Edward Cullen

No...můj první a asi radši i poslední songfic... v hlavě se mi honil tenhle nápad už dlouho a pak tak nějak usnul... a z ničeho nic(a to si nedělám srandu) mi přišla na mysl tahle písnička... a tak jsem tak usnínala, v hlavě mi zakřupalo nějaké to kolečko, všechno se mi to pomíchalo a vzniklo z toho tohle... no... moc se mi to nelíbí, ale co už...
Snažila jsem se sem vložit to video, ale nešlo mi to, tak jsem hodila jen odkaz...
http://www.youtube.com/watch?v=VF5uWNohvGA
 
Proklínám
 
 
Prázdnej byt je jako past,
kde růže uvadnou.
Po tisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou.
 
Píšeš, že odcházíš,
když den se s nocí střídá.
Vodu z vína udělá,
kdo dobře nehlídá.
 
Edward:
                Nechápal jsem vůbec nic a o to víc mě to bolelo. Jak tomu mohla uvěřit? Tolikrát jsem jí říkal, jak moc ji miluji a dokonce jsem to stvrdil i prstýnkem po matce. Požádal jsem ji o ruku a ona řekla ano a z očí se jí tehdy valily slzy štěstí. Musela přeci vědět, že bych jí nikdy neublížil. Tak jak mohla uvěřit jen nějakým hloupým fotkám, zřetelným fotomontážím, na kterých jsem líbal jakousi blonďatou napodobeninu upírky? Ona mi nevěřila. Nebijící srdce se mi bolestně svíralo. Přestože jsem kyslík nepotřeboval, cítil jsem ohromnou potřebu se nadechnout, ale hrudník mi protestoval bolestí.  Můj mozek odmítal připustit si tu informaci, že mě opustila a všechno, co po sobě zanechala, že prázdný pokoj nasycený tou nejkrásnější vůní na světě. Odešla, na stole zanechajíc jen ty hnusné fotky, dopis pro mne a ten krásný matčin prsten, který byl jako vytvořený pro Bellinu ruku. Do očí se mi natlačily imaginární slzy a zalomcoval mnou vzlyk. Nutil jsem se stále a stále dokola si číst ten dopis, přestože mi to způsobovalo ohromná muka.
 
 
Píšeš: Proklínám,
ty tvoje ústa proklínám,
tvoje oči ledový,
v srdci jen sníh
sám a sám,
ať nikdy úsvit nespatříš,
na ústa mříž, oči oslepnou,
ať do smrti seš sám.
 
 
Edwarde,
                první, co bych ti chtěla napsat je, že ti to nevyčítám. Nemůžu ti to vyčítat, protože jsem vždycky věděla, že někdo tak propastně obyčejný není určený pro tvou bezbřehou dokonalost. Je mi líto, že sis to ale neuvědomil dřív a dal jsi mi tolik falešných nadějí. Ten prstýnek na mé ruce mi dal tolik naděje na to, že si jednu budeme rovni a ty rozdíly mezi námi se smažou. Byla jsem tak hloupá.
 
 
Tvoje oči jsou jak stín
a tvář den, když se stmívá,
stromy rostou čím dál výš
a pak je čeká pád.
 
Sám s hlavou skloněnou,
všechny lásky budou zdání,
po tisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou.
 
 
                Jen chci říct, že se hlavně nesmíš trápit. Udělej tu dívku šťastnou a já budu doufat, že i ona dělá šťastného tebe. Já teď odcházím, a pokud si na mě někdy vzpomeneš, vzpomeň si i na to, že jsem tě milovala a navždy budeš jako jediný zapsaný v mém srdci. Možná tě i proklínám, ale tam hluboko je schováno tolik lásky, že si to ani nedokážeš představit. Mnohem víc než tebe, nebo spíš to, co jsi udělal, nesnáším sebe za to, že tě nenávidět nedokážu.
 
 
Píšeš: Proklínám,
ty tvoje ústa proklínám,
tvoje oči ledový,
v srdci jen sníh
sám a sám,
ať nikdy úsvit nespatříš,
na ústa mříž, oči oslepnou,
ať do smrti seš sám.
 
 
                Byl jsi sluncem mého života, ale jednou musela přijít noc a s ní i tma.
S věčnou láskou, navždy tvá
                                                                                                                                         Bella
 
                Pořád dokola jsem četl ty řádky a nedokázal jsem potlačit vzlyky. Musím jí přece najít! A Alice mi s tím pomůže. Vím, jak hrozně si vyčítá, že nic neviděla. A stejně tak jako já nechápe, že Bella uvěřila takovému nesmyslu, že mám někoho jiného. Přestaň tady sedět a utápět se v sebelítosti a radši začni s hledáním! Okřikl jsem se v duchu. Silou vůle jsem obdařil plíce poslední várkou její vůně a vyrazil domů, abych požádal svou sestru o pomoc. Protože já Bellu najdu a odprosím jí třeba i na kolenou, aby mě vzala zpátky, i kdyby to mělo být to poslední, co ve své ubohé existenci udělám. Jej slova zapsaná v dopise mě popoháněly vpřed. S věčnou láskou, navždy tvá Bella
 
 
Píšeš: Proklínám,
ty tvoje ústa proklínám,
tvoje oči ledový,
v srdci jen sníh,
sám a sám,
ať nikdy úsvit nespatříš,
na ústa mříž, oči oslepnou,
zůstaneš sám,
sám a sám,
ať nikdy úsvit nespatříš,
na ústa mříž, oči oslepnou,
ať do smrti seš sám.
 
 
Nikdo:
                Půvabný obličej dívky byl zmáčený slzami. Seděla v letadle a snažila se utéct od jediné bytosti, kterou tolik milovala. Kolem ní se ozývaly nadšené hlasy, které hovořily o dobrodružném výletu. Všichni jdou na smrt, kdyby to jen věděli.
                Jak ona JE nenáviděla. Jak se nesnášela za to, co ji donutili udělat. Jak ji donutili mu ublížit tak, jako nikdy nikomu neublížila. Musela ho opustit, zlomit mu jeho srdce, patřící jen jí. Moc dobře to věděla. Vždyť se měli brát. A chtěl se zabít, když si myslel, že je mrtvá.
               Srdce se jí zastavilo a ona si to s děsem uvědomila. Co když se zase bude chtít zabít? Proboha!
               Proč jen nenašla jiné řešení a opravdu odešla? Protože ho miluješ, ty hloupá, a nechtěla jsi, aby byl v nebezpečí. ONI jí vyhrožovali, že mu ublíží, pokud to neudělá. Prý ji nutně potřebují, ale ona věděla svoje. ON po ní jen neskutečně bažil. Nesnášela tu její podivnou sílu v sobě. Nesnášela sebe, snad ještě víc než JE.
               Přidaly se ještě slzy vzteku a mísící se s lítostí. Všechny ty pocity jí sžíraly zevnitř. Bolest, smutek, vina, vztek. Zhluboka se nadechla s úmyslem vykřičet to všechno do světa. 
                „Je tu nějaký problém, Isabello?“ optal se jí ten hnusný, přeslazený hlas. Ten jeho falešný úsměv. ON byl ten, kterého skutečně proklínala.
                Trhavě se nadechla a snažila se ovládnout tu divokou nenávist k němu, aby mu ještě víc nedala najevo, jak moc teď trpí. Upřeně se zadívala do těch zářících očí a s předstíraným ledovým klidem mu odpověděla:
                „Ne, samozřejmě, že ne. Všechno je v pořádku, Aro.“