Moc se omlouvám, že to tak dlouho trvalo.... Neměla jsem na psaní čas a popravdě ani náladu... Zkusím se polepšit a napsat dneska další dílek, tak doufám, že se to povede.... Moc děkuju všem co mi stále píšou komentáře (no jo já vím holky, jsem děsná)..... Takže to je asi tak všechno.... Doufám, že se vám tenhle dílek bude alespoň trochu líbit....
Venku panovala absolutní tma, jako když všechny hvězdy, všechny body světla nadobro zhasnou, a svět zachvátí temnota. Nevěděla jsem proč mě napadlo právě tohle přirovnání, ale bylo až děsivě přesné. Připadalo mi, že jsem dneska zestárla nejméně o několik desítek let, rozhovor s Adelaide, rvačka na školním parkovišti, hádka s Daemonem, pád ze schodů, odmítavé chování vůči Samuelovi. S každou ze jmenovaných událostí ze mě vyprchala část mé vnitřní síly, a přesto že po fyzické stránce jsem (navzdory pozdní hodině) oplývala zázračným množstvím energie, po té psychické jsem se cítila vyčerpaněji, než kdykoli předtím. Mé radostné vzrušení ze Samuelova toužebného pohledu a našeho skoro polibku už zcela opadlo. Odplulo na vlnách lítosti z mého chování a mě bylo jasné, že už se nevrátí.
Od lesa se zvedl chladný vítr, provanul ulicemi a přinesl sebou podivnou směsici vůní. Zhluboka jsem se nadechla. Naplnila mě nasládlá vůně mízy a borového jehličí, pryskyřičný pach tlení a hutný pach mechu, ale bylo tam ještě něco dalšího. Něco neidentifikovatelného. Slaného a štiplavého. Něco, co k ostatním vůním nepasovalo, něco špatného. Ten podivný pach, který k lesu zcela určitě nepatřil, ve mně instinktivně vyvolával odpor. Připadalo mi, že ho znám, dokonce velmi dobře, ale nedokázala jsem si ho z ničím spojit. Byl příliš slabý.
Zhnuseně jsem se otřásla, jako kdybych ze sebe chtěla ten odpudivý puch setřást.
Panty velkých vstupních dveří byly zrezivělé. Vší silou jsem se zapřela proti tmavému dřevu a otočila klíčem. Ozvalo se tiché cvaknutí a dveře se pomalu otevřely. Vstoupila jsem dovnitř a poslepu nahmatala vypínač. Po chvilce, která netrvala déle než úder srdce, temnotu prořízlo tlumené světlo plynových lamp. Zamrkala jsem, jak se mu mé oči snažili přivyknout. Za mnou se ozvalo krátké zavrzání, doprovázející kroky, jak někdo našlapoval po starých parketách.
Otočila jsem se a zahleděla se na svého strýce. Lucas Bocca byl vysoký a statný. Měl snědší pokožku a větrem ošlehanou tvář, jakou mývají námořníci, kteří strávily celý život na moři. Jeho obličeji ( Který byl téměř vždy stažen do přísné grimasy.) trůnily moudré oči, zelené, jako dubové listy. Kštici tmavých kaštanových vlasů prolínali první pramínky šedi, které k němu neodvolatelně patřily. Dotvrzovaly zkušenosti, která se zračily v jeho pohledu. Byl oblečen v elegantním a přesto sportovním obleku bez kravaty.
Mezitím, co jsem ho pozorovala, jsem si všimla, že on dělá to samé. Pozorně si mě měřil, jako kdyby nemohl uvěřit, že jsem to skutečně já. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Pět, nebo šest let? Nepřišlo mi, že se změnil. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Možná jen trochu unaveněji. Ale já, já se změnila. A hodně. Když jsme se viděli naposledy byla jsem ještě malá holčička, běhající po zahradě ve žlutých šatičkách, která se nikam nehnula bez svojí drahé porcelánové panenky Apolenky, a která měla panickou hrůzu ze tmy.
Když skončil z obhlídkou zoufale se usmál, jako kdyby nechtěl uvěřit tomu, jak rychle jsem vyrostla. Váhavě jsem mu úsměv oplatila. A doufala, že vypadá tak opravdově, jak se v téhle situaci hodilo.
„Pojď dál strýčku. Dáš si kafe? Nebo čaj?“ snažila jsem se působit stejně zdvořile a pohostinně, jak mě učily a doufala jsem, že se mi to daří. Nestávalo se příliš často, abych k tomu měla příležitost, návštěvy v naší rodině nebyly nikterak obvyklé, a upřímně nikdy jsem neměla pocit, že bych se snažit měla. Žila jsem v přesvědčení ( Které jsem vnutila i svým rodičům. A kvůli kterému jsme se s Mafer nejednou pohádaly.), že mě moje rodina musí brát takovou, jaká jsem, v tomhle případě to znamenalo sarkastickou a drzou. Ale tentokrát mě něco uvnitř mě, nějaké vnitřní nutkání (Možná že mě osvítil nějaký svátý, či co.) donutilo chovat se nejslušněji, jak umím. Nevěděla jsem proč, ani kde se ten titěrný hlásek (Bezpochyby důsledek sedmnácti let matčiny výchovy a neustálých narážek na moje nevhodné chování.) vzal, ale pro jednou jsem se ho rozhodla poslechnout a zahrát si na hodnou holku.
Lucas se zatvářil překvapeně (Zřejmě nejenom mě přišlo tohle chování divné.), ale vzápětí se po jeho tváři roztáhl další, tentokrát potěšený úsměv.
„Dám si kávu. Díky Marie.“ Marie. Tak mi říkal jenom Lucas, a to ve chvílích, kdy na mě byl pyšný. Používal tohle oslovení místo pochvaly. Jako kdyby se mi tím snažil říct, že už mě nepovažuje za dítě, ale stejně rozumnou a vyspělou osobu, jako je on sám, která si zaslouží, aby se s ní tak i jednalo. Uvnitř mé hrudi se rozlilo příjemné teplo. Blaho, které jsem pociťovala, pokaždé, když mě Lucas tímto neobvyklým způsobem pochválil. Byl to jediný člověk na světě, který si kromě mě samé, nemyslel, že jednám nezodpovědně a dětinsky. A proto jsem se odjakživa snažila a dělala všechno proto, aby na mě mohl být hrdý. Možná to byl ten důvod, proč jsem teď byla tak zdvořilá.
Zavedla jsem Lucase do obývacího pokoje, kde se usadil do pohodlného křesla u krbu a sama zamířila do kuchyně. Neptala jsem se, jestli si dá tureckou kávu nebo raději rozpustnou, jestli chce mléko a nebo kolik chce lžiček cukru, a to z jednoho prostého důvodu. Všichni z máminy strany rodiny pili pouze rozpustnou kávu z poloviny zředěnou mlékem a bez cukru. Byla to jedna z mnoha podivných věcí, které dělali a která jsem nedokázala pochopit, ať jsem se snažila sebevíc.
Připravila jsem kávu podle matčina přesného postupu, a přinesla ji Lucasovi. Pak jsem se usadila na kanape, tak abychom si vzájemně viděli do očí.
„Jsem rád, že tě vidím. Vyrostla jsi,“ poznamenal po chvilce ticha, kdy upil trochu kávy a upřeně se na mě zahleděl. Pod tím pohledem jsem se mírně zachvěla.
„Je to už dlouho,“ poznamenala jsem, v hlase neúmyslnou stopu trpkosti. Pobaveně se zasmál.
„Ano, to ano. Je to už velice dlouho,“ přiznal. Znovu zavládlo ticho. Odhodlala jsem se promluvit, tentokrát milejším tónem.
„Jsi tu pracovně?“ zeptala jsem se a doufala, že je můj hlas prostoupen upřímným zájmem.
„Ano. Poslali mě sem, abych zajistil ehm… dalo by se říct přípravu důležitého…projektu….na kterém závisí budoucnost …. úplně všeho,“ něco na způsobu jakým to říkal mě zaráželo, z té věty zaznívalo pobavení a zároveň starost. Chtěla jsem se vyptávat dál a pravděpodobně bych se také vyptávala, kdyby mi ve stejný okamžik nedošlo, že mám mnohem naléhavější otázky.
„Strýčku?“ začala jsem nejistě. Nevěděla jsem, jak přesně mám zformulovat otázku, abych nezněla jako blázen a zároveň, aby pochopil, jak nutně to potřebuju vědět.
„Ano zlato?“zkoumavě mě pozoroval a snažil se přijít na to, co způsobilo změnu v mě tváři. Odhodlala jsem se.
„Když…. když jsme spolu minule mluvili, zmínil si…. ptal si se mě jestli poslední dobou nemívám špatné sny. Řekla jsem ne, ale nebyla to tak docela pravda. Jenom mě napadlo, jak si na to přišel? Protože jsem o nich nikomu nepověděla a nikoho jiného nenapadlo se mě na to zeptat,“ Lucasův výraz okamžitě zvážněl. Zadíval se mi do očí, jako kdyby v nich něco hledal. Cítila jsem jak se jeho pohled propaluje skrze mě až k samému jádru mé duše. A ať hledal cokoliv, evidentně to našel, protože se odhodlaně nadechl a spustil.
„Marie, musím ti říct něco moc důležitého. Něco co mění úplně všechno. Nesmíš to říct nikomu jinému, oni by to nepochopili. Marie. Ty…“ Byla jsem už jen malý krůček od toho abych se konečně dozvěděla pravdu. Pouze několik málo vteřin mě dělilo od zjištění, které mělo všechno, v co jsem věřila, obrátit v prach. A možná, že kdybych se to tenkrát skutečně dozvěděla, dopadlo by všechno úplně jinak. Jenže osudu člověk neporučí, najde si vás ve chvíli kdy sám bude chtít, ne později a ne dříve… A tak Lucasův projev přerušil dotěrný zvuk zvonku, který ohlašoval nečekanou návštěvu.
Otráveně jsem se zvedla, dopálená z toho vyrušení, a napochodovala do haly, abych seřvala toho smolaře, který si vybral tu nejméně vhodnou chvíli, aby nás navštívil. Otevřela jsem dveře a ztuhla na prahu, když jsem spatřila onoho narušitele. A vztek z dnešního dopoledne, který mezitím stihl vyhasnout se rozhořel nanovo. Daemon.
„Ahoj M,“ pozdravil s typickým rošťáckým úsměvem, který křičel do světa „Jsem zkažený hoch a jsem na to pyšný,“.
„Co tu chceš?“ vyštěkla jsem a nijak jsem se nesnažila skrývat své rozhořčení. Úsměv byl pryč. Stejně tak jako ta pevná neprostupná maska, za kterou se schovával.
„Já… Přišel jsem se ti omluvit,“ zamumlal a upřeně pozoroval svoje tkaničky, jako kdyby ho něčím neuvěřitelně zaujaly.
Šokovaně jsem ztuhla. Teď si jistě dělá legraci. Neznala jsem Daemona příliš dlouho, ale jedním jsem si byla jistá. Daemon nebyl ten typ člověka, který by dokázal polknout svoji pýchu a přiznat chybu. Obzvláště ne, když je naprosto přesvědčen o své pravdě.
Ale když jsem se dívala do těch upřímných oříškově hnědých očí, nenašla jsem v nich ani sebemenší náznak po tom, že by to, co řekl, nemyslel vážně.
„Změnil si názor?“ otázal jsem s nadzvednutým obočím a Daemon se v reakci na to zašklebil.
„Ne. Názor jsem nezměnil, ale uznávám, že nemám žádné právo, mluvit ti do toho s kým mluvíš, a nebo nemluvíš. To si musíš rozhodnout sama.“
Nad jeho rozumným proslovem jsem přímo žasla, připadala jsem si téměř jako tenkrát, když mi rodiče dovolily rozhodovat o tom, v kolik půjdu do postele.
„Páni D, ty si nějak zmoudřel,“ poznamenala jsem zvesela, nedokázala jsem se dál zlobit. Vypadalo to, že mu změna mé nálady udělala radost. Zasmál se a vypadal zase jako ten starý Daemon, nezodpovědný a odvážný. Ten, kterého jsem měla moc ráda, bez ohledu na to, jak moc mě občas štval.
„Chceš jít dál?“ zeptala jsem se. V tu chvíli se mi něco hebkého otřelo o kotníky a já leknutím nadskočila. Salomonek se přišel podívat, s kým si povídám. Čekala jsem, že se Daemon zasměje mé přehnané reakci, ale on místo toho shlížel na kocourka u mých nohou. I Salomonek Daemona upřeně pozoroval, a v jeho pohledu bylo cosi nepřátelského a obraného, jako kdyby se mě chystal před Daemonem chránit. Celý se naježil, až vypadal dvakrát větší a vztekle zasyčel, jako kobra, bránící svoji noru. Takhle navztekaného jsem ho ještě neviděla.
„Ššt čiči, copak ti přeletělo přes nos Salomonku?“ zašeptala jsem ke kocourkovi, uklidňujícím hlasem. Ale on to vůbec nevzal na vědomí a dál vytrvale syčel na mého nejlepšího přítele. Daemonův pohled byl stejně zvláštní, jako kocourkova reakce na něj. Pozoroval mého domácího mazlíčka se směsicí respektu a obav. Další bod na mém seznamu nepochopitelných jevů, již jsem se od našeho nastěhování stala svědkem.
„Raději ne Mayo, musím ještě něco zařídit a navíc si vůbec nejsem jistý, že by se to tvé kočce zamlouvalo,“ prohlásil Daemon a pozadu ustupoval od našich dveří. téměř bych věřila, že se k mému kocourkovi nechce otočit zády. Ale to bylo směšné.
„Co je s tebou Daemone? Přece se vážně nebojíš tříkilový kočky?“ zavolala jsem na něj pobaveně, přesvědčená, že je to další z jeho vtípků. Ale Daemon mě znovu překvapil. Zpražil mě nepěkným pohledem, potom se otočil a odcházel směrem ke své motorce.
„Uvidíme se ve škole M,“ křikl na mě přes rameno, zařadil rychlost, sešlápl plyn a byl pryč.
Nevěřícně jsem zamrkala. To bylo divné. Hodně divné. Sehnula jsem se a uvěznila Salomona ve své náruči. Potom jsem za sebou zabouchla dveře a pomalu se odploužila zpět do obývacího pokoje s kocourkem přitisknutým k hrudi.
„Co to mělo znamenat čiči,“ kárala jsem ho, „ Daemon je můj kamarád. Nemůžeš…“ zarazila jsem se. Z obývacího pokoje se ozýval strýčkův hlas. Vedl s někým důležitou diskuzi po telefonu. Nepochopte mě špatně, obvykle nemám ve zvyku, poslouchat za dveřmi. Ale tentokrát mě přepadl podivný a znepokojivý pocit. Můj vnitřní hlásek mi našeptával, že bych měla zjistit, o čem mluví. A tak místo toho, abych se otočila a nechala Lucasovi soukromí, jsem se skrčila u zdi v temnotě neosvětlené chodby těsně vedle pootevřených dveří a snažila se zachytit, alespoň útržky ze šeptaného rozhovoru.
„Ne, to samozřejmě chápu…..Poslyšte, já vím, že je to proti vašim pravidlům, ale…. Mohlo by to pomoct… Jen si představte, kdyby……“
Tón Lucasova hlasu byl zoufalý, vzteklý a trpký. Takového jsem ho ještě nikdy neslyšela.
Škvírkou mezi dveřmi pronikal do chodby úzký paprsek světla. Odhodlala jsem se a podívala se do osvětlené místnosti. Lucas stál zády ke mně, jednou rukou svíral mobilní telefon, ta druhá mu spočívala podél těla, se dlaní zaťatou v pěst. Z postoje jeho těla vyzařoval vzdor. Neuměla jsem si to ničím vysvětlit.
„Ne, zatím jsem jí ještě nic neřekl. Ale možná, že kdyby se to dozvěděla už teď…. Ne…. Jistěže si pamatuji rozkaz rady….“
Zatajila jsem dech. Bavili se o mě? „Ne, zatím jsem jí ještě nic neřekl.“ Ale proč by osobu, na druhé straně spojení, měl zajímat můj a Lucasův dnešní dialog? A pak jsem si vzpomněla na další věc, která mě zarazila. „Jistěže si pamatuji rozkaz rady.“ Rozkaz rady? Z toho, co jsem si pamatovala, jsem věděla, že si Lucas nikdy nenechal rozkazovat. Celá tahle situace byla čím dál zvláštnější a nepochopitelnější.
Najednou se Salomonek, kterého jsem stále držela, začal vzpouzet. Odtahoval se ode mě seč mohl, a kdybych nevěděla, že to není možné, myslela bych si, že mi chce zabránit ve vyslechnutí strýčkovy promluvy s neznámým. „Začínáš být paranoidní,“ okřikla jsem se v duchu. A snažila jsem se zabránit blížící se katastrofě. Pozdě. Salomonek vydal ostrý, hlasitý zvuk, který v tichu chodby zněl téměř jako řev požární sirény. Na místě jsem zkameněla. Ucítila jsem tupý úder do břicha, jako kdyby mi někdo naplnil žaludek olovem. Kocourek hbitě vyskočil z mé náruči a lehce dopadl na zem. Dveře se otevřely a na jejich prahu stanul můj strýček, který vypadal… no ještě naštvaněji, pokud bylo něco takového možné.
„Mayo?“ otázal se. Pod zlobou, jíž byl jeho hlas zabarven, jsem se přikrčila. Sklopila jsem pohled na mezeru mezi parketami a odmítala ho zvednout, abych se přesvědčila, jak se tváří. Pokusila jsem se odpovědět, ale krk jsem měla vyschlý jako poušť Goby, a tak z mých úst nevyšlo nic, než krátké zasípání.
Zprudka jsem se nadechla, jak jsem bojovala s vyprahlým hrdlem a tentokrát se mi podařilo promluvit.
„Ano stýčku?“ neznělo to tak příšerně, jak jsem se obávala. Možná trochu chraptivě a ne příliš hlasitě. Napadlo mě, že bych se neměla chovat, jako zloděj, chycený při činu. Tak jsem se znovu nadechla, načerpala jsem poslední zbytky odvahy, z přísně střežených zásob na nejodlehlejších a nejtajnějších místech ve svém těle a odhodlaně se mu zadívala do rozčilením přimhouřených očí. Udržovala jsem nevinný výraz.
Lucas intenzivně pátral po známkách provinilosti. Připadala jsem si, jako kdybych byla vystavená rentgenu, který má najít zlomené kosti. Byla jsem si jistá, že je každou chvíli objeví a potom budu mít opravdu, ale opravdu velký průšvih. Dál jsem bojovala, abych na sobě nedala znát stopy toho, že by mi jeho pohled nebyl příjemný.
Jak vteřiny ubíhaly, měnil se Lucasův pohled z rozzuřeného na úlevný. Nakonec ode mě odtrhl zničující sílu rentgenového vidění a uvolněně se úsmál. Díky bohu mi uvěřil.
„Ty máš nové zvířátko?“ otázal se a jeho tón přetékal skutečným zájmem. Zářivě jsem se usmála.
„Jo. Našla jsem ho v tetině pracovně v den kdy jsme se nastěhovali. Měl zraněnou packu, ošetřila jsem mu ji a od té doby jsme nerozluční kamarádi, že jo Sale?“ zkoumavě jsem ho pohladila po lesklé srsti na krku. Už byl klidný. Zvědavě si prohlížel Lucase, nebyl to stejný pohled, kterým vzhlížel k Daemonovi, nepřátelský a ochranářský, ne mého strýčka pozoroval uctivě s náznakem respektu. Trochu se přikrčil a potom se znovu narovnal. Celé to gesto působilo téměř jako… no ano skutečně téměř jako poklona. Lucas se na Salomona lehce usmál a vědoucně mrkl. Moje intuice bila na poplach. Z toho činu jsem nabyla zvláštní předtuchy, jako kdyby mezi sebou měli nějaké skryté tajemství, o kterém nevím.
„No už budu muset jít, abych se stihl ubytovat v hotelu. Moc rád jsem tě viděl Mayo. Možná bychom spolu zítra mohli zajít na večeři. Co říkáš?“
Otřepala jsem se, abych se vzpamatovala z oněch podivných úvah.
„Jo. To by bylo fajn,“ odtušila jsem chabě. Z mého hlasu zaznívalo pramalé nadšení, ale Lucas to nevnímal. Roztržitě se díval na hodinky na pravé ruce.
„Dobrá. Vyzvednu tě kolem sedmé. Teď už vážně musím jít.“
Doprovodila jsem Lucase ke dveřím a pečlivě za ním zamkla. Veděla jsem, že se Daniel vratí pozdě v noci, takže jsem na něj nečekala s večeří. Uvařila jsem si těstoviny se sýrovou omáčkou a snědla je o samotě v tichu naší jídelny. Salomonek mě po celou dobu upřeně sledoval. Snažila jsem se to nevnímat, nebylo to úplně nepříjemné, spíš trochu strašidelné. Jeho pohled byl na zvíře příliš inteligentní a uvědomělý. Po večeři jsem si sedla do křesla a zapnula si televizi. Kocourek mi vyskočil do klína, stočil se do klubíčka a začal příst. Ten zvuk byl tak uklidňující a uspávající, že se mi samovolně zavřely oči. Unavenější než jsem tušila, jsem se propadla do říše snů. Zdál se mi další sen.