Další díl. Děkuju že jste na mě ještě nezapomněli. =) A moc se omlouvám za chyby, ale jsem moc unavená, abych je teď opravovala.
Náš život je plný lákavých příležitostí, stačí jen sebrat odvahu, natáhnout ruku a chytit je. Tak do toho! Protože pokud to neuděláte, pokud nevyužijete nabízené šance, pokud kvůli své zbabělosti odbočíte jiným směrem a promarníte ji, můžete ohrozit víc než jen své vlastní štěstí.
Byl úplněk. Stříbřité paprsky prosvětlovaly potemnělý les skulinkami v korunách stromů. Listy tančily v jemném nočním vánku. Byla to klidná noc a přesto někde v pozadí té divoké krásy, číhalo cosi zlověstného.
Proplétala jsem se skrze houštiny. Větvičky mě švihaly přes údy a zanechávaly po sobě rubínově červené cestičky, ale já jsem to nevnímala. Byla jsem příliš paralyzovaná.
Měla jsem strach. Provázela mě zlá předtucha, pocit že nejsem sama a že už neuvidím sluneční světlo.
Bloudila jsem středem hlubokého lesa a marně jsem se snažila najít cestu ven. Proklínala jsem ten hloupý nápad na večerní procházku. Kdybych se nepohádala s rodiči, kdybych neměla potřebu dokazovat si, že jsem už dospělá, kdybych zůstala doma…
Periferním viděním jsem za sebou zaznamenala pohyb. Někdo, ne něco, se ukrývalo ve stínech stromů a pozorovalo mě. Můj strach se zesílil. Roztřásla jsem se.
Zrychleně jsem dýchala a zatmívalo se mi před očima.
Instinktivně jsem se rozběhla, zoufale jsem doufala, že mě nohy donesou k hlavní silnici, co nejblíže nějaké civilizace.
A potom jsem to uslyšela. To něco mě pronásledovalo. Hnalo se ke mně šílenou rychlostí. Slyšela jsem škrábání drápů o kameny a popadané listí. Pravidelné dunění, když se zvíře odrazilo.
"Ne. Prosím. Ne," zašeptala jsem.
Zrychlila jsem, i když jsem věděla, že je to marné. Už mu neuniknu. Po chvíli jsem cítila, jak mi moje tělo klade odpor a bez toho, abych mu k tomu dala svolení, zpomaluje. Byla jsem příliš vyčerpaná.
Zvíře mě dohnalo. Ozval se strašlivý ryk, který naplnil chladný noční vzduch a prořízl zlověstné ticho. Ucítila jsem náraz a ostrou bolest, jak se mi tesáky zaryly do masa na krku.
A potom…
A potom jsem se probrala do nového slunného dne, upocená a vyděšená.
Panika dívky z mého snu mi zatemňovala vědomí, mátla mě a odváděla mé myšlenky na hony od učitelčina výkladu. V mé mysli opakovaně zazníval její zoufalý šepot, "Ne. Prosím. Ne,"
Na krku, v místě kde se jí mohutné špičáky zabořily pod kůži, jsem cítila nepříjemné, skoro až bolestné mrazení.
"Mayo?Mayo!"
Zmateně jsem zamrkala a konečně procitla. Přede mnou stála Adelaide Jeffersonová a tvářila se starostlivě.
"Jsi v pořádku?" zeptala se, když se ujistila, že už vnímám.
"Jo. V pořádku," zmohla jsem se na monotónní šepot. To nebylo dobré. I mým uším ta věta zněla, jako lež.
"Opravdu? Můžeme to odložit na zítra," přesvědčovala mě.
Já, Adelaide a Daemon jsme se dohodli (No dobře. To asi není tak docela správný výraz. Ty dva se na ničem nedohodnou, dokud bude slunce vycházet na výhodě. Já jsem je přinutila.), že o polední pauze začneme pracovat na projektu z Dějepisu. Zaváhala jsem. Adelaideina nabídka byla velmi lákavá. Neměla jsem náladu poslouchat, nenávistné hádky těch dvou a ani sílu je usmiřovat. (Nebo se o to pokoušet.) Jenže jsem se v knihovně měla sejít s Casií, abychom se dohodli ohledně té pouti, na kterou mám jet spolu s ní a Samuelem. Temnotu z mého snu náhle prořízl zlatý paprsek slunečního světla, nádherný a horoucí. V mé hrudi se rozlila vlna tepla, která dočista zaplašila všechny negativní emoce. Samuel. Přihlouple jsem se usmála. Začínám se chovat, jako všichni zamilovaní idioti.
"Ne, ne jsem v pořádku," prohlásila jsem radostně. Adelaide se na mě vykolejeně podívala. Takže je to ještě horší, začínám se chovat jako zamilovaný idiot a všichni to na mě poznávají.
Pokrčila rameny.
"Jak myslíš."
Vydaly jsme se po přeplněné chodbě směrem ke knihovně. Proplétaly jsme se mezi davy mých povykujících spolužáků, které se tlačily směrem k jídelně. V půlce cesty se k nám připojil Daemon. Vypadal vyčerpaně a tak nějak bolestně. V obličeji byl zelený a oči se mu mátožně leskly.
"Ahoj M," pozdravil mě a pokoušel se nasadit typický křivý úsměv ostrého hocha, který vypadal, jen jako jeho chabá napodobenina. Po Adelaide loupl zuřivým pohledem.
Začala jsem si o něj dělat starosti.
"Jsi v pohodě D? Nevypadáš nejlíp," strachovala jsem se. Daemon se zastavil a zatvářil se uraženě.
"Myslím tím, vypadáš dobře, ale ne tak dokonale, jako jindy," opravila jsem se rychle. Zdálo se, že jsem si ho tím usmířila.
"No proto," poznamenal s hravým úšklebkem a důležitě přikývl. Adelaide znechuceně vykřivila rty.
"Páni Blaire. To ti všichni v tvojí přítomnosti musíme zvyšovat ego?" otázala se uštěpačně.
"Jo Jeffersonová. Pochopila si to dobře," odsekl stále stejně veselým tónem a obdařil ji pyšným pohledem za to, že na to tak rychle přišla.
Adelaide si odfrkla a po zbytek cesty už zůstala zticha. Byla jsem za to ráda, nepotřebovala jsem, aby se jejich vratké příměří zhroutilo už na začátku společné práce.
Když jsme vešli do knihovny, odchytila si mě Casie, aby se se mnou domluvila na dnešní odpoledne.
Dohodli jsme se, že na mě po osmé hodině počkají na parkovišti i se svým autem. (To mě zaujalo. Do té chvíle jsem netušila, že Samuel řídí. Ale asi mě to nemělo překvapovat. On byl ten typ, co dokáže všechno, co si zamane.) Casie přetékala radostným vzrušením, usmívala se jako sluníčko a pořád brebentila, jak je ráda, že jedu s nimi. Když jsem mířila ke stolu, kde seděli mí drazí spolupracovníci (Každý na jednom konci zarytě zíral na opačnou stranu.) měla jsem už mnohem lepší náladu. Tak dobrou, že jsem se vzrušeně, nedočkavá na konec školy, pustila do práce a okázala ignorovala napjaté mlčení, které mě obklopovalo.
"Prosím tě Blaire, myslíš, že by tě moc neobtěžovalo, kdyby si mi podal tu knihu, co máš u pravý ruky? Potřebuju ji,"požádala Adelaide kousavě.
"Já ti nevím Jeffersonová, docela obtěžovalo,"zasmál se.
Bez toho, abych zvedla oči od knihy, jsem natáhla ruku a věnovala Daemonovi pohlavek.
"Daemone!" napomenula jsem ho.
Vzdychl. Podle zvuků jsem usoudila, že se nakonec rozhodl Adelaide vyhovět. Náhle všechno kolem mě utichlo. Zmateně jsem vzhlédla a zahleděla jsem se na ty dva přede mnou. Daemon i Adelaide, oba strnuli uprostřed pohybu. Daemon ji tu knihu skutečně podával a nechtěně se při tom dotkl Adelaideiny ruky. Hleděli si do očí, ale jinak než jsem byla zvyklá. V tom pohledu nebyla obvyklá nenávist ani vztek, jenom šok a strach a ještě něco dalšího. Něco vřelého a krásného, co jsem v tu chvíli nedokázala tak úplně pochopit. Setiny odtikávaly a oni se stále neměli k pohybu.
"Lidi?"
Dostala jsem strach jestli neutrpěli nějaký nervový kolaps ze vzájemné blízkosti. Po tom Daemon odtáhl ruku, polkl a ztěžka žuchl zpět na své místo. Adelaide omámeně zamrkala a zatřepala hlavou, jako kdyby se snažila zahnat dotěrné myšlenky. Potom se podívala na hodiny a úlevně se usmála.
"Za deset minut začíná další hodina. Už musím jít. Geraldina na mě už určitě čeká. Ahoj Mayo. Daemone…"
Nečekala na odpověď, posbírala si věci a vyřítila se z knihovny. Ani se neohlédla. Až později mi došlo, co mi na té promluvě připadalo tak divné. (Mimo všeho ostatního. Samozřejmě.) Poprvé, od doby co Adelaidu znám, oslovila Daemona křestním jménem.
Následovali jsme její příklad, uklidili knihy zpět do polic a vydali se z knihovny na další hodinu. Jenom jsme to všechno udělali mnohem pomaleji, než ona.
Daemon po celou dobu zaraženě mlčel. Což bylo u něj dvakrát tak neobvyklé, než u jiných lidí. Rozloučil se zamumlaným "Ahoj M," a zmizel za rohem.
Znovu jsem se nedokázala soustředit na probíranou látku, (Já vím. Jde to se mnou skopce.) tentokrát hned ze tří důvodů.
Zaprvé, mou mysl stále zaměstnávala ona hrůzná noční můra, a i když ze mě dívčin dusivý strach už opadl, stále se mi před očima vynořoval obrys stromů. V uších mi hučelo, jako připomínka hrozivého vrčení.
Zadruhé, jsem si představovala všechny možné scénáře toho, jak by dnešního odpoledne mohlo probíhat. Romanticky. Zábavně. Barevně. Přátelsky. V nose mě šimrala vůně cukrové vaty. Na jazyku jsem cítila chuť ledové tříště. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že slyším dětský smích. Ale všechny ty scénáře končily stejně. Něžným polibkem.
A nakonec, zatřetí, jsem uvažovala o tom, čeho jsem se před okamžikem stala svědkem. Proč se tvářili tak divně? A proč Adelaide tak rychle odešla? Měla jsem zoufalý pocit z toho, že mi něco uniká. Jistě jsem věděla jen to, že se mezi těma dvěmi dnes něco změnilo. Nedokázala jsem říct co, ale doufala jsem, že jim to pomůže, aby se k sobě navzájem začali chovat lépe.
Ani nevím, jak jsem se dostala na osmou hodinu.
Probrala jsem se ve chvíli, kdy vedle mě vrzla židle.
"Ahoj Mayo," ozval se známý něžný hlas a se mnou se roztočil svět.
Vzhlédla jsem, abych se vzápětí mohla utopit v záplavě smaragdové hlubiny. Zaplavily mě dobře známé pocity. Srdce se mi zadrhlo a hned nato se rozběhlo šílenou rychlostí. Motýli v mém břiše vzlétly. Po zádech mi přejel sladký mráz. Usmála jsem se.
Zamilovaný idiot. Jo to sedí.
"Ahoj Samueli,"pozdravila jsem ho a pozdě jsem si uvědomila, že až moc radostně.
Oplatil mi úsměv. Ten můj však vedle jeho vypadal až nepatřičně, bez lesku. Samuelův úsměv dokázal rozzářit hvězdy a svět rozehrát barvami. Pro Samuelův úsměv stálo za to i umřít.
"Slyšel jsem, že jdeš dnes s námi?" zeptal se tiše a pátravě se mi zadíval do očí.
"Ano to je pravda. Casie mě pozvala. Nevadí ti to?"to mě trápilo pokaždé, když jsem si na plánovanou akci vzpomněla. Znovu TEN úsměv.
"Samozřejmě, že ne. Alespoň bude větší zábava," zakroutil nevěřícně hlavou, jako kdyby nemohl pochopit, že mě něco takového vůbec napadlo.
Zaplavila mě vlna radosti a lásky. Znělo to, jako kdyby stál o to, abych jela. A ne málo.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale v tu chvíli si učitel vyžádal naši pozornost a znemožnil tak jakoukoli další diskuzi.
Už jako dítě jsem poutě zbožňovala. Víření lidí mezi atrakcemi. Vůně sladkostí. Veselá hudba. Pocit beztíže, když se řítíte po kolejnicích horské dráhy dolů. Všechny ty barvy. Uličky plné stánků s plyšáky a papírovými růžemi.
Ale teď. Ve společnosti toho nejnádhernějšího stvoření mi všechno připadalo ještě mnohem krásnější.
Samuel a Casie zářili štěstím. Jejich smích mě vyplňoval. Zněl jako nebeská hudba, jako zpěv slavíků. Souhra harf, zvonků a trianglů. Nutil i mě se smát.
Můj svět přetékal štěstím, barvami a zamilovaností. Ještě nikdy ve svém životě jsem se tolik nebavila.
Na pouti jsme strávili hodiny. Casie nás tahala od jedné atrakce k druhé. Vyzkoušeli jsme nespočet kolotočů, horských drah a strašidelných hradů. Projeli jsme se v autíčkách a na raftech.
Nakonec jsme zakotvili u ruského kola. Zrovna jsme stáli ve frontě, když jsem si něčeho všimla. Otočila jsem se ke svým přátelům. (Lepší výraz mě nenapadal, ale doufala jsme, že je Samuel trochu víc.)
"Sedí se po dvou," oznámila jsem.
Samuel se podíval stejným směrem, jako já.
"A všichni tři se tam ani náhodou nevejdeme," poznamenal a v jeho hlase zaznívalo zvláštní vzrušení.
Už už jsem otevírala pusu, abych navrhla, že pojedu sama, (Koneckonců, tohle byla jejich rodinná tradice. A já ji nechtěla pokazit.) když jsem si všimla, jak Casie pokukuje po hnědovlasém klukovi, který stál se svojí skupinkou před námi. Bylo jich pět, dva páry a on, což logicky znamenalo, že bude muset sedět sám. Casie se na nás otočila se šibalským úsměvem.
"Nevadilo by vám, kdyby jste jeli spolu?" zaprosila.
Samuel lehce zavrtěl hlavou a pobaveně ji pozoroval.
"Ne vůbec ne," přitakala jsem a mrkla na ni.
"Bezva," zatrylkovala a rychle se usadila vedle onoho chlapce. Nad jejím jednáním jsem se zachichotala, i když malý vlezlý hlásek v mojí hlavě mi našeptával, že pokud jde o Samuela, chovám se úplně stejně bláznivě a nepochopitelně.
Netrvalo dlouho a přišla řada i na nás. Kabinky byly tak malé, že jsme se se Samuelem dotýkali pažemi. V tom místě mnou procházel elektrický proud. Napětí mezi námi se každým okamžikem, každým nádechem zvyšovalo. Snažila jsem se to ignorovat a pozorovat kouzelnou krajinu z nebeské výšky. Slunce dokončovalo svou cestu k obzoru a zbarvilo nebe pastelovými odstíny oranžové, růžové a fialové. Nad námi se začínali objevovat první hvězdy, svou záři tolik podobné Samuelovým očím. Samuelovi oči. Bezděky, aniž bych si to dovolila, jsem k nim sjela pohledem. Nečekala jsem, že se vzápětí utopím v jejich bezedných hloubkách. Pozoroval mě. Chtěla jsem se podívat, jak se tváří, ale nedokázala jsem se vymanit z jeho pohledu, ve kterém se zračilo nekonečné okouzlení. Přála jsem si něco říct, cokoliv, ale nemohla jsem najít hlas. Soustředila jsem se na jedinou větu a nakonec se mi podařilo promluvit.
"Na co se díváš?" zašeptala jsem.
Podle svitu jeho očí jsem poznala, že se usmál. Toužila jsem ten úsměv spatřit, ale stále jsem nenašla dostatek síly.
Podle svitu jeho očí jsem poznala, že se usmál. Toužila jsem ten úsměv spatřit, ale stále jsem nenašla dostatek síly.
"Na tebe,"vydechl. Jeho obličej se přiblížil.
"Vypadáš nádherně," pokračoval.
"Vážně?"zamumlala jsem a ještě zkrátila nechtěný prostor mezi námi.
Naše nosy se téměř dotýkaly. Plnými doušky jsem vdechovala jeho nadpozemskou vůni. Na jazyku jsem mi rozlévala sladká a smyslná chuť jahod, stejná, jako jeho omamný dech.
"Vážně," přitakal. Zavřela jsem oči a…
"Vystupovat děcka!" Další tvrdý pád na zem. Tenhle bych přirovnala k pořádnému kopanci do břicha. Alespoň tak jsem se cítila. Rychle jsem se odtáhla a stoupla si vedle povykující Casie.
Čas strávený se sourozenci Summersovými dospěl ke svému cíli. Usadila jsem se na sedadlo spolujezdce vedle Samuela a poslouchala Casii, rozplývající se nad Erikem. (Jak se pan neznámý jmenoval.) Vypadalo to, že ti dva se za jedinou jízdu na ruském kole dostali dál ve vzájemném sbližování než já a Samuel za celý měsíc. Tak alespoň někdo. Tiše jsem si povzdechla.
Samuelovo auto zastavilo před naším domem. Chystala jsem se vystoupit, když v tom mě můj anděl znovu zaskočil.
"Doprovodím tě,"nabídl se. Zahleděla jsem se na něj, na jeho dokonalý obličej, ve kterém se zračila nepřehlédnutelná něha, a usmála se.
"Dobře."
Počkala jsem až mi otevře dveře a otočila jsem na Casii na zadním sedadle.
"Ahoj Cas. Moc děkuju za pozvání. Vážně jsem si ten dnešek užila. Uvidíme se ve škole," vystoupila jsem.
"Ahoj Mayo," zaslechla jsem její odpověď před tím, než za mnou Samuel zabouchl dveře.
Vykročili jsme po štěrkové cestičce směrem ke vchodovým dveřím. Ani jeden z nás nepromluvil. Ale ticho, které zavládlo, nebylo nepříjemné. Na verandě jsem se zastavila a nadechla se, abych se se Samuelem rozloučila.
Umlčel mě jeho pohled upřený na mé rty. Polkla jsem. Moje srdce bilo na poplach a snažilo se prodrat ven z mé hrudi. Znovu se ke mně naklonil. Zamrkala jsem, abych rozehnala mžiky před očima. Jeho rty se lehce otřely o moje. Celý svět se se mnou roztočil. Motýlci intenzivně narážely do břišních stěn. V mysli mi vypukl ohňostroj barev. Vnitřek mého těla zaplavovaly horké a slastné vlny lásky a vášně, na kterých odplulo veškeré rozumné uvažování. Samuelovi rty, hebké a teplé, s úžasnou příchutí jahod, se mazlily s těmi mými. Pootevřela jsem ústa a naše jazyky se setkaly. Slastně jsem vzdechla, když se začaly náruživě proplétat v prastarém souboji.
Náš polibek ukončil on. Prudce se ode mě odtrhl a uskočil do zadu. Lapala jsem po dechu. Samuel pohlédl na zlatavý sluneční půlkruh, zacházející za lesem mezi potemnělými obrysy hor. Když se ke mně znovu obrátil, nebylo po jakýchkoliv emocích v jeho tváři ani památky. Smaragdově zelená hlubina ztuhla. Jeho dokonalý obličej se proměnil v neprostupnou masku.
"Už budu muset jít. Ahoj Mayo," jeho hlas byl ostrý, jako čepel žiletky. Otočil se a než jsem se nadála, už seděl na místě řidiče a řítil se po silnici daleko ode mě. Ještě okamžik jsem se za ním udiveně dívala, potom jsem odemkla, vpochodovala dovnitř, zabouchla za sebou dveře a vysíleně se po nich svezla na zem. Teprve tam jsem se oddala srdceryvným vzlykům. Ztrácela jsem dech. Po tvářích mi stékaly horké zhrzené slzy. Připadalo mi, že něco uvnitř mě prasklo. Před očima se mi zatmělo. Kolébala jsem se ze strany na stranu a dál plakala. Nic jsem si nepřála víc než, abych dokázala přestat.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Mě to připadalo, jako věčnost, ale nakonec jsem dokázala vstát.
Postavila jsem se na nejisté nohy a vydala se do svého pokoje, kde jsem se upravila a oblekla na večeři s Lucasem.
Strýček pro mě přijel v půl osmé. Nastoupila jsem do jeho auta, věnovala mu ten nejveselejší pozdrav, jakého jsem za dané situace byla schopná. Potom jsem už jenom předstírala že sleduji cestu, ubíhající za okny. Ve skutečnosti jsem se ale utápěla ve své bolesti.
Náhle jsme zastavili. Zmateně jsem vzhlédla. Nacházely jsme se uprostřed temného lesa. Před námi blikala světla dvou policejních aut a záchranky. Tázavě jsem pohlédla na Lucase.
"Co se děje?" otázala jsem se.
"To netuším."
Vystoupili jsme z auta a vydali se k jednomu ze strážníků. Mohlo mu být něco přes čtyřicet, měl statnou postavu a hnědý knírek, takový jaký vídáme ve starých filmech. Na tváři se mu usadil zhrozený výraz.
Zastavili jsme se před ním.
"Dobrý den strážníku. Omlouvám se, že obtěžuji, ale mohl byste mi sdělit, co se to tu děje?" zajímal se Lucas. Ale policistovi odpovědi už nebylo potřeba. Protože v tu chvíli se nám uvolnil pohled na potrhané tělo mladé dívky, ležící v kaluži krve. Přestala jsem dýchat. Znala jsem ji. Zdálo se mi o ní.
"Proboha," vydechl Lucas.
Moje vnitřnosti se svíjeli, jako hadi. Zvedl se mi žaludek. Přitiskla jsem si dlaně k ústům, abych zabránila zděšenému křiku, který se mi dral z prsou. Náhle jsem ve stínu stromů zahlédla pohyb. Otočila jsem se. Beztak bych nedokázala shlížet na krvavou scénu přede mnou už ani minutu. Moje oči putovaly k onomu narušiteli. Ve chvíli kdy na něm utkvěly svět zčernal a já se zhroutila k zemi. Daemon.