Aloha :)
Tak mám pocit, že tuhle kapitolu jsem docela podělala.. :/ No nevadí.. Každopádně - pokud se tady neobjeví žádná odezva, tak to sem už nejspíš nebudu ani házet, tohle mě moc nebere, psát sama pro sebe :D
Jinak přeju krásnýho Silvestra, přežijte ho ve zdraví :)
Tak se mějte :)
5. kapitola
Někdo se mnou třásl, abych se probudila. Abych řekla pravdu, celkem mě to iritovalo, ale něco jsem zaskučela, abych dala najevo, že jsem vzhůru. Zaslechla jsem vzdalující se kroky a propadla se zpátky do svého snu.
"Katie! Zaspala jsi!" vykřikla Jane od dveří a já sebou poděšeně trhla. Bylo to jako ty sny, když padáte ze skály a těsně před dopadem se probudíte. Nechala jsem zavřené oči a rozhodla se, že škola je to poslední místo, kde mě dneska uvidí.
"Přinesla jsem ti snídani," řekla a slyšela jsem, jak pokládá plechový tác na stůl. "Tvoje matka dneska nejde do práce," upozornila mě. Chvíli jsem tu větu zpracovávala a pak prudce otevřela oči. "Kolik je?" posadila jsem se a hned se podívala ke stolu. Toasty.
V pyžamu jsem si sedla na podlahu a vzala si první toast. Rychle jsem žvýkala a uvažovala, jak vyřeším problém se školní uniformou.
"Před deseti minutami jsi měla vyjíždět," řekla a vypochodovala. "Zatraceně," zaklela jsem a vyškrábala se na nohy. Jako hlavní úkol jsem si stanovila najít uniformu. Na žádné z hromad oblečení, které se tam záhadně objevily, jsem ji neviděla. O několik stresových minut později jsem si vzpomněla, že je stále v baťohu.
"No tě buch, ta bude vypadat," povzdechla jsem a vytáhla šedivou sukni a sako. Košile vypadala, jako by ji sežvýkala kráva a ještě se mi na ni obtiskl kousek čokolády z předchozího dne - tedy alespoň doufám.
Ve sprše jsem strávila tak dvě minuty a už na mě klepala Jane, abych sebou pohla. Navlékla jsem si odpornou sukni, která mi sahala po kolena a přemýšlela, jestli někde ještě nějakou košili nemám. Rychle jsem vyházela všechno oblečení na podlahu, nutno dodat, že hromada byla skoro větší než já, a vytáhla červeno-černou kostkovanou košili. To sice není to pravé, ale nedá se svítit. Rychle jsem ji na sebe navlékla, uvázala dole uzel a sako hodila přes rameno. S batohem, ve kterém jsem měla jenom jeden sešit jsem seběhla schodiště.
"Kaitlin," ozval se za mnou chladný hlas mojí matky. Až mě z toho zamrazilo. A do prdele. Neměla jsem jít zadním vchodem? Otočila jsem se k ní a oplácela její pohled.
"Ve čtyři máš být u kadeřnice, aby tě obarvila. Večer si promluvíme," oznámila mi. Pozdvihla jsem jedno obočí a přemýšlela, jestli si ze mě jen nedělá srandu. Očividně ne.
"Nech si o tom zdát," mávla jsem a než stačila odpovědět, vypařila jsem se ven. Richard už mě čekal u auta. Kývla jsem na pozdrav a naskočila dovnitř.
"Vypadáš děsně," poznamenal, když zastavoval před školou. Chvíli jsem hrabala v batohu, než jsem našla kosmetickou tašku. V rychlosti jsem si namalovala alespoň linky a řasy a věnovala Richiemu tázavý pohled. "Lepší," pousmál se a já se spěšně rozloučila.
Před školou už nikdo nestál. To nebylo dobré. Procházela jsem liduprázdnou chodbou a snažila se vybavit, kde jsem měla svou první hodinu, protože plánek školy jsem očividně ztratila. U každých dveří jsem nakoukla oknem do učebny a hledala plešatého učitele z minulého dne. Podařilo se mi to až u těch posledních dveří, jako vždy.
Bez klepání jsem otevřela a vešla. Všechny pohledy se na mě upřely.
"Dobré ráno," pozdravil jízlivě učitel. "Vám taky," zašklebila jsem se a vyrazila k Natovi. Všimla jsem si, že blondýnka Kim má u kořene nosu špatně zapudrovanou modřinu. Propalovala mě vzteklým pohledem, tak jsem se jen škodolibě usmála a došla ke svému místu.
"Čus, máš propisku?" sesunula jsem se na židli a vytáhla z kapsy svůj iPod. Vypadalo to na dlouhý den.
"Ty se mnou nemluvíš?" prolomila jsem ticho na biologii, poslední hodině, na které se mnou nebyl Nate, nýbrž jeho věčně zamračený bratr, který mě propaloval pohledem, když si myslel, že ho nevidím.
"Jsi otravná," protočil oči. Přiznávám, že to byl můj asi dvacátý pokus o konverzaci, ale nudila jsem se, došlo mi jídlo a iPod měl vybitou baterku.
"To řiká ten pravej," protočila jsem oči, abych ho napodobila.
"Dokážeš být zticha víc než pět minut?!" opáčil.
"Fajn," odklonila jsem se od něj a už se na něj zbytek hodiny ani nepodívala. Nemohla jsem se dočkat, až zazvoní a já se na chodbě sejdu s Natem. Kupodivu se o předchozím dni ani nezmínil a ani po mě divně nekoukal. Já se na něj taky pokoušela nekoukat. Moje neustálá potřeba rentgenovat každý jeho pohyb, abych zjistila, jak a proč se ke mě na silnici dostal tak rychle, mu taky neunikla. Ostatní spolužáci se mi vyhýbali obloukem. Ne, že by mi to vadilo.
Nervózně jsem poklepávala nohou a těkala pohledem po třídě. Učitelův hlas jsem přestala vnímat už po zvonění a Lucas mě okázale ignoroval. Všimla jsem si, jak vražedně se dívá na mou nohu, tak jsem se radši uklidnila a hypnotizovala vteřinovou ručičku. Uběhlo dalších několik útrpných minut a hodina skončila. Před třídou jsem stála ještě dřív, než dozvonilo.
Za rohem se vynořil Nate a už z dálky se usmíval. "Hurá," zasmála jsem se a popoběhla k němu.
"Tak co? Jaká byla bižule?" zeptal se a čekal, až k němu dohopsám. Potom jsme se společně vydali k východu. "Děsná. Tvuj brácha je pěknej otrava," postěžovala jsem si. Do mého levého ramene někdo vrazil. Chtěla jsem začít nadávat, ale Lucas pokračoval v cestě, aniž by se ohlédl. "Hups."
Nate jen zavrtěl hlavou a hodil přes sebe koženou bundu. "No jo. Mam jenom tohle děsný sako," uvědomila jsem si. Na každé hodině jsem si poslechla, že moje košile není součástí uniformy, ale nebrala jsem to na vědomí.
Richard už na nás čekal před školou. Bylo zataženo, takže jsem měla pocit, jako by bylo šest večer a ne dvě odpoledne. A byla zima. Velká. Chybělo mi slunečné počasí v Californii a děsila jsem se dne, kdy začne sněžit. Sníh jsem si totiž nepamatovala ani z dětství.
Rozeběhla jsem se přes parkoviště a v příští vteřině mě někdo pevně chytil za loket a strhl k sobě. Vypískla jsem a nohy se mi zapletly do sebe. Opírala jsem se o Natovo hrudník a vyjeveně na něj zírala. Z auta, které zastavilo přesně na místě, kde jsem byla já, vyskočil Lucas a tvářil se jako bůh pomsty.
"Sorry," zvedla jsem ruce do obranného gesta a odstoupila od jeho bratra. Jeho oblečení nádherně vonělo, nemohla jsem se soustředit na nic jiného. Lucas se trhaně nadechl a prohrábl si černé vlasy.
"To je dobrý, jdeme," popostrčil mě Nate a já k němu zvedla hlavu. Jeho pohled mě trochu vyděsil. Díval se na Lucase a vypadal jako by právě vylezl z nějakého béčkového hororu.
"Jo," hlesla jsem a docupitala k Richardovi. Nate si nastoupil hned za mnou.
"Co proti mě ty auta maj?" zasténala jsem. Ani jsem se nestačila leknout.
"Možná by bylo fajn, kdyby ses občas rozhlédla," poznamenal Nate suchým tónem.
"Ty máš fakt páru," třela jsem si předloktí, za které mě chytil a měla pocit, jako by mi ho ve skutečnosti někdo skřípl do svěráku. On se jen omluvně usmál.
"Napravo je vidět London Eye," upozornil mě zepředu Richard. "Tohle mě nezajímá, radši pusť rádio," ušklíbla jsem se a uvelebila se na sedadle.
"Nejdřív musíme koupit nějaký nábytek a potom barvu. A taky chci repráky," zasvěcovala jsem Nata do svého plánu a on jen přikyvoval. "Nechám si to rovnou odvézt domu a pak si vymaluju," řekla jsem. "Pomůžu ti," nabídl se a já na něj ukázala zdvižený palec.
"Je na tý kartě dost peněz?" ujistila jsem se ještě, když Rich zastavil před obchoďákem a prohlížela si zlatou kreditku. "Myslím, že tolik bys nezvládla utratit ani za měsíc," přikývl.
"Uvidíme," usmála jsem se a vystoupila ven. Rychle jsem vběhla do budovy, protože jsem si sako nechala v autě.
"Nejdřív zajdeme sem," ukázala jsem na obchod s oblečením a tam si vybrala první rifle, které mi padly pod ruku. "A ještě tohle," přihodila jsem na pult krátkou koženou bundu. To jsem ještě zaplatila za hotové.
"Koukám, že se s tím moc nepářeš, co?" zasmál se, když jsem vyšla ze záchodů, už převlečená.
"Vždyť je to jedno, ne?" Prohrábla jsem si červené vlasy a přátelsky do něj drcla.
"Co třeba tohle?" zachechtal se Nate a vytáhl z regálu lucernu. "To se ještě vyrábí?" vydechla jsem překvapeně a šťouchla do ní prstem, abych se ujistila, že je opravdová. "Už to tak vypadá," zasmál se znova a vrátil ji na předchozí místo. Popošla jsem o dva kroky dál a vykoukla zpoza rohu.
"Támhle je," zajásala jsem a skoro se rozeběhla k jedinému kousku nábytku, který mi ještě chyběl. Nate popoběhl a zůstal nevěřícně zíral.
"Tohle?" ukázal na bílou zahradní židli pochybovačně.
"Jo! Tuhle jsme měli se Simonem v pokoji. Je boží!" jásala jsem.
"Je to zahradní židle," oznámil mi, jako bych byla duševně chorá.
"Já vim," přikyvovala jsem a už ji brala do náruče. "Ty chceš mít v pokoji zahradní židli?"
"Jo," přikývla jsem a vydala se k pokladně.
"Zahradní židle se dávají na zahradu," upozornil mě.
"Kolikrát ještě zopakuješ slovo zahradní židle?" odvětila jsem. "Vlastně to jsou dvě slova," opravil mě a vytrhl mi ji z náruče. "Vezmu to," mrkl na mě.
"Tak, že dík," usmála jsem se a vydala se zaplatit. "Kdy to budete chtít dovézt?" zeptala se mě žena u pokladny.
"Ještě dneska.. Samozřejmě to připlatím," dodala jsem rychle, když jsem zaregistrovala její pohled. Zašmátrala jsem v batohu a vytáhla vizitku svého otce, kterou mi v autě dal Richie, aby si mohla opsat adresu.
"Ty teda nešetříš," poznamenal Nate, když jsme vyšli z obchodu. "No a? Oni mě taky nešetří," mávla jsem rukou a vydala se do dalšího krámu.
Za hodinu už jsme zastavovali před domem mých rodičů. Nate vystoupil a měřil si dům zvláštním pohledem. "Pojď nahoru," postrčila jsem ho a zvedla těžký kýbl s barvou.
"Dej to sem," odstrčil mě a zvedl ho, jako by nevážil ani gram.
"Fajn," zabručela jsem a vydala se ke dveřím. Vešli jsme společně do haly a než jsme stačili dojít ke schodišti, ozval se mi za zády hlas mojí matky.
"Nepředstavíš nám svého přítele?" Nešla v tom rozeznat jediná emoce, dostala jsem chuť se k ní otočit a praštit ji. Při té představě se mi trochu rozpumpovalo srdce.
"Čau," pozdravila jsem a oba jsme se s Natem otočili. Během další vteřiny se matčin výraz změnil. Už jenom to byl pro mě šok.
Její ledovou masku vystřídalo něco jiného. Údiv? U ní jeden nikdy neví.
Podívala jsem se na otce, abych ho pohledem poprosila, aby do ní nějak strčil, protože vypadala jako rozjetá žába. Ale tvářil se úplně stejně.
A oba zírali na Nata.
Pootočila jsem obličej a zadívala se na něj taky. Měl všechny končetiny a nikde jsem neviděla žádnou otevřenou ránu nebo tak něco. Dokonce se jako jediný tvářil vcelku normálně.
"Rád vás poznávám," řekl přiškrceným hlasem. Táta několikrát zalapal po dechu a pak jen přikývl.
"Hej, co je?" ozvala jsem se.
"Musíme jít," řekla matka a otočila se k odchodu.
"Ahoj, Katie. Nate," kývl na pozdrav a odešel. Ještě pár vteřin jsem za nimi koukala a pak se otočila ke schodišti.
"Magoři," konstatovala jsem klidným hlasem a vydala se nahoru. "Tak jdeš nebo ne?" popohnala jsem ho.
"Jdu," kývl a s barvou v náručí se vydal za mnou. Otevřela jsem dveře od mého pokoje a nechala ho vejít jako prvního. Poprvé za celou cestu zvedl hlavu od země.
"Peklo," vydechl, když zahlédl můj pokoj, a'la domeček pro barbínku. Já pozorovala jeho záda a přemítala nad situací, která se odehrála dole v hale. Za dobu, co jsem v Londýně, jsem neviděla, že by se matka zatvářila jinak, než jako obvykle. Taky mě napadlo, jestli se takhle tváří i v posteli a rychle jsem potřásla hlavou, abych se té myšlenky zbavila. Brr.
A táta byl taky divnej. Utáhla jsem si culík a sledovala Nata, jak pokládá barvu na koberec.
"Hele," začala jsem a on se ke mě otočil. "Odkud tě můj táta vlastně zná?" zeptala jsem se ho.