Sametový hlas - 11. kapitola - Nevydařená návštěva

Tak a další pokračování SH je na světě. Doufám, že se Vám bude líbit. Asi Vás ten konec moc nepotěší. :) Ale aspoň se o to víc budete těšit na pokračování! ;) Nebudu Vás už zdržovat. Jen jsem chtěla poděkovat za vaše komentáře a poprosit o nové. Díky moc Adka

 

11. kapitola – Nevydařená návštěva
 
Bella:
 
Ráno jsem vstávala za velikého odhodlání, který ovšem zchladil fakt, že je dneska sobota. Naštvaně jsem se podívala ven, kde pro jednou na obloze zářilo sluníčko. Povzdychla jsem si a sedla jsem si zpět na postel, ze které jsem se před chvílí zvedla. Zavřela jsem oči a nechala jsem slunce, aby mi dopadalo na kůži. Slastně jsem se usmála. Ano, přesně tohle mi ve Forks, tak moc chybělo. Pod víčky jsem viděla duhu a v duze ještě Edwarda. Rychle jsem otevřela oči. Co se to se mnou děje? Musím ho vidět všude? S myšlenkou na Edwarda jsem si opět vzpomněla na včerejší den. A to, jako by mi do žil vehnalo adrenalin a zároveň nové odhodlání. 
 
„Když nemůže Mohammed k hoře, musí hora k Mohammedovi.“ řekla jsem si potichu a s novou energií jsem se přemístila ke své skříni. Můj obsah nebyl nijak moc slavný, ale nakonec jsem si ze skříně vytáhla žluté tílko, černé džíny a hnědou mikinu na zapínání. Spokojeně jsem se usmála, když jsem si všimla, jak to k sobě ladí. Venku bylo sice chladno, ale já budu mít ještě bundu, tak to snad nebude hrozné. Na nohy jsem si obula černo - bílé tenisky, které byli moje oblíbené, a vyšla jsem do slunečného dne.
 
Sluníčko se odráželo i od mého auta, které zrovna nezářilo čistotou, ale i přesto nevypadalo, zas až tak špatně, na to jak bylo staré. S úsměvem jsem si vyhodila klíčky od auta nad hlavu a odemknula jsem si. Za chvíli už jsem startovala. Charlie byl dneska v práci a tak jsem se nemusela zpovídat.
 
Plánek ke Cullenům jsem měla před sebou a moje nálada, jako by se zlepšovala s každým ujetým kilometrem. Sluníčko opravdu dokázalo hodně. Přibližovala jsem se však ke svému cíly až moc pomalu. Ale stejně mě to neodradilo.
 
Chvíli před tím, než jsem zabočila na vedlejší cestu, jsem přemýšlela, jestli přeci jen nedělám chybu, když k nim přijedu neohlášená. Nebudou se zlobit? A budou vůbec doma?
 
„Ale, co Bello, když tak si něco vymyslíš. Třeba, že jsi nepochopila Edwardovo včerejší doučování. A přinejhorším pojedeš domů.“ přesvědčovala jsem se nahlas. Bylo až moc pozdě se otočit. A moje obavy se rozplynuly, jakmile jsem uviděla jejich auta stát před domem. Potěšeně jsem se usmála a vypnula jsem motor.
 
Vystoupila jsem a připadalo mi, že mám vratké nohy. Opatrně jsem našlapovala. Jako by se každou chvíli měla otevřít pode mnou země. V jednom z těch obrovských oken, jako bych zahlédla něčí tvář, ale bylo to tak moc třpytivé, že jsem nedokázala určit, jestli jsem neměla halucinace.
 
Přišla jsem až ke dveřím a nejistě jsem na ně zaklepala. Nic se však nestalo. Dům, jako by byl tichý. Opět jsem se ohlédla směrem k autům, abych měla jistotu, že jsou doma, a potom jsem nejistě vešla dovnitř.
 
„Haló? Je tady někdo?“ zavolala jsem na celý dům. Všude však bylo ticho a dům byl osvětlován jen slunečnými paprsky. Chtěla jsem se už otočit a odejít, když jsem v jednom koutě zahlédla nádhernou blondýnu. Která si mě povýšeně a zároveň zuřivě měřila pohledem.
 
Edward:
 
Byli jsme celá rodina lovit, až na Jazze a Rosalie, kteří byli už včera. Užíval jsem si sluníčko, které v lese připadalo étericky. Byl tak krásný den. Já jsem si sice včera vycucnul tu nešťastnou srnku, která nás vyručila s Bellou, ale stejně mi to nestačilo. Musel jsem být důsledný už jenom kvůli Bellině přítomnosti.
 
Lov se opravdu dneska vydařil. Ulovil jsem si 2 pumy a jednoho medvěda, kterého jsem Emmovi vyfoukl rovnou před nosem. Musel jsem se smát, když jsem si ještě teď vzpomněl na jeho obličej. Byl jsem už nakrmený, a proto jsem čekal na smluveném místě na ostatní. Ležel jsem v mechu a snažil jsem se chytit sluneční paprsky. Měl jsem Slunce moc rád, ale díky tomu čím jsem byl, tak jsem se nemohl na něm ukazovat lidem. Přesto jsem se dnes snažil chytit barevné odlesky. Moc jsem se u toho bavil, až do chvíle, kdy se přihnala celá moje rodina včele s Alicí, která na mě křičela v myšlenkách, že Bella je v nebezpečí.
 
To mě okamžitě probralo z mé povznesené nálady. Vyskočil jsem hbitě na nohy a přidal jsem se k nim. Byl jsem nejlepší běžec s celé rodiny, a přesto mi dnes připadalo, že mám nohy z olova.
 
„Alice, co si přesně viděla?“ zeptal jsem se a hlas se mi třásl rozčílením.
 
„Bella, se rozhodla okamžitě, že nás pojede navštívit. Ale vybrala si na to špatný den a čas.“ řekla mi krátce. Přesně jsem věděl na, co Alice naráží. Byla v jednom domě se dvěma nebezpečnými upíry a zvlášť za doby, kdy svítí Slunce.
 
„Snad nepřijdeme pozdě.“ hlesla nešťastně Esme.
 
„Neboj se, Edwarde. Bude určitě v pořádku. Ros i Jazz jsou snad na tolik zodpovědný, aby jí neublížily.“ řekl Carlisle a položil mi útěšně ruku na rameno.
 
„Tím si právě nejsem jistý Carlisle.“ odpověděl jsem, se strachem v hlase a zároveň jsem u toho vrčel. Celá rodina jako na povel zrychlila.
 
Bella:
 
Dívala jsem se do očí té blondýně, kterou jsem si jen matně pamatovala ze školy. Byla opravdu nádherná, ale mně naháněla pořádný strach.
 
„Co tu chceš?“ prskla na mě. A v jejím hlase bylo slyšet vrčení. Polekala jsem se už jenom jejího hlasu.
 
„Já, já hledám, Edwarda.“ pověděla jsem a celá jsem se přitom klepala. Blondýna si mě najednou změřila znechuceným pohledem. A já jsem si všimnula další tmavé postavy, která stála na schodišti. Byl taky v šeru a dál ode mě, takže jsem si ho nemohla prohlédnout.
 
„Edward, tady není.“ odpověděla už klidněji blondýna. Ale pořád mě propalovala pohledem.
 
„Dobře, tak já na něj počkám.“ řekla jsem smířlivě. Bylo to, jako bych jí něčím bouchla. Přikrčila se a dívala se na mě opravdu strašlivě.
 
„Rosalie! Radši bys měla jít. Řekneme mu, že ses stavila.“ ozval se líbezný hlas od schodů a já jsem pocítila, jak se přese mě přelívá vlna klidu. Oddechla jsem si, když jsem viděla, že i ta blondýna se narovnala do normálního postoje.
 
„Dobře. Tak se mějte.“ odpověděla jsem jim a chystala jsem se k odchodu. Blondýna něco zamumlala, tak že jí nebylo rozumět, ale podle hlasu to byla nejspíš nějaká nadávka.
 
Ale to bych nesměla být já, abych nezakopla o malý stolek, na kterém měli květiny. Upadla jsem tvrdě na zem a tím pádem jsem si sedřela ruku.
 
„Au!“ vykřikla jsem a pomalu jsem se začala sbírat ze země. Držela jsem si místo, kde se začali objevovat kapičky krve. Periferním viděním jsem si všimnula, jak se ty dvě siluety napnuli.
 
„Jaspere, ne!“ vykřikl Edward a vřítil se do dveří, i s celou rodinou.