Edward Cullen

Aloha,

jak jsem slíbila, kapitola je tu. :))

Zjistila jsem, že nicneříkající, nudné kapitoly mi jdou psát přímo brilantně. Dokonce je delší než obvykle. Což je celkem weird, když se tam vlastně vůbec nic neděje.

To je jedno. Příště snad bude lepší, teď už s tím nic neudělám..:D Tady je díl, na který jste tak dlouho čekali..

Dobrou..

 

 

"Neznáme se," ujistil mě překotně.

"Ale řekl ti jménem," podotkla jsem a pozdvihla jedno obočí. "Nathane Slatere, ty mi lžeš," obvinila jsem ho. Na chvíli se zamračil, ale rychle to zamaskoval svým šibalským úsměvem. Udělal pár kroků a zastavil až těsně u mě. "Třeba jsi mu o mě vyprávěla," sklonil ke mě obličej a zašeptal mi do ucha. Skoro hned mi z toho naskočila husí kůže a když se mi začaly dělat, mžitky před očima, uvědomila jsem si, že nedýchám. Natovi to nejspíš došlo taky, protože se ode mě zase odtáhl.

"Vytaháme ty krámy na chodbu," kývl směrem k nábytku. Zahučela jsem něco nesrozumitelného a vydala se mu pomoct se skříňkou, která stála vedle postele. Ještě jsem byla trochu mimo. Až když jsme byli před pokojem, mi došlo, že mi neodpověděl. Podívala jsem se na něj, předstíral, že je zaujatý svou prací.

"Pomůžeš mi odtáhnout i další skříňku nebo se jí jenom budeš držet, až jí budu odtahovat ven?" šťouchl do mě a já jen vyjeveně zamrkala. "Sorry," pokrčila jsem rameny a přiskočila jsem k němu. Tentokrát jsem do skříňky občas strčila, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že ji i tak táhne jen on.

"Ty tam máš věci?" zeptal se, když jsme vyšli před pokoj. Střelila jsem pohledem po hromadách oblečení, které se válely po zemi a pak zavrtěla hlavou.

"Ale něco tam je," upozornil mě. "Eh?" Zamyslela jsem se, jestli jsem tam přeci jen něco nedala. Otevřela jsem první šuplík a vzápětí ho rychle zabouchla. Ta rána se rozléhala celou chodbou.

"Bože," zaskučela jsem a zadívala se na Nata. Koukal na mě asi stejně vyjeveně, jako já na něj. Otočila jsem se a otevřela druhý šuplík. On se mi nahnul přes rameno a uchechtl se.

"Tohle rozhodně neni k smíchu," upozornila jsem ho vážným hlasem a dál si přeměřovala saténové košily. Byla jsem ráda, že neviděl to krajkové spodní prádlo v předchozí zásuvce.

"Kdo má tohle na svědomí?" Jen těžko skrýval své pobavení. "Hádej," zavrčela jsem.

"Tvoje máma je fakt divná."

"Díky za upozornění," opáčila jsem a radši zalezla zpátky do pokoje. Nejtěžší bylo vystěhovat postel. Museli jsme ji překlopit na bok a ani tak jsme se nemohli procpat ven. Oblečení, které se válelo po zemi, jsme dostrkali doprostřed pokoje. Mezi mikinami jsem narazila na svůj ztracený iPod, tak jsem se rozhodla, že vyzkouším svoje nové repráky.

"Tak co si dáme? Mám tam NOFX, Blinkáče, Sum 41, Pennywise, Alesanu,-"

"Nic, kromě Blinkáčů neznám," přerušil mě. Poznámku u jeho hudební nevzdělanosti jsem si radši nechala pro sebe, nechtěla jsem malovat sama. Navíc se vsadím, že přesně věděl, co chci říct, nedokázala jsem potlačit posměšný úšklebek. Stiskla jsem play a málem vyletěla z kůže, když se pokojem rozlehly první tóny písničky. Nate sebou poděšeně škubl a já reprák okamžitě vypla. Srdce mi bušilo jako splašené a cítila jsem rychle se blížící výbuch smíchu.

"Ty vole," vydechla jsem a zhluboka se nadechla, abych zklidnila svůj tep.

"Radši mi řekni, kde máš štětce na malování," pozvdechl Nate a uvolnil svůj postoj. Svou koženou bundu odhodil na hromadu a měl na sobě jen bílou košili ze školní uniformy. No jo, štětce, došlo mi. Měla bych se zeptat Jane, ale kde ji teď najdu? Sklonila jsem se k iPodu a zavřela oči.

"Řekla jsem Jane, aby je přinesla," zamumlala jsem. "Jo?" pozdvihl obočí. Došlo mi, že jsem vlastně byla celou dobu s ním, ale než jsem se stačila nějak vymluvit, ozvalo se za dveřmi tiché klepnutí. "Jo," kývla jsem.

Otevřela jsem a na zemi jsem objevila čtyři štětce. Zadoufala jsem, že neproletěly hlavní halou. A pokud jo, tak jsem se modlila, aby letěli při zemi. Možná jsem to měla trochu specifikovat.

"Zvláštní, vůbec jsem ji neslyšel přijít," ozvalo se za mnou, leknutím jsem si málem vyšťouchla oko. "Tak si zajdi k ušnímu," ušklíbla jsem se a hodila po něm jeden štětec.

"Tak jdem na to, ne?" Dohopsala jsem k reprákům a tentokrát se mi podařilo pustit hudbu tak, že nám to netrhalo uši. "Jasně," souhlasil a otevřel první kýblík s barvou.

"Hmm, možná bude moc tmavá," podotkl. Nahnula jsem se ke kýblíku a nesouhlasně zamručela.

"Tak to má vypadat. Pak to bude fajn. Se Simonem jsme měli taky takovou," ujistila jsem ho. Musela jsem skoro křičet, abych přehlušila hrající hudbu.

"Tak jo."

Ponořila jsem štětec do barvy a pak jím přejela po zdi.

"Možná máš pravdu," zamlaskala jsem, když jsem viděla, jak tmavá to vlastně je. "To dělá určitě ta růžová, jsem si jistá, že přesně tuhle barvu jsme měli se Simonem," trvala jsem stále na svém.

"Jasně, za to může ta růžová," přikyvoval. Podívali jsme se na sebe a pak se hlasitě rozesmáli. Netuším, co nám přišlo tak vtipné, ale rozhodně jsem to potřebovala. Ucítila jsem něco divného na noze, tak jsem se podívala k zemi.

"Hups," řekla jsem, když jsem si všimla, že všechna zbylá barva ze štětce skapala dolů na světle šedý koberec. "No, to je fuk, použijeme ho místo novin," mávla jsem nad tím rukou a dala se do malování. Hlasitě jsem si prozpěvovala u každé písničky a doháněla tím Nata k šílenství. Čím víc zhrozeně se tvářil, tím hlasitěji jsem pěla.

Když začala hrát Still Waiting, přidala jsem i taneční kreace.

"Vidím, že jsi pohybově nadaná," ušklíbl se na mě. "Jo, to jsem," pokračovala jsem v pohazování hlavou.

"Umíš taky nějaký tanec?" drcnul do mě. "Tohle je tanec," upozornila jsem ho.

"Aha. A v čem spočívá?" Na chvíli jsem zastavila a modrou rukou si zastrčila vlasy za ucho.

"Sleduj," rozkročila jsem nohy, jedno koleno pokrčila a natáhla k ruku. "Hlavní jsou nohy," začala jsem poskakovat na špičkách a protáčet kolena do stran. "Tak dělej, než skončí písnička," zasmála jsem se.

"Bože," protočil oči a taky se rozkročil. "Ten ti tady nepomůže," poznamenala jsem.

Když začala druhá sloka, oba jsme už poskakovali po pokoji.

"Teď zapoj i ruce," křikla jsem na něj a začala kolem sebe máchat rukama a pohazovat hlavou. Okamžitě mě napodobil a já zalitovala, že s sebou nemám kameru. Simon mi nikdy nevěřil, že bych k tomu někoho donutila.

Písnička skončila a já s posledním tónem máchla rukou se štětcem. Několik kapek doletělo až do Natova obličeje. Vyjeveně zamrkal a položil si dlaň na tvář. Ani jsem se nesnažila tvářit provinile, znovu jsem se rozesmála.

"Počkej," varoval mě. Udělal mým směrem jeden krok a můj úsměv okamžitě zamrzl. "Co to děláš?" couvla jsem. Sklonil se a namočil svůj štětec do barvy. Potom se ke mě znovu přiblížil.

"Nate," zkusila jsem to, ale jeho výraz mi prozradil, že ho od jeho úmyslu neodradím. Natlačila jsem se k poslední růžové zdi, která v pokoji zbyla a přemýšlela nad nějakou možností úniku. Mezitím ke mě dorazil.

"Hele," začala jsem, ale než jsem stačila říct, co jsem chtěla, přejel mi štětcem přes celý obličej. Zalapala jsem po dechu. Teď se pro změnu smál on. Na nic jsem nečekala a vyrazila ke kýblu. Ponořila jsem do něj štětec, ale zjistila, že je to nepraktické. Zahodila jsem ho na dřív šedý koberec a barvu nabrala do dlaní. Otočila jsem se k němu a chrstla to na něj. Vypadal jako šmoula. Oba jsme se hystericky smáli a dál na sebe cákali barvu. Na sobě jsem neměla snad žádné čisté místo.

Doběhla jsem až ke zdi a otočila se. Nate ke mě běžel a v ruce držel celý kýbl. Nadechla jsem se, ale než jsem něco stačila říct, celý ho na mě vychrstl.

Cítila jsem, jak po mě stéká hustá barva. Udělala jsem osudovou chybu, když jsem se nadechla pusou, takže jsem ji za chvilku i prskala. Když jsem se odvážila otevřít oči, nikde jsem ho neviděla.

"Přede mnou se neschováš," upozornila jsem ho a zkusila se pohnout. Starší zásahy už na mě stihly přischnout, takže jsem se cítila, jako by se mě někdo zrovna pokusil zazdít. Udělala jsem pár kroků a pak jsem se na sebe podívala.

"Konec bitvy?" ozvalo se ode dveří. Podívala jsem se tím směrem, strčil do pokoje jenom hlavu. Všude po obličeji se mu vyjímaly modré cákance, vlasy měl úplně slepené.

"Došla munice," pokrčila jsem rameny, on si viditelně oddechl.

"Modrá ti sluší," podotkl a já se musela zasmát. "Jo, tobě taky," přitakala jsem.

"Takže malování skončilo?" zeptal se. Na chvíli jsem strnula, když mi došlo, že nám chyběla jedna stěna. Otočila jsem se a musela jsem si sednout. Nevím totiž, jestli bych takový výbuch smíchu ustála. Na začátku bitvy byla zeď čistě růžová. A teď? Až na pár světlých míst byla celá modrá. Skoro. Až na světle růžovou siluetu v místě, kde jsem stála při posledním zásahu. Narušilo ji jen několik potůčků barvy. Zrovna dohrála písnička, takže se můj smích musel rozléhat celým domem.

"Fůů, takhle je to dokonalý," vydechla jsem a podívala se jeho směrem. Pořád ještě stál ve dveřích a spokojeně se usmíval. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit," přikývl.

"Jasně," zvedla jsem se na nohy. Na koberci po mě zůstala modrá skvrna.

"Za pět minut přivezou nábytek," upozornil mě, když z hodinek seškrábl nános barvy. "Paráda. To jsme vyčapali skvěle," zajásala jsem.

 

Mobil začal vyzvánět na minutu přesně. "Tak půjdeme dolu, ne?" zvedla jsem se a sundala si špinavé boty. Nate mě napodobil a oba jsme se v ponožkách - jediné čisté části oblečení, vydali před dům. Dva muži už vykládali skříňky na oblečení.

"Dobrý," pozdravila jsem a stoupla si vedle nich. Chvíli na nás koukali jako na blázny, dovyložili zbytek věcí a odjeli.

"Ty byli fakt milí," podotkla jsem a podívala se, jestli mi dovezli všechno. "Fajn, jak to tam dostaneme?" dodala jsem.

"Tak nejdřív tuhle menší skříňku, tu zvládnu sám. Ty si mezitím můžeš odnést tvojí zahradní židli," mrknul na mě a já mu to odsouhlasila. Barva už na mě přischla a při každém pohybu se napínala.

"Matka nás nesmí vidět," zašeptala jsem. "Skvělý," opáčil a zvedl skříňku do náruče. Já popadla židli a vydala se za ním. Chodbami jsme se plížili jako zloději, ale vyplatilo se to. Načapala nás, až když jsme se dovnitř snažili propašovat postel.

První, co jsem z ní slyšela, byl rozhořčený nádech. Zamrazilo mě z něj v zádech. Nate taky strnul. Vyměnili jsme si krátký pohled a položili postel na zem v hale.

"Můžeš mi vysvětlit, co to tady děláš?" začala.

"Běž nahoru," sykla jsem na něj a on se nenápadně vytratil. Otočila jsem se k ní. Když viděla, jak vypadám zepředu, zhrozila se.

Obočí jí vylétlo nahoru, pusa dolů, nádhera. Možná bych to měla dělat častěji, tenhle výraz je k nezaplacení.

"Stěhujeme nábytek," řekla jsem lhostejným hlasem.

"Co to máš na sobě?" Udělala dva kroky směrem ke mě a pak si dala ruce v bok. Na sobě měla další z jejích kostýmků, tentokrát béžový. To byla výhra, byla jsem si jistá, že se ke mě nepřiblíží, abych ji náhodou neušpinila.

"Oblečení."

"Ty jsi malovala?!" hlas se jí přitom zatřásl, ale ještě pořád nekřičela. Upírala na mě svoje světle modré oči a čekala na odpověď.

"Jo. A koupila jsem si nábytek," zopakovala jsem. "Kdo ti to dovolil?" vyštěkla na mě, její sebeovládání bylo v háji.

"Já. Nevidím žádný důvod, proč bych se tě na to ptala," zvýšila jsem taky hlasitost a bojovně vystrčila bradu. Zase jsem měla nutkání ji praštit. Když jsem si to uvědomila, docela jsem se vyděsila.

"Budeš se mě ptát na všechno," řekla a dávala důraz na každé slovo. "Vy jste se mě taky neptali, jestli sem chci jet," poznamenala jsem a pokoušela se udržet se v klidu.

"My jsme tvoji rodiče."

"Jo a proto jsem deset let bydlela u Connie," přikývla jsem. "Nate! Pojď mi pomoct," zakřičela jsem směrem ke schodišti a pak se k matce otočila zády.

Na rameno mi dopadla její ruka. Už to bylo samo o sobě dost děsivé. Sevřela prsty a zaryla mi je do kůže.

"Tak poslouchej," zasyčela mi do ucha, hlas se jí klepal. "Kdybych nemusela, tak bych tě sem ani nebrala," dokončila větu. Žaludek se mi sevřel. Cítila jsem snad každý úder svého srdce. Pak jsem se rychle otočila a mezitím jí praštila do ruky.

"Tak teď poslouchej ty mě," zavrčela jsem a přistoupila k ní tak blízko, že jsem se jí otřela o hrudník. "Ještě jednou se mě jakkoliv dotkneš, zlámu ti ruce."

Někdo mě objal kolem ramen a otočil k sobě. Zabořila jsem obličej do Natova trika a párkrát se roztřeseně nadechla, ignorujíc bodavou bolest v levém rameni.

"Odneseme tu postel," řekla jsem jen a pevně se chytla jejího čela. Společnými silami jsme ji dotáhli až před pokoj a tam ji postavili k tomu zbytku. "Myslíš, že zdi už doschly?" zeptala jsem se a nakoukla dovnitř, aniž bych čekala na odpověď. Celé tělo se mi klepalo z toho přívalu adrenalinu. Nemohla jsem z mysli vytěsnit poslední větu, kterou mi řekla, ale nechtěla jsem to řešit s Natem.

"Ta první už je suchá, tak tam nataháme postel a skříňky," otočila jsem se zpátky a málem do něj narazila. Chtěla jsem ustoupit, ale on mě chytil a přitiskl si mě na hruď. Pevně mě objal a já chvíli zůstala jen vyjeveně stát. Pak jsem ho objala taky.

Obličej jsem měla schovaný a zhluboka jsem dýchala. Doufala jsem, že tím zaplaším nepříjemný pocit, který se ve mě usadil.

"Slyšel jsem to," řekl Nate a chlácholivě mě pohladil po zádech. "Všechno?" zahuhlala jsem.

"Jo," přitakal.

"Chci domu," pozvdechla jsem a znovu se roztřeseně nadechla. Po tváři mi stekla první slza od mého příjezdu.

"Můžeš to přestat dělat?" zašeptal a já se od něj vyjeveně odtáhla. "Co-" začala jsem a pak se všechno ponořilo do tmy. A znovu rozsvítilo. Všechny žárovky v chodbě blikaly.

V dalších vteřinách jsem si uvědomila, že blikají podle mého tepu, na který jsem se tak soustředila. Potřásla jsem hlavou ve snaze pročistit si mysl. Blikání ustalo.

"Fajn. Takže postel a skříňky?" usmál se na mě.

"Jo, jasně," kývla jsem vyjeveně. "Nejdřív musíme dát pryč koberec," dodala jsem.

 

"Vypadá to tady skvěle," pochválil nás, když jsme donesli zpátky i mojí hromadu oblečení. Nebyla na nich ani kapička barvy. Vždycky, když se Nate nedíval, jsem od nás oblečení trochu posunula, abych zabránila případnému znečištění.

"Jo, je to paráda. Vyzkoušej si mojí zahradní židli, je bombová," přistrčila jsem ji k němu. "Počkej!" zadržela jsem ho ještě a hodila jeho směrem polštářek, který jsem si přivezla z Beverly Hills. "Bez něj je tvrdá," mrkla jsem na něj.

Protočil oči, ale udělal, co jsem mu řekla. Posadil se a chvíli na mě jenom koukal. Sedla jsem si naproti němu na parkety, které se skrývaly pod zničeným kobercem a uvelebila se tam.

"Hele," začala jsem a nervózně se ošila. Pozdvihl obočí a čekal, co řeknu. "Neřekneš to nikomu?" podívala jsem se na něj prosebně.

"Co?" zeptal se.

"Tohle," řekla jsem a nechala párkrát zablikat světlo. "Aha. Ne, nemusíš se bát," usmál se.

"To je všechno? Nebudeš se ptát ani nic podobnýho?" zamračila jsem se.

"Kaitlin, na světě se děje spousta divných věcí. Věř mi, že tohle mě jen tak nerozhází," usmál se znovu. Celé tělo mi zaplavil úlevný pocit. "Uff, to jsem ráda," vydechla jsem.

Ještě chvíli jsme tam seděli, ale pak jsem se neubránila zívnutí.

"No, je načase, abych šel," zvedl se k odchodu. "Jo, jasně. Myslím, že oba potřebujeme koupel. Zavolám Richovi, on tě odveze," vyškrábala jsem se na nohy a hledala mobil. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem si ho prostě zavolala do ruky.

"Víš o tom, že bys to neměla využívat ve svůj prospěch?" podotknul a snažil se tvářit pedantsky.

"To jsou kecy. Navíc tohle je ve tvůj prospěch, sháním ti odvoz," vyplázla jsem na něj jazyk a vytočila Richovo číslo. Dokonce jsem mu ani nezapomněla říct, aby do auta vzal hadr, protože je Nate špinavý.

 

"Bylo to fajn," řekl, když jsme spolu stáli před domem. Venku už byla tma.

"Jo. Díky za pomoc, sama bych to sice zvládla, ale rozhodně bych si přitom nevyzkoušela život šmouly," mrkla jsem na něj.

"Spíš vypadáš jako ta ufonka z Avatara," odporoval mi.

"Eh?"

"Ty jsi nezvdělanec! Vyšlo to před pár lety," zakroutil nevěřícně hlavou.

"Hele, my s klukama koukáme jenom na horory," hájila jsem se. Nestihl odpovědět, protože před námi zastavila černá limuzína a vystoupil z ní Richard.

"Ahojte," pozdravil nás. "No, vidím, že jste se skvěle bavili," zasmál se.

"To si piš," zakřenila jsem se na něj.

"Tak si nastup, Nate," otevřel mu dveře.

"Tak ahoj zítra," mávla jsem na ně a vydala se dovnitř. Moje první cesta vedla do koupelny. Shodila jsem ze sebe nové džíny a kostkovanou košili a rozhodla se, že je rovnou vyhodím. Pustila jsem vodu a aniž bych se podívala do zrcadla jsem si vlezla dovnitř. Nohou jsem přitom zavadila o tlačítko na boku a voda začala bublat.

"Vířivka," vydechla jsem nadšeně a ještě víc se tam uvelebila. Co záleželo na tom, že voda byla úplně modrá. Když mě unavilo bublání, nohou jsem tlačítko znovu zmáčla a posadila se. Usušila jsem si ruku a z poličky si přivolala mobil. Zhluboka jsem se nadechla a v dlouze stiskla dvojku. Connie a kluky z kapely jsem si uložila do rychlé volby. Dost často se stávalo, že mě něco napadlo a potřebovala jsem se o to s někým podělit a tohle bylo prostě rychlejší. Vyzvánělo to docela dlouho, než to Connie zvedla.

"Ahooj!" zakřičela do sluchátka a já se okamžitě usmála. "Ahoj, Connie," podzravila jsem ji taky a znovu se uvelebila.

"Tak jak je? Kluci mi řikali, že jsou hrozný," zahuhlala. "To je slabý slovo. Ale mam kámoše. Dneska jsme malovali můj růžovej pokoj na snesitelnější barvu a dokonce jsem sehnala i zahradní židli," řekla jsem a při té vzpomínce se usmála.

"No, tak to je paráda, ne?" jásala na druhém konci Connie.

"Ani ne," pozvdechla jsem.

"Stalo se něco?"

"Hele, ty už jsi mě u vás nechtěla?" dostala jsem ze sebe otázku, která mě pronásledovala už od té hádky. Srdce se mi přitom nepříjemně sevřelo.

"Cože?" skoro zakřičela. Slyšela jsem, jak něco upadlo na zem a jak Connie zaklela. "Jak jsi na to, prosimtě přišla?!" dodala rychle.

Znovu jsem pozvdechla. "Ona mi řekla, že kdyby si mě nemusela vzít zpátky, neudělala by to. Nechce mě tady," řekla jsem a musela jsem se hodně snažit, abych se nerozbrečela.

"Kdo?"

"Matka," zaprskala jsem.

"To je kráva," pozvdechla taky. "Já o tom nic nevím, Lin. Nemůžu s tím vůbec nic dělat. Hned, jak ti bude osmnáct, se přestěhuješ zpátky k nám," utěšovala mě.

"Já vim. Ale to je až za půl roku. Nevim, jestli to vydržim. Nejradši bych jí praštila. Navíc mě to tady bez kluků nebaví," stěžovala jsem si.

"Je to taky nebaví. Neříkej Simonovi, že jsem ti to řekla, ale chodí tady jako tělo bez duše," posteskla si.

"Vim, jak se cejtí," kývala jsem souhlasně, jako by mě snad mohla vidět.

"Když už jsme u toho, prej si praštila nějakou holku," vzpomněla si. Vybavila jsem si obličej Kim, když do něj narazila moje pěst a trochu jsem se pousmála. "Jo. To byla taky kráva," poznamenala jsem.

"Možná, že když tě vyhodí ze školy, pošlou tě zpátky," řekla Connie nadšeným hlasem. Uchechtla jsem se, když mi došlo, že to myslí naprosto vážně.

"Jo. Nebo mě pošlou na internátní školu," ušklíbla jsem se. "Pravda, radši se chovej slušně."

"Co ti to vůbec spadlo?" vybavila jsem si ránu na začátku hovoru.

"Ále, spadnul mi lak na nehty, koberec je v háji," odpověděla mi.

"Si lakuješ nehty, jo? Takže jdeš s klukama na koncík?" hádala jsem.

"Jasný, musim taky někdy zapařit. Navíc, odjel jim hlavní kameraman, pokud sis nevšimla."

"Načerno?" zavedla jsem řeč zpátky na nehty.

"Jo. Přemejšlela jsem, že bych si ostříhala horní část vlasů a pak si je nagelovala nahoru. Vypadalo by to suprově, nemyslíš?"

Prohrábla jsem si ztvrdlé vlasy.

"Jo, možná. Ale nasereš šéfíka," upozornila jsem ji.

"A jo. No, uvidím večer. Budu muset jít, přišla nám pizza. A Simon ti zavolá za půl hoďky. Tak ahoj, a ignoruj je," rozloučila se.

"Ahoj," opáčila jsem a zavěsila. Po tomhle rozhovoru se mi stýskalo ještě čtyřnásobně víc, proto jsem ho tak dlouho odkládala.

Connie byla člověk, který nás nejvíc podporoval. Porodila Simona, když jí bylo šestnáct a pořád ještě tak úplně nedospěla. Ráda s námi chodila na koncerty a nebo na jídlo a všichni jsme se skvěle bavili. Navíc jí nikdo nemohl nic vytknout, protože jsme se se Simonem chovali vždy vzorně - alespoň na veřejnosti.

Odložila jsem mobil a dala se do drhnutí. Když jsem vylézala z vany, celé tělo jsem měla zarudlé, ale byla jsem čistá. Levé rameno mě příšerně bolelo a tušila jsem, že druhý den mi tam naskáčou modřiny.

Jen v ručníku jsem přešla do pokoje a z hromady oblečení vytáhla Simonovo triko a trenky na spaní. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Uprostřed pokoje stála široká postel a vedle ní dvě dřevěné skříňky na oblečení. V rohu stála skříň se zrcadlem a naproti dveřím stůl a moje suprová židle. To bylo hned vedle stěny s mojí siluetou. Když to zaschlo, vypadalo to ještě líp. Navíc to ani nebylo tak tmavé, jak to nazačátku vypadalo.

Na dně tašky jsem objevila svůj mini notebook a vlezla jsem s ním do postele.

CUS, POSLI MI ADRESU NA WEB SKOLY, POTREBUJU SE KOUKNOUT NA SKOLNI RAD, vyťukala jsem smsku Natovi. Odepsal téměř okamžitě.

Než se mi Simon ozval, stihla jsem ho pročíst skoro celý. "Čáu, tak co pizza?" přijala jsem hovor a šťastně se usmála, když jsem slyšela jeho hlas.

"Jo, fajn. Connie mi řikala, co se u vás děje. Jsou to magoři, co?"

"No to si piš. Co se děje u vás?" vyzvídala jsem.

"Nic zajímavýho, odehrajeme pár koncertů, doděláme si klasifikaci a jedeme na prázdniny. Pete u nás zase bydlí, protože jsme mu vytopili byt, když jsme usnuli u hry a zapomněli vypnout vodu. Seth vymyslel suprovou písničku, hned, jak to nahrajeme, ti jí pošleme. Snickers sežral krysu, -"

"Cože?!" přerušila jsem výčet všech věcí, co se udály.

"Jo. Sežral krysu. Byl to pěknej humus," zopakoval.

"Živou?" hlesla jsem.

"Ne. Mrtvou."

"Blé, to je ještě horší. Chudák, bude mu zas blbě," řekla jsem a mezitím vypnula noťas. Dokázala jsem si představit našeho zarostlého, neučesaného psa, který požíral všechno, co našel, jak si na ní pochutnal.

"No jo, fakt hnus," přitakal. Lehla jsem si a přikryla se dekou. Představila jsem si, že Simon leží hned vedle mě, jako doma.

"Ty, Simone," začala jsem.

"No?"

Zkousla jsem si spodní ret, abych se nezačala smát. "Neměla jsem ti to řikat, ale Connie mi řekla, že seš beze mě jako tělo bez duše."