Koloběh je pevnou součástí bytí vesmíru, přírody, samotného světa. Je to brilantní, mistrovské dílo, díky kterému se všechno po čase navrátí do své prvotní formy, aby se následně mohlo znovu dopracovat nakonec a zapomenout, jako kdyby božská ruka zmáčkla obrovské tlačítko s nápisem reset a vynulovala všechno. To čím jsme, čím jsme byli, nebo čím jsme chtěli být. Naše vzpomínky a naši podstatu. A tak se to děje stále, pořád dokola.
Začátek a konec., úsvit a soumrak, léto a zima, světlo a temnota se neustále střídají, promíchávají, až spolu téměř splývají v jeden veliký celek rovnováhy, který nikde nekončí a nikde nezačíná, jen pokračuje, aby pokračoval. Nezná hranice, protože žádné nejsou stanoveny.A tak mě napadá, ačkoli se to zdá takřka nemožné, že musí existovat něco, jedna obrovská paměť, v níž jsou všechny osudy Vesmíru z časů minulých přítomných i budoucích bezpečně uložené, jako knihy v knihovně nebo filmy ve videopůjčovně. Každý příběh má svou vlastní přihrádku. A čas od času nastane chvíle, kdy božská ruka přihrádku otevře a skladovaný osud vyjme, aby umožnila jeho zopakování.A když ta chvíle přijde, věci se dají do pohybu. Jen by mě zajímalo, jestli to duše zaregistrují. Vědí co přijde?
****
Temnotu náhle prořízl tenký paprsek světla. Nejprve drobný jako prachové zrníčko blyštící se jemnou stříbřitou září. Potom se začal přibližovat a zvětšovat, až narostl do rozměrů obrovité kopulovité hvězdy.
A uvnitř té kopule se odehrával zvláštní příběh.
Viděla a slyšela jsem všechno. Znovu od začátku. Ale tentokrát mi bylo umožněno na věci shlížet shora.
Plameny šlehaly vysoko, tančily a svíjely se v záchvatu agónie. Ovíjely se jako škrtiči okolo křehkého těla mladé dívky, jejíž křik vyplňoval mýtinu, na níž se hrůzná scenérie odehrávala. Smích jejích vrahů měl každému připomenout nespravedlnost a krutost s jakou se dodnes zachází s neznámým, jiným či odlišným. Ten příběh jsem měla znát. Tu dívku jsem byla předurčena poznat, vypořádat se s jejím osudem, protože byl i mým. Tak co se změnilo?
Vlákna jejího osudu se ztenčila a propletla s jinými. Připadalo mi to, jako by zafoukal vítr a obrátil list.
Dívka, já, ale zrovna tak to mohl být kdokoli jiný, pohnula rukou. Místnost prozářilo světlo jasné a ostré. Dívka-já zamrkala, sklonila se pod stůl a zahleděla se do zelených očí kočky. Jiskřili, ačkoli se zdály vyděšené. Lapili ji, uvěznili ve svém středu, magické smaragdové hlubině, a již ji neměly pustit. V ten okamžik prodělala změnu, aniž by si ji uvědomila. V ten okamžik se probudila.
Tentokrát byl přechod jiný, trhavý. Jako když auto přejede přes drobnou překážku, která jeho sílu stejně neustojí, zlomí se. Uslyšela jsem hlas.
„Nic neřekl….kdyby se to dozvěděla….rozkaz rady…nic neví“
Mladá žena utíkající před svými pronásledovateli se zřítila k zemi. V boku ji bolestivě tepalo. Dolní končetiny se zkroutili do nepřirozené pozice. Její pronásledovatelé jí dostihli. Jejich stíny se kolem ní semkly a přibližovaly se, až ji nakonec pohltily.
I mě pohltily stíny. Jejich hlasy vířili mojí podstatou. Zapomínala jsem, jaká vlastně je.
„Pomoc… Prosím… Je tu někdo? Prosím. NE!“
„Nic neví… Nic neví….Nic neví…“
„Jsi ve Španělsku? Ve Španělsku? Španělsku?“
„Co se stalo? Jak jsem se sem dostala? Kde jsou ostatní?“
„Podívej se co si to provedl! Vždyť je tu nezasvěcená!“
„Nezasvěcená. Nezasvěcená. Nezasvěcená. Nezasvěcená.“
„Co se děje?... Děje..Děje…Děje se něco?“
„NEE!!“
Stála na břehu jezera a čekala. Čekala na něho. Měla strach. Cítila, jak se její vnitřnosti svíjí. Něco bylo špatně. Potom to přišlo. Tu kulku nečekala, jí tam nečekala. To byla chyba. První věc, kterou ji naučil, bylo nenechat se překvapit, vždy být krok před nepřítelem. Selhala. Zklamala ho. Zřítila se do temné hlubiny jezera a naplnila jeho vody svojí krví, svojí nenávistí.
Ucítila jsem ledový vír. Strhl mě sebou. Točila jsem se a spolu se mnou se otáčel celý svět. I vesmír vířil v tom obrovském tornádu hněvu.
„Může mi někdo pomoct? Prosím… Pomozte mi někdo!“
„Je tu zima tak hrozná zima.“
„Slyšíte? To jsou neklidné duše. Nemůžou spát.“
„Pomoz mi…je tu tma…“
„Světlo…. Vidí někdo světlo?. ..“
„To je ona… Ona nám pomůže..“
„Najdi mě. Najdi mě. Vždyť ty víš, kde jsem.“
„Nahoře, dole. Nahoře, dole. Nahoře a dole. Kde je nahoře?“
„Paprsek se láme o vodní hladinu. Ta přejímá jeho barvu. Ta smršť barev mi připomíná šaty, které jsem si přála jako dítě. Červánky. Nachová. Zlatá. Pomerančová. Přichází západ slunce.“
„Úsvit. Přijde ještě úsvit?“
Slunce pražilo. Terese to připomínalo staré časy, kdy jako dítě chodila se svým bratrem k plaveckému bazénu. Neuměla plavat. Seděla a dívala se, jak Daniel překonává vzdálenost, která ho dělila od druhého břehu. Jen se dívala. Viděla jeho údy promlouvat k vodě, ovládat jí, udávat jeho tělu směr. Pozorovala, jak s ní splynul do jednoho celku. Sledovala drobné vlny, když rozvířil hladinu. Ten den si slíbila, že se to také naučí. A bude nejlepší. Nejlepší plavkyně. Voda se stane jejím životem. I smrtí. Pomyslela si ironicky, když ji o celých dvaadvacet let později chladná bílá ruka stahovala ke dnu. Vdechla vodu a usnula. Dlouhým, bezesným spánkem, ze kterého se už neprobudí.
Topit se. Rozhodila bych rukama a drala se na hladinu. Jen kdybych nějaké měla. Jenže já nemám ruce, nemám ani tělo, dokonce si ani nejsem jistá, jestli jsem člověk. Ale jestli nejsem člověk, tak potom co?
„Cítíš to? Ten chlad? Jsi jako my.“
„Vzbuď se! Vstávej! Musíš vstát!“
„Pomůžeš mi? Prosím. Pomůžeš?“
„Máš snad strach? Bojíš se?“
„Vstávej, vstávej, vstávej , vstávej, vstávej, vstávej!!!“
„Můžeš vstát? Můžeš otevřít oči?“
„Oči oči oči oči oči…“
„Ona má oči?“
„Co jsou to oči?“
„A my? Taky je máme?“
„VSTÁVEJ!!!“
Běžela podél lesa a potom okolo jezera, dělala to tak každé ráno. Byl to jediný způsob, který ji zaručoval, že zůstane v práci vzhůru. Dneska mají důležitou poradu, bude příšerně zdlouhavá a nudná, a ona sama bude strašlivě otrávená, ale vzápětí přijde domů a uvidí Petovi oči, modré hluboké a naplněné tou nejupřímnější láskou a ona bude vědět, že všechno tohle za to stojí.
Alespoň to si myslela, že se stane. Jenže nepočítala s tím, že uslyší hlas. Byl nabitý strachem a panikou. Dívčí hlas. Téměř dětský. Musí jí pomoct. Je to její povinnost. Natáhla ruku a chytila tu drobnou osůbku, která k ní vzápětí zvedla tvář. Tvář monstra ne dívky. To bylo to poslední, co viděla. A sevření ocelové dlaně bylo to poslední, co cítila. Potom se propadla vstříc smrti.
Jsem člověk? Mám jméno? Co je člověk? K čemu slouží jméno? Kde jsem? Kdo jsem?
Byl úplněk. Pohádala se s rodičmi a utekla do lesa. Jenže zabloudila. Je hloupá, její matka má pravdu. Neměla reagovat tak přehnaně. Měla se posadit ve svém pokoji a trucovat, stejně jako kdykoli předtím. Jenže ten den byl něčím zvláštní. Nedokázala to. Nesmířila by se s tím. A útěk se náhle zdál vysvobozením. Ve stínu stromů se něco pohnulo. Rozeběhla se, ale pronásledovalo ji to. Netvor byl rychlejší a dohonil ji. Svoje ostré tesáky jí zaryl do šíje a ona odešla, jako mnoha před ní a ještě víc po ní.
Člověk?
Odchod?
Jméno?
Smrt?
Plamen?
Nenávist?
Láska?
Voda. Les. Voda. Les. Netvor. Monstrum. Zvíře. Voda. Hlubina. Les. Stíny. Voda. Les. Netvor. Voda. Les. Les. Les. Les. Les?
" Nesmíš jim věřit. Jsou zlí. Nejsou dobří. On ani jeho sestry. Budou se tě snažit poštvat proti Daemonovi. Nesmíš jim to dovolit Mayo. Nesmíš. Nemluví pravdu. Nikdy. Ani nevědí, co to slovo znamená. Nevěř jim. Jsou to…."
Z temnoty za dívkami se ozval hrozivý ryk. Zlostné vrčení naplnilo každou molekulu jejich těl. Na okamžik nebyly schopny sebemenšího pohybu. Potom se rozeběhly, ale zvíře/netvor/monstrum uhánělo za nimi. Cítilo jejich strach a vědělo, že zvítězí, tak jako zvítězilo mnohokrát předtím. Odrazilo se od země a povalilo je na chladnou mrtvou zem, jeho smysly s radostí uvítaly odporné křupnutí, když jim zlomilo vaz. Pod svými tlapami cítilo, jak z nich uniká život, až nakonec zemřely.
Člověk.
Les.
Maya Sandersonová.
Zvíře/netvor/monstrum.
Plamen zhasl.
Lily.
Samuel.
"Ahoj. Ty jsi Maya, že?"
„ Nesmíš jim věřit. Jsou zlí. Nejsou dobří.“
"Já jsem Adelaide Jeffersonová."
„Jmenuju se Daemon Blaire. Ale to už asi víš.“
"Co to mělo znamenat čiči, Daemon je můj kamarád. Nemůžeš…"
"Koukám, že tě sourozenci Summersovi dostali, co?"
„Jsou… zvláštní."
„On ani jeho sestry.“
"Já jsem Felipe Jefferson a tohle je moje sestra Geraldina."
„Nemluví pravdu.“
„Caspienzeta Summersová.“
„Vždyť pořád mluví jenom o tobě."
„Do vašeho ročníku nastupuje nová studentka…. Lily… Lily Abrahamsová..“
„Jenom o tobě.“
„Vypadáš nádherně.“
"Doprovodím tě.“
„Viděla jsem, jak se na něj díváš.“
"Nemyslím si, že chce být jenom tvůj přítel."
"To neudělal Daemon. Chtěli, aby sis myslela, že ano. Nastražili to na něj."
"Proč mi to říkáš?"
„Nevím.“
„Nevěř jim. Nevěř jim. Nevěř jim. Nevěř jim. Nevěř jim. Nevěř jim. Nevěř jim. Nevěř jim. NEVĚŘ JIM!!!“
Plameny jsou všude. Kroutí se a krčí, ohýbají se a narovnávají, klaní se a zvedají. Pohlcují její tělo. Stravují její duši. Chtěla by křičet, ale ví, že nesmí. Vybrala si svoji cestu. Teď se po ní vydá.
Čarodějnice patří na hranici. Usměje se. Je šťastná. V dáli uvidí záři. Zavře oči a vykročí po cestě, kterou zvolila.
*****
Tak co si myslíte? Vědí duše co přijde?