Sametový hlas - 12. kapitola - Seznámení

 Sametový hlas je opět tu a tak moc, moc prosím o komentíky. :-) Adka

 
12. kapitola – Seznámení
 
Bella:
 
Edwarda a jeho rodinu jsem však viděla už jen rozmazaně. Pomalu jsem se hroutila k zemi. Cítila jsem, že mě někdo zachytil pevnými pažemi, ale potom dál jsem viděla už jen tmu.
 
Edward:
 
Přiběhli jsme tam za pět minut dvanáct. Jazz se zrovna chtěl vrhnout na Bellu, která mi najednou z ničeho nic omdlela do náručí. Hodně mě to překvapilo, ale usnadnila nám hodně vysvětlování. Musím uznat, že její krev mě opravdu lákala. Ale držel jsem se ze všech sil, dokud jsem její bezvládné tělo nepředal Carlisleovi, který si jí v mžiku odnesl k sobě do ošetřovny.
 
„Promiň mi to, Edwarde.“ ozval se mi za zády nešťastně Jasper. Otočil jsem se a smutně jsem se na něj usmál.
 
„To nic Jazzi, nemůžeš za to.“ usmál se na mě hořce a otočil se k Alici, která ho objímala kolem pasu. Snažila se ho tím uklidnit, ale dobře věděla, že to chce čas.
 
Vyběhl jsem po schodech nahoru do pracovny. Kde podle pachu a mých vědomostí Carlisle ošetřoval Bellu. Opatrně jsem otevřel dveře a nakoukl jsem dovnitř. Carlisle mě okamžitě zpozoroval a věnoval mi úsměv.
 
Je v naprostém pořádku Edwarde. Jen omdlela, zřejmě s pachu její vlastní krve. Poslal mi Carlisle svojí myšlenku, která ho zřejmě pobavila. Musel jsem se nad tím taky usmát. 
 
Opatrně jsem vzal do náručí její bezvládné tělo a odnesl jsem jí do jednoho z pokojů, který sloužil pro hosty. Nezasahovalo do něj vůbec Slunce. Tady se taky shromáždila celá rodina. Až na Rosalie, která naštvaně odešla do svého pokoje. Jazz se držel, co nejdál od ní. Chtěl být k Belle alespoň milý. Esme ještě urychleně zatáhla rolety v obýváku a potom přispěchala taky nahoru. Všichni jsme netrpělivě čekali, až se probudí.
 
Bella:
 
Proplouvala jsem temnotou a vůbec mi to nevidělo. Občas jsem uslyšela hlasy, ale vůbec jsem jim nerozuměla. Necítila jsem nic. Občas jsem zahlédla obličej té děsivé blondýny, z které planula nenávist ke mně. Potom se tam objevil taky Edward. Toho jsem viděla radši, ale stejně se mnou nezůstal dlouho. Přišlo mi jako by s té nekonečné tmy nebylo úniku. Byla hustá a celou mě obklopovala. A pak najednou se začala postupně vzdalovat, až zmizela docela a já jsem uviděla za víčky světlo. Opatrně jsem jimi zamžourala kolem sebe. A rychle jsem se posadila. Ten náhlý pohyb mi však neudělal dobře a já jsem spadla na gauč, na kterém jsem ležela. Nyní jsem už naplno otevřela oči a podívala jsem se po pokoji. Byl velmi tmavý celý laděn do tmavě hnědé, ale tomu přesto neubralo na kráse. V pokoji toho moc nebylo, až na pět andělů, kteří byli seskupeni kolem mě.
 
„Bello, jsi v pořádku?“ ozval se jeden z nich, který se nakláněl nejblíže ke mně. Usmála jsem se na něj a hned se mi vybavilo jeho jméno. Jméno, tak nádherné a zvučné. A vzpomínky mě až bolestivě zasáhly.
 
„Ano, je mi dobře.“ řekla jsem. A usmála jsem se na něj. Ještě chvíli se na mě nedůvěřivě díval, a potom se na mě taky usmál.
 
„Bello, dovol mi představit ti celou rodinu a hlavně člověka, který Tě zachránil.“ řekl milým hlasem a přede mně, předstoupila malá černovláska. Edward se na ní zamračil a ona se zašklebila, ale nakonec couvla dozadu. A místo ní se zjevil blonďatý anděl, který vypadal, jako filmová hvězda a velmi mile se na mě usmíval.
 
„Můj otec, pan doktor, Carlisle Cullen.“ řekl Edward pyšně. Usmála jsem se na něj. A podala jsem mu ruku.
 
„Těší mě a děkuji Vám.“ řekla jsem mu opravdu vděčně.
 
„Tykej mi prosím, Bello. A nic se nestalo, ale příště by ti pomohlo, kdyby ses lépe dívala pod nohy.“ řekl s úsměvem a moje tváře se zbarvili do nachova.
 
„Ach ano. A ještě tě zachránila Alice.“ řekl Edward rezignovaně. A ke mně přitančila ta černovláska, kterou Edward před tím vyhodil.
 
„Moc mě těší Bello. Koše s květinami posílat nemusíš. Stačí, když se mnou pojedeš zítra na nákupy.“ řekla Alice šťastně a byla přitom velmi rozzářená. Její hlas byl, jako milióny symfonických zvonečků. Usmála jsem se na ní.
 
„Taky mě těší Alice. A jestli je to tvé jediné přání, tak pojedu mile ráda.“ řekla jsem. Měla jsem nakupování opravdu ráda. S mamkou jsme tam strávili celé hodiny. Ale od té doby, co umřela tak nebylo s kým jít. Alice se opět rozzářila a odtančila někam do koutku k blonďákovi, který tam stál a tvářil se jako by se mu zhroutil svět.
 
„A tohle je Bello moje matka, Esme.“ řekl opět Edward pyšně. Velmi milá paní se přede mnou zjevila. Byla moc hezká, jako všichni v rodině, ale byla i velmi milá a připadala mi opravdu maminkovsky.
 
„Ahoj, Bello. Budu moc ráda, když mi budeš tykat. A kdyby si něco potřebovala, obrať se na mě.“ řekla sametově a pohladila mě po vlasech. Při tom jí její světle hnědé vlasy spadly do tváře. Usmála jsem se na ní.
 
„Dobře Esme, moc ráda tě poznávám.“ Víc jsem ze sebe nedostala. Měla jsem, co dělat abych nezačala plakat, ztrátou vlastní matky. Esme mi opět věnovala mateřský úsměv a odešla ruku v ruce s Carlislem pryč.
 
„A to je Emmet.“ Představil Edward krátce svého velkého bratra, který se na mě smál od ucha k uchu.
 
„Nazdárek Bell, ty jsi nás, ale vyplašila. Buď tak hodná a příště se snaž nevyužívat Carlisleovi služby.“ Řekl a přitom se zachechtal. Jeho oči mu úplně svítily. Přišel ke mně. Zvedl mě a pořádně mě objal. Potom mě vyhodil do vzduchu a položil mě zpět. Úplně se mi točila hlava.
 
„Emmete, copak nevidíš, že Belle není dobře.“ Okřikl ho Edward.
 
„Jen klídek brácho. Ona se z toho dostane, vždyť není s cukru. A když se dostala, že jsi tady jediný, kdo ještě neměl holku.“ Řekl a mrkl na něj.
 
„Tak to by stačilo Emme.“ Řekl Edward a tlačil ho násilně ven. Emmet na mě ještě stačil zavolat:
 
„Kdybys něco potřebovala vědět o Edwardovi, tak přijď.“ 
 
„OK. A moc mě těší!“ zavolala jsem na něj. Jo to je přesně ten člověk, kterého potřebuji. Usmála jsem se spokojeně a zavrtěla jsem hlavou nad jeho chováním.
 
„Ahoj Edward nás nestihl představit. Já jsem Jasper.“ Ozvalo se z koutku a přišel ke mně blíž ten blonďák. Jeho hlas jsem poznávala. To on okřikl tu modelku.
 
„Ahoj Jaspere, moc mě těší. A díky za to zkrocení, té blondýny.“ Řekla jsem mile a podala jsem mu ruku, on se usmál a ruku mi nejistě stiskl.
 
„Naše sestra Rosalie, nemá zrovna v lásce návštěvy. Bylo by příště lepší, kdyby ses nejdřív ohlásila.“ Řekl mi a potom už odešel i s Alicí. A já jsem v pokoji dočista osaměla.