Ahojky.. =) Mám pro vás další kapitolu. Sažila jsem se věškerou strašidelnost potlačit na minimum... xD Myslím, že se to povedlo... Příští výkend nebudu doma takže nevím, kdy si najdu čas něco napsat... Pokusím se přidat další kapitolu přes týden, jenom by mě zajímalo jestli byste chtěli raději další SVS anebo Salomona, protože obojí nestihnu... Děkuji za komentáře a přeji příjemné čtení...=)
Nevěděla jsem jistě, co mě probralo. Možná víření vody v rychlovarné konvici, Salomonovo tiché vrnění, anebo tlumený rozhovor pár metrů ode mě. Na tom však příliš nezáleželo. Důležité bylo, že temnota pomalu ustupovala z obléhání mé mysli.
„Jak je na tom? Bude v pořádku?“ Zeptal se strašně povědomý hlas.
Bude v pořádku? Koho tím myslel? Mě? Zapátrala jsem v paměti. Nedokázala jsem si vzpomenout, kde jsem, ani jak jsem se sem dostala. Ležela jsem na něčem tvrdém. Bojovala jsem s očními víčky, ale nezvládla jsem s nimi pohnout. Neměla jsem dost síly. Co se to k čertu děje?
„Utrpěla těžký šok a její mysl automaticky přešla do obraného stádia. Nemusíte si dělat starosti tenhle stav je normální. Za okamžik se probere. Ale po zbytek týdne by raději měla zůstat doma. Kdyby trpěla panickými záchvaty, nebo měla zlé sny, tak mi okamžitě zavolejte.“ Druhý hlas jsem neznala. Byl prosycen starostlivostí, podbarven zkušenostmi.
A náhle, jako blesk, mě udeřila strašlivá pravda. Před očima se mi míhali obrazce. Samuel přednášející Romeovi verše. Daemon a Elena smějící se Jackeiinu vtipu. Potemnělý les. Lehká vrstvička mlhy na zelené jezerní hladině. Rozhovor s Elenou. Horké slzy. Ženské tělo ve vodě. A potom už jenom temnota. Mlha, omamující mé vědomí, odplula z jeho posledních částeček. Vzbudila jsem se.
S výkřikem jsem se posadila.
„Mayo? Zlatíčko? Je to v pořádku. Jsi doma. Nic se neděje.“ Kolem těla se mi obmotaly pevné paže. Do nosu mě udeřila vůně decentní kolínské a máty.
„Tati?“ Můj hlas zněl příšerně. Mrtvě. Chraptivě.
„Ano holčičko, jsem to já. Je to dobré. Všechno je dobré.“ Úzkostlivě se mě snažil uklidnit.
Po tváři mi stékaly proudy slz. Nesnažila jsem se je zadržet. Nedokázala bych to.
„Pššt. Mayo. To nic zlatíčko.“ Daniel mě jemně kolébal ze strany na stranu, zděšený mým pláčem.
Zdráhavě jsem otevřela oči. Světlo z lamp mě na chvíli oslepilo. Zamrkala jsem a mžourala před sebe, jak se rozmazané skvrny začaly pozvolna spojovat v nábytek. Pohlédla jsem do Danielovi matné tváře.
„Co se stalo? Jak jsem se sem dostala? Kde jsou ostatní? Je Elena v pořádku?“ Chrlila jsem ze sebe proud otázek. Naléhavě jsem potřebovala odpovědi.
„Nemusíš se bát.Všichni jsou v pořádku. Když jsi omdlela zavolala jedna z tvých kamarádek sanitku. Měli jsem o tebe strach. Na nic jsi nereagovala. Elena odjela domů se zbytkem děvčat. Chtěla tu zůstat, ale doktor Richmond považoval za nejlepší, je poslat pryč. Nevěděli jsme, kdy se probereš.“ Vysvětloval.
„Kolik je hodin? Kde je doktor?“ Pokračovala jsem dál.
„Jsou dvě hodiny ráno. Doktor před chvílí odešel. Měl bych mu zavolat, že už jsi se probrala.“ Zamumlal.
Dvě hodiny ráno? Ale to znamená, že jsem byla v bezvědomí více jak sedm hodin. Moje myšlenky zmateně vířili. Daniel tvrdil, že je Elena v pořádku. Musím mu věřit. Je příliš pozdě, abych ukojila zoufalou potřebu se o tom přesvědčit.
Daniel se sehnul ke konferenčnímu stolku pro mobil. Vytočil číslo a přiložil si telefon k levému uchu. Při tom mě nepřestával objímat pravou paží. Slyšela jsem, jak dotyčný hovor po třetím zazvonění přijal.
„Dobrý den doktore…. Ano už se probrala…. Byla v šoku…. Ne, myslím, že ne….. To je dost možné…. Domníváte se, že….“ Přestala jsem poslouchat. Upřela jsem zoufalý pohled na Salomona. Bedlivě mě pozoroval, schoulený do klubíčka v měkkém křesle u krbu. Zdálo se, že má o mě strach. Pomalu, tak abych nezavrávorala, jsem se zvedla a přešla k Salomonovi. Opatrně jsem se vedle něj svezla na kolena a pohladila ho po hedvábné srsti na hlavičce. Přivřel oči.
„Jsem v pořádku.“ Zašeptala jsem. Lehce do mě drkl a olízl mi tvář.
„Jsem v pořádku.“ Zopakovala jsem. Snažila jsem se přesvědčit víc jeho než sebe.
„V pořádku.“
Doktor Richmond naléhal tak dlouho, až jsem svolila a rozhodla se zůstat doma.Bylo to vážně hloupé. Zvlášť vezmete-li v úvahu, že jsem do nové školy chodila teprve tři dny. Opravdu je to teprve pátý den, co jsme přijeli do městečka? Nemožné a přesto pravdivé. Vzpomínky na starý domov mi připadaly zašedlé, jako z jiného života. Muselo uběhnout už několik let, od doby, kdy jsem seděla v Danielově autě, rozčílená kvůli stěhování. Určitě uběhlo, alespoň pro mě. Tolik se toho stalo, změnilo. Až příliš na jednoho člověka. Příliš na mě.
Následující ráno, jsem se probudila se silnou bolestí hlavy. Část mého mozku se odmítala smířit s tím, co jsem viděla. Zavolala jsem Eleně. Chtěla jsem vědět, jak jí je. Navzdory snaze, kterou Daniel vynaložil, jsem si nepřestala dělat starosti.
Zvedla to po třetím pípnutí. Její hlas překypoval úlevou. I ona se o mě bála. Chvíli jsme spolu mluvili. Dozvěděla jsem se, že i jí donutili zůstat v posteli. Nezněla o nic nadšeněji než já.
Přerušil nás další hovor. Mafer. S matkou jsem mluvila přes hodinu. Přesvědčit ji o tom, že mi nic není, vůbec nebylo lehké. Konverzaci jsme ukončili drobnou slovní potyčkou. Moje nervi nejsou dokonalé a její nápor nevydrželi.
Po zbytek dne mě všichni mí příbuzní zasypávaly dalšími telefonáty. V životě bych neřekla, že mám tak velkou rodinu.Náš dům se pomalu změnil v telefonní ústřednu. Nevolali mi jenom členové mojí rodiny, ale také moji přátelé z domova a spolužáci ze školy. Byla jsem ze vší té pozornosti mrzutá a nesvá a ještě mrzutější jsem byla, když jsem zjistila, proč jsem snahu odpovídat na všechny jejich dotazy, o včerejším incidentu, dávno nevzdala. Čekala jsem, že mi zavolá on. Hloupá. Zakázala jsem si byť i jen pomyslet na jeho jméno.
Malá část ze mě, ta která dokonale ovládala ironii, by moc ráda věděla, co udělal tak strašného, že si zasloužil moje pohrdaní. No tak odvrátil pohled. Třeba to nic neznamená. Hulákala na mě. Ani já jsem nechápala, proč reaguju, tak jak reaguju. Nedokázala jsem najít jediný racionalní rozumný důvod. Ale odkdy má láska něco společného s rozumem?
V šest hodin večer jsem si dopálená odešla lehnout. Převalovala jsem se v posteli a tvrdě bránila myšlenkám sklouznout k jeho tváři. Moje snaha přišla vniveč ve chvíli, kdy jsem zavřela oči. Měla jsem strach, že se mi bude zdát podobný sen, jako ostatní dny. Místo toho se mi celou noc zjevoval Samuel. Byl pár metrů ode mě, nikdy ne nadosah. Zoufale jsem se po něm natahovala a vždycky když se mé přání, se ho dotknout, téměř vyplnilo, mi zmizel. Stejně tak jako ve skutečnosti. Mizel a vstupoval do mojí fantazie, jak se mu zachtělo. Probudila jsem se a zjistila, že pláču. Trhaně jsem vzlykala a toužila přestat. Nešlo to. Zkroutila jsem se do klubíčka a poddala se svému neštěstí. V této poloze jsem setrvala další hodinu, ještě štěstí, že Daniel spí. Nijak zvlášť se mi nechtělo vysvětlovat, proč zase brečím. Zkopala jsem ze sebe peřinu a vyhoupla se do sedu. Při tom jsem nechtěně zchodila Salomona. Doskočil na zem, protáhl se a šlehl po mě naštvaným pohledem.
„Promiň. Nevěděla jsem, že jsi tady.“ Omluvila jsem se mu. Zamňoukal a družně se mi otřel o kotníky. Podívala jsem se na hodiny. Tři patnáct ráno. Zapřemýšlela jsem, že bych se vrátila do postele, ale nechtěla jsem riskovat další imaginární shledání se Samuelem. Navíc jsem ani nebyla unavená. Přešla jsem ke skříni a vybrala z ní pohodlné tepláky a bavlněné tričko s dlouhým rukávem. Položila jsem oblečení na postel a svlékla si noční košilku. Salomon, který mě do té doby pozoroval, sklopil oči. Zdálo se mi to, anebo se stydí? Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Měla bych se sebou něco dělat, tohle není normální. Natáhla jsem si oblečení a potichu zapnula počítač. Rozhodla jsem se, že si přečtu maily. To mě zabaví na pořádně dlouho. Hned, jak jsem se přihlásila, na mě vyskočila doručená pošta.
Přišly mi tři emaily. Od Antonyho, Joselin a od Lucase.
Zvědavě jsem otevřela první email od mého bratra.
Zdarec Yol.
Co škola? Stihla jsi už někoho otrávit?
Rychle mi odepiš.Tady je bez tebe strašná nuda.
Komu mám teď ve spánku stříhat vlasy?
Zkusil jsem to na mámu, ale nebyla nadšená.
Mám zaracha.
Usmála jsem se. Celý Antony. Vůbec mě neudivuje, že všechno bere s takovým klidem. Vážně nevím co bych udělala na jeho místě. Odpověděla jsem mu a přešla k dalšímu emailu od Joselin.
Ahoj May.
Doufám, že jsou na tebe v nové škole hodní.
Tady se vůbec nic neděje. Tony se včera nechal slyšet, že si najde brigádu.
Umíš si to představit? Můj starší bráška a práce?
Ještě teď se směju.
Nechtěla by si o prázdninách přijet?
Jedeme stanovat do hor, tam jako vždycky. Tak to alespoň oznámil táta, v překladu to znamená, že budeme ubytováni ve stejném hotelu.
Vážně by mě zajímalo jestli tam ještě pracuje pan dokonalý.
Už musím jít Nel si pořezala ruku, jdu jí to zavázat.
Brzy se ozvi.
Zachichotala jsem se. Ne. Nedokázala jsem si Tonyho představit v práci. Oba emaily mi svým kouzelným způsobem připomínaly domov. Přepadl mě smutek. Stýskalo se mi po nich. Po Antonym, Joselin, Tonym, po Nel. Zatřepala jsem hlavou a otevřela poslední zprávu od strýčka.
Milá Mayo.
Volal jsem Danielovi a domluvili jsme se, že přijedu v pondělí.
Chci si s tebou pohovořit o moc důležité záležitosti. Víc ti teď neřeknu.
Slyšel jsem o tom, co se stalo.
Doufám, že jsi v pořádku.
Dávej na sebe pozor.
Těším se až tě znovu uvidím.
To mě zmátlo. O čem si se mnou Lucas může chtít tak naléhavě promluvit? Chvíli jsem přemýšlela, ale nic mě nenapadalo. Budu muset vydržet do pondělí. Zavřela jsem schránku a vypnula počítač. Salomonovo tiché zamňoukání mě upozornilo, že se dožaduje vstupu ven. S povzdechem jsem přešla k oknu a otevřela ho. Obzor rozzářily první sluneční paprsky, prostoupily temnotou a rozehrály les všemi barvami. Foukal lehký větřík a přinášel sebou svěží vůni rosy. Kocourek se kolem mě tiše protáhl, sešplhal dolů a zmizel mi z dohledu.
Zbylé dny v karanténě ubíhaly stále stejným, monotónním a nudným způsobem. Splývaly do jednoho celku. Nebyla jsem schopná je oddělit.
Byl nedělní podvečer, seděla jsem v obýváku a otráveně zírala na partu chlápků, kteří se v televizi pokoušeli vyřešit vraždu. Mě osobně to spíš připomínalo odstrašující velmi zdlouhavý dokument o tom, jak se to dělat nemá.
Vyrušil mě zvonek. Znuděně jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Otevřela jsem a ztuhla na prahu. Daemon a Elena se rozřehtali, musela jsem se tvářit vážně směšně. Protože ještě dlouho nedokázali přestat. Zářivě jsem se na ně usmála a objala je.
„Ahoj lidi.“ Odpovědí mi bylo veselé„ahoj Mayo.“ a „čau M.“. Pozvala jsem je dovnitř a zavřela dveře. Usadili jsme se na pohovce v hale.
„Jak to že jsi venku El?“ Zmateně jsem zdvihla obočí. Měla přece zůstat doma minimálně do pondělí, stejně jako já.
„Utekla jsem.“ Zazubila se. „Bylo to těžké, to víš ne každému se podaří projít kolem ozbrojené ostrahy, ale povedlo se s pomocí našeho drahého kamaráda.“ Drkla do Daemona loktem. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
„Napadlo mě, že už se musíte strašně nudit. Vždyť jste mě neviděly celé čtyři dny. Vůbec nechápu, že jste neumřeli nudou.“ Soucitně pokýval hlavou.
Zašklebila jsem se. Vzápětí Daemon schytal ránu polštářem. Nevěřícně se otočil k El, která na něj vyplázla jazyk. Už jsem to nevydržela a začala se smát. Mí přátelé se ke mně připojili. Splín, táhnoucí se nad mou hlavou, se rozplynul. Zmizel v záplavě radosti a zábavy a po zbytek večera, kdy jsme napjatě sledovali přestřelku v televizi a nebo se smáli Daemonovým hloupostem, už o sobě nedal vědět.
Usínala jsem s tak dobrým pocitem, jak již dlouho ne. Bylo složité vzpomenout si, proč že to mám být vlastně smutná, když jsem našla dvě osoby, se kterými si dokonale rozumím. Složité, ale ne nemožné. Samuelova tvář byla tmavým místem ve světle vřelé radosti, jež jsem pociťovala. Spokojenější a zároveň nešťastnější než kdykoli předtím, jsem se propadla do hlubin spánku. Zdál se mi stejný sen jako tu první noc.
Procházela jsem se okolo jezera, nahé nohy se mi nořily do teplého bílého písku, který ho ohraničoval. Slunce pražilo. Na kůži se mi perlil pot. Rozhodla jsem se ochladit studenou jezerní vodou. Smočila jsem se v ní a plavala dál od břehu. Po hladině vody se táhla vrstva husté bílé mlhy, skrz kterou jsem nedohlédla na protější břeh. Náhle se mi něco sevřelo kolem kotníku. Táhlo mě to dolů. Vykřikla jsem a kopala okolo sebe, ale stisk nepovoloval. Ocitla jsem se pod vodou a stále se vzdalovala od její hladiny. Prahla jsem po vzduchu tam nahoře, ale neměla jsem dost síly vzepřít se chladným pážím, jež mě stahovaly ke dnu. Plíce se mi zaplnily ledovou vodou a mou mysl pohltila temnota. Ale potom se něco změnilo. Skutečnost se podivně převrátila a otočila a já poprvé zahlédla tvář dívky, kterou jsem ještě před okamžikem byla.
Probudila jsem se. To není možné. To přece nemůže být ona. Hádala jsem se sama se sebou. Ale ta druhá, silnější stránka vyhrávala. Tu tvář nebylo možné nepoznat. Teresa.