Rescue out of Darkness - 7.+8. kapitola

Nemohla jsem si pomoct, ale sršela ze mě radost. Radši jsem ji ale nedávala najevo, protože členům Cullenovic smečky by to mohlo ublížit. I když před Jasperem jsem své pocity nedokázala schovat. Ale bylo mi to fuk. Trochu mě hlodalo svědomí, že je mi to fuk, když vidím zdrcenou Li. Všichni byli smutní – až na mě. Bohužel, ale to, že odešel, mě činilo nepřekonatelně šťastnou.
Totiž, potom, co málem zabil tu novou holku – Bella se myslím jmenuje – při hodině biologie, se rozhodl, že radši odjede z města, aby ji nemohl ublížit. Mám pocit, že odešel do Denali. Tanya a celá její rodina. Ušklíbla jsem se, z toho, co jsem o těch „třech sestrách“ věděla, se zdálo, že jsou opravdu nevypočitatelné. A to hlavně Tanya. Tajně jsem doufala, že donutí Edwarda, aby tam co nejdéle zůstal.
Byl to tak povznášející pocit, když jste mohli myslet na cokoliv a žádný pitomec se vám nehrabal v hlavě. Prostě perfektní.
Dny ubíhaly a pomalu se převrátily v týdny. Život běžel dál, pokud by se to dalo říct. Edward se nevracel – podle došlých zpráv se opravdu s Tanyou víc „spřátelil“. Byla jsem happy jak tři grepy. Ta volnost myšlení mi opravdu chyběla. Ale ostatní to tak nebrali. Všichni byli takoví tišší a znepokojovalo je, že se Edward nevrátil.
Po očku jsem sledovala tu novou holku a zjistila, že asi na Edwarda už zapomněla. První týden chodila hodně zamlklá, když odešel, ale pak se vrátila do normálu. Dokonce začala chodit s tím připitomělým frajírkem – Mikem Newtonem. Byl to jeden z mála kluků, u kterého jsem věděla jeho jméno. Drbala ho totiž celá škola.
Ve Forks jsem si docela dost zvykla. S Li jsme si ještě několikrát zopakovali nějakou tu naši „akcičku“. A taky jsem se i párkrát vydala do Port Angeles se Sally a s nějakými jejími kamarádkami. Bylo opravdu vtipné pozorovat lidi. Nemohla jsem uvěřit, že jsem někdy byla snad taky taková.
Pak jsem si smutně uvědomila, že já vlastně taková nikdy nebyla. Neměla jsem žádné kamarádky, s kterými bych šla nakupovat do města nebo si jen tak poklábosila. Můj jediný přítel byl starý dub, pod jehož mohutnými větvemi jsem se často schovávala. Vzpomínky na mé temné období mi připadaly strašně dávné, jakoby byly schované někde velmi daleko za nepřístupnou mlhou. I když to bylo jen něco málo přes rok. Taky jsem si uvědomila, že od toho mého nevydařeného výletu do La Push jsem nepoužila vyvolání temnoty. Ani jsem teď neměla proč. Byla jsem relativně šťastná.
Dnes to byli přesně tři týdny, co odešel Edward. Měly jsme zase se Sally naplánovanou jednu akci v Port Angeles. Tentokrát jsme jely jen my dvě - bylo to příjemnější. Sally jsem snesla, ale její uštěpačné a věčně zvědavé kamarádky mi vážně někdy lezly na nervy.
Poflakovaly jsme se jen tak, od ničeho k ničemu, po ulici a vlezly do každého obchodu, co jsme uviděly. Sice jsem nikdy neměla moc nakupování v lásce, ale tohle bylo fakt super. Se Sally jsme si užily spoustu legrace a hlavně se mě už neptala na žádné otázky, na které by stejně odpověď nedostala. Myslím, že si budu muset poopravit názor na lidi – někteří jsou vážně fajn.
Vlezly jsme do nějakého obchodu s oblečením. Sally, jako správný nakupovací maniak, se okamžitě vrhla k věšákům oblečení. Zaujatě i zábavně jsem ji pozorovala. Po chvíli přehrabování vytáhla sytě žluté triko s černým nápisem „I AM SEXY“, který byl celý pošitý lesklými flitry. „Co myslíš?“ zeptala se mě a přiložila si ho na hrudník, aby mohla v zrcadle vidět, jestli se k ní hodí. „Hezký,“ opáčila jsem. „Jdu si ho vyzkoušet,“ vyhrkla a zmizela v převlékací kabince. Zasmála jsem se. Nenuceně jsem si prohlížela nějaké oblečení v regálech, když můj zrak zabloudil směrem ven z obchodu přes skleněnou výlohu.
Tehdy jsem ho uviděla poprvé. Na druhé straně ulice stál krásný kluk, kterému mohlo být, co já vím, tak patnáct, šestnáct? Měl tmavší pleť a jeho oči byly čokoládové barvy. Jeho obličej měl jemné, stále chlapecké rysy, kde tu a tam vykukovala známka dospělosti. Najednou se jeho oči střetly s mými. Pozvedl hlavu a zahleděl se mi do očí, přičemž se jeho velmi tmavě, až temně, hnědé vlasy jemně zatřepotaly. Byl obklopený třemi kluky, viditelně o něco staršími než on sám. Měli stejně tmavou pokožku i vlasy.
Nedokázala jsem z něj spustit zrak. Bylo to jako by mě hypnotizoval. Nešlo přestat. Cítila jsem podivné teplo, které vycházelo z mé hrudi, někde z míst, kde jsem měla své ledové, navždy ztvrdlé srdce. Ale teď to bylo, jako by se radostí opět probudilo k životu a začalo vesele poskakovat. Přiložila jsem si ruku na hruď, ale cítila, že žádný pohyb mé srdce nevydává. Byl to jen pocit. Krásný pocit.
Ten kluk na mě chvíli hleděl, ale pak se mu do cesty postavil jeden ten starší kluk, takže jsem na něj neviděla. Pouto jako by se přetrhlo. Ten, co se před něj postavil, do něj zuřivě strčil. Měla jsem namále, abych nevykřikla nebo neproběhla výlohou k tomu klukovi. Měla jsem silné nutkání ho chránit.
Najednou celý houf odkráčel neznámo kam. Naposled jsem je zahlédla, jak zabočili do vedlejší ulice a pak byli tatam.
Z mé hypnózy mě vytrhla až Sally. „Haló, vnímáš?“ vykřikla a rukou mi zamávala před obličejem. „Ach, promiň, nad něčím jsem přemýšlela,“ zamumlala jsem. „No tak už pojď, musím být do sedmi doma, takže máme co dělat,“ ušklíbla se.
Šla jsem vedle ní a pokračovala k autu. Sally měla to štěstí, že ji už bylo šestnáct, takže mohla řídit auto. To já nikdy moct nebudu.
Má mysl se neustále vracela k tomu klukovi. To jak jsme navzájem hleděli – to nebylo normální. Bylo v tom něco zvláštního, něco kouzelného. Ano, jakoby kouzlo. Zamyšleně jsem nad tím dumala, zatímco jsme se vydali k Forks.
Neustále jsem cítila hřejivé teplo, které vydávalo, přestože vlastně nemohlo, moje srdce. Měla jsem pocit, jakoby mě někdo přivázal k něčemu velmi silnými provazy a já s tím nemohla nic udělat. Trhala jsem sebou, škubala, ale nebylo to nic platné. Nemohla jsem se vymanit a něco mi říkalo, že se ani nechci. Nevím proč, ale bylo to příjemné – být svázaná.
Sally mě vyhodila před domem, rozloučila jsem se s ní a zamávala ji, když odjížděla. Li byla doma a hned se mě začala vyptávat, co ve městě. Odbyla jsem ji pár odpověďmi a šla do svého pokoje.
Sedla jsem si na pohovku a zavřela oči. Nemůžu usnout, ale tohle je něco jako náhrada. Cítila jsem, že to potřebuji. Už dlouho jsem se do své temnoty neuzavřela, ale teď jsem měla silný pud to udělat. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky a to nešlo, pokud jsem byla ovlivněna světem zvenčí. Pomalu jsem se začala nořit hloub a hloub do temné nicoty.
Po chvíli byl můj zrak úplně ochromen tmou. Nic jsem neviděla. Teď jsem měla čas si všechno srovnat.
Přemýšlela jsem nad každým detailem, co jsem tento den prožila. V duchu jsem si vše několikrát za sebou přehrála, ale nikdy jsem nepochopila, co se to vlastně stalo. Pak mě upoutal drobný detail. Jeho kůže… byla taková tmavší, ale ne černá, spíš do červena… Měl velmi zvláštní rysy v obličeji a velmi tmavé vlasy… vlastně všichni ti kluci měli tmavé vlasy i kůži. Musejí to být nějací příbuzní nebo tak. Ale odkud jsou? Nikdo v tomhle věčně zastíněném státě není tmavý… musí to být cizinci. Ale ta pleť s tím červeným nádechem? Takovou mají snad jen indiáni…
Najednou jsem se napřímila. No jistě! Indiáni! To jsou ty rysy, co jsem viděla v jejích tvářích! Ale odkud? Vždyť nejbližší indiánská rezervace je tu… Polkla jsem. La Push.
Sesunula jsem se z pohovky na zem. Ne, ne, ne. To přece nemusí nic znamenat. On nemusí být vlkodlak. Ne, není vlkodlak. To bych k němu musela cítit nějaký odpor, ne? Avšak jsem se nedokázala přesvědčit. Mezi námi bylo sklo výlohy, takže jsem ho necítila. Nevěděla jsem, jak voní. Jestli jako člověk nebo žumpa.
Něco mi problesklo hlavou. Musím to zjistit. A doufat, že je to člověk. Pak zase přišly pochyby. Ale… copak záleží na tom jestli je to člověk? I kdyby byl, co by se změnilo? Nemohla bych s ním být, ledaže bych ho nechtěla nakonec zabít. Což se mi příčilo jako nejhorší hřích ze všech.
Tomuhle se říká bezvýchodná situace. Ať už je to člověk nebo vlkodlak, já to zjistím. I když mi to asi k ničemu nebude. V duchu jsem si říkala, jak by bylo perfektní, kdyby to byl upír. Jenže už jen jeho barva pokožky nasvědčovala tomu, že to tak není. A co teprve ty nádherně tmavě hnědé oči… Slastně jsem si povzdychla.
Ale… kdyby to byl člověk… teoreticky, čistě teoreticky… mohla bych ho přeměnit. Ihned jsem tuhle myšlenku zapudila. Nedokázala bych to. Jednak bych nemohla připravit o život někoho, na kom mi záleží, i když ho vlastně vůbec neznám. A jednak, jsem jen něco přes rok stará, takže bych se ani nedokázala při kousnutí ovládnout. A zabít ho… to by asi zabilo mě.
Bezvýchodná situace.
A já ji budu muset čelit. Sama, jen a jen, já.
 
********************
 
Druhý den jsem chodila jen jako tělo bez duše. Nebylo to však takové jako předtím – nebyla jsem nijak zatvrzelá sama do sebe, jen jsem pořád musela myslet na toho kluka. Většinou jsem jen celý den zírala do nejbližší zdi, která se mi naskytla. Nedávala jsem vůbec na nic pozor.
Ostatní Cullenovi a Li měli dnes vyučování o hodinu kratší. Li mě řekla, že jde k nim a ať se tam taky potom stavím. Prý nějaké překvapení. Normálně bych se asi zajímala o co jde, ale dneska jsem byla myšlenkami jinde.
Po škole jsem se tedy vydala k jejich domu. Nejvíc mě štvalo, že jsem musela jít pěšky, respektive, že než jsem zalezla do lesa jsem musela jít pomalou lidskou chůzí.
Jakmile mě jen trochu zahalila temnota stromů, rozběhla jsem se a užívala si vítr, který kolem mě proudil. Byla to jen chvilička, než jsem doběhla k jejich domu. Ale nešla jsem hned dovnitř. Opřela jsem se o zeď a zase přemýšlela. Probrala jsem si celou tu chvíli, co jsem ho viděla. Každou sekundu jsem převalovala sem a tam, ale nemohla jsem přijít k dalším výsledkům, než k těm, ke kterým jsem přišla včera.
Neochotně jsem se zvedla a šla pomalu ke dveřím. Něco před domem mě ovšem zaujalo. Stříbrné Volvo. No to snad… ? NE! Edward se vrátil? Proč? To mě nemohl nechat chvíli pokoj?
Teď se moje rozmrzelá nálada stala ještě rozzlobenou. Ach jo, povzdechla jsem si. I když jsem to měla původně naplánováno, nezaklepala jsem a rovnou vešla do domu. V tu chvíli na mě krátce pohlédlo devět párů upírských zlatých očí a pak se zase obrátilo ke svému rozhovoru. Počkat, devět? Prolétla jsem všechny očima. Ano, moje domněnka se potvrdila. Ten pitomec se vrátil. A s ním přijela další upírka. Měla krásné blonďaté vlasy. Tipla bych, že je to Tanya. Dokazovalo to i jen to, že se navzájem držely za ruce. Fuj.
Edward na mě upřel nasupený pohled a já jen pokrčila rameny. Jako už jsem to řekla tolikrát, nemá se mě hrabat v hlavě.
Nedávala jsem moc pozor na to, o čem si povídali, a tak se mé myšlenky opět obrátily k tomu stejnému bodu jako celý den. Pokoušela jsem se je zahnat, ale bylo to zbytečné. Edward na mě pohlédl takovým neidentifikovatelným pohledem. Bože, jak mě chybí ta svoboda mysli, zaskuhrala jsem.
„Lu, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptal se mě z ničeho nic. Povytáhla jsem podezíravě jedno obočí. „Jistě,“ odpověděla jsem, nebo spíš odsekla. „O samotě,“ zavrčel. „Hmm,“ zamručela jsem a vyšla za ním z domu. Tanya se na nás naštvaně dívala, alespoň to jsem si užívala.
Rozběhl se a mě nezbylo nic jiného, než běžet za ním. Řekla bych, že to byly alespoň tři kilometry než zastavil. Otočil se ke mně a podezíravě si mě prohlížel.
„Kde jsi je viděla?“ vyhrkl na mě. Jasně, čekala jsem to. „Tys mě poslouchal, i když jsem byla před domem, co?“ odfrkla jsem. Jemně přikývl hlavou, ale stále čekal na odpověď. „No, když jsem byla se Sally ve městě. V jednom butiku, přes výlohu,“ pokrčila jsem rameny. „Takže jsi je ani neslyšela ani necítila?“ zeptal se podezíravě. „Ne,“ odpověděla jsem stroze. Uvědomila jsem si, proč mu to vlastně vykládám, že nemá právo šťourat do mého soukromí, ale pak jsem si řekla, že je to asi stejně zbytečné. Povzdychla jsem si a on vyloudil na tváři ten svůj pokřivený úsměv, za který bych zabíjela.
„No, já se tě na to ptám hlavně proto, že to vypadá… na otisk,“ řekl tajemně. Povytáhla jsem obočí a nechápavě na něj zírala. „Otisk čeho?“ zeptala jsem se podezíravě. Povzdechl si. „Ty taky nic nevíš,“ zamručel, ale hned pokračoval. „Otisk, no, jak bych to… zkrátka, když se vlkodlak zamiluje na první pohled, ale není to taková ta bezvýznamná láska, tohle je láska na celý život, svazuje ho k tomu člověku, do kterého se otiskl. Nemůže se tomu vzepřít ani kdyby chtěl. No, ale myslel jsem, že to je jen u vlkodlaků,“ shrnul. „Jak jako, jen u vlkodlaků? To jako, že jsem se otiskla já, nebo co tím myslíš?“ Byla jsem dost zaskočená. Podivně na mě pohlédl. „Ano, přesně to myslím. To, jak si popisovala ty pocity, to je… jasný příznak otisku. A on se asi taky otiskl. Oboustranný otisk, to musí být velmi silné pouto,“ tu poslední větu už si zabrblal spíš pro sebe. Nechápavě jsem na něj zírala. Ano, tohle vysvětlovalo to, proč se cítím tak svázaná, ale příjemně. Ale taky to nasvědčovalo tomu, že on je opravdu vlkodlak. Což asi není dobré. „Jak… jak můžu milovat někoho, kdo mi smrdí jako žumpa?“ zeptala jsem se Edwarda. Nejprve se usmál nad mým přirovnáním, ale pak nasadil zase tvrdý výraz. „To nevím,“ odpověděl. „Mimochodem, ten kluk se jmenuje Seth.“ Řekl jakoby nic. To jméno ve mně probudilo pocit euforie, znělo jako rajská hudba. Najednou jsem se zarazila. „Počkej, jak to víš?“ vyhrkla jsem. „Jednoduše, už jsme párkrát s vlkodlaky hodili ‚přátelskou‘ řeč.“ Zazubil se na mě. To mě fakt naštvalo, já jsem vždycky ta, co toho ví nejmíň.
Najednou se Edward zarazil a trochu rozpačitě na mě hleděl. Nechápala jsem jeho výraz. „Vše OK?“ zeptala jsem se ho, i když jsem věděla, že to tak nebude. „No, ehm, no…“ Vyprskla jsem smíchy, Edwarda jsem teda nikdy neslyšela koktat, ale tohle bylo fakt něco. Trochu nasupeně na mě pohlédl, ale pak nasadil zase ten podivný výraz. „Já… chtěl jsem se tě zeptat na tu… no, na tu holku, kterou…“ „Kterou jsi téměř zabil?“ dokončila jsem za něj a zazubila se na něho. Čekala jsem, že se zase naštve, ale jeho obličej pokryla spíš bolest.
„Ona, teda Bella se myslím jmenuje, že? No, první týden chodila jak tělo bez duše, ale pak se vzpamatovala možná až moc rychle.“ Krátce jsem mu vysvětlila. Nechápavě na mě pohlédl. „Rychle?“ zeptal se. Ach jo, povzdychla jsem si. Proč mu to mám říkat zrovna já? „Chodí s Mikem Newtonem.“ Řekla jsem stroze. Vůbec jsem nepochopila, proč se v jeho tváři objevil ten nasupený pohled. Nic jsem mu tentokrát neudělala, ne? Pak jsem si ale uvědomila, že to asi kvůli mně není. Neodpustila jsem si to, takže jsem na něj pobaveně pohlédla. „Snad nežárlíš?“ Kochala jsem se jeho rozčíleným výrazem. „Máš Tanyu, ta je tisíckrát hezčí…“ snažila jsem se ho uklidnit. „Pche,“ zavrčel a znaveně mávl rukou. „Možná, že ona mě má ráda, ale já k ní nic necítím… Čekal jsem, že na Bellu zapomenu, ale nešlo to. Stále jsem na ni myslel,“ řekl. Najednou jsem se cítila jako farář ve zpovědnici. Co mu mám na to asi říct? To bude dobré, jen si třikrát přeříkej Ave Maria a bude ti odpušteno, synu. Usmála jsem se sama nad tou pitomou větou. Koutkem oka jsem zahlédla, že se mu na tváři objevil úsměv.
„Nečekám odpověď,“ řekl mi a dal do svého tónu… ehm, přátelství? Od něj bych to teda nečekala. „Tak jdeme,“ pronesl suše a vyrazil směr domov. Běžela jsem za ním a přemýšlela nad naším rozhovorem.
Dneska jsem se dozvěděla dost zajímavých informací. Teď jsem věděla jedno, že co nejdřív musím najít Setha, ať se děje, co se děje.