Tak jo, klidně mi vynadejte.... Po vážně, ale vážně dlouhé době jsem napsala další kapitolu.... =)
Chci ji věnovat především Rosie, Kiki, mousikovi a Haleově, jejichž pravidelné komentáře jsou důvodem, proč ještě píšu...
Potom taky Ar-lee, zuzíkovi a všem ostatním, co tohle čtou...
Doufám, že se vám další díl bude líbit. Přeji příjemné čtení... =)
Mince osudu se neustále otáčí. Nechává nás na kratičký okamžik zahlédnout rub a líc, než se její strana znovu vychýlí. Každé ráno, když se probouzíme, balancujeme na její hraně. Je jen otázka času, než se mince převáží a dopadne jednou stranou vzhůru. A nám nezbývá než doufat, že až se tak stane, zahledíme se na líc zářivého štěstí, jehož odvrácenou stranou bude smůla.
Jenže štěstí je vrtkavé, a my si nikdy nemůžeme být jisti, na jak dlouho mince utkví v klidu, než ji ruka osudu znovu roztočí…
Jsou dny, jejichž struktura je protkána zlatými nitěmi hřejivého štěstí, vřelé radosti.
A potom jsou dny, jejichž hlavní výplň tvoří neprostupná tmavá clona, za níž nepronikne žádný z teplých slunečních paprsků.
Když jsem se ráno osmnáctého prosince probudila, Salomonek spinkal stočený vedle mé hlavy a tichounce oddechoval, věděla jsem, ta jistota byla zakořeněná hluboko v morku mých kostí, že tento den bude patřit mezi ty méně příjemné. Unaveně jsem se převalila na druhý bok, kocourek nespokojeně zafrkal, a vážně přemítala o možnosti zůstat dnes doma. Události z včerejšího večera jemně zatlačily na dveře mého vědomí, rychle jsem je potlačila, než se stihli prodrat k jeho jádru. Ještě jsem nebyla připravená o nich přemýšlet.
Soustředila jsem se na rytmus mého srdce, na pravidelné nadzvedávání hrudníku, když se nadechuji, a pokusila se znovu usnout.
Ale zdálo se, že jsem se až příliš vzdálila od prahu říše snů.
S tichým povzdechem jsem zanechala svojí snahy a dovolila vzpomínkám, jež se mi nepovedlo úplně zapudit, naplnit mou mysl výjevy, o nichž jsem se příliš bála uvažovat.
Jehličí smáčené zasychající krví. Daemonovy oči, temné a neproniknutelné. Lucasovy ruce, zachytávající moje tělo než jsem se skácela na zem. Uklidňující vůně levandule, vycházející z měkké přikrývky, do níž mě zabalili. Danielův ustaraný hlas, rozléhající se vedlejší místností. Zelené kočičí oči, vzhlížející na mě se strachem, z jediné tváře, jíž jsem byla ochotná k sobě pustit.
Roztřásla jsem se. Představa dne stráveného doma se zdála čím dál lákavější. Jenže jsem věděla, že tím bych se toho problému nezbavila, jen bych odložila nutnost mu čelit o den, a on by se mezitím mohl stát ještě naléhavějším. Řešení by se mohlo vzdálit. Stopy by mohly zmizet. Nemůžu si dovolit další odklad. Už tak dlouho jsem rozluštění mých snů přesouvala, vždycky se objevilo něco, co mi připadalo důležitější. Něco, jehož řešení bylo příjemnější. Něco méně děsivého. Přehlížela jsem fakt, vlastně jsem si ho vůbec neuvědomila, že ve svých rukou třímám klíč k odvrácení dalšího útoku, k záchraně další oběti.
Teď jsem to uviděla, jasně a ostře, jak se mlha zatemňující moji mysl zvedla, klikatou cestu, po níž se musím vydat. Povinnost, jíž mi moje sny předurčily. Mohla jsem zachránit to děvče, kdybych svou pozornost upřela správným směrem. (Lépe řečeno, kdybych celé své bytí nezaměřovala na posedlost Samuelem Summersem, jež se ukázala, jako naprosto zbytečně ztracená energie.) Měla jsem ji zachránit, ale selhala jsem. Dopustila jsem se jedné z nejzávažnějších chyb v mém životě. Chyby, za kterou to děvče zaplatilo životem. Nikdo nedokáže pochopit, jak strašně tíha viny stlačovala můj hrudník, bránila mi dýchat. Koneckonců ta dívka se mou vinnou už nikdy nenadechne.
Přes to všechno, navzdory tomu, jsem se nepropadla do hlubin temnoty, tak hluboko, jak se zdálo pravděpodobné. Koneckonců já ještě dýchala. Možná jsem si to kvůli své sobeckosti nezasloužila, ale bylo to tak.
Moje ruce se pevně obtočily okolo jediného záchranného lana široko daleko. Na jeho konci bylo světlo, správné a nádherné, a já věděla, že pokud budu šplhat dostatečně dlouho bez váhání, jednou stanu v jeho oslnivé záři.
Mám přesně tolik síly, kolik potřebuji, abych dokázala zabránit dalšímu opakování. Dokážu to.
Prudce jsem se vyšvihla do stoje. Salomonek , kterého můj zbrklý pohyb vyděsil, seskočil na zem a rozzlobeně sykl. Mezitím, co jsem procházela svým vnitřním očistcem a co jsem dospěla k nenávratnému rozhodnutí, začátku spletité cesty, uběhlo právě tolik času, abych pokud neurychlím své každodenní zkrášlovací procedury, za nimiž stála snaha zapůsobit na Samuela, jež se mi nyní jevila jako naprosto zoufalá a odsouzeníhodná, nestihla začátek vyučování.
Ranní hygienu jsem stihla vykonat během pěti minut, což byl bezpochyby můj nový rekord. Nasoukala jsem se do prvního oblečení, které mi přišlo pod ruku, aniž bych věnovala pozornost tomu, jestli k sobě ladí. Po kratičkém rozvážení jsem se nalíčila pouze řasenkou, pudrem a balzámem na rty, což byly kosmetické pomůcky, s nimiž jsem si vystačila celý život, před tím než do něj nepovoleně zasáhl on.
Jako velká voda jsem se vřítila do kuchyně, abych do sebe v rychlosti vpravila trochu kávy. Daniel na mě udiveně vzhlédl od novin. Až po několika minutovém ujišťování, že jsem v pořádku, a že ničemu nepomůže, když zůstanu doma, svolil, že mě odveze do školy.
Před školou jsem stanula deset minut před začátkem vyučování. Parkoviště se hemžilo studenty, kteří se v hloučcích loudali k hlavnímu vchodu. Mezi skupinami postávajících u aleje listnatých stromů, vedoucí k rozsáhlému školnímu parku, jsem zahlédla Daemona a Elenu, jež se pátravě rozhlíželi kolem sebe a nepřetržitě se mě pokoušely najít, mezi chumly štěbetajících spolužáků. Na setinu vteřiny jsem zaváhala, potom jsem sklonila hlavu a vmísila se do davu přede mnou. Dělala jsem to, v čem jsem v bývalém životě excelovala. Byla jsem neviditelná.
Na první hodinu jsem dorazila poměrně brzy, byla jsem však příliš pohroužená ve vlastních zmatených myšlenkách, abych zaregistrovala vzrušený hovor.
Že se něco děje, mi došlo teprve na začátku hodiny, kdy si naši pozornost vyžádala učitelka.
Polekaně jsem vzhlédla, nyní již probuzená z vlastních úvah. První co mě udeřilo do očí, byla naprostá pozornost, jíž moji spolužáci paní Dorwenové, učitelce angličtiny, věnovali. Soustředěnost s jakou ji vyseli na rtech. Zmateně jsem zamrkala. V břiše se mi usídlil nepříjemný pocit, jako kdyby se uvnitř mého žaludku svíjelo klubko hadů, čekajících na potravu. Nervózně jsem polkla.
Paní Dorwenová promluvila, její hlas byl nabytý stejným spektrem vzrušení a zvědavosti, kterým vířili oči jejích studentů.
"Je mi velkým potěšením, že vám mohu oznámit, že do vašeho ročníku nastupuje nová studentka. Jmenuje se Lily Abrahamsová. Zrovna teď vyřizuje poslední náležitosti s panem ředitelem a za chviličku se k nám připojí." Z lavic se ozýval vzrušený šepot.
Tak to je všechno? Nová studentka? Nic víc? To ale ani v nejmenším nevysvětluje mráz, přejíždějící mi po zádech.
Zauvažovala jsem, že by můj instinkt potřeboval vyladit, evidentně sjímal špatnou frekvenci nadpřirozených vln. V tom se ozvala série trojího zaklepání a dveře se otevřely.
Dovnitř ladnou chůzí, která připomínala složitou choreografii, spíš vplula, než vešla naše nová spolužačka. Oči všech v místnosti na ní utkvěly. Hranatý obličej s vystouplými lícními kostmi a drobnou bradou, jehož hlavním rysem byly velké jadeově zelené oči, rámovala hustá záplava karamelově hnědých vlasů, které ji splývaly až k útlému pasu. Byla oblečená v černém svetříku a upnutých modrých džínech, které zvýrazňovaly ty nejdelší nohy, jaké sem kdy viděla. Zářivě se usmála, nedokázala jsem vysvětlit proč, ale z toho úsměvu mi vstávaly vlasy na hlavě.
"Dobrý den. Jmenuji se Liliana Abrahamsová, přistěhovala jsem se sem z Madridu ve Španělsku spolu s…." Zbytek jejího nacvičeného proslovu na uvítanou mi unikl. Nějaký podtón v jejím nakřáplém hlase, který mé spolužáky fascinoval a okouzloval, znovu zapnul moji intuici a ta bila na poplach, až v mé mysli znovu a znovu zaznívalo jediné slovní spojení "nedůvěřuju jí"…
Takový byl tedy můj první dojem z čarovné Lily Abrahamsové, který se nakonec ukázal, jako naprosto správný. Nicméně přes veškeré nesympatie, které mezi námi zavládly, ač se mě na to moje intuice snažila vehementně upozornit, jsem nikdy nemohla tušit, jak radikální změnu v mém životě bude její příchod znamenat. Jako závan čerstvého vzduchu, na jehož pozadí je cítit stopa intrik a manipulace, která prozrazuje, že zas až tak čerství vánek to není.
Liliana Abrahamsová, Lily, jak chtěla, abychom ji oslovovali, se stala podmětem mnoha šeptaných rozhovorů o hodinách, hlučných debat na chodbě o přestávkách. Vlastně se zdálo, že nikdo nemluví a nemyslí na nic, co by s ní nesouviselo.
"Proč se přestěhovala zrovna sem?"
"Kde asi bydlí?"
"Myslíte, že má kluka?"
"Přijme pozvání na můj sobotní večírek?"
Jediné co mi bránilo nad tím vzrušením běsněním, které rozpoutala, znechuceně obracet oči v sloup, byly zástupy žáků, které ji z povzdálí pozorovali, a mezi které jsem se dokázala nenápadně vměstnat pokaždé, když jsem zahlédla někoho ze svých přátel.
Po zbytek dopoledne jsem se ponořila do zachovávání anonymity. Neměla jsem dostatečně velkou porci odvahy, abych se dokázala Daemonovi otevřeně postavit. Ani silného ducha, potřebného při předstírání, že se nic nestalo.
Na to byla vinna, kterou jsem nad útokem na tu dívku pociťovala, příliš dusivá. Takže jsem se mu rozhodla prozatím vyhýbat. Tohle řešení skýtalo nemalý problém, protože jsem se stejně tak musela vyhýbat Eleně. Nejlepší kamarádce, kterou jsem kdy měla. Osobě, která se mnou sdílela polovinu předmětů. Prozatím se mi mé úhybné manévry dařily, bez větších ztrát. Otázkou však zůstávalo, jak dlouho bude trvat než si Daemon uvědomí, že se mu vyhýbám. A jak dlouho potrvá, než mu dojde proč.
Mým soustředěním otřásl výjev, kterého jsem se nechtěně stala svědkem, při úniku z hodiny matematiky.
Zrovna jsem procházela chodbou, vedoucí do hlavní haly, když mě upoutaly černé prameny v bílém oceánu Casiiných vlasů, které jemně povlávaly při chůzi. Bezděky jsem zatěkala očima, až jsem našla toho, koho jsem hledala. Samuel kráčel vedle své sestry a o něčem s ní živě diskutoval. Skryla jsem se za hlouček, uhihňaných spolužaček, které básnily o Daemonovi, a z povzdálí je pozorovala. Zastavili se u studentského koutku vedle učebny geologie.
Chtěla jsem kolem nich projít a nepovšimnutá zamířit na další hodinu, ale moje zvědavost mě znovu dostihla nepřipravenou.
Přikrčila jsem se za jedním z řady sloupů, lemující podlouhlé strany chodby a k uchu si přiložila mobil. (Při předstírání, že se někomu snažím dovolat, už jsem vyslechla celou řadu pozoruhodných rozhovorů.) Abych celému postoji dodala na věrohodnosti, netrpělivě jsem podupávala nohou. Při tom jsem periferním viděním pozorovala sourozence Summersovi, jejichž předchozí debata mezitím přerostla v hádku.
Caspienzeta stála zády ke mně s rukama v bok a hlavou hrdě vztyčenou nahoru, aby bratrovi viděla do očí. Samuel byl obracený čelem ke mně, (Což mi značně ztěžovalo celé špehování, protože jsem se musela mít na pozoru před magnetickou silou jeho očí.) a jeho tvář byla stažená v zuřivé grimase. Stála jsem příliš daleko, aby se ke mně přes spleť hlasů mých spolužáků, vířících ve vzduchu kolem, donesl sebemenší útržek jejich rozepře.
Nechápavě jsem svraštila obočí. Vztah, který mezi sebou měli, jsem od první chvíle považovala za perfektní. Dokonale spolu vycházeli. Byli mnohem víc, než nejlepší přátelé. Jejich sourozenecké pouto oplývalo právě tou silou, nezdolností a harmonií, jaké jsme my s Antonym postrádali. Alespoň tak se to do téhle chvíle zdálo. Neuměla jsem si představit nic, (A to se moje fantazie poslední dobou skutečně překonávala, když mi poskytovala ty nejkrásnější možné výkvěty budoucnosti. Já a Samuel sami a spolu, držíme se za ruce, líbáme se a … Okamžitě toho nech!) co by způsobilo, že tu teď stojí proti sobě, ne vedle sebe, jako tomu bylo doposud, a častují se vražednými pohledy.
Z jejich hádky je vyrušil příchod dnešní nejdiskutovanější osoby ve škole. Lily svým nonšalantním způsobem vyplula z učebny geologie a zamířila přímo do centra střetu. Zmateně jsem sledovala, jak se Casiiny dlaně zaťaly do drobných pěstiček. Samuel se usmál, tím úsměvem, pro který stojí za to umřít, jeho obličej se uvolnil a v očích se mu mihla úleva. Udělal krok kupředu. Pak prostor mezi Samuelem a Lilianou zmizel a oni si leželi v objetí, ruce pevně obmotané okolo těla toho druhého.
Na okamžik se mi zatmělo před očima a srdce vynechalo úder. Na okamžik jsem pocítila, jak chutná umírání. Něco uvnitř mě, něco křehkého a vřelého, se roztříštilo. Do očí se mi tlačily zhrzené slzy bolesti a hrudník svíral nepopsatelný žár zloby. Mojí mysl zaplavila rudá clona. Měla jsem chuť vyskočit ze svého úkrytu a vyškrábat Lily oči. Potom ten pocit potlačila potřeba dýchat. Dostat do plic, jež třímalo zoufalství v neproniknutelnosti ocelového sevření, co možná nejvíce čerstvého vzduchu.
Otočila jsem se a místo abych zamířila na poslední hodinu před polední pauzou, jsem uháněla dlouhými chodbami daleko od té srdcervoucí scenérie, která se mi navždy vpálila zevnitř očních víček, abych ji prožila znovu, pokaždé, kdy zavřu oči. Vyřítila jsem se hlavním vchodem do tichého a chladného prosincového poledne, a kovové klapnutí při zabouchnutí dveří bylo ozvěnou tlumené rány, když zapadla tepaná vrata, vedoucí k tomu, co zbylo z mého srdce.
Zhroutila jsem se na lavičku uprostřed parku, který byl dost rozsáhlý, abych se v něm dokázala ztratit, což se právě stalo. V tu chvíli mi to bylo jedno. Jediné co jsem chtěla, byla samota a možná pár hodin spánku, abych nemusela přemýšlet o tom, čeho jsem se stala svědkem.
Ani to mi nebylo dopřáno.
Byla jsem příliš paralyzovaná, abych zaregistrovala blížící se kroky. Její přítomnost jsem zaznamenala až při povzbudivém stisku ruky, kdy se její alabastrová pleť, hebká jako hedvábí, otřela o moji.
"Jsi v pořádku Mayo?" nebeský hlas, znějící jako zpěv kolibříka, vnesl do tmy a zmatku uvnitř mě, tenký paprsek světla.
Vzlykla jsem, slzy mi kanuly po chladných tvářích a zanechávaly po sobě lesklé cestičky. Šokovaně jsem vtáhla vzduch, neuvědomila jsem si, že pláču.
Adelaidiny paže mě objaly a přitiskli k její hrudi. Lehce se kývala ze strany na stranu a nechávala si smáčet kašmírový svetřík. Po době, která mi připadala, jako několik hodin, jsem svou zásobu slzí vyčerpala. Rozpačitě jsem se od ní odtáhla, pozorně zkoumající tkaničky našich bot. Cítila jsem na sobě její starostlivý pohled.
"Co se stalo?"
Zavrtěla jsem hlavou, stále odmítající podívat se ji do tváře.
"Je to kvůli Samuelovi?" Můj pohled vystřelil k jejím očím. Nechápavě jsem se zamračila.
"Ale no tak Mayo. Viděla jsem, jak se na něj díváš. Jako člověk, který žil celý život ve tmě, když poprvé spatří slunce. A viděla, jsem co se dnes stalo mezi ním a…" rychle se odmlčela.
Znovu jsem vzlykla, tentokrát bez slz.
"Omlouvám se, nechtěla jsem tě znovu rozrušit," kála se.
"To nic," zamumlala jsem. Můj hlas zněl cize. Zlomeně a sípavě, jako kdybych měla vyražený dech.
"Chceš mi o tom říct?" zeptala se nejistě, zjevně povzbuzená tím, že jsem konečně taky otevřela pusu. Smutně jsem se na ni usmála.
"Vlastně není o čem mluvit. Zabouchla jsem se do něj a jako naivní husička věřila, že to cítí stejně, i když mi od začátku naznačoval, že nechce být víc než můj přítel. Příběh uzavřen. Vina za tohle divadélko leží plně na mých bedrech."
Po krátké odmlce znovu promluvila "To si nemyslím,". Tázavě jsem nadzvedla obočí. "Nemyslím si, že chce být jenom tvůj přítel," vysvětlovala.
"Ach. A já se domnívala, že sis dívky, o kterou má zájem všimla," poznamenala jsem kousavě.
"Možná to není tak, jak to vypadalo," rozčíleně si skousla ret
"Už jsem ti říkala, že jsem viděla, jakým způsobem se na něj díváš, ale tohle není záležitost, která by fungovala jednosměrně,".
"Co to znamená?" nechápala jsem.
"Znamená to, že když jsem si všimla, jak se na něj díváš ty, všimla jsem si taky toho, jak tě pozoruje on," prohlásila rozhodně.
"A jak?" dožadovala jsem se odpovědi. Tohle bych opravdu velice ráda věděla. Jak asi připadá Adelaidě, Samuelův pohled na mě.
"Jako na nějakou záhadu, na hlavolam, který se snaží pochopit. Jako kdyby jeho vyřešení mělo přinést spásu světa a taky…. Taky trochu omámeně, jako kdyby ho to, co zatím zjistil, přitahovalo způsobem, který je zakázaný."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Nebylo možné, aby se na mě Samuel díval takovýmhle způsobem.
"A co ty?" otázala jsem se, abych odvedla její pozornost od tématu, které bylo pro ni v tuhle chvíli aktuální. Vzápětí jsem zjistila, že mě to skutečně zajímá.
"Ehm?"
Zdálo se, že ji ta otázka rozhodila.
"Však víš. To co se stalo včera mezi tebou a Daemonem. Dívali jste se na sebe, jako kdybyste se viděli poprvé v životě," shrnula jsem svůj dojem ze včerejší události.
"To není tak jednoduché," zamumlala. Čekala jsem, že mi to vysvětlí, ale ona odvedla moji pozornost stejně jako já tu její předtím.
"Proč jste se přestěhovali, Mayo?"
"Chceš znát oficiální důvod, anebo raději pravdu? Uveřejněným důvodem byla nabídka, kterou dostal můj otec od jedné místní firmy. Tím skutečným byla matčina svatba s o sedm let mladším mužem," můj tón nabral na kyselosti, jako pokaždé když jsem mluvila o svém otčímu, nebo o novém životě Mafer a mého bratra. "S rodiči je to občas těžké viď?" chápavě se na mě usmála.
"Taky ti dělají ze života peklo?" Adelaidein výraz potemněl.
"Ne, to se o nich zrovna říct nedá. Moji rodiče jsou mrtví," objasnila. "Ah. To je mi moc líto. Kdy se to stalo?" najednou jsem si připadala nepatřičně, tak já se jí tu vyplakávám na rameni kvůli dětinské posedlosti pubertálním klukem a zatěžuju ji svými hloupými problémy a přitom by to mělo být opačně, to já bych ji měla utěšovat.
"To nemusí, stalo se to už dávno. Matka zemřela dva roky po mém narození na rakovinu a otec to psychicky neunesl. Od té doby žijeme s Fellipem a Geraldinou u našeho staršího bratra Richarda a jeho ženy Mariany," mluvila s takovou dávkou klidu a míru v hlase, jakou jsem nebyla schopná pochopit. Jako bytost, která zažila příliš mnoho násilí, která byla svědkem příliš mnoha střetů života a smrti na to, aby ji to ještě rozrušovalo.
Nevěděla jsem, co na to říct. Naštěstí jsem nic říkat nemusela, protože Adelaide opět změnila téma.
"Možná je to jenom můj chybný dojem, ale připadalo mi, jako kdyby si se vyhýbala Daemonovi a Eleně," upřeně se na mi zadívala do očí.
Na krátkou chvíli, která netrvala déle než jeden úder srdce, jsem doopravdy uvažovala o tom, že bych ji to řekla. Potom pocit důvěrnosti zmizel a nahradila ho paranoidní potřeba lhát. "Ehh. Víš, to není tak jednoduché," použila jsem stejnou větu, jako předtím ona, když nechtěla nebo nemohla odpovědět. V jejích očích problesklo poznání, ale dřív než jsem se mohla ujistit, že je skutečné, nasadila nic neříkající masku.
"Už bychom měli jít, právě skončila osmá hodina," prohlásila a zvedla se.
Skončila osmá hodina? To by znamenalo, že jsem na té lavičce proseděla čtyři hodiny. Neuvěřitelné.
Přesně, jak jsem předpokládala, kdyby nebylo Adelide, nikdy bych nenašla cestu zpět na zasněžené školní parkoviště. Otočila jsem se na ni, abych se s ní rozloučila, ale výraz její tváře mě zarazil.
Byl nejistý a zamyšlený, jistým způsobem nervózní. Obezřetně se rozhlédla kolem sebe, po zatím prázdném prostoru, který bude za několik málo okamžiků plný povykujících teenagerů. Potom jejím obličejem prosáklo odhodlání, přikročila ke mně, aby zmenšila nebezpečí, že to co mi řekne, uslyší někdo nepovolaný.
"To neuděl Daemon. Chtěli, aby sis myslela, že ano. Nastražili to na něj."
Ztuhla jsem. Na mysli se mi vybavil předešlý večer. Němé obvinění mého přítele, které bylo z podívané přede mnou až příliš patrné. Až příliš.
V hlavě mi vířili otázky. Jak to ví? O kom to mluví? Řekne mi už někdo konečně, co se to tady děje?
Žádnou z nich jsem nevyslovila nahlas. Místo toho jsem položila úplně jinou otázku. Otázku, která mě samotné dávala pramalý smysl, kterou mi našeptávala moje podivuhodná intuice.
"Proč mi to říkáš?" Nechápavě zavrtěla hlavou, jako kdyby i jí smysl unikal.
"To nevím," prohlásila zahanbeně.
"Nevím," zopakovala tiše.
"Jestli to zjistí, jestli se o tom dozví," zděšeně se otřásla.
"Záleží ti na něm, na Daemonovi," poznamenala jsem šokovaně, když mi to došlo.
Adelaide se mi zmučeně zadívala do očí.
" To je právě ono Mayo," bolestně zašeptala "Nesmí mi na něm záležet,".
Chtěla jsem se zeptat na důvod, chtěla jsem ji nějak utěšit, jako ona před tím utěšila mě, ale než jsem cokoliv z toho stihla uskutečnit, prořízl vzduch Geraldinin jasný hlas, ostrý jako čepel nože.
"Adelaide!"
"Už budu muset jít, moji sourozenci na mě čekají a Geri neoplývá právě značným množstvím trpělivosti. Ahoj Mayo," spěšně se rozloučila, jako kdyby se náhle nemohla dočkat toho, až tenhle rozhovor skončí.
"Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav, který ovšem nemohla slyšet, protože již urazila polovinu cesty k autu svého bratra.
Zaměřila jsem pozornost na zástup studentů přede mnou a snažila se mezi nimi najít Daemona a Elenu. Neměla jsem sebemenší pochybnosti o tom, že Adelaide mluvila pravdu.
Konečně jsem je zahlédla.
Stáli vedle Daemonovy motorky, pohrouženi do vážného hovoru. Kajícně a se skloněnou hlavou jsem k nim doklopýtala, přes zledovatělé parkoviště.
Oba utichly.
Odvážila jsem se k nim vzhlédnout s nesmělým šklebem, jež měl představovat úsměv, ale příliš se nepovedl, protože přinutit mimické svaly k pohybu po několika hodinách strávených na mrazu, není žádná hračka.
Bedlivě mě pozorovali se směsicí zvědavosti a obav. Odhodlaně jsem se nadechla.
"Omlouvám se, že jsem se vám celý den vyhýbala, potřebovala jsem být sama a přemýšlet. Poslední dva dny nestály za nic. Mezi Samuelem a mnou se něco stalo, něco o čem ještě nejsem připravená mluvit, ale až budu, dozvíte se to první. Navíc došlo k dalšímu útoku a já znovu viděla jeho oběť. A poslední dobou špatně spím, mývám noční můry a…"
"To je v pořádku M. My ti rozumíme a vůbec se nezlobíme. Jenom jsme se o tebe báli," uklidňovala mě Elena.
Nejistě jsem pohlédla na Daemona, který mě starostlivě pozoroval.
"Jsi v pořádku?" otázal se tiše.
Němě jsem přikývla. Víc nebylo třeba, cítila jsem, jak se potrhaná vlákenka našeho přátelství opět spojují a zacelují. Znovu jsem se usmála a tentokrát to vypadalo věrohodněji.
"Mimochodem Mayo," prohlásila po chvíli El zvesela "Napadlo mě, že bychom o víkendu mohli u nás doma uspořádat dámskou jízdu. Jenom my dvě. Rodiče vyrážejí na každoroční sjezd fanoušků Beatles, takže budu mít dům jenom pro sebe. Můžeme si pustit všechny filmy z hollywoodskýma fešákama a cpát se u toho popcornem,".
"To zní skvěle," přitakala jsem. Představa víkendu, stráveného s El koukáním na dvdčka, mě po psychicky náročném dopoledni dokázala neuvěřitelně uklidnit.
"O čem si mluvila s Adelaide?" vyzvídala El, periferním viděním jsem si všimla jak Daemon strnul.
"O všem možným. Narazili jsme na sebe náhodou v parku."
Vlastně to nebyla úplná lež, ale nepřipadalo mi rozumné rozpitvávat můj důvěrný rozhovor s Adelaide před osobami, které ji nemůžou vystát.
"Víte co? Jestli si vy o víkendu budete užívat dámskou jízdu, tak já taky vyrazím ven. Už dlouho jsem neměl pořádný rande, to mým fanynkám láme srdce," poznamenal Daemon melodramaticky s rukou na srdci. El se zachechtala. Já zůstala zticha. Pocítila jsem štiplavé dloubnutí nespravedlnosti, jímž se mi připomněly Adelaideiny slova z našeho setkání.
Daemon od nás zamířil směrem k jedné z chichotajících barbín, za kterými jsem se dnes skrývala, když jsem z povzdálí sledovala sourozence Summersovi. Elena mi se smíchem prozradila její jméno. Koutky mi cukali, jak jsem se snažila zadržet výbuch smíchu. Pocítila jsem vlnu soucitu s onou dívkou, taková jména zanechávají silné psychické následky. Jmenovala se Kitty. Nejhorší trápení nám způsobují vlastní rodiče. Tímhle se moje teorie potvrzuje.
v\:* {behavior:url(#default#VML);}
o\:* {behavior:url(#default#VML);}
w\:* {behavior:url(#default#VML);}
.shape {behavior:url(#default#VML);}
Normal
0
21
false
false
false
CS
X-NONE
X-NONE
MicrosoftInternetExplorer4
/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:"Normální tabulka";
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-priority:99;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:"";
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:"Calibri","sans-serif";
mso-bidi-font-family:"Times New Roman";}