Prokletí - epilog

Hola hola,
tak jsem konečně dopsala slíbený epilog. Původně měl bejt krátkej, ale nakonec jsem se nějak rozepsala :D
Tohle bych nazvala mojí pisatelskou derniérou.
Ne, vlastně vám teď pěkně kecam, protože už se mi v hlavě rýsuje další nápad, kterej snad brzo hodim na papír.  Pokud budete mít zájem, povídku najdete na mém blogu.
Doufám, že se vám Prokletí aspoň trochu líbilo, i když část psaná ze Samovo pohledu byla tak kostrbatá.
Omluvte chyby a přeju příjemný čtení :)

Epilog




Zakousla jsem se do grilovaného stehna, jako bych celé měsíce nejedla. Když se nad tím tak zamyslím, je to vlastně pravda. Už k životu nepotřebuju jídlo, takže když se celé dny držím v patách dalšímu klukovi, vůbec nejím. Omluvně jsem se usmála na Samovy rodiče a spolkla sousto skoro bez žvýkání.
Samův táta se mě kdysi dávno zeptal, proč zachraňuju jenom muže. Odpověděla jsem mu nějakou sarkastickou poznámkou, ale pravda je taková, že mám pocit, jako by se mě to víc týkalo, když vidím umřít holku. Už tak toho mám plný kecky.
"A jak jste se vůbec měli?" ozvala se Sarah a mě už přišlo naprosto normální, že se mnou mluví v množném čísle.
"V rámci mezí," pokrčila jsem rameny. "Byli jsme teď nějakou dobu v Texasu a předtím v Mexiku. Z toho horka šílim." Už se mě nezeptala, jestli jsem někoho zachránila, jako to dělávala dřív. Nejspíš se to na mě už prostě naučila vidět. Peter se zasmál nějakému Samovu vtipu, který slyšel jenom on. Vsadila bych se, že si ze mě utahoval. Pozorovala jsem jeho rodiče a uvědomila si, jak za tu dobu zestárli. Od našeho prvního setkání uběhlo už bezmála šest let. Viděli jsme se potom ještě několikrát a nakonec jsem k nim začala jezdit na prázdniny. Tentokrát jsem byla pryč šestnáct měsíců.
"Dvacet devět," odpověděla jsem na nevyřčenou otázku. Dvacet devět lidí jsem nezvládla zachránit. A pokaždé jsem se potom cítila hůř a hůř.
"Nemůžeš pořád bojovat proti osudu, Effie," pronesla Sarah už aspoň potisící.
"Já vim. Končim. Nemá to cenu. Teď už to chápu." Tím jsem jí nejspíš sebrala vítr z plachet, protože na mě jen překvapeně zírala. "Ale štve mě to. Tak neuvěřitelně mě to sere, když vim, že umřou a nemůžu s tim nic dělat. To není fér!" rozčílila jsem se znova.
Už před pár měsíci jsem si uvědomila, že to, co dělám, nemá smysl. Ale i tak jsem se pořád snažila jim prodloužit život. Štvalo mě, jak jsou lidi křehký a jak absurdní nehody se jim stávají.
"A co teď budeš dělat?" promluvil Peter a přitom se usmál na místo, kde jsem cítila Sama. Dřív mi to připadalo fakt ujetý.
"Přemejšlela jsem, že se usadím. Začnu někde pracovat a budu zase chvíli žít normální život," odvětila jsem a všimla si, že se Sarah spokojeně usmívá. Vzala jsem si do ruky nůž a přitáhla si k sobě tác s kuřetem, abych si uřízla další kus masa.
"Přece můžeš zůstat tady," připomněl mi Samův otec.
"Nechci tu bejt na obtíž. Ale děkuju za nabídku," řekla jsem jen. Jasně, byla to lákavá nabídka. Ale nechtěla jsem Sarah neustále připomínat, že Sam umřel.
"To je nesmysl. Vždyť ani nepotřebuješ jíst, tak jakápak obtíž," zasmál se a já se radši soustředila na kuře. Snažila jsem se oddělit stehno od zbytku těla a přitom mi prstem projela ostrá bolest. Úlekem jsem všechno upustila a přitáhla si ruku před obličej. Na palci se mi leskla kapička krve.
Řízla jsem se.
"Do hajzlu," zaklela jsem polohlasně a vyskočila na nohy. Musela jsem vypadat jako totální blázen, jak jsem tam stála a zírala si na ruku z pěticentimetrový vzdálenosti. A pak jsem se bez jediného slova přenesla pryč.

Objevila jsem se ve výcvikovém táboře, kde jsem prakticky vyrůstala. Místo prašné cesty jsem stála na asfaltovém chodníku a přede mnou už nebyla chatrná cihlová budova, ale obří moderní centrum se spoustou oken. Kolem mě chodili lidé a nevěnovali mi žádnou pozornost. Protože mě tu nikdo neznal.
Srdce jsem cítila až v krku. Otáčela jsem se kolem dokola a vyjeveně sledovala, jak se všechno změnilo. Snažila jsem se všechno uložit do paměti do nejmenšího detailu.
"Vítám tě doma," ozval se za mnou známý hluboký hlas. Podívala jsem se po jeho původci.
"Fredericku," kývla jsem na pozdrav a snažila se znít odtažitě, i když jsem měla chuť mu skočit do náruče. Byl to první známý člověk po celé té době. A taky poslední, uvědomila jsem si smutně. Všichni, kromě Rady, zemřeli.
"Stačí Ricku," usmál se na mě. Vypadal pořád stejně - vysoký blonďatý mladík s tak tmavýma očima, že jste na pochybách, jestli nejsou černé. Jako ty moje.
"Proč tak dlouho?" zeptala jsem se zástupce Rady.
"Musela sis začít vážit lidských životů. To byl tvůj trest," připomněl mi.
"Jo, viděla jsem jich umřít tisíce," procedila jsem skrz zuby.
"To ano, ale až teď sis uvědomila, že smrt se nedá obelstít. Ten muž, co jsi ho měla chránit, zemřel a nemusel. A nic mu život nevrátí," řekl a použil přitom tón jakým se kárají malé děti.
"Dvě stě dvacet devět let mi připadá jako docela velkej trest za jeden zmařenej život," promluvila jsem dutým hlasem. "Nikdy jsem si to nepřestala vyčítat, ale to určitě víš taky, Fredericku," pokračovala jsem.
"Vím," přikývl. "Seženu ti místo v táboře a můžeš pokračovat ve výcviku," ukázal na budovu za námi.
"Ne, děkuju. Tvojí nabídku budu muset odmítnout," odvětila jsem a ani nečekala na odpověď. V příští vteřině jsem znovu stála na zahradě u Donovanových.
Téměř okamžitě jsem vedle sebe ucítila Sama. "Kdes byla?" vydechla Sarah překvapeně.
"Doma. Byla jsem doma," odpověděla jsem a zněla jsem stejně překvapeně, jako ona.
"Ale to je skvělé!" vykřikl Peter a tleskl přitom rukama. Jen jsem přikývla a mysl mi pracovala na plné obrátky.
"Ano, vrátím se domu," řekla jsem a vyhnula se jejich pohledům. Vzduch vedle mě se neklidně zavlnil. Vydala jsem se k Sarah a pevně ji objala. Zhluboka jsem vdechovala její parfém a snažila se zadržet slzy. Potom jsem přešla k Peterovi a chvíli setrvala i v jeho objetí. Začala jsem si uvědomovat, že mi byli blízcí jako moji rodiče.
"Přijdeš nás navštívit?" zeptala se Sarah s nadějí v hlase. Hlasitě jsem polkla, abych vůbec mohla promluvit. "Je mi to líto, ale už odtamtud nebudu moct odejít," řekla jsem a zvládla, aby to znělo přesvědčivě.
Sarah mě znovu objala a já vedle sebe cítila studený vzduch. Sam se začínal zlobit a já musela okamžitě pryč.
"Budete mi chybět," zašeptala jsem a odstoupila od nich dál. Peter se díval do prázdna a tvářil se čím dál tím víc naštvaně. "To nemyslíš vážně!" obořil se na mě vztekle a já se před ním provinile nakrčila.
"Díky, Same," zavrčela jsem jeho směrem.
"Co se děje?" Sarah mezi námi zmateně těkala pohledem.
"Tak se pochlub, Effie," ukázal na mě Samův otec. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla takhle se tvářit. Bojovně jsem vystrčila bradu a zarytě mlčela.
"Vysvětlí mi to už někdo?" ozvala se znovu Sarah.
"Ona se už nechce vrátit domů, viď, Effie," začal a já zpanikařila. Doufala, jsem, že to neřekne. "Chce se zabít," vyprskl.
"Je to pravda?!" hlesla Samova máma a upřela na mě vyděšený pohled.
"Už je to moc dlouho. Je mi to líto!" kníkla jsem a přenesla se pryč.

Stála jsem na parkovišti u nějakého penzionu a srdce se mi v hrudi vyděšeně třepotalo. Takhle jsem si naše rozloučení nepředstavovala ani v nejmenším.
"Same, ty pitomče," nadávala jsem, i když tady ještě nebyl. Měla jsem ještě pár minut čas, než mě vypátrá.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla motorku s klíčkem v zapalování, jejíž majitel stál jen pár metrů ode mě. Ale nemohl mě vidět. Přikradla jsem se k jeho mašině a nasedla si. Motorku jsem neřídila už celé věky, ale pro moje účely bude stačit. Nastartovala jsem a motor hlasitě naskočil. Rychle jsem vyjela a po cestě se zhmotnila, aby si ten muž nemyslel, že totálně šílí. Něco za mě vztekle křičel, ale já už byla na silnici a mířila nahoru k útesům. Dřív jsem sem chodívala přemýšlet.
Celá jsem se třásla a myslela jenom na to, abych se tam dostala co nejdřív. Byla to pro mě jasná volba - nedokázala bych proti sobě obrátit vlastní zbraň nebo se teatrálně podřezat ve vaně.
Už jsem před sebou viděla ostrou zatáčku. Přede mnou se rozprostíralo zářivé moře. Celé tělo mi zaplavil adrenalin a já ještě přidala. Předním kolem jsem narazila do svodidel a cítila, jak se motorka převrací na mě. Okamžitě jsem se pustila řídítek a letěla dopředu. Brněly mě obě nohy, nejspíš jsem je měla zlomené, ale zvýšený adrenalin mě ušetřil od bolesti.
Hladina se ke mně blížila neskutečně rychle. Moje poslední souvislá myšlenka patřila Samovi.
Náraz byl tak tvrdý, že jsem na pár vteřin ztratila vědomí. Všude byla tma. Voda. Nemohla jsem se hýbat. Plíce mi trhala strašná bolest. A trvalo to dlouho. Neskutečně dlouho.

"Do hajzlu!" zařvala jsem na břehu, kde jsem se objevila.
"Tak takhle jsem si topení nepředstavovala," pronesla jsem do ticha, když mi došlo, že jsem doopravdy mrtvá. Srdce už mi nebilo a cítila jsem se podivně lehká.
"Můžeš mi říct, co sis myslela?!" zařval na mě hlas, který jsem neslyšela už celé věky. Prudce jsem se otočila a uviděla ho.
"Same!" zaječela jsem, až mi přeskočil hlas. Rozeběhla jsem se k němu a jeho vzteklý výraz se postupně měnil do naprosto nadšeného. Padla jsem mu do náruče a svírala ho tak pevně, že by to nejspíš nepřežil, kdyby byl naživu. Uvědomila jsem si, že hlasitě vzlykám.
"Same," zopakovala jsem znovu jeho jméno.
"Nemůžu tomu uvěřit," vydechl mi do vlasů spokojeně. Potom mě od sebe odtáhl. Zklamaně jsem se na něj dívala a napadlo mě, jestli byl opravdu celou dobu sám.
"Neboj, chci ti dát jenom pusu," zasmál se a po šesti letech mě znova políbil. Byl to ten nejlepší polibek za celý můj život, a že byl teda pořádně dlouhej.
"Půjdem se rozloučit s rodičema," řekl po chvíli a šibalsky se na mě usmál.
"A pak?" vydechla jsem nedočkavě.
"Pak dokončíme, co jsme začali před plesem," zamrkal a já si nebyla jistá, jestli můj obličej zvládne ten široký úsměv, co se mi tam objevil.
"Miluju tě," řekla jsem mu poprvé a vydala se vstříc naštvaným rodičům a potom celé věčnosti se Samem.