Edward Cullen

Tak konečně mám pro vás další kapitolku... Na SVS se už pracuje, tak doufám že bude co nejdřív... Hrozně moc děkuju za všechny nádherné a povzbuzující komentáře... Jste strašně zlatí... =) Příjemné čtení... =)

 

 

Samuel Summers. Jeho jméno mě pronásledovalo každou vteřinou. Bylo vyryto uvnitř mojí mysli. A co když i uvnitř mého srdce? Každá má myšlenka patřila jenom jemu. Když jsem zavřela oči, spatřila jsem jeho dokonalou tvář. Jeho něžný úsměv, hluboké oči. Nikdy bych neřekla, že pocítím tak silné emoce. Tak silné… Skutečně jsem se zamilovala? Přála jsem si, aby se Elena pletla. Tak strašně moc jsem toužila zapomenout na ten příšerný nápad, vymazat si ho z hlavy. Viděla jsem, kolik bolesti způsobila láska lidem v mém okolí. Danielovi. Mafer. Nechtěla jsem se cítit stejně, prožívat stejné utrpení. Být natolik závislá na jedné osobě. Připoutat se k někomu. I kdyby k němu. Ztratit svojí svobodu. Srdci neporučíš. Ale…

Ne, já nemůžu být zamilovaná. Nesmím. To nejde. Prosím, to ne.

Uprostřed svého zoufalství jsem, schoulená do klubíčka, usnula. Znovu se mi zdálo o jezeře.

 

Jako každé ráno jsem si i dnes šla zaběhat k jezeru. Venku povlával chladný větřík. Půda pod mýma nohama tiše křupala. Jezero i celý les byli zahaleni v závoji husté bílé mlhy. Voda jemně šplouchala. Dýchala jsem zhluboka, pokoušela jsem se dostat do svých plic co nejvíce vůně čistoty, která se vznášela ve vzduchu. Na modré sportovní soupravě se mi perlily kapičky rosy. Probíhala jsem kolem mola, když jsem to uslyšela.

"Prosím pomozte mi někdo! Prosím!" Bez přemýšlení jsem vyrazila pomoc dívce, která křičela. Ach kdybych tak věděla."Hned jsem u vás!" Na konci mola jsem se zastavila a pátrala po vodní hladině. Na dosah ode mě sebou mrskala štíhlé tělo, zoufale se snažíc zůstat nad hladinou. Zřejmě neuměla plavat. "Proboha. Co se vám stalo." Natáhla jsem se k ní a chytila jí za promrzlou ruku. Dívka vzhlédla. Zděsila jsem se. Mrtvolně bledý obličej se vypjal v krutém úsměvu. Prázdné černé oči fanaticky zářily. Poslední, co jsem slyšela byl chraplavý smích a zašplouchání vody.

 

Další ráno jsem se už tradičně probudila s křikem. Tradičně? Jsem tu teprve čtvrtý den. Tak proč mi to připadá, jako věčnost? Za to přece nemůže Samuel, nebo ano? Rychle jsem se umyla a oblékla. Před zrcadlem jsem strávila snad hodinu, než jsem byla se svým nalíčením spokojená. V poslední době jsem věnovala zvláštní pozornost svému vzhledu. Například jsem ještě nikdy v životě nestrávila tolik času uvažováním, co si vezmu na sebe. Kvůli Samuelovi? Přála jsem si říct ne, ale lhát sama sobě by nemělo valný smysl. Seběhla jsem dolů na snídani.

Jídelna byla prodchnutá vůní kávy a čerstvého pečiva. Posadila jsem se naproti Danielovi, začtenému do sportovní rubriky.

"Volal mi Lucas." Oznámila jsem a namazala si na chleba tlustou vrstvu sýru.

"Skutečně? A co chtěl?" Otcovy oči se na mě zvědavě zahleděly zpoza novin.

"Ptal se jestli by mohl přijet, má tu vyřídit něco do práce a napadlo ho, že by se za mnou mohl stavit. Vadilo by ti to?" Upřela jsem na něj prosebný pohled a doufala, že řekne ne. Potřebovala jsem s Lucasem mluvit o svých snech. Nevím proč, ale od našeho včerejšího rozhovoru mě provází dojem, že se mu s tím mohu svěřit. Možná mi dokáže pomoct, a nebo poradit.

"Pro mě za mně." Zamumlal a znuděně otočil list. Usmála jsem se.

"Děkuju tati."

 

Můj den probíhal nesnesitelně monotónně. Vteřiny odtikávali pomaleji, nechtěly se proměnit v minuty, a ty se zase nechtěly spojit v hodiny. Nebyla jsem ve své kůži. Nesoustředěněji než jindy jsem naslouchala výkladu učitele a každých pár sekund kontrovala hodiny na zdi. Tak moc jsem se těšila na osmou hodinu. "Sakra Mayo. Co se to s tebou jenom děje?"

Konečně nastala polední přestávka. Zdržela jsem se s Elenou na toaletách. Chtěla jsem se trochu upravit. Elena mé počínání pozorovala se zasvěceným pohledem, ale nekomentovala ho.

"Jak vypadám?" Pobaveně se ušklíbla a nechápavě zavrtěla hlavou.

"Skvěle."

"Buď upřímná." Zamračila jsem se.

"Skvěle." Poraženě jsem si povzdechla.

"Když myslíš." El se zachichotala.Nadzdvihla jsem obočí.

"Čirou náhodou, tahle posedlost vzhledem nijak nesouvisí s naším dokonalým Samuelem Summersem, že ne?" Zeptala se hlasem, přetékajícím sarkasmem.

"Ne. Absolutně ne." Zasmála se.

Dostala jsem chuť na ní vypláznout jazyk, jako malá holka. Jen taktak jsem se udržela a neudělala to. Dlaněmi jsem si přejela po rozcuchaných vlasech, ve snaze je alespoň trochu upravit. Naposledy jsem se zadívala do zrcadla a otočila se na El.

"Půjdeme?"

"Jasně." Usmála se.

Vydaly jsme se směrem k jídelně. Zarytě jsem mlčela. Uvažovala jsem o tom… No jestli vážně nejsem zamilovaná. Elena mě celou dobu soucitně pozorovala. Potom jí něco napadlo. Obličej brázděný starostmi o mě se vyjasnil.

"Mayo?"

"H-mm." Zamumlala jsem.

"Víš já a holky jedeme dneska dolů k jezeru. Trochu se projít a nadýchat se čerstvého vzduchu. Napadlo mě jestli by si nechtěla jet s námi. Bude ti líp, když si trochu pročistíš hlavu. Co říkáš?"
Vypadala vážně nadšeně, nechtěla jsem jí to zkazit. Ale k jezeru? No čemu se divím. Nejbližší obchodní dům je odsud vzdálený přinejmenším pětatřicet kilometrů. O kině nemluvě. Tak kde jinde budou mít trochu soukromí. Usmála jsem se na ní.

"To zní dobře. Ráda pojedu." Náhle se ozvala moje intuice. "Nedělej to." Bila na poplach. Všechny ty sny…. "Ale no tak Mayo. Nemyslíš, že začínáš být trochu paranoidní?" Posmívala jsem se sama sobě. Přece se nebudu obloukem vyhýbat jezeru a lesu jenom proto, že si je moje bujná fantazie dala do spojitosti s horory a detektivkami, co jsem v poslední době přečetla.

Dál jsme tiše kráčely na oběd, když se za mnou ozval povědomí hlas. Zvonivě volal moje jméno. Elena ztuhla.

"Mayo!" Teď byl ten hlas blíž. Otočila jsem se. Svižnou, elegantní chůzi ke mně spěchala Adelaide Jeffersonová. V ruce držela nějaké papíry. Úkol z chemie?

"Ahoj Mayo." Zářivě se na mě usmála a plnou silou na mě upřela modré oči. Nevypadala udýchaně.

"Ahoj." Špitla jsem a trochu se pod jejím pohledem zavrtěla. Natáhla ke mně ruku s papíry.

"Mám ten úkol už hotový a napadlo mě, že by si ho možná chtěla zkontrolovat."

Převzala jsem ho od ní a pokusila se o vděčný úsměv. Doufala jsem, že se mi podařil, ale nemohla jsem si být úplně jistá. Na to mě její přítomnost příliš znervózňovala.

"Děkuju. To je od tebe vážně moc milé."

"Vůbec nemáš zač." Mávla rukou a zvědavě si mě měřila.

"Adelaide!" Její sourozenci stáli na druhé straně chodby. Geraldina na ní netrpělivě zamávala.

Adelaide si povzdechla.

"Už budu muset jít. Ahoj Mayo. Eleno." Její pohled nabral provinilý výraz. Elena upjatě zírala na dlaždičky, tak rozzuřeně, jako kdyby jí něco udělaly a Adelaide neodpověděla. Adelaide se zkroušeně otočila a odběhla za svými sourozenci. Zmateně jsem nadzvedla obočí.

"El?" Vzhlédla. Její výraz byl neutrální.

"To je dlouhý příběh. A my teď nemáme tolik času Mayo." Zamumlala. Neslyšela jsem už jednou něco podobného? No ano Daemon. Zamračila jsem se, ale nechala to být. Neznala jsem Elenu příliš dlouho, ale jednu věc jsem věděla jistě. Řekne mi o tom, až to uzná za vhodné. Dříve ne.

 

Eleně se vrátila dobrá nálada chvíli po tom, co jsme se usadili k našemu stolu. Ostatní tu už byly. Stela a Jackei byly zabrány do rozhovoru o odpoledním výletu. Rozhlížela jsem se po jídelně. Nikdy jsem si nevšimla, kde Summersovi sedí. Teď jsem toho litovala. Elena se nenápadně uchichtla a přidala se k diskuzi. Můj pohled zavadil o rozzářeného Daemona, který právě vešel do jídelny. Vesele jsem mu zamávala. Pobaveně se zasmál a místo ke svému stolu se vydal směrem k nám. Jackei vytřeštila oči. Elena do ní drkla a odsunula se aby udělala Daemonovi místo. Přišel, až ke mně.

"Ahoj M."

"Ahoj D." Všichni u stolu ztichli a zvědavě nás pozorovali.

"Můžu si přisednout?" Podívala jsem se na El. Ta jen přikývla.

" Jasan."

Daemon se pohodlně svezl vedle mě. Od toho dne sedával u stolu s námi. Oči sourozenců Jeffersonových se mi často hněvivě zarývaly do zad, ale jejich nenávistné pohledy nepatřili mě. Častovali jimi Daemona. Tím jsem se utěšovala. Netoužila jsem po nepřátelích. Nejzvláštnější na celé věci bylo, že nejzuřivěji a nejzoufaleji na nás shlížel Felipe. Jeho tvář byla stažená do hrůzostrašné grimasy, skoro jako kdyby plánoval spáchat brutální vraždu.

Elena oplácela pohledy Jeffersonovým stejně nenávistně.

Od doby, kdy si Daemon sedl k našemu stolu se z nás tří staly nerozluční přátelé. Bylo to ještě podivnější, protože jsem si ještě nikdy s nikým tolik nerozuměla. Jedinou výjimkou byla Josefin. Při téhle myšlence mě napadla prazvláštní věc. Možná sem opravdu patřím. Způsobem, který nechápu. Možná jsem tu měla být celý ten čas. Osud?

Občas jsem mývala pocit, že si Elena a Daemon rozumějí na vyšší úrovni, než dokážu chápat. Jako kdyby znali nějaké tajemství, které já neznám. Netrvalo mi dlouho přijít na to, o jaké tajemství jde. Daemon a Elena oba nenáviděli Jeffersonovi. Nevěděla jsem proč, ale bylo to tak. Nenutila jsem je, aby se mi s tím svěřili. Ale vždycky, když jsem si všimla, jak na sebe zírají přes celou jídelnu, až z toho každého mrazí, jsem přemítala o důvodu.

 

Od stolu jsem odcházela spolu s Daemonem. Byla jsem nedočkavá. Těšila jsem se na Samuela. Snažila jsem se odreagovat, tak jsem si povídala se svým novým kamarádem. Ať už jsme si stříleli z lidí, nebo mluvili o vážných věcech, bavit se s Daemon bylo až směšně přirozené. Celou přestávku jsme vtipkovali a smáli se. Pravděpodobně bych si vůbec nevšimla začátku hodiny, kdyby do třídy nevplul nádherný anděl a neposadil se hned za mnou s tichým "ahoj Mayo". Začervenala jsem se a moje srdce zrychlilo, jako by se snažilo prodrat z mé hrudi ven. Daemon se ke mně naklonil a zašeptal.

"Elena má pravdu. Ty si se fakt zabouchla M." Jemně jsem ho pod lavicí nakopla. A němě naznačila rty ne. Daemon důležitě pokýval hlavou a zasmál se, když uviděl můj naštvaný výraz. Užuž jsem otvírala pusu, abych mu něco odsekla, když si naši pozornost vyžádal učitel.

"Nastal čas na každoroční referáty. Rozdělím vás do skupin po třech a vy si vylosujete téma, které dohromady zpracujete. Všechna zadání se budou týkat historie městečka, a jelikož jste hned u pramene bude bodování velice přísné. Známku dostanete jako skupina a ovlivní ze třiceti procent pololetní vysvědčení." Ze všech úst se ozvalo nesouhlasné mumlání.

" Takže ve skupinách budete následovně. Summersovi a …" Zadoufala jsem, že bych nás mohl dát dohromady. "Brookwod." Sklesle jsem svěsila ramena. Daemon do mě šťouchnul.

"Avardeová, Bennet a Harper."

"Normanová, Kateronová a Johnson."

"Mongomeriová, Anderson a Parker."

"Jonatanová, Mercy a Alard."

"Blaire, Sandersonová a Jeffersonová." Zadržela jsem dech. Daemon ztuhl.

Tilmanová, Beckinsayl a.."

"Ale pane profesore…" Ozval se Adelaidein šokovaný hlas.

"Ano slečno Jeffersonová?" Učitel si Adelaide přeměřil s falešným zájmem.

"To nejde." Zamumlali unisono Adelaide a Daemon.

"Opravdu? Já jsem učitel a já rozhodnu o složení skupiny. Pokud mezi sebou máte nějaké osobní rozepře není to můj problém. Nastal čas, aby jste se začali chovat profesionálně a oddělovali soukromý život od pracovního. Své rozhodnutí nezměním." Daemon střelil pohledem po Adelaide, která vypadala, jako kdyby měla každou chvíli omdlít. Učitel pokračoval ve vyjmenovávání členů jednotlivých skupin a můj mozek se pomalu vzpamatovával ze šoku. To bude průšvih. Až moc dobře jsem viděla výrazy na tvářích Daemona a Adelaide. Oni spolupracovat nedokážou. Když byl čas vylosovat si téma, byla jsem jediná schopná pohybu. Tak jsem vstala, přešla ke katedře a zalovila pravou rukou mezi papírky ve sklenici. Jeden jsem vytáhla a rozložila ho. Stálo na něm "kriminální činnost". Jenom jsem se ušklíbla a vrátila se na své místo. Vypadalo to, že se ani jeden z nich pořád nevzpamatoval.

"Haló země volá Daemona, jsi tam?" Luskla jsem mu prsty před obličejem. Nevěřícně zamrkal. Otočila jsem se na Adelaide a pokynula jí rukou, a´t si k nám přisedne. Vlekla se, jako na popravu. Posadila se tak daleko od Daemona, jak to jen lavice dovolovala a hypnotizovala ho pohledem.

"Takže téma je kriminální činnost." Pokračovala jsem dál a zbaběle zírala na papírek ve své ruce.

Adelaide promluvila. Její hlas byl jasný a řezavý. Její slova patřila Daemonovi.

"Dobře, zřejmě to jinak nepůjde, budeme se muset snažit spolu v rámci možností vyjít. Souhlasíš Blaire?"

"V rámci možnosti?" Protáhl nedůvěřivě.

"Daemone!" Zasyčela jsem. Adelaide přikývla.

"Já nemám na vybranou, že?" Ušklíbl se.

"Ne." Odpověděla jsem za Adelaide a přála si mít už tenhle nepříjemný rozhovor za sebou.

"Fajn Jeffersonová. V rámci možností se s tebou pokusím vycházet." Zamumlal a ušklíbl se. Adelaide mu úšklebek vyzývavě opětovala a povýšeně pohodila vlasy.

"Fajn Blaire. Já se tě zase v rámci možností pokusím nezabít." No tak tohle bude ještě zajímavé.

 

Úlevně jsem mířila, co nejdál od učebny dějepisu. Adelaide a Daemon se na sebe po zbytek hodiny ani jednou nepodívali. Téměř to vypadalo, jako kdyby se snažili ignorovat přítomnost toho druhého. Oba dva mluvili jenom na mě a já si chvílemi připadala, jako rozvodový advokát, který zprostředkovává domluvu mezi manžely. Huh, úplně jsem si díky tomu vybavila rozvod mých rodičů.

"Mayo?" Rozklepala se mi kolena. Měla jsem, co dělat, abych se udržela na nohou. Otočila jsem se za jeho hlasem.

"Samueli?" Doběhl mě a hloubavě se mi zadíval do obličeje.

"Ahoj." Jeho dokonalou tvář rozzářil úsměv, který mě poslední dobou tak často pronásledoval.

"Ahoj." Zamumlala jsem. Do tváří se mi nahrnula červeň. Snažila jsem se vymanit z hloubky něžného smaragdu. Konečně se mi to podařilo a já sklopila pohled k zemi.

"Co si myslíš o těch projektech v Dějepisu?" Přemítala jsem, co mu mám odpovědět. Marně. Nedokázala jsem se soustředit. Myšlenky se mi rozutekly všemi směry. Dokázala jsem jen vnímat jeho přítomnost a plně vstřebávat vlny štěstí, které mě díky ní zaplavovaly.

"Hm." To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Lítostivě se usmál.

"Daemon a Adelaide nepůsobili příliš nadšeně, že jsou v jedné skupině."

"Nadšeně? To určitě ne. V některých okamžicích jsem měla pocit, že nemají daleko k tomu, aby se navzájem pozabíjeli." Usmála jsem se, i když ve skutečnosti na té situaci bylo málo co k smíchu.

"Jaké téma si vylosovala?" Zajímal se.

"Kriminální činnost v historii." Odpověděla jsem mu, v hlase špatně skrytou radost nad jeho zvědavostí.

" To zní docela zábavně. Možná vás to natolik pohltí, že tvoji partneři zapomenou na vzájemnou nevraživost" Mrkl na mě. Působilo to tak děsně svůdně. V duchu jsem zakňučela.

"Ehm. Jasně… Asi jo… A vy? Co máte za téma?" Zakoktala jsem se. Zatraceně. Proč musel mrkat?

"Přírodní katastrofy." Pro sebe se zasmál.

"O tom já něco vím." Zamumlal, měla jsem ale pocit, že to nepatřilo mým uším. Tak jsem to nechala být.

"To zní přinejmenším stejně zajímavě." Znovu se zasmál a přikývl.

Pomalu jsme došli až k naší lavici a usadili se. Naší. To slovo se mi neuvěřitelně líbilo. Dál jsme si povídali, díky čemuž jsem si vysloužila vražedné pohledy od mých spolužaček. Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Nesla hromadu nějakých knih, položila je na první lavici před drobnou brunetku.

"Mohla by si je prosím rozdat Nikol?" Dívka přikývla a vyskočila.

"Čas na výběr rolí." Nechápavě jsem zdvihla obočí. "Díla Williama Shakespeara. Naše škola každý rok na závěrečné slavnosti jedno odehraje. Vždy touhle dobou se začínají vybírat herci." Nervózně jsem polka. Tréma z mluvení před lidmi se začala projevovat ve špatnou dobu.

Nikol mi podala dvě knihy. Roztřeseně jsem je uchopila a jednu z nich podala Samuelovi. Místo, kde se jeho ruka dotkla té mé, zalilo podivné teplo. Prošel mnou elektrický proud. V břiše mi létalo tisíce motýlů a naráželo do jeho stěn. Jakákoli souvislá myšlenka byla předem odsouzená k zániku. Z transu mě probral učitelčin hlas.

"Slečna Sandersonová a pan Summers začnou." Rychle jsem našla místo, kde jsme. Uvědomila jsem si jakou knihu to držím v rukou a další vlna motýlů vzlétla.

Než jsem však plně stačila pochopit, co se bude dít, Samuel začal předčítat první verše.

"Při Luně na nebi ti přísahám,

Co stříbrem skrápí temné skráně stromů-" Jeho sametoví hlas rozechvíval každou částečku v mém těle. Moje srdce se zaplnilo neskonale silným citem, jeho moc nade mnou mě překvapila nepřipravenou a naprosto mě odzbrojila. Navázala jsem na část, kde skončil a promluvila stejně jemným hlasem, jakým on mluvil ke mně.

"Při luně nepřísahej, nestálá je

a na nebi se pořád mění.

Tvá láska nesmí být tak vrtkavá."

"Při čem mám přísahat?"

"Nepřísahej vůbec.

Při sobě samém přísahej, když musíš.

Modlím se k tobě jako k božstvu lásky

A uvěřím ti."

"Nejdražší má lásko-"

"Ne nepřísahej. I když jsi má radost,

ze slibů lásky radost nemám.

Jsou příliš náhlé, příliš ukvapené,

Jako blesk jsou, co pomine dřív,

než řekneš "zablýsklo se". Dobrou noc,

můj milý. Poupě lásky dozraje

v nádherný květ, až se setkáme zase.

Dobrou noc, dobrou noc, můj nejmilejší.

Kéž šťastný klid nám srdce ukonejší."

"Necháš mě tu a víc mi neřekneš?"

"Co víc bys ještě chtěl, co víc si přál?"

"Za můj slib lásky výměnou ten tvůj."

"Dřív než ty mně jsem ti jej přece dala.

Teď ale ráda vzala bych jej zpět."

"Svůj slib chceš zpátky? Ale proč, má lásko?"

"Jen abych ti jej mohla znovu dát…"

Zapomněla jsem kde jsme, že nejsme sami. Nebylo tu žádné on a já. Jenom my. Mohlo uběhnout století od chvíle, kdy jsem pohlédla do jeho uhrančivých něžných očí. Kdo ví? Třeba uběhlo. Nezáleželo na tom. Na ničem z toho. Na času ani na místě. Jedinou důležitou věcí byl pro mne on. Střed vesmíru. Moje slunce. Nejzářivější hvězda na obloze. Už jsem si to musela přiznat. Bylo směšné si dál upírat pravdu. Miluji ho. Miluji ho tak, jak už nikdy nikoho milovat nebudu.

Jeho pohled ztvrdl. Odvrátil se ode mě. Moje srdce se rozletělo na milión kousků, které už nikdo neposkládá. V očích mě pálily slzy. Nedokázala jsem se nadechnout, dech jsem si vyrazila při pádu na zem. Tvrdě jsem zaplatila za svou chybu. Jsem tak hloupá. Měla jsem se poučit. Uzavřít své srdce. Jak se to jen mohlo stát? Co teď budu dělat?

"To bylo úžasné slečno Sandersonová, pane Summersi. Teď budou pokračovat…" Dál už jsem nic neslyšela. Ponořila jsem se dovnitř svého nitra a marně se pokoušela postavit okolo střípků svého srdce betonovou zeď. Přála jsem si jen se zvednout a utéct. Utéct od toho, kdo mi tak hrozně ublížil.

 

 

"Stalo se něco Mayo?" Zeptala se Elena starostlivě, když jsme sešli z lesní pěšinky blíže k jezeru.

Jackei a Stela kráčely pár metrů před námi. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ne." Na víc jsem neměla sílu.

"Je to kvůli Samuelovi? Udělal ti něco?"

Po tváři mi skanula horká slza. Pokusila jsem se jí nenápadně setřít, ale El si jí všimla.

"Mayo?" Zašeptala zděšeně. Upřela jsem pohled na vrstvičku mlhy na jezerní hladině.

Potřebovala jsem se někomu svěřit. Elena byla jediná, která o tom strašném citu věděla. Ona jediná mě mohla pochopit. Věřila jsem jí. Řekla jsem jí o všem, co se stalo. Když jsem skončila zračila se v její tváři souhra soucitu a hněvu. Jemně mě objala okolo ramen.

"To je mi líto. Ale nic si z toho nedělej. Je to hlupák."

Bolestně jsem se zasmála.

Stela a Jackei před námi ztuhly uprostřed pohybu. Zděšeně zíraly před sebe. Pohlédla jsem stejným směrem. Mé tělo polila hrůza.