Rescue out of Darkness - 3.+4. kapitola

„Cože? Tady? Kde?“ ptala jsem se. Li jemně kývla hlavou naznačujíc směr. Podívala jsem se tam a bylo mi to úplně jasné. Pět postav stálo u stříbrného Volva a vzrušeně nás pozorovali. Na první pohled to bylo jasné, bledá pleť, neskonalá krása… oni byli upíři. Uvědomila jsem si, že tu sladkou vůni opravdu cítím z jejich směru.
Hleděli na nás. Jasně, když my cítíme je, oni musí cítit nás, došlo mi.
Asi minutu jsme všichni na sebe navzájem zírali, když se pomalu vydaly k nám. Hrklo ve mně. Najednou jsem se zahleděla do jejich očí – byli zlatohnědé, to znamená, že se živí jen zvířaty! Alespoň malé štěstí…
S Li jsme stály jako dvě sochy, stále jsme se opíraly o své auto. Ti neznámí upíři k nám pomalu došli.
Podrobně jsem si je prohlédla. Všichni byli rozhodně starší než já. Byli to tři kluci a dvě holky. Jeden ten kluk, mohlo mu být něco přes dvacet, co já vím, měl velmi krátké černé kudrnaté vlasy. Byl vyšší postavy a hlavně měl velké svaly. Fíha, nechtěla bych se s ním utkat v souboji. Objímal holku, která byla neskonale krásná. Nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy spatřila. Měla blonďaté vlnité vlasy, které ji volně splývaly po ramena. Byla nevysvětlitelně nádherná. Pak tam byla ještě jedna holka. Černé vlasy ostříhané nakrátko, ale rozčepýřené všemi směry. Měla takový jemný elfí obličej. A hlavně byla hodně malá. Její ruka byla spojená s druhou, která patřila klukovi se špinavě blond vlasy. Měl takový zatrpklý pohled. Sledoval mě, jak nějakého brouka, co se nedaří zašlápnout.
Ještě tady byl jeden kluk. Byl středně vysoké postavy a měl ležérně rozcuchané hnědé vlasy, které házely bronzové odstíny. Vypadal fakt dobře, takového kluka bych si nechala líbit… Najednou se usmál. Wow, ten jeho úsměv… úplně se mi podlamovaly kolena. Usmál se ještě víc. Sakra, to mi snad dělá naschvál!
„Ahoj,“ promluvil. „Já jsem Edward, tohle je Alice a Jasper,“ ukázal na tu elfí dívku a zatrpklého kluka, „a tohle Rosalie a Emmett.“ Přičemž ukázal na tu krásnou bloncku a svalovce.
Li prolomila ticho. „Těší nás,“ zabrblala. „já jsem Li a tohle je Lu.“ A ukázala na mě. Usmála jsem se, když použila naše přezdívky. Ten s těmi bronzovými vlasy, Edward, zvedl zkoumavě jedno obočí. „Li a Lu?“ zeptal se nevěřícně. „Lilien a Luisa,“ upřesnila jsem mu. „Trochu jsme si zkrátily jména.“ Pokrčila jsem rameny.
Najednou se ten černovlasý začal nahlas smát. Já i Li jsme se na něj zkoumavě podívaly.
„Emmett si jen myslí, že je to vtipné,“ vysvětlil nám Edward. „Hele, brácha, nech si výčty z mé hlavy pro sebe, jo? Já taky umím mluvit,“ řekl, přičemž se na nás zakřenil. S Li jsme se na sebe tázavě podívaly. Jak to myslel s tou hlavou? Snad Edward… No to snad ne! On určitě čte myšlenky! Podívala jsem se na něj a on se na mě zakřenil. „No jo, už to tak bude.“ Potvrdil mi. Měla jsem sto chutí si nafackovat za to, na co jsem předtím myslela.
Alice se na něj podívala, vypadalo to, jako by se ho na něco v duchu ptala. „Ano, obě ví, že jim čtu myšlenky.“ Zodpověděl ji Edward na nevyslovenou otázku. Dobře, takže Li to taky došlo.
„Jaké máte další zvláštní schopnosti?“ zeptala se Li podezíravě. „Já čtu myšlenky, ale to už víte, no a Alice…“ „vidím do budoucnosti,“ skočila mu do řeči. Wow, budoucnost.
Najednou promluvil ten zatrpklej, Jasper. „Cítím emoce a dokáži je ovlivňovat.“ Řekl a dál nás probodával pohledem. Fíha, ti teda průměrnosti nepřekypují, pomyslela jsem si.
Podívala jsem se na Emmetta a Rosalie. „No, Em a Rose nemají žádné zvláštní schopnosti. Teda pokud nepočítám, že je Emmett nadupírsky silný a Rose je ten nejpaličatější a nejurážlivější upír na světě,“ zakřenil se. Rosalie ho probodla pohledem a strčila do něj. Člověka by asi takové „šťouchnutí“ odhodilo pět metrů daleko, ale s Edwardem to ani nehlo.
„A vy?“ zeptal se. „Ovládám magnetismus,“ suše podotkla Li. „No a já zatím nic zvláštního neumím, jsem sotva rok stará,“ pokrčila jsem rameny. „Ale doufám, že až se projevím, tak to bude stát za to,“ zakřenila jsem se na něho.
„Bude zvonit,“ najednou promluvila Alice a sotva to dořekla, vzduchem se roznesl zvuk školního zvonku. „Sednete si k nám na obědě?“ zeptala se nás a my obě s Li jsme přikývli. „Tak zatím,“ zamávala nám a všichni se vydali ke škole.
„No tak to jsem fakt nečekala,“ zamumlala jsem. „To teda ne,“ potvrdila mi Li ještě zaraženě. Rozdělily jsme se a každá se vydala na svou hodinu.
První hodinu jsem měla matematiku. Došla jsem ke třídě a s tichým zaklepáním vstoupila dál. Učitel naštěstí přešel jakékoliv představování, takže jsem byla ráda a posadila jsem se na poslední volné místo, které bylo v zadní lavici. Jen co jsem dosedla na místo, ozvala se má sousedka.
„Ahoj, ty jsi tu nová, že?“ vybalila na mě. „Jo, to jsem,“ odpověděla jsem ji. Nebyla jsem zvyklá na takový upovídaný holky, vlastně jsem se nikdy nebavila s žádnou normální holkou…
„Já jsem Sally Walterová, a ty jsi… ?“ „Luisa, Luisa Martinsová,“ odpověděla jsem ji. „Aha, no je fajn, že je tu zase někdo nový, naposledy se sem přistěhovali Cullenovi, ale to už budou pomalu dva roky… ale jsou nějací divní, stále chodí v tom svým hloučku pěti lidí a vůbec s nikým se nebaví.“ Trochu jsem sebou cukla. Pět? Nejsou to náhodou… ? „Kteří jsou Cullenovi?“ zeptala jsem se ji a snažila se, aby můj hlas zněl bez zájmu, což se nepodařilo. Sally si mě trochu pokrytecky prohlídla. „No, vlastně, ty už je znáš.“ Řekla a pokrčila rameny. „Povídali jste si na parkovišti.“ Její pohled mi říkal, že chce vědět nějaké informace. Bohužel, asi ji opravdu nebudu říkat, že jsme se bavili o zvláštních schopnostech upírů… Usmála jsem se nad tou představou. Sally se už chystala něco říct, když najednou zazvonila a já byla konečně svobodná. S rychlým „Ahoj,“ jsem pláchla ze třídy pryč. Další tři hodiny jsem měla angličtinu, španělštinu a trigonometrii. Uteklo to v celku rychle, takže jsem se ani nedivila, když jsem už konečně mířila k jídelně.
Vešla jsem dovnitř a rychle prohlídla tu místnost očima. Jídelna nebyla moc velká, taky pro tak malou školu by to bylo k ničemu. Zahlídla jsem Sally, která seděla u stolu společně s nějakou další partou děcek z prváku. Zamávala na mě, abych se přišla posadit k nim, ale já zakroutila hlavou jako nesouhlas. Měla jsem namířeno k jinému stolu.
Ten stůl byl úplně vzadu v rohu a sedělo u něj šest upírů. Jak vidím, tak Li si s nimi už asi docela rozumí, protože když jsem přišla ke stolu, byli uprostřed rozběhlé konverzace.
Tiše jsem se posadila na volné místo. Podívala jsem se na stůl a usmála se. Tady hru na přetvářku berou fakt vážně, na stole leželo několik táců, na kterých bylo různé jídlo a nějaká ta sodovka. Jsem zvědavá, co s tím udělají, protože sama vím, že je pro nás lidské jídlo nechutné.
„Samozřejmě, že to nebudeme jíst,“ vytrhl mě z mého přemýšlení Edwardův hlas. Zamračila jsem se na něj. Nemůžeš vypadnout z mé hlavy? Pomyslela jsem si sarkasticky. Zavrtěl hlavou a zakřenil se. Povzdychla jsem si, tak tohle bude vopruz. Ignorovala jsem jeho pitomé šklebící se ksichtíky. Náhle mě upoutala Alice.
„Lu, to muselo být hrozné! Nevidět vůbec nic tak dlouhou dobu… docela tě obdivuji, že si to tak dlouho snášela,“ švitořila ke mně obdivně. Zamračila jsem se na Li pohledem typu Tos-teda-říkat-nemusela. Li se usmála mému mračení a omluvně pokrčila rameny. Ach jo.
„Jo, nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou,“ ušklíbla jsem se. „Fakt strašné, Li mi všechno řekla, sedíme společně na dvě hodiny,“ podotkla ještě. Všechno?! Podívala jsem se na Li a ta pochopila můj pohled. Přikývla k souhlasu. No, alespoň nemusím nic vyprávět, povzdychla jsem si. Všichni byli zabraní do konverzace, Cullenovi byli velmi zvědavý, hlavně je zaujalo to, že se taky živíme jen krví zvířat.
„Tak to by jsme si mohli společně vyrazit na piknik,“ podotkl Emmett a zazubil se. Všichni jsme vyprskli smíchy a i když jsem měla pochmurnou náladu, taky jsem se zasmála.
Nevím, čím to bylo, jestli tím, že jsem ze všech nejmladší nebo co, ale za chvíli mě to jejich vzrušené švitoření přestalo bavit.
Vytáhla jsem moji starou dobrou empetrojku a vrazila si sluchátka do uší. Věděla jsem, že díky mému upířímu sluchu je budu stále slyšet a oni budou slyšet moji hudbu, ale bylo mi to jedno. Na chvíli se na mě všichni udiveně podívali, ale když uviděli můj kyselý obličej, přestali si mě všímat.
Zapnula jsem přehrávač a naladila jednu ze svých oblíbených písniček od mé nejoblíbenější skupiny – The Rasmus. No fear.
 
Girl, /Holka/
You lived your life like a sleeping swan /Žilas svůj život jako spící labuť/
Your time has come /Tvůj čas má přijít/
To go deeper /jít hlouběji/

Girl, /Holka/
Your final journey's just begun /tvoje konečná cesta právě začala/
Your destiny chose the reaper /tvůj osud si vybral sekáček/

No Fear /Žádný strach/
Destination Darkness /Cílem cesty je temnota/
No Fear /Žádný strach/
Destination Darkness /Cílem cesty je temnota/
No Fear /Žádný strach/

 
Slova této písničky ve mně probudily hrozné vzpomínky na dobu v temnotě… Vzpomínala jsem na to, jaké to bylo… Být křehký a slepý člověk.
Za ten rok jsem si už zvykla, že nemusím všechno osahávat, že se mi stačí jen dívat. Vzpomínala jsem na svou babičku… na tu jedinou osobu, která mě předtím držela při životě.
 
Dnešní den byl něčím výjimečným. Měla jsem své desáté narozeniny. Babička mě probudila, jak mě pohladila na tvář. „Luisinko, je ráno,“ zašeptala.
„Dneska je velký den, máš narozeniny, první kulaté narozeniny,“ mluvila ke mně svým příjemným starým hlasem.
Usmála jsem se a doufala, že můj úsměv viděla. Poslepu jsem nahmatala její obličej a jemně jsem ji políbila na tvář. „Mám tě ráda, babi,“ řekla jsem ji a objala ji. „Já tebe taky holčičko, vždycky tu budu jen pro tebe,“ šeptala mi do ucha. „Mimochodem, mám pro tebe takový malý dárek,“ podotkla. „Opravdu?“ jásala jsem. Co to asi je? „Tady,“ řekla a podala mi do rukou nějakou krabičku. Ohmatávala jsem ji ze všech stran a teprve pak ji otevřela. Vsunula jsem své prsty dovnitř a vyndala něco, co jsem nedokázala popsat. Bylo to hladké a mělo to oválný podlouhlý tvar. Něco s plastovým obalem. Projížděla jsem jemně přes ten předmět. Našla jsem něco, co vystupovalo o něco výš z toho plastu. Tlačítka? Najednou má ruka zachytila nějaký provázek. Teda dva, dokonce. Opatrně jsem je protahovala mezi rukama až jsem narazila na nějaké dvě kulaté věci na konci.
Asi jsem totální ignorant, ale prostě nechápu, co to je. „Nevím, nechám se podat,“ vzdychla jsem poraženě k babičce. „Je to taková věcička na přehrávání písniček, empetrojka, nebo jak vy tomu mladí říkáte.
„Cože? Babi, ty mi dáváš empetrojku! Já tě miluji!“ vyhrkla jsem a hluboce ji objala. „Jsem ráda, že se ti dárek líbí, ale nemáš tam ještě žádné písničky.“ Říkala. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem v rukou žmoulala tu úžasnou věcičku, která mi vnášela světlo do mého temného života.
 
Vytrhla jsem se ze vzpomínek, protože písnička skončila a přehoupla se v jinou. Zaposlouchala jsem se do ní a nic okolo nevnímala, jen jsem prázdně hleděla na puklinu na protější zdi.
Myšlenkami jsem byla v dávné minulosti, znovu jsem vzpomínala na tu havárku… Zesmutněla jsem. Zkřížila jsem ruce na stole a položila na ně hlavu. Tohle by normální člověk udělal, kdyby byl unavený, ale já nebyla. Jen jsem cítila hořký nával smutných vzpomínek z temnoty.
„Lu?“ zeptala se opatrně Lilien. Věděla, že vždycky když udělám tohle gesto, jsem smutná a zahalená ve vzpomínkách. „Hmm,“ zamumlala jsem bez toho abych zvedla hlavu.
„No tak, prosím, nemysli na to zase,“ přesvědčovala mě, ale nemělo to na mě žádný dopad. „Jak víš na co myslí?“ zeptal se z ničeho nic zaujatě Edward. „Znám ji dlouho,“ odpověděla mu jedovatě. Usmála jsem se při tónu jejího hlasu.
Ani jsem si nevšimla, že hudba dohrála. Asi se mi už zase vybily baterky, super…
Zvedla jsem hlavu a zjistila, že už jsme v jídelně poslední. „Za chvíli bude zvonit,“ prohlásila Alice. Všichni se začali zvedat. Čekala mě hodina tělocviku, no to bude zábava… pomyslela jsem si sarkasticky.
 ************************************************
„… a představ si, že Alice si nic ze svého lidského života nepamatuje, a víš, že Carlisle už téměř nevnímá lidskou krev? Nechápu, jak to může vydržet, a říkala jsem ti už o tom…“ Li něco pořád mlela. Neposlouchala jsem ji, nechala jsem její slova procházet jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Opravdu mě nezajímalo, co všechno se už o té upíří rodině dozvěděla. Byla jimi úplně nadšená. Mě nepřipadali zas tak skvělí, jsou to prostě upíři jako my, tak co na nich vidí? Občas jsem přikývla a vyrazila ze sebe tiché „Hmm,“ aby si myslela, že ji vnímám. Přitom jsem vůbec nevěděla o čem mluví.
Po týdnu v nové škole to bylo pořád stejné. Všichni na nás civěli, což bylo ještě víc umocněno tím, že se bavíme s Culleny. Všichni byli móc zvědaví, na můj vkus. A hlavně ta, eh, Selly, myslím. Při hodinách by nedala pokoj a pořád něco švitořila, ale poslouchala jsem ji asi tak, jako jsem teď poslouchala Lilien.
Strašně ji zajímalo, proč se s nimi bavíme. Odbyla jsem to se slovy, že jsme něco jako příbuzní a dál ji ignorovala. Svoje monology vedla celou hodinu.
Čím déle jsme tu byli, tím víc jsem si připadala divně. Hlavně mě štvalo, že s Li to není, to co dřív. Předtím jsme byly kamarádky, které se bez sebe nikam nehnuly, ale teď většinu času Li trávila s Culleny, a to hlavně s Alice.
Když zjistila, že je blázen do nakupování, našla si v ní vzor. Takže teď byly nejlepší kamarádky z nich a já jsem zase zůstala ve svém starém temném světě.
Tohle jsem nikomu neřekla, ani Li, a doufám, že ten bastard Edward to neslyšel. Když jsem potřebovala, dokázala jsem se uzavřít do svého starého světa. A tím myslím jako úplně. Vždycky jsem ucítila takový divný pocit a najednou mě obklopila temnota. Ta stará tma, které jsem se předtím vždycky tak bála. Ale teď jsem věděla, že je to vysvobození z tohoto jiného světa. Žila jsem v temnotě moc dlouho na to, abych ji dokázala opustit.
I když bylo to trochu jiné. Když jsem byla ponořena do mnou vyvolané temnoty, dokázala jsem tak trochu instinktivně určit jakoukoli překážku. Prostě, přestože jsem neviděla, dokázala jsem se všemu vyhnout. Bylo to něco jako netopýří radar. Aspoň myslím.
Několikrát jsem už i přemýšlela nad tím, jestli to není můj dar – uzavřít se do temnoty. Poslední dobou jsem tomu začínala věřit. Proč bych taky zrovna já měla mít něco výjimečného? Čekala jsem snad, že budu šlehat z očí blesky?
Sarkasticky jsem se zasmála. Tohle mě nikdy neopustí. Já a můj černý humor – spřízněné duše navždy.
Říkala jsem si, že udělám něco užitečného, tak jsem vytáhla domácí úkol ze starořečtiny. Byl to trochu neobvyklý předmět, ale právě proto jsem si ho vybrala.
Zírala jsem na papír a snažila se luštit slova složená z alfabety. Zatím jsem uměla jen nejzákladnější základy. Podívala jsem se na první větu.
Ό λόγος έν τω νόμω.
Jak se to čte, proboha? Vzala jsem si do ruky s výslovností alfabety a luštila písmeno po písmeni.
Hó logos en tó nomó.
Tak nakonec jsem to zvládla přečíst. První krok v cajku. Jenže přeložit to bude horší, nalistovala jsem slovníček.
Ό λόγος – slovo
Ό νόμος – zákon
Έν – v, mezi, na
Hmm, bezva. Takže to ještě seskládat. Takže to první je slovo, pak tam máme v a pak zákon, takže slovo v zákoně? V duchu jsem zajásala. Přeložila jsem svou první řeckou větu, jó! Mé nadšení netrvalo dlouho, když jsem zjistila, že v úkolu je dalších 19 vět na překlad.
Znechuceně jsem zaklapla sešit a obrátila oči do stropu. Sledovala jsem pečlivě každou puklinku.
„No tak, Lu, ty mě neposloucháš!“ probudila mě z mého světa rozzlobeně Li. „Ty jsi něco říkala?“ zeptala jsem se ji jako by se nechumelilo. „Říkala? Já tu mluvím celou dobu!“ křičela. Sakra, to se stalo tak moc? No bóže, tak jsem na chvíli přestala vnímat…
„Promiň,“ zabrblala jsem tiše, stejně to určitě slyšela. „Říkala jsem, že za chvíli tu bude Alice, jedu s ní do Seattlu na nějaké menší nákupy…“ Protočila jsem panenky. Nechápu, co ji na tom tak baví. „Musíš se pořád tvářit jak zakyslá smetana?“ vyčítala mi. Hmm, jak vidím, tak nejsem jediná s černým humorem…
Najednou jsem uslyšela, že se zdálky blíží nějaké auto. „To bude Alice.“ Li se už řítila ven. Se zavoláním „Brzy se vrátím!“ se vytratila pryč.
Zůstala jsem doma sama. Zase. Ach jo, život je nespravedlivý… vlastně, co život, celá tahle existence…
Nikdy jsem to Li neřekla, ale myslím, že bych byla radši, kdyby mě tenkrát nechala vykrvácet… Být na tomto světě mě prostě doslova sere, ať jsem člověk nebo upír. /pozn. autorky: omlouvám se za sprostý výraz, ale tohle slovo se sem zkrátka perfektně hodí :D/ Nejradši bych utekla před tím vším, někam daleko… uzavřela se do temnoty a už se nikdy neprobrala…
No trčet doma nebudu, pomyslela jsem si. Ale kam bych mohla jít? Pomyslela jsem na Cullenovi, ale okamžitě to zase zatrhla. Jestli jsem něco věděla jistě, tak to, že nepotřebuji slyšet švitoření upírů, kteří si se mnou chtějí povídat. Ne, to se radši půjdu projít. Usmála jsem se, to vlastně není špatný nápad!
Vyrazila jsem z domu. Neměla jsem nikam přesně namířeno, prostě jsem jen tak šla, lidskou rychlostí mimochodem. Řekla jsem si, že bych možná mohla vyrazit na lov. Sice jsem byla předevčírem, ale co, když není do čeho rýpnout…
Tak jsem se tedy rozběhla k lesu, vzduch ostře proudil kolem mě. Zachytila jsem vůni nějakého zvířete. Vystřelila jsem za tou vůní, a za chvíli mi ta životadárná tekutina proudila do krku. Zahrabala jsem zvíře do země a šla pomalu dál.
Jelikož jsem nevnímala nic kolem sebe, dostala jsem se až kdoví kam, kde jsem to neznala. Věděla jsem, že už jsem mimo Forks, ale tak co by se mohlo stát… ano, co by se mohlo stát zrovna mě? Ušklíbla jsem se.
Z ničeho nic mě do nosu praštil strašný smrad. Co to proboha je? Nemohla jsem se shodnout sama se sebou, jestli to smrdí jako sto let zakopanej kůň, mufloní výkaly nebo hodně znečistěná žumpa. Prostě otřes. Tady nezůstanu ani minutu, pomyslela jsem si.
Otočila jsem se, že se vydám zpátky k Forks, když najednou…
Přede mnou stál obrovský vlk, snad pětkrát větší než ten normální. Cenil na mě zuby a tipla bych si, že je asi hodně rozčílený.
Něco mi říkalo, že to nebude normální zvíře, a hlavně tomu přisvědčoval fakt, že ten nehorázný smrad vycházel z toho vlka. Normální zvíře by ve mně vzbudilo pocit lovce, ale teď mi spíš blikalo v hlavě poplašné světýlko, ať se okamžitě sbalím a vypadnu.
Ale nešlo to, stála jsem ochromeně před tím zvířetem, které se ke mně pomalu přibližovalo. Stále rozčilené, a stále s vyceněnými zuby. Dostala jsem strach a to bylo to, co mě konečně nakoplo k tomu, abych se rozběhla.
Pádila jsem takovou rychlostí, jako snad nikdy. Náhle jsem uslyšela, že se to zvíře žene za mnou. Jak je to možné? Nic není rychlejší než upír! Nebo snad… ano?
Při tom pomyšlení se mi udělalo zle. Sakra! Já jsem taková kráva, kam jsem se to zase dostala? Já si prostě nemůžu ani vyjít ven, aniž bych se nedostala k nějakému nebezpečí!
Z myšlenek mě vytrhl obrovský vlk, který se náhle ocitl přede mnou. On mě předběhl?! Nevěděla jsem, jestli se mám divit nebo se bát, ale něco mi říkalo, že to druhé.
Vlk se napřímil ke skoku. Odrazil se a…
Náhle mě zachvátila temnota. Nevyvolala jsem ji sama, byl to prostě reflex, reflex sebezáchovy. I když byla jen tma, viděla jsem jasný zelený bod, byl to ten vlk. Mé tělo sebou samovolně cuklo, takže vlk minul.
Cítila jsem, jak se ten zelený bod přibližuje. Oslňovala mě zelená záře. Nic jsem nemusela dělat. Mé tělo samo uhýbalo, nemusela jsem nad tím přemýšlet. Nikdy se mi nic podobného nestalo, bylo to fascinující.
Z ničeho nic skočil do mého vidění velmi jasný, zářivý zlatý bod. I když jsem byla ochromena zrakem, cítila jsem ten bod dobře. Byl to upír.
„NE!“ zařval Edward. „Quile, ta patří k nám!“ řval dál. No to si ze mě dělá prdel?! Ta obluda má jméno? To tu chovají vlky jako domácí mazlíčky?
Cítila jsem, jak ten smrad pomalu odchází. Najednou z mé temnoty úplně zmizel zelený bod. Viděla jsem jen zlatý, teda dva zlaté body.
„Edwarde, co to s ní je? Vypadá jak Alice, když má vizi…“ promluvil Emmett. „Já to nechápu,“ řekl nevěřícně Edward. „Slyším její myšlenky, ale nevidím co ona vidí. Tedy respektive ona vidí jen tmu a dva zlaté body, což počítám, že jsme my dva.“ Vysvětlil mu.
„Fíha, naše pískle asi získává svůj dar,“ prohodil vesele Emmett. Scvakla jsem zuby. „Já-nejsem-žádný-pískle.“ Procedila jsem a zdůrazňovala každé slovo. „Mimochodem se mi to stalo už víckrát.“ Řekla jsem jako by nic.
Jak jsem se uvolnila, temnota najednou zmizela, prostě tak rychle jak přišla, tak i odešla. Trochu jsem zamrkala očima, přičemž jsem před sebou uviděla ty dva. Já sedím na zemi? To jsem si ani neuvědomila.
„Jak často se ti to stává?“ zeptal se najednou zaujatě Edward. „Nevím, prostě občas, ale obvykle to vyvolám sama,“ řekla jsem mu tónem nic-se-nestalo. „Ale teď, co mě vyděsilo to zvíře, jsem poprvé viděla i něco jiného než tmu.“
Najednou se Emmett začal šíleně chechtat. „Něco k smíchu?“ povytáhla jsem obočí a spražila ho pohledem. „Zvíře?!“ vykřikl a dal se znovu do uši rvoucího řehotu. „To dělá normálně?“ otočila jsem se na Edwarda. Usmál se na mě. Měla jsem mu sto chutí říct, až si své ksichty nechá na někoho jiného. Když se zamračil, uvědomila jsem si, že asi slyšel mou myšlenku. Teď jsem se usmála já.
„Nebylo to zvíře ani vlk, jak si myslíš.“ Řekl Edward. Cože? „A co to teda bylo, hmm?“ Slyšel můj nevrlý tón? Asi jo. „Vlkodlak,“ pronesl to slovo jako by to bylo úplně v pořádku. Vykulila jsem na něj oči. „Vlko-? Cože? Nechceš mi tu vykládat báchorky, že vlkodlaci existují, že ne?“ Zíral na mě jak na pitomce. „Co je?“ vyjekla jsem. „No, já nevím. Když teda neexistují vlkodlaci, tak asi neexistují ani upíři, tak na tebe hledím a snažím se zjistit, co jsi.“ Pokřiveně se usmál. Fuj.
„No, dobře, tak dejme tomu, že by možná mohli existovat…“ procedila jsem skrz zuby. Nechtěla jsem být ta, co prohraje. Vítězně se usmál, měla jsem chuť ho nakopnout.
„Jsme na hranici La Push, což je indiánská rezervace asi tak 15 km od Forks.“ Od tohohle území je to pozemek Quiletských vlkodlaků. Víš, vlkodlaci mají za svoje životní poslání chránit lidi před upíry. Proto na tebe Quil zaútočil. My jsme s vlkodlaky uzavřeli smlouvu, podle níž na nás nesmí zaútočit, pokud nekousneme člověka nebo na ně samy nezaútočíme nebo nevlezeme na jejich území. Už desítky let se vedle sebe navzájem tolerujeme, když najednou přijde jeden psychopatický upír, který má neustále pesimistické myšlenky, zavírá se do tmy a pronikne na zakázané území.“ Zezačátku jsem tím byla vážně zaujatá, ale když řekl tu poslední větu, nasadila jsem opět výraz nesnáším-tě-ty-zmetku.
Jakmile Emmett zaregistroval můj výraz v obličeji, znovu propukl ve smích. „Měl by se jít léčit,“ podotkla jsem, spíš jen sama pro sebe, i když vím, že to oba slyšeli.
„Jdeme, nebo na nás Sam pošle celou smečku.“ Řekl najednou Edward. „Počkej, oni jsou lidé?“ zeptala jsem se zaujatě. „Samozřejmě, ve vlkodlaka se pouze mění, jinak jsou to normální lidi. Je jich tu spousta.“ Pronesl jako by se nic nestalo. Polkla jsem. Bože, mě úplně stačilo vidět jen jednu tu obludu, natož aby jich stálo přede mnou tolik. „Oni dokáží zabít upíra?“ vypadlo najednou ze mě. „Ano,“ zamračil se Edward. „Jsou to jediné bytosti, které to dokážou.“ Polkla jsem podruhé. To se mi teda nelíbí, bydlet jenom kousek od místa, kde pobíhají podezřelé existence, které nás můžou zlikvidovat.
„Neboj se, oni nám neublíží, pokud je nějak nevyprovokujeme.“ Nasadila jsem nasupený výraz. Když něco neřeknu nahlas, to znamená, že na to nemáš odpovídat, tak se mě přestaň laskavě hrabat v hlavě! Měla jsem chuť ho zabít. Ani by na to nepotřeboval vlkodlaka, stačila bych já sama.
„No tak to teda nevím, ty, takový chcíple?“ řekl pobaveně. Tak teď už mě to dožralo. Emmett zase vybuchl smíchy. Moc dobře jsem věděla, proč nechci být v jejich společnosti. No, minimálně v jeho. Tohle bych si fakt odpustila.
Rozběhla jsem se do Forks a nevnímala ty dva pitomce, co se za mnou smáli. Však já jim ukážu!