechl vyjeveně můj prudce inteligentní spolusedící a naklonil se nad skleničku. Pocítila jsem další prudký nával adrenalinu. "Fakt?!" opáčila jsem ironicky a sevřela nádobu v ruce. Stoupla jsem si a snažila se tvářit normálně.
"Ty, Kim!" zavolala jsem na ní přátelsky. Na chvíli úplně přimrzla na místě, takže jsem došla až k ní. Pomalu se na mě otočila a znovu nasadila ten milý úsměv, za který jsem ji chtěla praštit, už když jsem ji poprvý viděla. Taky jsem se usmála a pak se naklonila nad skleničku. Z pusy jsem do ní spustila dlouhou slinu a dala jsem si záležet, aby se táhla pořádně dlouho.
Její dokonalý obličejík se zkrabatil, ale než stačila říct, jak nechutná jsem, vychrstla jsem jí obsah skleničky do obličeje. Vypískla tak hlasitě, že celá třída ztichla. Přistoupila jsem k ní ještě o krok blíž, skoro jsme se dotýkali obličejema.
"Tak mě poslouchej, Kim," procedila jsem skrz zuby její jméno, jako by to byla ta nejhorší nadávka. "Máme dvě možnosti. Buď mě necháš žít nebo můžeme bojovat. A věř tomu, že vítěz budu já," zasyčela jsem na ní a hlas se mi přitom třásl. Bála jsem se, abych nezačala křičet nebo jí nějak neublížila. Někdo mě pevně chytil za ruku a odtáhl mě pryč. Zvedla jsem oči a dívala se do tváře našeho učitele.
"Já vim. Už jdu," protočila jsem oči a vydala se směrem k ředitelně.
Doma jsem jen ležela v posteli a čekala, až mi Simon zavolá. U nich mohlo být něco krátce nad ránem. Možná usnul a já ho nechtěla budit. Rozhodla jsem se, že navštívím tátu. Vydala jsem se na chodbu, prošla do druhého křídla domu a klepala na každé dveře, ve snaze najít jeho pracovnu.
Procházela jsem dál, když jsem si všimla pootevřených dveří. Doléhaly ke mě rozezlené mužské hlasy. Na chvíli jsem strnula a uvažovala, jestli nemám odejít. Zvědavost mě přemohla. Ostatně jako vždy.
Po špičkách jsem se vydala po zvuku. Nakoukla jsem škvírou dovnitř a vyjeveně vykulila oči.
"Já o tom vím," zaslechla jsem tátův hlas a dál si měřila Lucasova záda. Poznala bych ho kdekoliv. Co tady, sakra, dělá? Odkud se zná s mým otcem?
"Takže proto je tady," konstatoval svým sametovým hlasem. Co to plácám? Sametovým hlasem?!
"Ano. Museli jsme ji sem dostat dřív, než tam dojel," opáčil otec, jeho hlas zněl starostlivě.
Mluví o mě, došlo mi. Zalapala jsem po dechu a Lucas se prudce otočil mým směrem. Zatraceně. Naše pohledy se na chvíli střetly.
"Co se-" začal táta, ale Luk ho mávnutím ruky přerušil a udělal pár rychlých kroků ke dveřím. Ani jsem nestihla couvnout. Otevřel je a zůstal stát těsně u mě. Na chvíli jsem v jeho očích zahlédla i něco jiného, než opovržení, ale hned to zase zmizelo.
"Budu muset jít. Nashledanou," rozloučil se a odkráčel pryč.
"Čau, tati," hlesla jsem a provinile se na něj podívala.