Edward Cullen

Konečně další kapitola!!! Moc se omlouvám, že jste museli čekat tak dlouho, ale rozbil se mi počítač a na internet se dostanu pouze z mámina notebooku, který je teď stále obsazený.

Snad vám to trochu vynahradím délkou téhle kapitoly. (ve wordu je to celých devět stránek… což je nejvíc co jsem kdy napsala) Upřímně obdivuji každého, kdo to přečte na jeden zátah...Tuhle kapitolu věnuji všem svým kamarádům v jejichž čele stojí dvě úžasné osůbky Lulu a Suzi… =) a taky všem čtenářům především Kiki, Rosie, Mousikovi, Alice Christian, Geniele, Haleově, Lirce, Odi, Luciáškovi, Chuckynce,
Thepetrušce, Ajce a všem ostatním… Jste úžasní lidi. Bez vás by to prostě nešlo….
 

Znáte ten podivný pocit, jako kdybyste po celou dobu věděli, co bude následovat a přesto, když příběh skončí, zůstanete strnule zírat na poslední tečku a nedokážete jí uvěřit? Zběsile listujete, snažíte se najít pokračování, kde vám oznámí, že to byl jen přihlouplý vtip, ale nakonec musíte chtě nechtě přiznat, že je to pravda? Pak rozumíte tomu, jak jsem se v tu chvíli cítila.

Nevěřícně jsem upírala oči do temnoty pokoje. Nedokázala jsem pohnout jediným svalem.

Všechny mé životní funkce zkolabovaly, mozek vysílal tisíce příkazů všem organům v těle, zastřeným prazvláštní namodralou mlhou, ale ony nereagovaly, byly příliš ochromené.

Zapomínala jsem dýchat. Plíce se mi stahovaly v prudkých křečích z nedostatku kyslíku. Potřebuji na vzduch! Otevřete někdo okna! V hlavě mi zazníval příšerný jekot. Ženy z mého snu? Teresy? To jsem nemohla vědět jistě. Přála jsem si, aby to byl jenom sen. Abych se mohla probudit. A já se probudím! Určitě.

Stěny se ke mně přibližovali, snažili se mě rozdrtit. Tohle je jen noční můra. Nic z toho se neděje. Nemůže! Poučovala jsem sebe samu. Ale nedokázala jsem té lži uvěřit. Nejsem natolik přesvědčivá lhářka. To je škoda.

A pak jsem ucítila, jak se něco dere na povrch z hlubin mého já. Něco, co dlouho zůstávalo skryto ve stínech, a teď nastala správná chvíle vyjít na světlo. Něco, co už nedokážu zastavit ani potlačit.

Třeštila jsem oči na svět kolem sebe. Svět, ve kterém jsem doposud žila, zmizel. Ocitla jsem se v naprosto jiném vesmíru, na naprosto jiném místě.

Zdálo se, že všechno co jsem znala, v co jsem věřila, se změnilo.

Ba ne. Všechno zůstalo stejné. Noc byla stejně temná, její vůně stejně mámivá, zastřená a tajemná, jako všechno tady.

To já byla jiná. Já se změnila.

Ta změna byla nevratná. Neexistovala žádná cesta zpět, žádná boční ulička, žádná odbočka. Mohla jsem jenom pokračovat ve hře, po strmé trnité cestě vzhůru, která hrozí prudkým pádem. Mám na to dostatek síly? Doufám, že ano. Věřím v to. To je teď to jediné čemu můžu věřit. Nic jiné už nemám. Zvláštní. Lidé čekají na změnu celý život, na nějaké zpestření, na spásu. A ona přijde ve chvíli, kdy to nejméně čekají, kdy ji nepotřebují, kdy po ní netouží. Prostě zvláštní.

Chtěla jsem jenom zapadnout. Někam patřit. Místo toho mě čekalo to nejpodivnější dobrodružství, jaké si kdo, no možná jen jaké si já (koneckonců lidská fantazie nemá hranice) dokážu představit. Ještě jsem netušila co mě čeká, vlastně jsem nemohla. Nikdo mě na to nepřipravil. Možná ani není žádný zaručený způsob, jak na to, co mělo přijít, někoho připravit. Přesto jsem měla vztek, nemínila jsem ho potlačovat. Nevybrala jsem si to. Ale upřímně, kdo ano? Kdo by si to vybral? Nenapadal mě dostatečně velký blázen, aby se dobrovolně zařadil do fronty, do které mě násilně strčili. Nikdo. Nikdy. Nikde.

A proto to byl můj úkol. Protože nikdo jiný o něj nestál, nikdo jiný ho nechtěl splnit. Je to na mě.

Pohlédla jsem do Danielových vřelých očí, vypadaly ztrhaně, unaveně. Až příliš. Jejich bezedná hloubka byla brázděna starostmi. Na okamžik jsem zaváhala. Mohla bych to odložit. Den nebo dva nic nezmění. Ale jestli je to pravda. Pokud jsem to co jsem viděla pochopila, pak je čas to jediné co nemám. Nemůžu couvnout. Odhodlaně jsem stiskla čelist. No tak Mayo. Udělej to!

"Tati?" I můj hlas zněl cize. Paráda. Vážně skvělý.

Danielův pohled se soustředil na mou tvář. Starostlivě pátral po známkách nepokoje. Po původu té změny. Také si jí všiml. Viděla jsem, že ano. Vyčetla jsem to z vnímavého výrazu jeho obličeje.
 

"Ano zlato? Děje se něco?" Ach. Nic, co bych ti směla říct. Nic, o co by si se měl zajímat. Ale to není fér. Co bych teď dala za obyčejné teenagerské problémy. V tu chvíli se bodavou bolestí, ostřím nože uvnitř mé hrudi, připomněl Samuel. Au. Špatná myšlenka.

"Já…" Odmlčela jsem se. Napadá vás nějaký jemný způsob, jak se na něco takového zeptat? Mě ne. Existuje vůbec nějaký? Nebo to vždy vyzní stejně krutě a bezcitně, ať
to bude zakryté sebelépe?

"Víš…totiž…já…přemýšlela jsem o….. Jak Teresa zemřela?" Úžasné. To se mi povedlo. Správná otázka teď zní: "Mohla jsem se zeptat hůř?". Myslím, že ne.

Daniel zbledl. Okamžitě jsem začala litovat, že jsem nezůstala zticha.

" No, asi mě mělo napadnout, že to budeš chtít vědět.Byly jste si tak blízké, rozuměli jste si širší měrou než dokážu pochopit. Když zemřela byla si tak… tak nešťastná… celé dny si probrečela… nikdo nerozuměl tomu, jak si malé dítě, kterým si v té době byla, může tak dobře uvědomovat skutečnost. Uvědomovat, co se stalo. Nikdo." Jeho hlas prosycený utrpením přešel do smutného šepotu. Cítila jsem silnou potřebu ho zastavit. Jakýmkoli způsobem ho umlčet. Ty nejasné vzpomínky z doby dávno minulé příliš bolely, ale zvědavost byla mocnější.

"Teresa zbožňovala vodu. Potřebovala ji k životu stejně, jako vzduch. Byla na ní závislá.

A tak ji naše rodiče přihlásili do plaveckého týmu ve škole. Byla skvělá. Plavala rychleji a déle než kdokoli, koho jsem kdy viděl. To souznění mezi ní a jejím živlem, bylo k neuvěření.

Teresiny oči při každém závodě fanaticky zářily, pokaždé vyhrála. Později, když nastoupila na vysokou, zavodění zanechala, ale v plavání pokračovala pravidelně dál. Vládlo období tropického vedra, schylovalo se k bouřce…." Ztěžka polkl. " Upozorňovali ji na to, ale moje sestra měla vždycky vlastní hlavu. Nenechala si to vymluvit, vždyť nebe bylo bez mráčku. Odešla dolu k jezeru, aby si zaplavala a…. už nikdy se nevrátila." Zmlkl. Zhluboka se nadechl a očima se plnou silou opřel do mých. " Utopila se. Vlastně je to docela ironické, nemyslíš? Se všemi těmi medailemi, co vyhrála, kdo by si kdy pomyslel, že právě voda, kterou tolik milovala, voda, která byla jejím životem, se stane i její smrtí?" Otec se zoufala zasmál. Potom vydal zvláštní zvuk. Zdálo se mi, že potlačil vzlyk.

Přestala jsem vnímat. Hlava se mi nebezpečně točila, jako na kolotoči. Žaludek se houpal, jako na horské dráze. Nerozeznávala jsem, kde je dole a nahoře, vlevo a vpravo. Na jeden kratičký děsivý okamžik všechno zmizelo. Temnotou, která zavládla prostoupila jediná otázka. Zvučně zazněla v mé myli, narazila do jejích stěn, které ji od sebe odrazili a zopakovali. Jako ozvěna. Stále znovu a znovu. Ta slova opakovaně zaznívala, podivně pokroucená do pestrých rozmanitých fantastických tvarů, stáčela se a kroutila, smršťovala a napínala. Stalo se to. Pachuť té věty mi doznívala na jazyku, který se podivně chvěl, až hrozilo, že je vyřkne nahlas. Potom temnotu prořízlo světlo a já byla konečně schopná uvažovat.

Skutečně se to stalo.Nebyl to jen sen. Teresa doopravdy zemřela v jezeře. Ale v mém snu se neutopila. Někdo, ne něco ji stáhlo pod hladinu a drželo ji dokud neztratila dech. Něco ukrytého na dně jezera. Připraveného vyplavat na povrch. Něco hladového a zlého. Otřásla jsem se.

 

Poslouchala jsem jen na půl ucha. No dobře. Neposlouchala jsem vůbec. Stále jsem byla v příliš velkém šoku, abych toho byla schopná. Vlastně jsem ani nevnímala Daemonovu přítomnost, nezaregistrovala jsem, že na mě mluví. Bylo sedm hodin a padesát minut. Za deset minut začínala první hodina. Seděli jsme na široké hlavní chodbě v přízemí a čekali na El. Kolem nás proudili ostatní studenti. Jejich rušný hovor rozehrával prostor barvami. Pro mě to však byly jen hlasy na pozadí. Zvuková kulisa. Stejně tak mohli šelestit listy v korunách stromů, nepoznala bych rozdíl.

"…no a tak… M posloucháš mě?" Tentokrát se ke mně Daemonův hlas prodral skrze závoj temnoty omamující moje vědomí. Vzhlédla jsem, abych okusila čokoládovou chuť jeho očí, které dnes vzrušeně jiskřili. Neznala jsem důvod toho posunu. Podvědomě jsem tušila, že by se mi příliš nezamlouval.

"Eh… Promiň D…. Dneska nejsem ve své kůži…." Pokusila jsem se o štěněčí pohled, který jsem dřív používala při přemlouvání rodičů. Zaručená metoda ani tentokrát nezklamala. Daemon se na mě chápavě pousmál.

"Jasnačka. Musíš být pořád v šoku z toho, co se stalo. Kde vězí ta El." Náhle se Daemon nahrbil, stejně jako když byl nablízku někdo z Jeffersonových. Rozhlédla jsem se. Trefa! Začínám se učit. Necelých deset metrů od nás stáli všichni tři sourozenci, zabraní do vážného hovoru. Když si všimli, že je pozoruji, rozlily se po jejich překrásných tvářích kouzelné úsměvy. Adelide mi dokonce zamávala. Začínala jsem mít pocit, že jsem je odsoudila příliš zbrkle, i když postoj Daemona a Eleny svědčil o tom, že nejsem jediná.

"Vlezlý příšery." Zamručel.

"Daemone!" Okřikla jsem ho.

"No co. Vždyť je to pravda. Podívej, jak se ti vnucují. Skoro jako kdyby…." Zarazil se.

"Skoro jako kdyby co?"

"To nic. Zapomeň na to." Náhle znervózněl.

"Ne vysvětli mi, co si tím myslel." Stála jsem si za svým. Tentokrát se nenechám obelstít. Něco se tu děje, a já zjistím co.

"Jak jsem říkal, nic. Zapomeň na to. Támhle je Elena." Vypadal, jako kdyby se mu ulevilo, že nás přerušila. Jestli si myslí, že na to zapomenu, tak to mě nezná. Já se nevzdávám tak lehce. Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. Otočila jsem se čelem k El, která k nám běžela s blaženým úsměvem. Vrhla se mi do náruče. Pevně jsem ji stiskla. V jejím objetí jsem na okamžik zapomněla, na své problémy. Potom sem jí pustila. Ihned zamířila k Daemonovi a také ho objala. S úsměvem jsem je pozorovala a nebyla jsem jediná. Téměř celá chodba ztichla a udiveně zírala na výjev před sebou. Bylo mi jasné, co si mí spolužáci myslí. Koutkem oka jsem zahlédla výrazy na tvářích sourozenců Jeffersonových. Byly rozzuřené. Jen Felippova tvář zůstávala klidná, až příliš, nezračila se na ní jediná emoce. Jeho nebesky modré oči potemněli. Teď plály jako půlnoc děsivou modro-černou barvou. Odvrátila jsem pohled. Elena propustila Daemona, který se přihloupě uculil, a postavila se vedle mě. Ostatní se pomalu začínali hýbat. Rozpačitě klopili oči, nebo předstírali že mluví o něčem důležitém s osobou stojící vedle. Sourozenci Jeffersonovi se obrátili na patě a odcházeli ke své učebně. Adelaide se na mě lítostivě usmála a doběhla svou rodinu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle znamenalo víc než tuším.

Zmateně jsem pohlédla na El, která propalovala jejich záda, dokud nezmizeli za rohem. Vypadala potěšeně. Nadzvedla jsem obočí. Obvyklé gesto, které jsem používala vždy, když jsem něco nechápala.

"Něco mi uniká?" To nebyl správný dotaz. Samozřejmě, že mi něco uniká. Lépe řečeno všechno mi uniká. Věděla jsem to a El to věděla taky. Stejně tak dobře jsem věděla, že teď mi své tajemství neprozradí, ona ani Daemon.

"Až jindy." Povzdechla jsem si. Nebudu jí nutit, aby se mi svěřila. Tušila jsem, že má vážný důvod, proč to zatím neudělala, ale i tak se mi to nelíbilo.

"Beru tě za slovo." Zamumlala jsem a El se pobaveně zakřenila.

"Už by jsme měli vyrazit na hodinu. Za chvíli zvoní."

Přikývla jsem. Rozloučili jsme se s Daemonem a vydali se směrem k učebně chemie. Čekala mě další hodina s Adelaide. Možná by mi ona mohla objasnit, co se tu děje. Ale protivný hlásek mi napovídal, že bude mít stejně závažné důvody tajit přede mnou pravdu, jako mí přátelé. No, alespoň to zkusím.

"Mayo!" Zarazila jsem se. Srdce se rozeběhlo kupředu, snažilo se prorazit si cestu ven z mé hrudi, utéct ke svému majiteli. Motýlci v mém břiše vzlétly. Bože ne! To se mi jenom zdá. Probuď se!

"Mayo?" Už byl u mě. Jeho sametový hlas ke mně zpíval. Nejdokonalejší píseň rozechvívala každičkou částečku mého těla. Jeho jemná vůně omamovala moje smysly. Nedokázala jsem vnímat nic kromě jeho přítomnosti. Cítila jsem jeho pohled upřený na své tváři. Tvrdě jsem bojovala proti touze jen jednou spatřit ten dokonalý obličej, přenádherný úsměv, něžné zelené oči. Dívat se do jeho oslnivé tváře bylo, jako shlížet do slunce. Vždyť on je slunce. Moje slunce. Ne nesmíš zvednout oči! Nesmíš se tam podívat! Ne, nesměla jsem to udělat, protože bych se potom již nedokázala odvrátit. Musela bych na něj hledět po zbytek svého života. Ale já nedokázala odolat. Potřebovala jsem ho vidět. Jen na chvilku.Vzhlédla jsem. Zelená hlubina uprostřed alabastru mě okamžitě uvěznila. Ach. Zaplavila mě vlna úlevy smíšená s radostí z toho, že jsem podlehla jeho svodům. Bolest přijde později.

"Mohl bych s tebou mluvit?" Nedokázala jsem si představit nic, co bych pro něj neudělala. Bez toho abych od něj odtrhla oči (to bych skutečně nedokázala), jsem kývla na El.

"Běž. Já tě dohoním." Její starostlivý pohled mě provázel dokud nezmizela za dveřmi.

Zůstaly jsme spolu sami. To bylo poprvé. Chodba byla prázdná, všichni mimo nás už seděli uvelebení na svých místech. Hodina měla každou chvíli začít.

Zmateně jsem zamrkala, v zoufalém pokusu alespoň trochu se vymanit zpod jeho vlivu. Nepomohlo to. Stále jsem vězela lapená v hlubinách nejkrásnějších smaragdů, které zářily, jako hvězdy na jasné noční obloze.

"Slyšel jsem co se stalo. Jsi v pořádku?" Jeho starost mě zahřála u srdce. Odpověděla jsem tiše, tlumeně.

"Nic mi není." Na víc jsem se nezmohla. V tu chvíli chodbou provanul lehký větřík z otevřeného okna. Přinesl ke mně jeho vůni. Omámeně jsem ji vdechovala, přesvědčená, že nic dokonalejšího neexistuje. Větřík se obrátil. Jeden pramínek neposlušných zlatých vlasů mi spadl do tváře. Chtěla jsem ho shrnout zpátky, ale dřív než jsem to stihla udělat, než jsem stihla vůbec zvednout ruku, mi ho Samuel opatrně zastrčil za ucho. Jeho dlaň mi lehce, jako dotyk motýlích křídel, přejela po líčku. V tom místě mnou prošel elektrický proud. Dvě stě čtyřicet voltů? Dvě stě padesát? Určitě víc. Blaženě jsem přivřela oči. A přísahala bych, že se jeho rty na okamžik roztáhly do úsměvu. Ale než jsem si svůj postřeh stihla ověřit, byl úsměv pryč.

"Víš Mayo, mám takový pocit, že jsme nezačaly nejlépe. Zkusíme to znovu?" Stál nesnesitelně blízko a zároveň daleko. Jeho omamný sladký dech mi zavanul do obličeje. Jahody. Zatoužila jsem cítit jeho rty na svých. Té touze, vášni, která se ve mně rozhořela nešlo vzdorovat. Nebezpečně jsem se k němu přiblížila.Nevnímala jsem, co dělám. Slyšela jsem sebe samu, odpovědět a ani jsem netušila, že hýbu rty.

"Ráda." Nádherně se usmál a moje srdce zaplesalo.

"Přátelé." Krutá realita mě dostihla. Schody do ráje se pode mnou probořili a já se zřítila k zemi. Tvrdě jsem bojovala proti slzám, které se tlačili do mých očí. Přátelé.Budeme přátelé. Potlačila jsem třes. Konečně se mi podařilo vzdorovat uhrančivé síle jeho očí. Sklopila jsem pohled.

"Přátelé." Můj hlas zněl monotónně, prořízl přátelskou atmosféru, kterou se pokoušel navodit, jako ledový střep, který zarazil do mé hrudi.

Cítila jsem, že chce ještě něco říct, ale vyrušilo nás zvonění. Využila jsem vysvobození které se mi naskytlo.

"Už budu muset jít na hodinu. Tak ahoj." Násilně jsem uvěznila ústa do zářivého rádoby úsměvu, ze kterého mě bolely koutky. Nechtěla jsem, aby věděl o utrpení, které mi způsobil. Otočila jsem se a utekla, jako největší zbabělec. Ani jednom jsem se neohlédla.

Vřítila jsem se do třídy jako tornádo (učitel naštěstí zatím nepřišel) a svezla se na své místo. Adelaide tam už byla. Upírala na mě živé šedé oči plnou magnetickou silou. Téměř jsem podlehla nutkání a pohled jí oplatila. Téměř. Elena pátravě zkoumala moji tvář. Zřejmě se jí nelíbilo, co viděla. Zamračila se. Jemně ústy naznačila "po hodině " a otočila se, aby věnovala pozornost profesorově výkladu.

Měli jsme pokračovat v laborkách. V duchu jsem se modlila, abych nemusela nic zapalovat nebo tak (při pohledu na oheň bůhví proč omdlevám) a obrátila se k Adelaide.

"Ahoj Mayo. Už jsem začínala mít strach, že se dneska neprobereš." Sarkastická poznámka, tak vůbec nevyzněla. Spíš to vypadalo, že si o mě skutečně dělá starost. To bylo nečekané, ale milé.

"Ahoj. Hmm. Asi jo." Vážně duchaplná odpověď. Celá já.

Adelaide povytáhla obočí a obdarovala mě jedním z těch nebeských úsměvů, které vypadají jako z reklamy na zdraví chrup. Pokusila jsem se jí ho oplatit.

Učitel před nás postavil kádinku s průzračně čirou tekutinou (He, že by voda?) a zkumavku naplněnou nějakým smrdutým sajrajtem, z jehož zápachu mi bylo špatně. Ihned jsem ho poznala. Fenoftalien.

Ach takže to rozhodně voda nebude,ale zředěná zásada. Fajn. Tak to by jsme měli.

Mezitím učitel došel ke katedře, aby vysvětlil, co po nás chce.

"Rozhodl jsem se otestovat vaše vědomosti z nižších ročníků. Dnes provedeme tři jednoduché pokusy bez použití učebnic. Začneme identifikací chemikálií. Protože si nedělám valné naděje, budete smět pracovat ve dvojicích. Možná alespoň někteří z vás splní má očekávání. A teď do práce!" Z lavic se ozvalo zoufalé sténání, jak se studenti pustili do práce. Zřejmě vůbec netušili, co mají před sebou. Byla jsem pyšná, že jsem na to hned přišla. Pohlédla jsem na svou laboratorní partnerku.

"Zásada a indikátor." Vyhrkly jsme najednou a vzápětí se usmály.

"No dobře, tak tohle bylo lehké. Ověříme si to?" Zamrkala na mě Adelaide a pozvedla zkumavku, aby její obsah mohla vlít do kádinky.

"Rozhodně." Nevím, čím to bylo, ale náhle jsem si v její přítomnosti připadala dobře. Možná trochu okouzleně (což bezpochyby způsobovala její čarovná krása), zmateně a obyčejně. Ale ne vystrašeně, ani nepříjemně. Adelaidino chování k mé osobě se od základů změnilo. No dobře uznávám, možná bylo takové od začátku a já byla jen zaslepena Eleninými a Daemonovými nenávistnými řečmi. Ať to bylo, jak chtělo, teď, když na její tváři pohrával lehký úsměv a oči jí přátelsky jiskřili, jsem jen těžko dokázala uvěřit, že ve mně někdy vyvolávala strach. Zdálo se to směšné. Naprosto stejně směšné, jako Daemonův postoj vůči ní a jejím sourozencům. Ve chvíli, kdy mi hlavou proběhlo jeho jméno, jsem si vzpomněla, že jsem se jí chtěla zeptat na tu podivnou poznámku, kterou ráno utrousil na jejich adresu. Jenomže, jak začít?

"Adelaide?" Zkusila jsem.

"Ano May?"

Adelaide shlížela na kapalinu v kádince, která pomalu začínala modrat. Měla jsem pravdu, vážně to byl fenoftalein.

"Napadlo mě, víš nechci aby sis myslela, že se vtírám nebo tak něco, ale přemýšlela jsem proč spolu ty a Daemon nevycházíte." Ztuhla, upřeně se na mě zadívala, jako kdyby nevěřila svým uším. Potom se zasmála. Tichý melodický zvuk, jako zpěv slavíka. Nechápala jsem, co jsem řekla.

"Myslela bych, že ti o tom řekne, že jste něco jako nejlepší přátelé." Zavrtěla jsem se a zabodla pohled na dřevěnou desku stolu.

"Hmm. No to ano, jenže o tomhle se mu nějak mluvit nechce." Zamumlala jsem.

"Prostě jsme si nepadli do oka, nic víc v tom není." Moje intuice se roztočila a rozblikala. Lhala mi. Mohla jsem to říct se stoprocentní určitostí, ale podvědomě jsem tušila, že mi to bude platné, jako mrtvému zimník, a tak jsem nápadnou, jen špatně zakrytou lež přešla mlčením. Však já zjistím, o co tu jde.

Zbytek hodiny ubíhal v podobném duchu. Museli jsme identifikovat další látky (lakmus a kyselinu, amoniak, modrou skalici) a potom nás učitel za hlasitého vychvalování naší skupinky propustil ze svých spárů.

Před učebnou na Adelaide čekal ležérně opřený o stěnu Felippe (nehorázně mu to slušelo), Geraldinu jsem nikde poblíž nezahlédla. Vykročila jsem k němu s El těsně v patách, ta byla zabraná do nějakých nepříjemných myšlenek, když si všimla kam míříme zarazila se a hodila po Felippovi nepěkným pohledem typu "zmizni nebo tě uškrtím", ten se na oplátku ušklíbl. Potom se zadíval na mě. Po zádech mi přejel sladký mráz, jako kdyby mě ovanul noční vzduch. Přísahala bych, že mě do nosu udeřila stejná zakázaná vůně. Tajemná a lákavá. Přišla jsem až k němu, usmála se a pozdravila ho nesmělým "ahoj".

"Ahoj Mayo." Opětoval můj pozdrav. Napřáhl ke mně ruku a shrnul mi vlasy z obličeje za uši. Někde za mými zády se ozvalo zavrčení. Otočila jsem se a spatřila rozzuřeného Daemona, který k nám chvatně mířil.

"Tvým přátelům se nelíbí, že se s námi bavíš." Odtušil pobaveně. Přikývla jsem a zakabonila se.

"Nemusí. Je to moje věc."

"To ano, ale teď už bys měla raději jít. Nechceme ti způsobovat problémy." Vyhrkla Adelaide, která se odněkud vynořila a měřila si Daemona ostražitým pohledem.

Povzdechla jsem si, ale musela jsem uznat, že má pravdu.

"Dobře. Uvidíme se jindy. Ahoj Adelaide, Felippe."

Zamířila jsem ke svým kamarádům, kteří se tvářili, jako kdyby se jim ulevilo, že se už nepohybuji v dosahu Adelaide a jejího bratra. To mě rozzuřilo.

"Copak se nemůžete chovat slušně děcka?" Vytkla jsem jim.

Elena se omluvně usmála, ale Daemon to nehodlal nechat jen tak.

"Ne nemůžeme se chovat slušně, a kdyby si měla rozum, tak by si se tak taky nechovala."

"Tak to mi prosím tě vysvětli."
Zásah! Okamžitě zmlkl, jako kdyby si uvědomoval svoji chybu. Čekala jsem, napjatá, ale on se stále neměl k odpovědi.

Nakonec to s tichým povzdechem vzdal.

"Ty necouvneš, že ne?" Zakřenil se.

"Ne." Stála jsem si tvrdě za svým.

"Hmm. No mohl bych tě přinutit." Ani jsem nepostřehla jak a Daemonovi ruce se mi rozběhli po bocích. Rozesmála jsem se v křečích, zatímco on pokračoval v lechtání. Elena nás shovívavě pozorovala a pobaveně vrtěla hlavou.

" Vzdáváš se?" Usmíval se na mě můj potrhlý kamarád.

"Do..dobře." Ležela jsem na zemi a snažila se zhluboka oddechovat. Břicho mě bolelo, jako čert. Narovnala jsem se a sjela Daemona přísným pohledem.

"Tohle mi nedělej. Jsem abnormálně lechtivá a mám plný močový měchýř."

El vyprskla smíchy.

"Nebudu, když slíbíš, že budeš hodná holka a budeš poslouchat rozumnější a zralejší osoby."

Vyplázla jsem na něj jazyk. V pohrůžce ke mně natáhl ruce. Ucukla jsem a pak zadrmolila.

"No dobře tak teda slibuju."

 

O polední pauze jsem se rozhodla zajít do knihovny. Mohly by v ní být historické záznamy městečka. Toužila jsem rozvést své úvahy o nočních můrách. Musela jsem vědět jestli byly mé sny o Terese a té ženě v modré kombinéze pouhá náhoda, anebo nějaké vidiny, či co. Navíc byl v knihovně také rychlý přístup k internetu (900 kb/s to je ale vymoženost!), nebudu muset hodiny čekat než se načte stránka, jako na té mašině v mém pokoji.

A tak jsem se pod výmluvou, že budu pracovat na projektu z dějepisu (A co? Možná se ty informace budou dát použít.) vydala směrem ke knihovně. Zdvořile jsem odmítla Eleninu pomoc (Rozhodně jsem nepotřebovala, aby mě začala považovat za blázna. To fakt ne!)při vypracovávání ("Myslím, že by se to našemu profesorovi moc nezamlouvalo, ale jinak díky.") a brzy jsem stanula na prahu monumentální místnosti na konci školního pavilonu.

Knihovna byla přímo obrovská. Tak velká, že by se do ní vešlo celé první patro našeho nového domu. Tmavé regály z borovicového dřeva sahaly až ke stropu, stáčely se a vytvářeli rozsáhlý labyrint. (Vůbec by mě neudivilo, kdyby se v něm někdo ztratil.)Podlahu pokrývaly naleštěné parkety a béžový koberec. Před labyrintem stály v pravidelných rozestupech rozestavené stolky a křesla. Při levé zdi se táhla linie pracovní plochy s pěti počítači.

Uchváceně jsem vydechla.

"Chceš pomoct?" Jemný hlásek se ozval pár kroků ode mě, příliš jemný, aby patřil knihovnici. Pohlédla jsem tím směrem. Caspienzeta Summersová se na mě přátelsky usmívala a zkoumala mě zvědavým pohledem.

"Ach. Děkuju. Hledám něco o historii městečka. Kvůli dějepisu." Vysvětlila jsem. Její přítomnost na mě měla podivné účinky. Dostala jsem chuť uspořádat dámskou jízdu. Divné.Takovými sklony jsem nikdy netrpěla.

"Ty jsou až úplně na konci. Zavedu tě tam." Zašvitořil hláskem, který mi připomínal vrnění kočky.

Usmála jsem se na ni. Chytila mě za ruku a vedla propletenými uličkami labyrintu. Její dotek byl skoro stejně tak příjemný, jako dotek Sam…au.. jejího bratra. Přísahám, že jsme se proplétaly dobrých deset minut, než se regály zčistajasna rozestoupili, aby vytvořili místo pro útulný studijní koutek. Vedle něho stál regál s nápisem "Historie města" vyražený zlatými elegantními písmeny do horní příčky.

"Tady to je. Hledáš něco speciálního?" Vypadala opravdu ochotně. Její drobný obličejík přímo sálal touhou mi pomoci.

"Utonutí v jezeře?" Nadhodila jsem s úsměvem. Sehnula se a ze třetí police vytáhla objemný svazek. Položila ho na stůl a znovu se otočila na mě.

"Chceš společnost?" No vlastně, proč ne? Nemusím jí vykládat o tom, že tuhle část zadaní naší práce neobsahovalo.

"Ráda." Natáhla jsem k ní ruku.

"Maya Sandersonová." Zachichotala se.

"Já vím. Sedíš s bráškou na literaturu a sloh." Poznamenala. V tónu jejího hlasu převládlo pobavení, ne výsměšné, spíš shovívavé, jako když malé dítě udělá něco nepochopitelného a roztomilého. Samuel o mě mluvil? Proti mé vůli mě to zjištění potěšilo. Hodně mě potěšilo.

"Já jsem Caspienzeta Summersová. Ale byla bych raději, kdyby si mi říkala Casie."

"Caspienzeta?" Otázala jsem se. Vážně mě zajímalo, kde k takovému jménu přišla.

"Naši nejsou normální." Pokrčila rameny.

"To chápu. Všichni mi říkají Mayo, ale ve skutečnosti se jmenuju Maria Yolanda Antonietta Jane Sandersonová." Zadusila smích rukou. Potom soucitně přikývla.

"Uznávám. Máš to horší."

Ukázalo se, že můj odhad Casie byl správný. Trochu připomínala přerostlé dítě, přinejmenším byla stejně tak upovídaná a nevinná. Samozřejmě vypadala nádherně, stejně tak jako její brat. Alabastrová pleť, uhrančivé protáhlé oči, dokonalý úsměv.

Pokud ji údajné téma, dějepisné práce přišlo podezřelé, nedala to na sobě zdát. Nevyptávala se a přeochotně mi se vším pomáhala. Zrovna jsem studovala statistiku o utonulých obětech za posledních dvacet let na poslední stránce knihy, když mě zaskočila otázkou.

"Zítra po škole jdeme s bráškou na pouť, je to naše tradice od doby co pamatuju, a napadlo mě, jestli bys nechtěla jít taky?" Tím mě dostala. Na pouť se Samuelem a Casie? Jasně že se mi chtělo! Ale nesmělo to vypadat příliš nadšeně. Rozhodně jsem nemohla podlehnout touze vyskočit na stůl a předvést vítězný taneček. Zaprvé by to vypadalo opravdu trapně. A zadruhé by mě knihovnice paní Picková pravděpodobně utloukla k smrti jednou z těch příšerně těžkých všeobecných encyklopedií.

"Moc ráda půjdu, pokud to Samuelovi nebude vadit?" Rozpaky udělaly z té věty otázku.

"Vadit? Děláš si srandu? Vždyť pořád mluví jenom o… ee necháme toho." Nervózně se ošila. Chtěla říct "Vždyť pořád mluví jenom o tobě"?

Můj pohled padl na nástěnné hodiny. Prudce jsem vyskočila. Už tu sedím čtyřicet minut! Musím se rychle doběhnout naobědvat, nebo zůstanu o hladu.

"Už musím jít Casie. Domluvíme se zítra?"

"Jasně. Tak už běž, řekla bych že oběd ještě stihneš." Jak mohla vědět o…? Nechám to být.

"Zítra ve stejnou dobu před knihovnou?" S úsměvem přikývla.

"Tak ahoj." Její jemný hlásek rozezvučel místnost jako zvonkohra nebo triangl.

"Ahoj."

Sbalila jsem si poznámky. Ani nevím jak jsem vykličkovala z labyrintu a už se řítila na opačný konec pavilonu, kde se nacházela jídelna.

Oběd bych pravděpodobně stihla, kdybych na kraťounký okamžik nestřelila pohledem k oknu. Ztuhla jsem a s pusou dokořán zírala na děsivou podívanou na parkovišti.

Daemon a Felippe se převalovaly po zemi a prali se jako malý kluci ve školce. (Tedy až na to, že tohle vypadalo mnohem vážněji a strašlivěji. Nicméně hloupé to bylo stejně.) I na tu dálku jsem viděla zabarvujícího se monokla na Daemonově tváři a krev stékající z Felippova roztrhlého koutku. Bezmyšlenkovitě jsem změnila směr své trasy. Tohle se okamžitě musí zarazit, než to uvidí někdo z učitelů! Doběhla jsem k nim a snažila se je od sebe odtrhnout. Bezvýsledně. Vůbec nezaregistrovali moji přítomnost. Zoufale jsem zavyla a vyvinula větší úsilí. Nic. Zrovna tak jsem se mohla snažit pohnout skálou, nebo tlačit rukama do zdi.

"Proboha co se to tu děje." Ten hlas jsem poznala. Ulevilo se mi, že ho slyším. Adelaide přiběhla k bratrovi (který měl teď na vrch) a odtrhla ho od mého "rozumného" kamaráda. (Evidentně měla mnohem větší sílu než já. Asi bych měla zkusit činky nebo tak něco.) Z chvějícího se hrudníku jí unikal podivný zvuk. Skoro jako… vrčení?

Daemon se pokusil znovu skočit na Felippa, tak jsem si mu raději stoupla do výhledu a silou vůle se ho pokoušela přivést zpět na stranu příčetně zdravých.

"Daemone!" Nereagoval.

Mezitím se Felippe pokusil vytrhnout ze sestřina sevření. Zvuk se zintenzivnil.Nyní jsem už nepochybovala o tom, že je to vrčení. Bylo to příliš jasné. Šokovaně jsem vytřeštila oči.

Adelaide promluvila. Její hlas prásk jako bič. Děsivý a autoritativní. Nesnesl žádný odpor a abych řekla pravdu, nenapadal mě člověk s dostatečně sebevražednými sklony, aby ji teď odporoval.

"Okamžitě toho nech! Podívej se co si to provedl! Vždyť je tu nezasvěcená! Co sis myslel? Budu o tom muset říct jemu! Copak si se úplně zbláznil? To za to nestojí! Dodržuj pravidla příměří! Tušíš vůbec co si způsobil?" Viděla jsem, jak se Fellipe napřímil. Výraz v jeho tváři přešel od nenávistného přes zkroušený až k lhostejnému. Otočil se a odcházel pryč bez jediného slova. Adelaide hněvivě probodávala jeho záda (Divila jsem se že to necítil a neotočil se.), na kratičký moment hodila varovným a znechuceným pohledem po Daemonovi, který se už tvářil téměř rozumně, a potom následovala svého bratra.

Chvíli jsem ztuhle zírala takříkajíc do blba a pak jsem se vyčítavě zadívala do Daemonových očí.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit co to mělo znamenat?"

"Coby." Vykrucoval se, ve tváři výraz "já nic já muzikant".

"Daemone!!!"

" Jen jsem chtěl aby ti ty příšery daly pokoj. Vážně Mayo, vůbec netušíš, jak nebezpeční jsou."

Kladl důraz na každé slovo. Vypadalo to, že mu hodně záleží na tom, abych význam jeho slov pochopila. Jenže já nechtěla. Uraženě jsem se otočila na patě a odešla na hodinu. Ani jednou jsem se neohlédla.

Dějepis byl horší než příšerný. V naší skupince panovalo napjaté ticho. Veškeré snahy o spolupráci padly. Popravdě se mi nechtělo snažit nutit je k ní. Byla jsem naštvaná na Daemona, na Fellipa, na Elenu, na Adelaide, na Geraldinu a úplně nejvíc na Samuela. (Já vím že je to nesmyslné. Vždyť ten za to rozhodně nemohl.) Příliš jsem se zlobila, abych se snažila držet na uzdě. Jediný světlý okamžik z celé hodiny jsem měla když jsem se usmála na Casii. Jinak nic.

Literatura byla snad ještě příšernější. I na ní jsem ani jednou nepromluvila, pokud nepočítám krátké mrzuté "čau", které jsem Samuelovi věnovala.

On mi ho oplatil omnoho milejším "ahoj", vážně se snažil vycházet s tou děsnou osobou, co vedle něj seděla, a dokonce se s ní spřátelit, jenže to mě ještě víc rozzuřilo. Skřípala jsem zuby, kousala se do jazyka, zatínala čelist, jen abych mu něco peprného přímo od plic nepověděla. Konečné zvonění nikdy nebylo krásnější. Ze třídy jsem se vyřítila první, ani jsem nepočkala na pokyn učitele. Kdybych to zkusila tak by mi s největší pravděpodobností ruply nervi, a já se rozječela, jako siréna. Sbíhala jsem jedno patro za druhým a už se nemohla dočkat, až se dostanu na čerství vzduch. Minula jsem profesorku angličtiny. Bavila se s vysokou hnědovláskou, která mě okamžitě zaujala. Ne proto, že byla nádherná. (Takovými se to tu hemžilo.) Ale proto že na mě působila stejně jako Jeffersonovi a Daemon ten první den. Bledě. Nebezpečně. Nelidsky.

Hltala jsem ji pohledem a zapomněla dávat pozor na to kam šlapu. Noha mi zatápala v prázdném prostoru a já se skutálela po schodech. Nejspíš bych si něco zlomila kdyby mě nezachytily dvě silné paže. Vzhlédla jsem a setkala se se Samuelovým starostlivýma očima.

Zatraceně! Jak se sem dostal tak rychle?

"Jsi v pořádku?" Zeptal se a jemně mi přejel rukou po noze.

A já si najednou byla víc než kdy předtím vědoma jeho blízkosti. Celé tělo mi elektricky jiskřilo. Ty výboje z něj byly cítit i ve vzduchu. Srdce splašeně bušilo. Motýli se z mého břicha rozlétly na všechna místa, kde jsme se vzájemně dotýkali. Hlava se mi točila rychlostí světla. A přesto jsem viděla jeho obličej, tak jasně a z takové blízkosti, až jsem byla paralyzovaná. Omámeně jsem vydechla.

"Nic mi není." Přiblížil se ke mně. Očima sklouzl k mým rtům. Jeho dech se zadrhl. Ještě víc se přiblížil, dělila nás vzdálenost sotva pěti centimetrů, když….

"Mayo, nestalo se ti nic?" Elenin hlas mě vytrhl z mého vysněného světa a navrátil zpátky do reality. Odtáhla jsem se. (No jo. Taky netuším, kde jsem vzala tolik síly.)

Samuel okouzleně zamrkal, překrásnými dlouhými řasami. ("Situace se obrátila zlatíčko!")

Postavila jsem se.

"Ne, nic mi není." Elena se zarazila. Zjevně ji došlo při čem nás přistihla, ale já byla ráda, že nás přerušila. Nehodlám donekonečna skákat, jak píská. Ty jeho změny nálad mi děsně lezou na nervi.

"Půjdeme? Ahoj kamaráde." Nečekala jsem na odpověď a vydala se směrem k východu.

Periferním viděním jsem zahlédla Samuelův nevěřícný výraz a potlačila radostný smích.

Dokážu se tvářit jako jeho kamarádka a předstírat, že k němu nic necítím . Otázka je, jestli to dokáže i on. S touhle myšlenkou, jsem pobaveně prošla hlavním vchodem a zamířila k černé mazdě, stojící na jeho kraji. Věděla jsem, co to znamená. Strýc Lucas přijel.