Tak konečně jsem se dostala ke psaní. =) Bohužel se teď blíží pololetní písemky, takže nevím, kdy si najdu krapek času na další kapitolu. =( Jinak jsem taky konečně vymyslela, jak napíšu třetí kapitolu k SVS takže doufám že se mi jí brzo podaří "hodit" na papír. K dalšímu dílku přidávám přání šťastného Nového Roku 2010 a hlavně hodně inspirace a času ostatním autorům. Děkuju za všechny komentáře. Příjemné čtení. =)
Viděla jsem konec černého ocásku, zběsile se mrskajícího ze strany na stranu, zmizet mezi houštinami hlubokého lesa.
"Ne Salomonku. Počkej!" Zakřičela jsem a rozběhla se. Nohy mi na bahnité stezce podklouzávaly, při dopadu se ozývalo tlumené pleskání.
Pátrala jsem po okolní krajině. Hledala stopy nějakého pohybu. Nic.
Uháněla jsem vpřed a hlasitě lapala po dechu.
Náhle se ochladilo. Zvedl se vítr a popadané listí se roztančilo v jeho rytmu. Do nosu mě udeřila silná vůně pryskyřice, tlení a jehličí.
Les se pomalu změnil v zlověstnou změť neproniknutelných stínů.
Zastavila jsem se. Po těle mi přejížděl mráz. Jeho ledové ostří se zarývalo hluboko do mých stísněných plic. Zvláštní. Přísahala bych, že jsem mezi stromy rozeznala obrysy postav. Temné a velké. Příliš velké, aby jedna z nich patřila kočce, po které jsem pátrala.
Můj doposud nepravidelný dech se zadrhl. Srdce se zastavilo, aby se vzápětí rozběhlo desetkrát rychleji.
Znovu jsem běžela. Tentokrát však ne proto abych pronásledovala svého kocourka, ale proto abych před pronásledováním sama unikla.
Pozorně jsem sledovala cestu. Teď jsem nesměla zakopnout o kořeny, plazící se po bodláčím zarostlé zemi, představující nástrahy, do nichž se mám chytit. Ale já se chytit nenechám. Nenechám se chytit.
Mou mysl naplňoval zběsilý tlukot srdce, v uších znělo bušení pulzu v mých žilách. Spolu tvořily strašlivou melodii, která se chýlila ke konci.
Mým pravým bokem projela ostrá bolest, jako řezná rána. Chytla jsem se za něj v naději, že jí tak zmírním, zatímco ona se stávala ještě nesnesitelnější a skutečnější.
Musím vydržet. Musím. Utíkala jsem dál, dobře si vědoma pohybů za mnou. Větvičky hustých křovin mě šlehaly po těle a zanechávaly za sebou rudé potůčky.
Síly mě opustily na malé mýtince, ozářené stříbrným svitem luny.
Nohy se mi podlomili a já se ztěžka svezla na zem. Zůstala jsem ležet skrčená v nepřirozené pozici. Dolními končetinami procházely vlny bolesti, vystřelující do zbytku mého těla.
Síly mě opustily na malé mýtince, ozářené stříbrným svitem luny.
Nohy se mi podlomili a já se ztěžka svezla na zem. Zůstala jsem ležet skrčená v nepřirozené pozici. Dolními končetinami procházely vlny bolesti, vystřelující do zbytku mého těla.
Stíny se kolem mě semkly. Přibližovaly se. Jejich temné obrysy připomínaly ruce, které se po mě natahují a snaží se mě lapit. Už byly u mě. Zoufale jsem zavřela oči. Ucítila jsem, jak se mých páží dotklo něco studeného, když v tom…. se prostředí kolem mě změnilo. Už jsem neležela na zemi. Dokonce jsem už ani nebyla v lese. Stála jsem na břehu jezera a shlížela na mlžný opar na jeho hladině. Na něco a nebo na někoho jsem čekala. Byla zima. Z nebe se snášely drobounké vločky a dopadaly na zem, kde vytvářely načechranou sněhovou peřinu. Před chladem mě chránila teplá bleděmodrá kombinéza a bíle sněhule.
Zaznamenala jsem za sebou pohyb a otočila se. Ve stínu stromů se někdo ukrýval, někdo kdo by tu být neměl. Promluvila jsem chraptivým hlasem nakřáplým zimou.
"Vím, že tu někdo je. Okamžitě vyjděte ven než…" Má slova prořízl ostrý výstřel.
Vzduch prodchnutý mrazem vyplnil pach soli a rezu. Z mé hrudi se řinula záplava červené, stékala dolů a zanechávala na bělostné zemi krvavé obrazce. Moje tělo se bezvládně skácelo k zemi. Cítila jsem, jak semnou někdo pohybuje, ale nedokázala jsem najít oční víčka a podívat se, kdo to je. Síla ze mě vyprchávala, jako písek z prasklých přesýpacích hodin. Byla jsem jenom prasklá schránka, kterou život upustil, která se rozbila. Téměř jsem slyšela zvuk tříštícího se skla. Potom mě něco stáhlo do hlubin a pohltilo mě. Něco mokrého a studeného. Poslední zrníčka písku byla pryč, svět zčernal.
A pak už nebylo nic.
Už podruhé jsem se v tomto pokoji probudila s křikem. Vyšvihla jsem se do sedu a zběsile oddechovala. Hlava se mi točila, jako bych právě absolvovala jízdu na horské dráze. Vážně by mě zajímalo, proč na konci každého snu skončím pod vodou. Fobií z vody přece netrpím, nebo snad ano? Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Mžourala jsem oči do tmy své ložnice. Okny sem nedopadávalo žádné světlo zvenku. Na nebi nezářily hvězdy ani měsíc. Pouliční lampy osvětlovaly druhou stranu domu.
V temnotě vedle mě se něco pohnulo. Prudce jsem vystřelila z postele a rozsvítila lampičku na nočním stolku.
Salomon nechápavě zamrkal a uvelebil se na hedvábném polštáři. Jeho zelené oči mě upřeně pozorovaly se směsicí zvědavosti a inteligence. Vydechla jsem.
"Ty jsi mě, ale vyděsil." Pokárala jsem ho.
"Kde si byl tak dlouho a jak si se sem vůbec dostal?" Pátravě jsem se rozhlížela po místnosti. Jedno z oken bylo otevřené dokořán a přinášelo sebou lehký noční vánek. Nevzpomínala jsem si, že bych ho otevírala. Přešla jsem k němu a rychle ho zavřela. Potom jsem se vrátila k Salomonovi. Posadila jsem se vedle něj a pohladila ho po hedvábné srsti. Odpověděl mi tichým vrněním. Pozorně jsem si ho prohlížela a všimla si, že jeho pacička už není obvázaná. Musel si obvaz strhnout. Zamračila jsem se a pečlivě zkoumala jeho zranění. Zdálo se, že je zahojené. Salomonek do mě drknul hlavou. Nelíbilo se mu, že už ho nehladím. Podrbala jsem ho za ouškem. "Ty si mi ale nahnal strach mazlíku. Tohle už mi nedělej." Pošeptala jsem a vtiskla mu polibek na hřbet hlavičky.
Zvedla jsem se. Hodiny na zdi ukazovaly půl šesté ráno. Čas začít se připravovat do školy. Otevřela jsem dubové dveře, ale potom si na něco vzpomněla. "Ne, aby si zase někam zmizel." Zamumlala jsem k Salomonkovi. Přivřel oči. Brala jsem to, jako souhlas. Tak jsem se otočila a vešla do koupelny.
Prohlížela jsem se v zrcadle. Nikdy jsem nebyla spokojená s tím, jak vypadám, ale teď na mém vzhledu záleželo víc než kdy předtím. Můj odraz na mě shlížel, pozoroval mě stejně bedlivě, jako já jeho, a mračil se. Dívka v zrcadle měla oválný obličej s výraznými lícními kostmi, orámovaný záplavou vln zlatých vlasů. Z jeho středu zkoumaly svět dvě hluboké zeleno-modré oči. Pod nimi trůnil oblý nos a drobné plné rty. Zašklebila se. Byla hezká to ano. Ale šlo o tu jemnou krásu, populární v devatenáctém století. Nevýraznou a křehkou. Žádný temperament. Žádná divokost.
Ani zbytek mého těla nebyl převratný. Nic nebylo příliš velké ani malé, prostě průměrné, obyčejné, nudné.
Povzdechla jsem si. To teď nezměním. Přešla jsem k šatníku a vytáhla z něj nové džíny a hedvábnou košili. Oblékla jsem si je. Navoněla jsem se parfémem, který mi Mafer přivezla z Paříže, a který jsem do té doby nepoužila. Oči jsem si obtáhla tmavě hnědou tužkou a řasy natočila černou řasenkou, lícní kosti jsem zvýraznila tvářenkou a na rty nanesla trochu lesku. Hotovo. Lépe už vypadat nemůžu, ani kdybych se postavila na hlavu.
Salomonek zamňoukal. Seděl na parapetu u zavřeného okna a prosebně na mě upíral oči.
"Ty chceš ven?" Zamumlala jsem. Zamrkal a znovu se na mě podíval.
"Dobře, ale večer se vrátíš, ano?" Na souhlas švihnul ocáskem a otočil se k oknu.
S tichým povzdechem jsem ho otevřela a dívala se, jak obratně sešplhal ze střechy a zmizel mezi stromy.
Ke škole jsem dorazila v půl osmé. Zase příliš brzy, abych tu někoho potkala. Ale nemohla jsem si pomoct. Nedokázala jsem jen tak sedět doma. Pořád jsem musela myslet na Samuela. Na jeho oči, úsměv, hlas. Nechápala jsem to. Proč vidím jeho tvář kdykoli zavřu oči? Odpověď jsem neznala, ačkoliv jsem se jí zoufala snažila najít. Bylo to naprosto iracionální. Nedávalo to žádný smysl. Zvlášť ne když jsem vzala do úvahy, že ho znám teprve dva dny. Jak je tedy možné, že se ten čas, který uběhl od našeho shledání, od doby kdy jsem se naposledy topila v zeleni jeho očí, zdá jako věčnost? A co je to za city, které se mě při vzpomínce na něj zmocňují?
Seděla jsem na sluncem ozářené lavičce před školou a tonula na prahu rozpaků, nad mým nepochopitelným chováním.
"Ahoj M." Pozdravil veselý hlas.Trhla jsem sebou. Neslyšela jsem kroky, takže mě překvapil. Kde se tu jen vzal?
"Ahoj D." oplatila jsem mu a usmála se na něj. Zasmál se a posadil se vedle mě.
"Děják je až zítra, takže mě napadlo, že nebudu mít příležitost tě otravovat a proto jsem tady."
"Tak to díky Daemone. Nedovedu si vůbec představit, jak bych to tady bez tvých řečí vydržela." Nechápala jsem, že s ním dokážu takhle mluvit, ale zdálo se to tak přirozené. Jako samotné dýchání. Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že se z Daemona Blaira stal můj přítel bez ohledu na to, že mě moje intuice před ním zprvu varovala. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Ne nechápala jsem to. Ale který z pocitů, jež se mě zmocnily od přistěhování do tohohle městečka, vlastně chápu? Asi žádný. Nejdřív Salomon. Potom Jeffersonovi a Daemon a nakonec Samuel.
"Rád pomůžu." Uculoval se Daemon a smekl neviditelný klobouk. Ten kluk byl vážně srandista.
Ozval se zvuk motoru. Na školní parkoviště se přiřítil elegantní a evidentně velmi rychlý tmavě modrý mercedes a zaparkoval necelých dvacet metrů od nás. Daemon se zamračil.
"Děje se něco?" Zeptala jsem se nechápavě.
"Jeffersonovi." Vysvětlil tiše a probodával auto nenávistný pohledem.
"A?"
"To neřeš Mayo. Vážně. Moc dlouhá historie." Na slovo dlouhá položil velký důraz a já jsem pochopila, že mi k tomu už víc neřekne.
Dveře auta sourozenců Jeffersonových se otevřely a ven vystoupili Felipe a Geraldina.
Adelaide s nimi nebyla. Kde jen může být? Dneska jsme chemii stejně neměli, takže s ní nebudu muset sedět, ale opravdu by mě zajímalo, jestli dorazí do školy. Musela jsem se s ní dohodnout na vypracování prvního úkolu, který nám pan Robberts včera zadal.
"Kde mají tu třetí?" Zamumlal Daemon. Zjevně uvažoval podobně.
Felipovi oči zabloudily k nám. Ušklíbl se a vydal se naším směrem. Daemon se nahrbil. I na tu vzdálenost jsem viděla, jak Geraldina zaúpěla a vyběhla za bratrem.
Felipe došel až k nám. Po jeho bílé tváři se rozlil přátelský úsměv. Natáhl ke mně ruku.
"Já jsem Felipe Jefferson a tohle je moje sestra Geraldina." Představil je jemným zastřeným hlasem. "Ty musíš být ta nová studentka. Maya Sandersonová? Sedíš s Adelaide na chemii, že?" Stiskla jsem nabízenou ruku.
"Ano. Těší mě." Přitakala jsem. Geraldina přikývla.
"Chtěl jsem jen omluvit sestru necítí se dneska nejlépe. Vzkazuje ti, že si s tím úkolem nemáš lámat hlavu. Má teď spoustu volného času, udělá ho sama." Daemon si odfrkl.
Felipe ho probodl ošklivým ohledem.
"Dobře, jestli jí to nebude obtěžovat, tak souhlasím." Zamumlala jsem.
"Fajn. Doufám, že se brzy uvidíme. Ahoj Mayo." Rozloučil se Daemon. "Aho.." Chtěla bratra napodobit Geraldina, ale přerušilo ji Daemonovo opovržlivé "Na to nespoléhej.".
Felipe se k němu prudce obrátil.
"Říkal si něco Blaire?" Vypálil.
"Jo. Říkal jsem: NA TO NESPOLÉHEJ!!!!!" Odvětil Daemon a vyskočil.
Felipe se k němu přiblížil až je dělilo jen několik málo centimetrů. Chtěla jsem zasáhnout, předtím než se na sebe vrhnou, ale nakonec to nebylo potřeba. Geraldina se postavila mezi ně a odstrčila Felipa dál. Potom se obrátila na Daemona a nepřátelsky ho pozorovala.
"Tady ne." Zavrčela.
"Ahoj Mayo." Usmála se na mě. Otočila se a odtáhla bratra za bundu dovnitř do školy.
"Musel si být tak protivný." Zanaříkala jsem a sjela Daemona rozzlobeným pohledem.
"Hm. Asi ne." Omluvně se usmál. Chtěla jsem se na něj dál zlobit, ale jeho provinilý pohled mi to velmi stěžoval.
"Ještě se zlobíš?"
"Ne už ne." Povzdechla jsem si, když už začínala být prohra jasná.
Celý den jsem se nemohla dočkat až ho znovu uvidím. Měla jsem štěstí. Literatura, rétorika a kreativní psaní, což byly předměty na které jsem s ním seděla, se střídaly obden a zaplňovaly jednu ze všech odpoledních hodin v týdnu. Dvě hodiny literatury, jedna hodina rétoriky a dvě hodiny kreativního psaní. Odpočítávala jsem minuty zbývající do našeho dalšího setkání. Elena to nechápavě pozorovala. Zatím jsem jí neřekla, nic o mém včerejším setkání s Daemonem a sourozenci Summersovými. Plánovala jsem, že jí to povím o polední pauze.
A těšila se, jako malé dítě, až ho znovu uvidím.
A těšila se, jako malé dítě, až ho znovu uvidím.
Na oběd jsme se posadily ve stejném složení jako včera. Sourozenci Jeffersonovi tam už byly. Seděli na obvyklých místech. Očima zkoumavě přejížděly po všech v místnosti, jenom našemu stolu se záměrně vyhýbaly. I když možná začínám být paranoidní. Elena je sjela pohrdaní plným pohledem a sedla si těsně vedle mě, nedočkavá, abych jí konečně vysvětlila mojí netrpělivost. Převyprávěla jsem jí všechno, co se včera stalo, zvědavá na její reakci, a dávala jsem pozor, aby to nikdo jiný neslyšel. Když jsem skončila poťouchle se usmívala a oči jí vševědoucně zářily.
"Mayo, Mayo, Mayo…" Pokývala hlavou a zakoulela velkýma očima. "ty si se nám zamilovala." Polil mě děs. Já přece nemůžu být zamilovaná! To nejde! Vždyť…. Totiž…. Já… Myšlenkové pochody mě zradily a uvázly na mrtvém bodě. Ztuhla jsem a dokázala jsem na El jenom nevěřícně zírat. Po chvíli jsem se udýchaně, jako kdybych běžela maratón, rozesmála. "Já… a zamilovaná? Chichichi…. Kuck… Chichichi… To není možné." Dostala jsem ze sebe mezi záchvaty šíleného smíchu. Ostatní u stolu zmlkli a zírali na mě, jako na blázna. Dál jsem se smála. Měli pravdu musela jsem se zbláznit, ale bylo to tak strašné. Představa, že jsem se zamilovala do úplně neznámého kluka, se kterým jsem v životě nemluvila. Nemožné. A já přitom přísahala, že takhle hloupá nikdy nebudu. Slíbila jsem si to.
El se na mě uličnicky usmála. "Však ty si to brzo přiznáš." Zamumlala a zoufale se zachichotala. "Nebudeš mít na vybranou." Dál jsme spolu nemluvily. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru Toma, toho chlapce ze 3.B, a Jackei. A přemýšlela o tom, co mi El řekla.
Vyjmenovávala jsem si všechny důkazy, které svědčily o tom, že se Elena plete a vzápětí si je zase vyvracela. Byla jsem zoufalá.
Vyjmenovávala jsem si všechny důkazy, které svědčily o tom, že se Elena plete a vzápětí si je zase vyvracela. Byla jsem zoufalá.
Navzdory tomu, co mi El sdělila při obědě, jsem se nedokázala přestat těšit až Samuela Summerse znovu uvidím. Silou vůle jsem se na něj snažila nemyslet, ale selhala jsem. A to totálně. Při sedmé hodině jsem se nemohla soustředit na cokoli jiného, mimo odtikávání hodin nad učitelčiným stolem. Když konečně zazvonilo, do slova a do písmene jsem se vyřítila ze třídy, div jsem nesrazila profesorku španělštiny, která nad mým počínáním jen chápavě pokývala hlavou.
Razila jsem si cestu k učebně skrz davy lidí, plynoucích ze dveří.
Razila jsem si cestu k učebně skrz davy lidí, plynoucích ze dveří.
Konečně jsem byla na místě. Usadila jsem se v prázdné místnosti a netrpělivě poklepávala nohou. Zmateně jsem nad sebou pokrčila rameny. Já se vážně nechápu. Měla bych se uklidnit. Přece nemusí každý vědět, jak jsem nedočkavá ho znovu spatřit. Do učebny začaly proudit skupinky mých spolužáků a sedat si na svá místa. Přinutila jsem se ho nevyhlížet a raději předstírala, že si čtu právě probíranou látku. Židle vedle mě zavrzala. Zdvihla jsem pohled. Dala jsem si záležet na tom, aby to nepůsobilo uspěchaně. Samuel na mě upíral zvědavý pohled a já se zase začala topit v hloubce jeho očí. O jejich barvě se mi dneska bude zdát. Byla jsem si jistá, že bych ji neomylně poznala mezi ostatními odstíny zelené, i kdyby jich bylo tisíce.
"Ahoj." Pozdravil mě sametový hlas a ke mně zavanul jeho jedinečný dech. Voněl jako jahody. Mňam. Omámeně jsem zamrkala. Nejraději bych se nakopala za svoje myšlenky.
"Omlouvám se, že jsem se včera nepředstavil, ale měl jsem pocit, že toho na tebe bylo na jeden den až moc. Zapamatovat si všechna ta jméno rozhodně nemůže být snadné. Já jsem Samuel Summers." Něžně se na mě usmál.
Do tváří se mi nahrnula červeň. Divné. Obvykle se nečervenám. Chvíli trvalo, než jsem se vymanila ze síly jeho pohledu. Došlo mi, že stále čeká na odpověď.
Do tváří se mi nahrnula červeň. Divné. Obvykle se nečervenám. Chvíli trvalo, než jsem se vymanila ze síly jeho pohledu. Došlo mi, že stále čeká na odpověď.
"Já jsem Maya Sandersonová." Představila jsem se a doufala, že se mi nechvěje hlas.
"Těší mě Mayo." Znovu mě obdařil jedním ze svých úsměvů. Můj tep zakolísal.
"Mě taky."
"Snad ti nebude připadat příliš troufalé, když se zeptám, proč jste se přestěhovaly do tohohle zapadákova?" Stále se usmíval a zvědavě zvedl jedno obočí. To gesto vypadalo tak neodolatelně. Roztomile a svůdně. Vážně bych potřebovala profackovat, abych se vzpamatovala.
"Ehm.. no… Otec dostal skvělou pracovní nabídku od jedné firmy. Má tady rozjet další pobočku." Vysvětlovala jsem. Druhý důvod jsem radši neuváděla.
"To zní zajímavě. Tobě to nevadí?" Vypadalo to, že ho to skutečně zajímá.
"Ne. Vlastně jsem ke svému starému domovu nijak krásný vztah neměla. Takže ne." Upřímně jsem odpověděla a přála si, aby jsem mu nepřipadala, jako blázen. Což jsem bezpochyby byla. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale v tu chvíli do třídy vešel učitel a ukončil tak náš rozhovor. Po zbytek hodiny se mi už další příležitost promluvit si s ním nenaskytla.
Byl večer. Salomonek spinkal stočený na křesle před krbem. Já jsem seděla u pracovního stolu ve svém pokoji a dodělávala úlohu z matematiky. Lépe řečeno, snažila jsem se jí dodělat. Ve skutečnosti jsem zvažovala možnost, že jsem se zamilovala. Když v tom mi zazvonil mobil. Podívala jsem, kdo mě vyrušuje uprostřed mého pídění se za city. Čekala jsem, že to bude Mafer, Daniel, Elena, Daemon nebo Joselin, moje jediná kamarádka z bývalé školy, rozhodně jsem nečekala, že mi zavolá zrovna on. Přijala jsem hovor, horečně uvažujíc, co mi asi tak může chtít.
" Strýčku Lucasi?"¨
"Ahoj Mayo. Dlouho jsem tě neslyšel." Odpověděl mi tajemný hlas Mafeřina mladšího bratra.
"Jsi ještě ve Španělsku?" Zajímala jsem se.
"Ano. Ale chystám se na pár týdnů odjet. Kvůli práci. A napadlo mě, že vás zajedu navštívit. Pokud budete mít s Danielem čas? Chtěl bych tě vidět." Jeho hlas zněl ztrhaně. Tak mě napadlo jestli to s tou prací krapek nepřehání.
"Určitě budeme mít čas. Řeknu to tátovi, až se vrátí z práce."
"Skvělé. A Mayo?"
"Ano strýčku?"
"Nestalo se ti v poslední době něco zvláštního, o čem si s nikým nemluvila? Nemíváš teď třeba zlé sny, nebo něco podobného?" Zadržela jsem dech. Jak o tom mohl vědět? Totiž hodně členů mojí rodiny, z těch co věděli o mém chování po rozvodu Daniela a Marie Fernandy, se strachovalo, aby na mě jejich počínání nezanechalo trvalé následky. Ale takhle se mě ještě nikdo nezeptal. Navíc to ani neznělo, jako by se Lucas ptal na to, jak snáším tohle stěhování. Spíš jako kdyby o mých snech věděl něco, co já ne.
"Ne. Ani ne." Odpověděla jsem
"Dobře. Už budu muset jít. Ještě ti zavolám a domluvíme se ano? Kdyby si něco potřebovala tak brnkni. Ahoj Mayo." Rozloučil se.
"Ahoj."
Telefon zmlkl a já zůstala pohledem viset na béžové omítce zdi. Tak tohle jsem rozhodně nečekala.