Rescue out of Darkness - 1. kapitola

 Z očí mi tekly slzy… I když to už byli tři měsíce, stále mě to bolelo. Byla to jediná osoba, kterou jsem měla, která mě měla na tomhle zatraceným světě ještě ráda. Teď jsem zůstala sama… uzavřena do sebe. Cítila jsem bolest a vychutnávala ji.
Seděla jsem na tom stejném místě, jako už tisíckrát. Pod starým rozložitým dubem na okraji lesa. Schoulená do klubíčka jsem se lísala ke stromu, ke kterému jsem měla vázané krásné vzpomínky. Objímala jsem ho a cítila, jak mě jeho hrubá kůra drhne do rukou. Sama, ztracena v temnotě… Tohle bylo jedno z mála míst, kam jsem dokázala dojít sama… Místo, kde jsem nebyla na nikom závislá, aby mě musel vést a dávat na mě pozor. Před očima mi zase mžikal ten okamžik před deseti lety. Když mi bylo 5 let… Já vím, asi si myslíte, že si něco z takového věku nemohu pamatovat, ale bohužel pro mě, si to pamatuji až moc podrobně…
Bylo to naposled, co jsem viděla. Naposledy, co jsem spatřila denní světlo…
 
Jeli jsme autem k babičce a dědovi. Zaujatě jsem pozorovala krajinu, která pomalu ubíhala kolem nás. Bylo to nádherné, sledovat ty barvy… zelené pole, pasoucí se krávy a ovce. Vše vypadalo jako z pohádek, co mi maminka četla.
Zakručelo mi v bříšku. „Mamí, já mám hlad!“ křičela jsem ufňukaným hlasem. „Neboj se, Luisinko, za chvíli tam budeme, babička pro nás určitě připravila moc dobrý oběd.“ Chlácholila mě maminka. Ach jo, pomyslela jsem si.
Odvrátila jsem pohled od okna, a vzala do ruky svoji neoblíbenější hadrovou panenku. „Tak co, Molly? Těšíš se na babičku s dědečkem?“ žvatlala jsem směrem k ní a jemně potřásla její hlavičkou nahoru a dolů, jako, že se mnou souhlasí. „Taky se těším,“ odpověděla jsem.
Znovu jsem se dívala z okna, ale najednou se maminka s tatínkem začali hádat. Zase. Svými malinkatými ručičkami jsem si zakryla uši. Nechtěla jsem to poslouchat. Nemám ráda, když se táta s mámou hádají. Měla jsem slzy na krajíčku. Proč na sebe křičí? Když hlasy utichly, přitáhla jsem si blíž k době Molly a laskala ji v náruči. „Už jen tak čtvrt hodinky,“ pošeptala jsem ji a usmála se na ni. I když nemluvila a nebyla živá, byla to moje nejlepší kamarádka.
Najednou z ničeho nic maminka zakřičela. Rychle jsem odtrhla hlavu od Molly a zadívala se před sebe. V té chvíli se toho seběhlo prostě moc. Náklaďák. Náraz. Křik. Bolest. Tma…

Cítila jsem, že mě celé tělo bolí, ale nejhorší byla bolest v očích. Jako by se je mi někdo snažil utrhnout…

Pokusila jsem se trochu pohnout, ale nešlo to, bolest byla nesnesitelná. Otevřela jsem oči a… přišel největší šok. Nic jsem neviděla. Jen tmu, stejně jako bych je měla zavřené. Znovu jsem je zavřela a otevřela. Cítila jsem, že jsou otevřené, ale přesto jsem nic neviděla. Třeba je noc, utěšovala jsem se.
„Luisinko, holčičko moje!“ Ten hlas jsem znala, patřil mé babičce. Byl to jemný a vznešený hlas, ve kterém bylo slyšet stáří.
„Babičko,“ zašeptala jsem. Můj hlas zněl chraplavě. Bolelo mě mluvit. Všechno mě bolelo. Až teď jsem si uvědomila, že slyším nějaké pípání. Co to bylo? „Kde to jsem?“ ptala jsem se zmateně. Cítila jsem, jak mi babička stiskla ruku. „V nemocnici, Luisinko, v nemocnici.“ Zněla smutně. „Co se stalo, babičko? A kde je maminka s tatínkem? Proč tu nejsou?“ v mém hlase bylo slyšet strach.
„Luisinko, měli jste ošklivou nehodu na silnici, oni… určitě se mají dobře…Dívají se na tebe z nebíčka a mají tě moc rádi.“ Nechápala jsem to. „A můžu je vidět?“ moje nechápavost babičku zaskočila. „Ne, zlatíčko, to už nemůžeš… oni umřeli, Luisinko, už je neuvidíš…“ Mlčela jsem. Maminka a tatínek? Už je neuvidím? Proč? Náhle jsem si něco uvědomila.
„Babičko, proč nic nevidím?“ zeptala jsem se jí. Mlčela, asi nevěděla, jak odpovědět. „Při té nehodě jsi ses hodně narazila do hlavičky, holčičko. Měla jsi těžký otřes mozku a ten způsobil ztrátu zraku… už nikdy nebudeš vidět.“ Povídala tiše. Nechápala jsem její slova, co má mozek společného se zrakem? Jakoby to vytušila, řekla: „Já vím, že tomu teď nerozumíš, ale až budeš starší, vysvětlím ti to.“ Dodala. Jemně jsem přikývla.
Pak jsem usnula. I když jsem očima nic neviděla, mé sny byly barevné. Nedávaly smysl, ale byli hezké. Třepotaly se jako motýlci ve tmě.

 
Utápěla jsem se v myšlenkách na minulost. Nechtěla jsem na to myslet, ale nešlo to. Vzpomínky mi bodaly v hlavě jako rozzuřený roj sršňů. Deset let jsem nespatřila nic jiného než tmu. Temnotu, která každým dne pohlcovala i mou duši. Žila jsem ve svém vlastním světě… bez barev a tvarů, bez té krásy, co ostatní vidí…
Tento dub, bylo to takové moje místečko, kde jsem se vždycky ukrývala před tím vnějším světem. Před světem ještě větší bolesti a utrpení, než jsem zažívala…
Až do té doby před třemi měsíci mi můj život nepřišel tak hrozný. Byl tu člověk, který mě držel nad vodou, který mi dával sílu a naději přežít další den. Moje babička.
Od té hrozné nehody, při které umřeli oba mojí rodiče, se o mě babička pečlivě starala. Každý den mi pomáhala se vším, co jsem bez zraku zvládnout nedokázala. Dokonce se se mnou i učila. Kvůli mně se sama naučila brailovo písmo, aby ho mohla naučit mě. Milovala mě, jako svou vlastní dceru.
S mým dědou to bylo horší… brzo po tom, co se stala ta nehoda, se zbláznil a oběsil se. Jako by toho špatného nebylo už tak moc. Takže jsme žili samy dvě s babičkou, ale mě to nevadilo. Brala jsem ji jako člověka, který mi je nejblíže. Jediného, který se mnou zůstal.
Ano, byla se mnou, až do doby před třemi měsíci. Nechtělo se mi na to vzpomínat, ale neubránila jsem se tomu. Myšlenky opět zahalily moji mysl.
 
Vstala jsem a jako každý den jsem zamířila do koupelny. Po tolika letech cviku jsem už neměla potíže s pohybem v mé temnotě. Měla jsem něco jako šestý smysl, instinkt, který mě vedl. Mimo to jsem měla velice dobře vyvinutý hmat, takže jsem se podle něj řídila. Jemně jsem se dotýkala zdi, která už musela být od mých rukou pořádně ošoupaná.
Dorazila jsem do koupelny a automaticky sáhla po kartáčku a zubní pastě. Usmála jsem se, vždy byla na stejném místě. Babička mě nikdy nezklamala. Po důkladné hygieně jsem mířila směrem do kuchyně. Něco bylo špatně. Každé ráno jsem už slyšela babičku, jak vyvařuje chutnou snídani, ale dneska bylo ticho. Trochu mě to znepokojilo. „Babi?“ promluvila jsem a doufala, že se ozve. Nic.
Bylo to divné, opatrně jsem ohmatávala kuchyňskou linku, stůl i židle, vše bylo prázdné, vzorn uklizené. Babička asi jen zaspala. S rukama před sebou jsem se vydala k její ložnici, minula jsem dveře od šatny a dorazila k druhým, opatrně jsem vzala za kliku.
Neslyšela jsem žádné oddychování. Že by tu nebyla? Opatrně jsem zamířila k její posteli. Když jsem ucítila, jak mé nohy narazily do její postele, začala jsem postel ohmatávat. Už při prvním dotyku to bylo jasné. Pod svýma rukama jsem ucítila měkké tělo. Takže ještě spala.
“Babi, už je ráno,“ zašeptala jsem ji sladce do ucha. Nepohnula se. Projel mnou strach. Jestli jsem věděla něco jistě, tak to, že babička se při sebemenším zvuku ihned zbudila. Teď se ani trochu nezavrtěla. Zkusila jsem to znovu, hlasitěji.
“Haló, babi, je čas vstávat!“ zavolala jsem. Kdybychom měli nějaké sousedy, určitě by mě slyšeli. Tak teď už jsem opravdu propadala panice. Ne, snad se nestalo to, co myslím.
Opatrně jsem nahmatala její obličej a sklouzla prsty k jejímu krku. Hledala jsem puls. Nějaký náznak, že snad… ne, nechci na to myslet. Nic, v jejím krku nebyl žádný tep. Rychle jsem z ní strhla peřinu a chytla ji za ruku. Musí žít, musí! Našla jsem její zápěstí a zkoušela znovu najít puls. Bez výsledku.
„Ne, babi, to mi prosím nedělej,“ skuhrala jsem. Bylo to tak. Byla mrtvá. Teď jsem sama. Už nikoho nemám… Neochotně jsem se zvedla a šourala se do kuchyně pro telefon. Nevím, co se mnou teď bude, ale rozhodně to bude strašné.

 
Strašné? Pche, to bylo slabé slovo. Byli to ty nejhorší tři měsíce v mém životě. Jediné slunce, které můj život prosvětlovalo, vyhaslo.
Po smrti babičky mi soud přidělil nové opatrovníky. Dan a Tracy. Zpočátku to bylo ještě v pohodě, ale za chvíli se ukázalo, že si mě vzali jen proto, že jsem zdědila velké peníze a majetek. Viděli v tom zisk… já jsem své peníze nikdy neutratila a babička mi na ně taky nešáhla, měla jsem je stále nastřádané na kontě už od svých 5 let, co mi tam byli připsány…
Jako moji poručníci měli plné právo hospodařit s mými penězi. Teď po třech měsících už mám na kontě sotva polovinu toho, co jsem ta měla předtím.
Ale to mi bylo jedno, klidně ať si vezmou mé peníze… mě na tom nezáleží… na ničem mi už nezáleží.
Začalo poprchávat. Měla bych jít domů, ale tam by mě čekal jenom křik a nadávky. Nechtěla jsem se vracet. Ne k těm hrozným lidem.
I přes husté větve stromů se ke mně donesly studené kapky deště. Stékaly mi volně po tvářích a rukou. Vypadalo to, jako bych brečela… i když, myslím že opravdu cítím i skutečné slzy, co mi tečou po tváři… déšť přece není slaný…
A tak jsem tam seděla, stále schoulená u velkého dubu, a nechala jsem na sebe pršet. Bylo mi to jedno. Nemocná nebo ne, to už pro mě nic neznamená…
 
Byl nádherný letní den. Samozřejmě, že jsem neviděla slunce, ale cítila jsem teplo, které na mě od něj doléhalo. Horký vzduch mi rozevíral plíce při každém nadechnutí. Cítila jsem se šťastná. Babička mě držela za ruku a pomalu mě vedla na „naše místo“.
Cítila jsem, že jsme dorazily, protože pomalu zastavila a pevněji mi stiskla ruku. „Jsme tady,“ zašeptala mi do ucha.
Pustila jsem se a s rukama před sebou jsem opatrně postupovala vpřed. Náhle se mé ruce dotkly něčeho hrubého a suchého. Kůry našeho stromu. Objala jsem ten velký dub a nasávala jeho vůni. Uklidňovala mě. Pomalu jsem si sedla do trávy a suchého listí vedle kmenu. Babička se posadila vedle mě.
„Tady mi je vždycky krásně,“ říkala jsem ji vesele. Zachumlala jsem se ji do náruče. Bylo to tak… příjemné.
„Já vím, je to tu krásné,“ šeptala. Pohladila mě po tváři. „Tohle bude vždycky naše místo, nikdy nám ho nikdo nevezme.“ Říkala mi. „Ano, jen naše.“ Přikývla jsem a celá se natáhla do měkké podestýlky z trávy.

 
Třepala jsem se. Nevěděla jsem, jestli to je zimou nebo vzpomínkami. Asi obojí…
Objímala jsem strom a myslela na ty krásné okamžiky, které jsem u něj strávila. Poslední tři měsíce jsem tu trávila nejvíce ze svého volného času. Domů jsem se chodila jen najíst a vyspat. Do školy jsem nechodila, ne, že bych nechtěla, ale když Dan s Tracy zjistili, jak drahá by byla speciální střední škola pro mě, řekli, že mi ji rozhodně nezaplatí. Že ji stejně nepotřebuji, že vím všechno, co bych měla… Jasně, se základním vzděláním jsem úplný génius, pomyslela jsem si sarkasticky.
Ale nerejpala jsem do toho, protože jsem věděla, že to stejně nemá cenu.
Ano, ty tři měsíce byli horor… ale byla tu jedna věc, která mi alespoň na chvíli zvedla náladu. Moje jediná kamarádka, jestli se dá tak vůbec nazvat, kterou jsem měla pár dní než zmizela. Byla tak trochu… zvláštní. Nikdy jsem takového člověka nepotkala.
 
Bylo to něco přes měsíc, co babička umřela. Teď jsem bydlela s těmi dvěmi tyrany – Danem a Tracy. Mohla jsem jen děkovat tomu, že jsem slepá, protože si nedokážu představit, co by mi všechno nakázali, kdybych viděla.
Vyrazila jsem z domu ignorujíc nadávající hlasy za sebou. „Kam jdeš?“ křičel za mnou pisklavý hlas, který jsem z hlouby duše nenáviděla. Co je ji sakra po tom? A i kdyby, kam jinak bych mohla jít, než… „Kam asi…“ zabrblala jsem. „Zase si jdeš sednout na celý den k tomu pitomému stromu? To nemáš nic lepšího na práci?“ ječela na mě. Samozřejmě, že bych měla, třeba utrhnout ti hlavu… „Bohužel, slepá toho moc nezmůžu,“ odpověděla jsem sarkasticky. „Doufám, že se zas nevrátíš o jedenácti v noci, nechci, abys mě opět vzbudila, mé pleti nesvědčí předčasné probuzení ze spánku.“ Pche, ať si jde s tou svojí pletí někam…
Protože jsem už deset let slepá, nikdy jsem nedokázala pochopit, jak člověk může obdivovat vnější krásu. Já jsem dokázala vidět tu vnitřní, která o člověku vypovídala mnohem víc. Jestli jsem si měla někdy představit obličej Tracy, tak podle krásy její mysli by to musela být stará čarodějnice s velkou bradavicí na nose, z které čouhá chlup. Zasmála jsem se sama pro sebe.

Jedna z mála cest, které jsem znala jako sebe samu, byla právě ta k starému dubu.
Šla jsem pomalu po hlínové pěšině, která se klikatila uprostřed lesa. Už tolikrát jsem toužila vidět tu krásu přírody, alespoň jednou spatřit stromy, slunce… ale radši jsem si nepřivolávala vzpomínky na poslední, co jsem opravdu viděla.
Došla jsem jistě k tomu rozložitému dubu a sedla si pod něj. Zavalila mě vlna klidu, jako pokaždé, když jsem na tohle místo vstoupila.
Vytáhla jsem svou starou odrbanou empetrojku, kterou jsem měla od doby, co mi bylo deset. Když babička viděla, že ráda poslouchám hudbu, koupila mi ji. Byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem od ni dostala, a kterého si teď nejvíc cením. Svůj přehrávač hudby si cením jako oko v hlavě.
K jejímu puštění jsem zrak nepotřebovala, už dávno jsem se po hmatu naučila rozeznat všechna tlačítka. Měla jsem tam něco kolem 400 písniček. Samozřejmě, že je všechny neposlouchám… Já si totiž akorát nikdy žádnou písničku už nevymazala. Jakmile jsem si píseň do empetrojky dala, nikdy neztratila svoje místo. Už tam navždy zůstala. Můj styl hudby se hodně měnil… Dřív jsem poslouchala pop, hip-hop, rap, dance, disco… prostě všechno možné. Poslední měsíc jsem se přeorientovala na úplně jiný typ hudby. Rock. V téhle hudbě jsem slyšela emoce a to mi hodně pomáhalo. Našla jsem svoji oblíbenou písničku od The Rasmus, Ten Black Roses, a dala hlasitost na plno.


Life is like a boat in the bottle / Život je, jako loď v láhvi/
Try to sail, You can't with no air / Pokoušíš se plout, Nemůžeš bez větru/
Day by day it only gets harder / Den za dnem se to jen přitvrzuje/
Try to scream but nobody cares / Pokoušíš se křičet, ale nikdo se nestará/
Through the glass you see the same faces / Sklem vidíš ty samé tváře/
Hear the voices play fade a drum / Slyšíš hlasy hrající chřadnoucí společnost/
When your life's a boat in a bottle / Když je tvůj život lodí v láhvi/
You're surrounded, drifting alone / Jsi obklíčená, unášená sama/

Ten Black Roses /Deset černých růží/
Ten Black Roses /Deset černých růží/

 
Píseň dohrála a přeskočila na další. Evanescence, Bring Me To Life.


(Wake me up) Wake me up inside
/ (Probuď mě) Uvnitř mě probuď/
(I can´t wake up) Wake me up inside
 / (Nemohu se probudit) Uvnitř mě probuď/
(Save me) Call my name and save me from the dark
/ (Zachraň mě) Zavolej mé jméno a zachraň mě z temnoty/
(Wake me up) Bid my blood to run
 / (Probuď mě) Rozpruď mou krev/
(I can´t wake up) Before I come undone
 / (Nemohu se probudit) Předtím než se zničím/
(Save me) Save me from the nothing I´ve become
/ (Zachraň mě)Zachraň mě od toho, aby se stala ničím/

Bring me to life /Přiveď mě k životu/

 
Hudba je můj život, něco, bez čeho bych nedokázala žít… ta jediná mě ještě naplňovala jistou euforií… Další píseň. Linkin Park, No Roads Left.
 

In my fear and flaws / v mém strachu a v mých chybách/
I let myself down again / srážím sám sebe dolů/
All because / vše kvuli tomu že/

I run / utíkám/
Till the silence splits me open / až mě mlčení roztrhá/
I run / utíkám/
Till it puts me underground / až mě to srazí pod zem/
Till I have no breath / až už nebudu mít dech/
And no roads left but one / a nezbyde jiná cesta než tahle/

Dala jsem se do pláče. Zase. Mírnilo to tu bolest, co se ve mně trhala. Najednou jsem něco uslyšela. Jakoby šustnutí mezi stromy. Bylo bezvětří, takže, co to bylo? Nějaké zvíře? Ovšem tady na okraji lesa, který sousedil s městem jsem opravdu pochybovala, že by se tady nějaké ocitlo.
Napnula jsem uši, co bych teď dala za to, abych viděla. Z ničeho nic se mě něco dotklo. Něco studeného a tvrdého jako kámen. Ztuhla jsem.
“Co tu děláš?“ uslyšela jsem za sebou snad nejkrásnější hlas. Byl jako samet, hebký a čistý. Nedokázala jsem promluvit, ústa mě neposlouchala. Ruce se mi třásly, přesto jsem je zvedla a uchopila ruku, která ležela na mém rameni. Studená jako led. Tvrdá jako kámen.
“Kdo jsi?“ zašeptala jsem a slyšela sama sebe, jak se mi hlas třese. „Já se ptala první,“ odpověděl mi ten hebký hlas. „J-já,“ koktala jsem, „já tu chodím často, vlastně každý den, tento strom… je to takové mé místo na uklidnění,“ vysvětlovala jsem, „ale kdo jsi ty?“ zeptala jsem se jí. „Já, no to je složité…“ zasekla se. „Jmenuji se Lilien,“ představila se mi. „Luisa,“ špitla jsem. „Těší mě, Luiso.“ Pronesla, bylo to jak kdyby pocházela z minulého století, takové móresy už dneska nikdo nemá. „Ty… jsi slepá?“ zeptala se mě opatrně, asi čekala, že mě tím naštve. Mě to ale bylo jedno. „Ano, už deset let… proč?“ „Máš takový nepřítomný pohled a taky… no radši nic.“ Podivila jsem se. „Co taky? To to ze mě září na kilometry daleko?“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo posměšně, což se mi vůbec nepodařilo.
“No, víš, kdybys viděla, asi bys… si se ptala, proč jsem tak bledá.“ Zašeptala. Aha. Tak bledá, a co na tom? „No a měla bych se ptát?“ Nechápala jsem to. „Ne, radši ne…“ rychle podotkla. „Tak se neptám,“ a usmála jsem se, doufám, že můj úsměv zaregistrovala. Dneska jsem se usmála už podruhé, to bylo za poslední měsíc rekordní.
S Lilien se dobře povídalo, nevyzvídala jsem, jak se tu vzala, protože sama mi to říct nechtěla…vlastně mi to bylo fuk, byla jsem ráda, že si můžu konečně popovídat s někým normálním. Teda, nevím jistě, jestli se Lilien dala považovat za normální…mluvila jako z minulého století, její kůže byla ledová a tvrdá… Něco mi říkalo, že není člověk…

Ten týden, co následoval po tomto podivném setkání, byl v pohodě. Stýkala jsem se s Lilien každý den. Pomáhala mi, chodila se mnou na procházky. Hezky se mi s ní povídalo.
Ale pak, po týdnu, jako by se po ní slehla zem. Zmizela. Už se znova neobjevila a já ji už nikdy neviděla. Bylo to zvláštní a krátké přátelství, přesto to bylo jediné, které jsem kdy zažila.
 
Vzpomínka na moji jedinou kamarádku, kterou jsem ztratila, mi dala podnět k tomu, co jsem se chystala udělat. Dlouho jsem to odkládala, dlouho jsem nad tím přemýšlela. V mé hlavě se nenašly žádné výmluvy, proč to neudělat, proč konečně neodejít z tohoto zatracenýho světa…
Ukončit bolest a vysvobodit se z temnoty. To mě táhlo k tomu, co jsem chtěla udělat. Co jsem se už tolikrát pokoušela udělat, ale nevyšlo to. Dnes to vyjde. Jsem si jistá.
Ze zadní kapsy riflí jsem vytáhla žiletku. Dalo mi práci najít ji v koupelně, strávila jsem nad tím hodiny… taky jsem mým šátráním poshazovala spousty věcí, ale bylo mi to fuk. Stejně to byly jen Tracyny šminky a podobný blbosti.
Ale zvládla jsem to, a tak po dlouhém hledání jsem našla to, co jsem potřebovala.
Točím žiletkou mezi prsty. Mám? Chci to? Odpověď je jasná… chci.
Pevně jsem žiletku uchopila do pravé ruky. Za ty tři měsíce se mi už ani netřepala. Zvykla jsem si. Vyhrnula jsem si levý rukáv a nejprve přejela prsty po mé ruce. I když jsem je nemohla vidět, cítila jsem je. Jizvy. Byly tam a uchovávaly v sobě vzpomínky na poslední dobu mého života.
Přiložila jsem žiletku k ruce. Chystala jsem se říznout, když najednou…
„Ne!“ uslyšela jsem ten hlas, tak jemný, že mohl patřit jen jediné osobě. Lilien. Ale i kdybych si to na poslední chvíli rozmyslela, bylo pozdě. Ten křik mě vyděsil a tak, jak jsem sebou trhla, jsem žiletkou nevědomky silně zajelo do masa. Přímo do hlavní žíly… Krev tekla neuvěřitelným proudem. Ztrácela jsem vědomí. Cítila jsem, že brzo tento svět opustím… Víc už jsem nechtěla.
Poslední, co jsem ještě ucítila byli tvrdé a ledové paže, které mě chytily. Náhle jsem pocítila obrovskou bolest.
Bylo to jako oheň, jako by mě někdo upaloval zaživa. Svíjela jsem se v bolestech, přičemž každá sekunda byla horší a bolestnější.
Já chci umřít, je to to jediné co chci. Prosím! Chci se osvobodit z téhle bolesti, z tohohle života! Vysvobození z temnoty… v to jsem doufala.
Bolest nepřestávala. Trvala už dlouho, i když jsem neměla páru, jak přesně dlouho. Den? Týden? Čas pro mě ztratil smysl.
Mé srdce bylo jako na poplach, uhánělo šílenou rychlostí kupředu.
Najednou jsem cítila, jak oheň v mém těle pomalu ustupuje a centralizuje se do srdce. Buch, buch, buch. Srdce nestíhalo. Nedokázala jsem ani odhadnout, jakou rychlostí bije. Když z ničeho nic… přestalo bít. Naposled udělalo slabé buch a už se nic neozvalo. Bolest i oheň ustoupily. Byla jsem už konečně mrtvá? Doufám, že ano.
Otevřela jsem oči a nemohla jsem tomu uvěřit. Po těch deseti letech temnoty jsem zase uviděla světlo…