Rescue out of Darkness - 9.+10. kapitola - KONEC

Celý den jsem dumala nad tím, jak bych se mohla znova potkat se Sethem. Do La Push nemůžu a šance, že bych ho znova náhodně potkala byla mizivá. Přesto jsem byla přesvědčená, že jestli se mi nepodaří ho zkontaktovat, tak projedu třeba celý Olympijský poloostrov nebo rovnou celé USA.
Den uběhl jako voda a já neměla možnost podniknout nějaký další významný krok, tak jsem přemýšlela, co bych vlastně Sethovi řekla. To jen co ho uvidím tak zakřiknu „Miluji tě“? Nepřipadalo mi to jako dobrý nápad, už z toho pohledu, že by třeba on nebyl opravdu otisknutý. I když jsem si to z celého srdce přála, protože jsem věděla, že bez něj nebudu moc žít či existovat.
Další den jsem opět jela s Li autem do školy. Naděje, že si nevšimla mé změny nálady, rychle opadla. „Lu?“ zeptala se nejprve opatrně. „Ano?“ odpověděla jsem ji. „Co se stalo v tom městě?“ Zalapala jsem po dechu. Jak mohla vědět, že to bylo v tom městě? „Jak víš o…?“ začala jsem, ale pak se náhle zarazila. Edward! Ten vůl ji to určitě řekl. Nesmírně mě to rozčílilo. „To ti řekl Edward?“ ptala jsem se a na slovo Edward jsem kladla ten největší odpor, který jsem dokázala vyjádřit.
Pohlédla na mě udiveně a pak řekla: „Ne, Edward mi nic neřekl. A jak vím, že ve městě? Jednoduše, Lu, od toho, co jsi od tam přijela, se chováš divně.“ Pokrčila rameny. Sakra, mělo mi to doklapnout. „Co s tím má společného Edward?“ zeptala se zvědavě. „Ale nic,“ zamumlala jsem. „Lu, myslela jsem, že si všechno říkáme a nemáme před sebou tajemství, já se ti taky svěřila, pamatuješ?“ řekla naštvaně. Nasupila jsem se, i když jsem věděla, že má pravdu. Ona přede mnou nic neskrývala, takže já nemám taky proč. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla s pomyšlením, že mě to možná uklidní. Moc valný úspěch to nemělo.
„Víš, když jsme byly se Sally v Port Angeles, šli jsme do jednoho butiku s oblečením,“ na chvíli jsem se zarazila a pohlédla na Li, která stále nechápavě hleděla. Povzdychla jsem si a pokračovala. Sally si šla něco vyzkoušet a já se jen tak toulala po obchodě a pak – pak jsem ho uviděla.“ Nevím jestli to šlo, ale Li se dívala ještě nechápavěji. „Koho? Edwarda?“ ptala se dychtivě. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Edwarda ne. Z ničeho nic jsem se podívala přes výlohu na druhou stranu ulice a tam stáli. Čtyři vlkodlaci z La Push. Samozřejmě, že v lidské podobě,“ rychle jsem dodala. Li sebou trochu trhla, když jsem vyslovila slovo vlkodlak. „No, a ten jeden se na mě podíval a já na něho, no a už to bylo.“ Li nasadila zase nechápavý výraz. „Lu, já to pořád nechápu, mluv jasně, co bylo?“ Znovu jsem si povzdychla. „Otisknutí,“ zašeptala jsem. Najednou jsem sebou prudce trhla, protože Li nečekaně zabrzdila auto. To bylo i na upíra velmi nečekané. Lapala po dechu a když se po minutě uklidnila, šeptala: „On se do tebe otiskl?“ ptala se s mírným odporem. Odvrátila jsem od ní pohled na druhou stranu, aby mi neviděla do tváře. „Nejen,“ zamumlala jsem. Sice jsem na ni neviděla, ale myslím, že se zase tvářila nechápavě. „Jak to myslíš nejen…?“ podiveně se ptala a najednou se zadrhla. Chvíli jsem nic neslyšela, ale pak znova zalapala po dechu. „Ne, Lu, řekni, že to není možné, že ty jsi se taky o-“ zasekla se chvíli na tom slově. „Otiskla.“ Zašeptala nevěřícně.
Dvě minuty nikdo nepromluvil. Pak protrhla ticho Li. „To ale všechno mění,“ říkala. Teď jsem byla já ta nechápavá. Znovu jsem se na ní podívala a otazníkem v obličeji. Když uviděla můj výraz, pohotově odpověděla. „No přece, upír se nikdy neotiskl, to dělají jen vlkodlaci, ale jestli jste se otiskli navzájem, pak to musí být neuvěřitelně silné pouto, nechápu jak to můžeš bez něj vydržet.“ Byla jsem udivená, v jejích slovech už nebylo žádné opovržení, je to opravdová kamarádka. „To Edward říkal taky,“ vyhrkla jsem reakci na její slova. Pak jsem si uvědomila nemilou věc a měla jsem sto chutí si vrazit. Pitomá huso, křičela jsem v duchu sama na sebe.
„Edward to ví?“ zeptala se uraženě Li a stiskla silně volant, že jsem měla obavy, aby ho nerozdrtila. „No, on…“ chtěla jsem ji to vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit. „Takže Edwardovi to řekneš, ale mě ne? To si říkáš kamarádka, Lu? Takový podraz jsem od tebe nečekala.“ Zarazila jsem se, nevěděla jsem, co ji na to říct. Vždyť já za to nemůžu, že to Edward zjistil! Neměla jsem však už žádný čas ji to vysvětlit, jelikož jsme zrovna dojely na parkoviště. Z Li sršela zlost, dneska se mnou asi nepromluví.
Tak tohle si s Edwardem vyřídím. Vystoupila jsem z auta a zamířila ke stříbrnému Volvu, u kterého se nacházela skupinka pěti upírů. Doufala jsem, že Edward nic neprozradil, a jak jsem viděla, tak asi ne, jelikož se na mě nikdo nedíval ani zkoumavě či jiným zvláštním pohledem. Li se začala bavit s Alicí a Rose o nějakém úkolu a mě si nevšímala.
Vrhla jsem na Edwarda zlostný pohled. Ty, zavolala jsem na něj v myšlenkách. Podíval se na mě s nechápavým výrazem. V duchu jsem mu přehrála náš rozhovor s Li. Je to tvoje chyba, takže ty to Li vysvětlíš! Vrčela jsem na něj v duchu. Li je moje nejlepší kamarádka, nechci s ní být za zle, rozumíš? Vystrašeně kývl hlavou. Ha, i jemu jsem dokázala nahnat strach, to už je něco. Usmála jsem se a odešla na svou hodinu.
Vyučování mi zase rychle uteklo, a tak jsem už zanedlouho šla do jídelny. Doufala jsem, že to Edward Li objasnil, protože kdyby ne, tak ho asi uškrtím. Tím bych mu sice nijak neublížila, ale pocit by to byl skvělý.
Jen, co jsem vešla do jídelny, v duchu jsem na něj zavolala a zeptala se. Když pokývl souhlasně hlavou, spadl mi kámen ze srdce. Li se na mě dívala trochu v rozpacích a hlavně – silně hanebně s omluvným výrazem. Věděla jsem, že si o tom promluvíme, až budeme doma, teď před ostatními to řešit nebudu.
Takže jsme se bavili zase jen o nějakých bezvýznamných malichernostech, jako například o eseji do angličtiny a podobně. Po zazvonění na hodinu jsme se zase rozešli na hodiny. Když jsem po řečtině šla na parkoviště, Li stála u našeho vraku a hleděla na mě. Stříbrné Volvo už bylo pryč.
Došla jsem k ní a tiše nasedla do auta. Ona udělala to samé. Vyjely jsme k našemu domku. Nikdo nepromluvil. Asi to nebude zas tak dobré, jak jsem si myslela. Když najednou… „Promiň,“ vyhrkla z ničeho nic Li. Neodpověděla jsem, že se na ni nezlobím, protože by to nebyla pravda. Nenechala mě domluvit a bezdůvodně se na mě urazila, měla jsem právo být naštvaná. „Udělala jsem blbost,“ pokračovala. „Měla jsem si tě poslechnout, nevěděla jsem, že za to nemůžeš, že jsi mu to nechtěla říct, promiň.“ Omluvně se na mě podívala. Stále jsem nic neřekla. Odvrátila svůj pohled na silnici před sebou. Jely jsme pár minut v tichosti.
„Odpustíš mi?“ prolomila Li ticho. Měla jsem sto chutí ji říct ano, ale to by nebylo správné. „Já - popravdě nevím. Hodně jsi mě zklamala Li, musím si to rozmyslet,“ odpověděla jsem ji. Zničeně si povzdychla a pak už nikdo celou cestu nepromluvil.
 
***
 
Ležela jsem bezvládně na pohovce ponořená do svých myšlenek. Vím, že Li odpustím, ale taky vím, že to nesmím udělat tak ukvapeně. Je mi jí líto, ale musí si plně uvědomit svou chybu. Dost mě to naštvalo – takhle by se neměla kamarádka chovat.
Ale i přesto – stále je mi nejbližším člověkem.
Jen tak jsem hleděla do stropu, když mě najednou uhodilo v hlavě to, co jsem chtěla dneska původně udělat. Seth! Zvedla jsem se z pohovky a přecházela tam a sem po pokoji, zatímco jsem držela mobil v ruce a vytáčela číslo, na které jsem předtím myslím nikdy nevolala.
„Haló?“ ozval se Edward z telefonu. Ušklíbla jsem se. Teď mu to nandám. Ztišila jsem hlas, aby mě Li neslyšela a začala mluvit.
„Takže, stručně. Ty jsi mě dostal do problému s Li. Takže, i když si to urovnal, potřebovala bych od tebe takovou laskavost,“ říkala jsem sebejistě.
Na druhé straně se ocitla jen krátká pomlka a pak se Edward trochu naštvaně zeptal: „Co potřebuješ?“ Blýsklo mi v očích a začala jsem mu vysvětlovat můj plán.
 
***
 
„Je to pošetilé,“ brblal Edward, přitom nespouštěl oči ze silnice před sebou. Pohodlně jsem se natáhla v sedadle vepředu jeho Volva a s klidem v duši mu odpověděla: „Ticho, na tvůj názor se nikdo neptal.“ Upřímně, osten výsměchu se v mém hlase nedal popřít. Myslím, že jsem ho slyšela mírně zavrčet, ale nevšímala jsem si toho.
„Zavolal jsi mu?“ zeptala jsem se. „Jo, Sam říkal, že ho pošle, ale varoval mě, že nás všechny rozcupují na kousky jestli se Sethovi něco stane,“ odpověděl s odměřeným tónem.
Víc jsem slyšet nemusela. To hlavní bylo vykonáno. Seth bude v Port Angeles – já budu v Port Angeles. Konečně si budeme moct promluvit. Nemohla jsem se ho dočkat, jako malý děcko lízátka.
Jelikož mi Edward něco dlužil, nereptal, když jsem ho donutila, aby mě svezl do Port Angeles a ještě k tomu domluvil se Samem, aby tam byl i Seth. Zlomyslně jsem se ušklíbla. Takhle ho využívat se mi začalo líbit. Ignorovala jsem ho, když na mou myšlenku odpověděl tichým zavrčením.
Nemůžu říct, že by jsme jeli pomalu, ale přesto mi to připadlo jako věčnost, než jsme konečně dorazili do města. Edward zaparkoval u nějakého obchodu a já už nedočkavě vyskočila z auta. Tak jak jsme se dohodli, Edward zůstal čekat v autě. Ha ha, bude čekat dlouho, pomyslela jsem si pobaveně.
Vyrazila jsem k centru města. Měli jsme se sejít u fontány uprostřed náměstí. Trochu jsem se bála, přece jenom jsem nevěděla, jak Seth zareaguje, nevěděla jsem vůbec nic. Jen jsem tajně doufala, že on ke mně cítí to samé, co já k němu.
Když jsem dorazila k fontáně, ještě tam nebyl. Znuděně jsem se posadila na lavičku a čekala. Po pár minutách jsem pomalu přestávala doufat, že se ukáže, když najednou mě do nosu praštila ohromující vůně.
Nic nikdy nevonělo jako to, co jsem cítila. Ta vůně byla jako dubová kůra smíchaná se šťavnatými lesními jahodami, okořeněná trochou skořice a podtržená jemným aroma borovicového jehličí.
Jelikož jsem před sebou nikoho neviděla, reflexivně jsem se otočila, přičemž jsem ani nedávala pozor na svou rychlost – každý člověk by se asi podivil. Jenže široko daleko nebylo na náměstí žádného živáčka.
Uviděla jsem ho. Stál asi dvacet metrů ode mě, i tak jsem slyšela jeho silně pumpující srdce. Když jsem mu pohlédla do tváře, myslela jsem, že se už z tohoto pohledu nikdy neodtrhnu. Jeho tmavě hnědé čokoládové oči mě úplně pohlcovali. Cítila jsem sto ocelových lan, kterými jsem byla k němu dočista připoutaná. Nemohla jsem se vzepřít, nemohla jsem se vytrhnout. A bylo to příjemné.
On byl středem mého vesmíru, byl to jasný bod uprostřed tmy, byl teď můj svět. Jak pošetilé,myslet si něco takového o někom, s kým jste ani nikdy nemluvili, že?
Oba dva jsme navzájem na sebe zírali a já cítila uklidnění, protože ten pohled, jakým se na mě díval, měl v sobě tolik lásky, že to snad ani nebylo možné. Bylo to jasné – oba jsme se otiskli a nikdo neměl možnost úniku.
Během setiny sekundy jsme mezi sebou prolomili tu krátkou vzdálenost a padli si do náruče. Tak jako jsem byla já překvapena jeho horkou kůží, tak i on trochu ucukl, když se dotkl té mé, ledové. To ovšem nic nezměnilo na tom, co jsme k sobě cítili.
I když jsem věděla, že se to moc nehodí na první slova, která vyřknu k člověku, kterého neznám, vypadly mi samovolně z pusy. „Miluji tě,“ zašeptala jsem sladce a víc se přivinula k jeho horké hrudi. Myslela jsem si, že ho má slova zaskočí, ale zmýlila jsem se.
„Já tebe víc,“ vyřkl ze svých plných rtů. Zdálo se mi, jako by se mi zatočila trochu hlava, když jsem uslyšela jeho hlas. Byla to kakofonie těch nejlíbeznějších tónů, od perfektně naladěné harfy až po zpěvný hlas slavíka.
Podívali jsme si navzájem do očí. Ta láska, co sršela z jedněch do druhých se ani nedala popsat, jak byla silná. Pak se ke mně Seth trochu sehnul a já věděla, co bude následovat.
Zničila jsem tu kratičkou vzdálenost mezi našimi obličeji a přitiskla své chladné rty na jeho vroucí. Nikdy jsem nikoho nelíbala, ale přesto vím, že tohle by byl stejně ten nejlepší polibek ze všech. Naše rty a jazyky jako by byly navzájem pro sebe stvořené. Tancovaly v dokonalé souhře.
Bylo to těžké, ale přece jenom jsme se nakonec od sebe odtrhli. Chytili jsme se navzájem za ruku. Toto pouto bude trvat navždy, už ho nikdy nepustím. To jsem věděla jistě.
 
*******************
 
Dny utíkaly jako voda proklouzávající se mezi kameny, které nejde uniknout. Ano, nezdálo se to, ale bylo to tak. Život pro mě nabral úplně jiný smysl. Tím smyslem byla moje láska – Seth.
Od toho dne, co jsme se potkali, už uběhlo několik týdnů, ale my jsme bez toho druhého nebyli ani jediný den. Nikdo nás nezahlédl jinak, než když jsme se objímali, líbali nebo minimálně drželi za ruce. Já milovala Setha – on zase miloval mě. Nic na světě není krásnější.
Dokonce teď, když jsme byli otisknutí, se pouta mezi vlkodlaky a upíry velmi zlepšila. Nebyly tu už žádné předsudky – i když smlouva samozřejmě stále platila. Ale byl v ní učiněn jeden háček. Já jediná z upírů jsem se mohla volně pohybovat i po území indiánské rezervace. Důvod byl prostý – chtěla jsem být stále se Sethem a to by znamenalo, že by on už nemohl domů, jelikož by jsme se museli na hranici loučit. Byla jsem nesmírně ráda, že tahle obtíž odpadla a my jsme tak mohli být stále spolu.
Láska mě neuvěřitelně změnila. Nejen, že jsem měla osobu, za kterou bych bojovala i položila život, ale byla jsem na každého i mnohem milejší. Když říkám na všechny, tak tím samozřejmě myslím i Edwarda – neuvěřitelné, ale je to tak. Stali jsme se vcelku dobrými přáteli, ale naše vzájemné pošťuchování jsme si nikdy neodpustili.
Měla jsem docela obavy z toho, co na to řeknou ostatní Cullenovi, až se dozví o tom otisku, ale byla jsem překvapena, když vše proběhlo v klidu. Všichni byli nadšení a tím pádem i já. Pokaždé, když byl Seth u nás, či já u nich, naše rodiny nedávali nijak najevo (i když jim to určitě muselo vadit), že jim ten druhý doslova smrdí.
Nám se Sethem to ale bylo jedno, my jsme si navzájem nesmrděli – naopak, ten druhý tomu prvnímu vždy přenádherně voněl, ať už jsme byli upír či vlkodlak.
Mimochodem, to že je Seth vlk, mělo taky své výhody. Společně jsme se vydávali na naše „rychlé“ procházky, při kterých jsme sprintovali a předháněli navzájem jeden druhého. Bylo to ovšem trochu nespravedlivé – Seth mě vždycky nechal vyhrát.
A opravdu jsem se nasmála, když jsem se jednou zkusila na něm povozit. Sedla jsem si na jeho záda pokrytá hustým kožichem a on se mnou běhal po lese. Bylo to skvělá zábava.
Těch několik posledních týdnů jsem si nemohla vynachválit.
Teď jsme šli akorát ruku v ruce vedle sebe. Procházeli jsme se lesem, přece jenom nás to oba k tomuto místu vždycky táhlo. Tentokrát jsme šli pomalou lidskou rychlostí. Dnes se ale mělo určitě něco stát. Seth byl od rána dost nervózní a na nic se pořádně nesoustředil. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať mi řekne, co se děje – to jsem na to šla i fikaně přes polibky, ale on mlčel jako zařezaný.
Nechtěl mi za nic na světě říct o co se jedná, že prý uvidím odpoledne. Třásla jsem se nedočkavostí, co si na mě Seth přichystal.
Pomalu jsme došli k dvou obrovským balvanům, kolem kterých protékal malinkatý potůček. Byla to malá mýtinka obklopená stromy. Tohle bylo takové naše hnízdečko lásky. Nikdo nás tu neobtěžoval, byli jsme tu jen my dva. Vylezli jsme na jeden balvan, sedli si vedle sebe a objali se navzájem. Jen tak tiše jsme pozorovali tu krásu přírody, když najednou Seth prolomil ticho.
„Lu?“ zašeptal mi tiše do ucha. V jeho hlase bylo slyšet napětí. Copak asi chce? „Ano, lásko?“ zamumlala jsem, přitiskla se víc k jeho rozpálené hrudi a trochu se uchichtla, když sebou jemně cukl díky mé ledové kůži.
„Miláčku, víš, já… jsem přemýšlel. No, mě je 16, tobě 15… ani jednomu z nás nebude nikdy víc. Takže je to trochu divné se ptát na něco takového, když nikdy nebudeme dospělí, ale…“ Zarazil se a hledal ty správná slova. Zvědavě jsem na něj hleděla a čekala, co z něj asi vyleze.
Najednou vzal moji ruku do obou svých dlaní a zpříma mi pohlédl do očí. „Luisinko, miluji tě. Nic ani nikdo už nikdy nezmění moji bezmeznou lásku k tobě. Luiso Martinsová, i přes náš nízký věk, prosím, vezmeš si mě?“ Tu otázku vychrlil tak rychle, ale přesto zamilovaně a dávkou strachu. Jak pošetilý dotaz! Vždyť odpověď je jasná – ano! Copak bych někdy mohla milovat někoho jiného? Copak bych mohla žít s někým jiným než s ním? Nemožné. Samozřejmě, že si ho vezmu. Miluji jen jeho. Jen s ním chci žít, jen s ním chci existovat.
Jemně jsem ho políbila na tvář a zahleděla mu do očí. Chystala jsem se vyřknout to úchvatné slovo ‚ano‘, ale najednou…
…jsem se propadla do temnoty.
 
Několikrát jsem zamrkala očima. Jak jinak něž, že jsem nic neviděla. Moje ubohá tma, která je mi léta nejbližším přítelem i nepřítelem.
Venku stále pršelo. Seděla jsem vedle kmenu rozložitého dubu a nechala se unášet harmonií zvuku šustění větví. Musela jsem asi usnout.
Cítila jsem, že jsem měla podivný sen, byl velmi dlouhý, jako bych spala několik měsíců… Ale nic jsem si z něho nepamatovala. Vím jen, že byl nádherný a barevný. Ne jako moje věčná temnota, do které jsem zakletá. Snažila jsem se rozpomenout, co se mi to zdálo, ale moje snaha byla marná. Nu což – sen tam, sen sem, co na tom záleží… Určitě to byla nějaká nereálná blbost unášená mou fantazií… Přece se znám.
Na tvářích jsem cítila uschlé slzy. Ano, vzpomínám si, že jsem předtím brečela. Jelikož mě bolely záda, jak byly přeležené, trochu jsem se protáhla a sedla si v jiné poloze. Najednou mě něco silně zabolelo na zadku. Jakoby něco ostrého…
Sáhla jsem do zadní kapsy na riflích a vytáhla žiletku. No ano! Už vím, co jsem vlastně chtěla udělat… Pohrávala jsem si s žiletkou v ruce. Dnes jsem chtěla opustit tento svět. Svět temnoty a kruté bolesti. Svět, s kterým už nechci mít nic společného.
Vyhrnula jsem si rukáv, přičemž jsem ucítila jak drhne o mé staré jizvy. Ano, jizvy, které uchovávají mé vzpomínky na toto kruté období tří měsíců. Přiložila jsem žiletku k ruce.
Najednou jsem v hlavě uslyšela podivný hlásek. Zněl jako čistě vyladěné harfa… nebo možná jako zpěv slavíka, nedokázala jsem ho přesně definovat. „Lu, nedělej to!“ Křičel ten hlas. Lu? Tak mi nikdo neřekl až na… ano, ta podivná holka Lilien, s kterou jsem se týden přátelila, než zmizela… Ale tohle nebyl její hlas. Byl to mužský hlas a byl v něm slyšet strach. Nikdy jsem ho neslyšela. Trochu jsem se vylekala, ale uklidnila jsem se. Hodlala jsem pokračovat v tom, v čem jsem začala.
Jemným a souvislým pohybem, který jsem měla už dávno naučený, jsem vytvářela prohlubeň do mé ruky. Cítila jsem bolest, ale nebyla to ta, co by mě ničila. Tahle mě uklidňovala. Tahle mi říkala: „Bude to dobré!“ a já ji věřila. Cítila jsem, jak má krev stéká pomalu po ruce dolů. Krvácení nepřestávalo. Usmála jsem se.
Ano, to jsem chtěla. Řízla jsem se hluboko, až do hlavní žíly. Začínala se mi motat hlava. Dávalo mi to velké uspokojení. Za chvíli bude konec. Za chvíli to skončí a já se probudím z téhle temnoty. Osvobodím se od tohoto světa. Z tohoto slepého těla.
Lehla jsem si do trávy a čekala. Čekala jsem na smrt. Sekundy ubíhaly a já cítila, že mi klesá tlak. Stále jsem dost krvácela, krev vytékala z mé ruky čím dál bolestněji. Příjemná bolest. Osvobozující bolest. Zase jsem se usmála. Tohle jsem měla udělat už dávno. Bylo to nádherné.
Zavřela jsem oči a soustředila se, kdy to přijde. A pak… jsem to ucítila. Najednou jsem byla volná. Nic mě nebolelo, nic jsem necítila, jen radost z vysvobození.
Vysvobození z temnoty.
Poprvé po deseti letech jsem uviděla světlo. Světlo na konci tunelu…