Prokletí - 8. kapitola

8. kapitola
Pořád jsem Sama držela za ruku a snažila se uklidnit. Připadala jsem si jako ve snu, v nejhorší noční můře. Ale kdybych spala, nikdy bych se takhle necítila. Nebušilo by mi srdce tak, že jsem se bála, aby mi neselhalo - možná by se to stalo, kdyby to bylo možný. Žaludek by se tak nesvíral. A Sam by mě určitě probudil, protože bych křičela. Tohle byla realita.
Začala jsem si uvědomovat okolní zvuky - křik, pláč, dusot nohou na parketách.. Kolem nás se utvořil hlouček lidí, několik jich volalo sanitku, i když bylo zřejmé, že ta už tady nepomůže. Upřeně jsem se dívala na Samovu poraněnou hruď a z celých sil se vyhýbala pohledu na jeho obličej. Byla jsem si naprosto jistá, že má otevřený oči. A já je tak nikdy nechtěla vidět - bez života, upřené na mě.
"Slečno, musíte od něj odejít," ozval se za mnou chlácholivý mužský hlas, ale já nereagovala. "Slečno.." Teď už mi na rameno dopadla něčí ruka.
"Nechte mě bejt!" zavřískla jsem nepříčetně a sevřela Samovu ruku ještě víc. Někdo mě chytil kolem pasu a snažil se mě odtáhnout pryč. Setřásla jsem ho ze sebe a hned potom jsem se odhmotnila. To vyvolalo další vzrušenou mexickou vlnu hlasů.
Držela jsem ho za ruku i když ho nakládali do auta, překrytého látkou. Byla jsem s ním, když ho připravovali na pohřeb. Když ho zavřeli do rakve a naložili do auta pohřební služby, sedla jsem si k němu a vydala se s ním do Bostonu, za jeho rodinou.
Dokud jsem ještě žila normální život, považovala jsem fráze typu: 'Srdce se mi svíralo zoufalstvím', za otřepané klišé. Od mého prokletí jsem ten pocit zažila mnohokrát. Pokaždé, když nějaký můj přítel zemřel, když jsem vzpomínala na domov, na svojí rodinu. Když jsem nezvládla někoho ochránit. Jenže teď nic nepřicházelo, jako by ze mě někdo odsál veškeré pocity. Ležela jsem na břiše, na Samovo rakvi, a pevně se jí držela, abych v zatáčce nesklouzla dolů. Nepřítomně jsem zírala před sebe a nenapadalo mě, co bych měla dělat. Kam bych měla jít..

Obloha v Bostonu byla zatažená, jako by každou chvíli mělo začít pršet. Odešla jsem do dalšího pohřebního ústavu a sedla si na židli vedle rakve. Nevím, kolik uběhlo času, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila žena. Měla dlouhé tmavé vlasy, špičatou bradu a pronikavé zelené oči. Nejspíš to byla Samuelova matka.
Chvíli nerozhodně stála na prahu, nejspíš se rozhodovala, jestli vstoupí, nebo ne. Nakonec za sebou zavřela dveře a stoupla si těsně vedle mě. Odhodlaný výraz se jí vytratil z obličeje a ona položila dlaň na víko rakve. Po tváři jí stekla první slza a já musela odvrátit oči, protože mi to připadalo moc soukromé. Když otevřela rakev, musela jsem se úplně otočit, protože jsem to už nemohla vidět. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Nepotřebovala jsem další připomínku mýho nejhoršího selhání. Samova matka se rozvzlykala ještě víc a já seděla v rohu jako trucující děcko. Zůstala tam se mnou dlouho, ale já to chápala - taky jsem se od něj nedokázala odtrhnout.

Další den se konal pohřeb. Sešlo se na něm jen pár lidí, nejspíš jen nejbližší příbuzní. Samova matka stála zavěšená do prošedivělého muže hned u rakve a opírala se mu o rameno. Celá se třásla.
Já postávala nedaleko ve stínu stromu a snažila se ze sebe vytlačit jedinou slzu. Zaměstnanec ústavu tam žvanil něco o převeliké ztrátě, ale já se dokázala soustředit jen na to, abych něco cítila. Ale pořád se nic nedělo.

Byl to skromný a krátky obřad, za což jsem byla vděčná. Už jsem s ním chtěla být sama. Všichni přáli Samovým rodičům upřímnou soustrast, ale mě to připadalo jako sypaní soli do otevřené rány. Nakonec už zůstali jenom otec s matkou. Ona zůstala stát u hrobu, on se se skloněnou hlavou vydal na druhou stranu, mým směrem. Když byl ode mě jenom pár metrů, zadíval se přímo na mě.
Zalapala jsem po dechu a rychle zkontrolovala, jestli jsem opravdu neviditelná. Trvalo pár vteřin, než mi došlo, že je stejný jako Sam. Věděla jsem, že bych měla zmizet, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Byli si tak podobní, byl jeho o pár let starší kopie. Dívala jsem se do těch známých modrých očí a cítila, jak se mi tělem šíří nesnesitelná bolest. Párkrát jsem zamrkala, abych si uvolnila slzy z očí a okamžitě je nahradily další. Vzápětí mě objaly dvě silné paže a já zabořila obličej do jeho hrudi.
"Je mi to líto," kníkla jsem a naplno se rozvzlykala.
"Pojeď s námi domů, Effie," promluvil po chvíli hlubokým hlasem a odtáhl se ode mě. Na košili měl mokré skvrny od mých očí. Ani nečekal na odpověď a táhl mě za sebou. A já nebyla schopná odporu. Jeho žena se k nám přidala a společně jsme došli k autu. Nezatvářila se ani trochu překvapeně, když mi její manžel otevřel zadní dveře, abych mohla nastoupit. Samova matka vytáhla z malé kabelky kapesník a natáhla ruku dozadu. Mávala jím ve vzduchu, dokud jsem si ho nevzala. Hlasitě jsem se vysmrkala a otřela si oči.
"Ona mě nevidí," konstatovala jsem a byla ráda, že jsem vůbec našla hlas.
"Nevidí," přisvědčil Samův otec a podíval se na mě ve zpětném zrcátku.
"Tak jí řekněte, že děkuju."
"Děkuje ti," přetlumočil to.
"Klidně se můžeš zviditelnit," navrhla mi tiše a střelila pohledem úplně jinam, než jsem seděla. Vyděšeně jsem zalapala po dechu - jak ví, že to můžu udělat? A jak vlastně ví, jak se jmenuju?! "Budeme to řešit doma," promluvil znovu Samův táta, když si všiml mého výrazu. To se mi samozřejmě nelíbilo, ale nechtěla jsem mu odporovat. Ne potom, co jsem mu zabila syna. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy, ale zaplašila jsem je. Ještě chvíli jsem trucovala a pak jsem se zhmotnila. Samova matka se na mě hned otočila a na tváři se jí objevilo něco vzdáleně podobného úsměvu. Ani jsem se nesnažila jí ho oplatit.

Zastavili jsme před obrovským sídlem viktoriánského stylu, která jsem vídala už v době, kdy jsem se ocitla v týhle šlamastice. Muselo jít o hodně starý dům, nejspíš se předával z generace na generaci. "Je to nádhera," pochválila jsem ho, ale vůbec to neznělo přesvědčivě.
"Děkuju," odvětila jeho matka a vydala se k hlavním dveřím. Courala jsem se za ní a přemýšlela, co tady vlastně dělám.
Vnitřek domu byl naprosto úchvatný. Prošli jsme obrovskou halou do úzké chodby. Čím víc jsme se blížili ke vnitřku domu, tím míň luxusně to tam vypadalo. Nakonec jsme skončili v obyčejném obýváku, který byl vymalovaný světle zelenou barvou.
"Většinu jsme nechali tak, jak jsme ho zdědili, ale zbytek jsme si trochu přizpůsobili," ozval se Samův otec, jako by mi četl myšlenky. Chápavě jsem přikývla a očima bloudila po pokoji. Zarazila jsem se až u zarámované fotky na malé knihovničce. Bezmyšlenkovitě jsem tam přešla a dívala se na Sama v mladším vydání, jak sedí s rodičema a nadšeně hypnotizuje obří narozeninový dort. Musela jsem se opřít o polici, abych se vůbec udržela na nohou. Jak jsem to mohla dopustit?
"Nechceš si k nám jít sednout?" Bezeslova jsem se vydala ke křeslu, které stálo naproti pohovce a usadila se tam. Nervózně jsem si pohrávala s prstýnkem na palci a nevěděla, kam s očima.
"Odkud mě znáte, ehm, pane Donovane?" Matně jsem si vybavovala jmenovku na Samově dveřích. Když jsem ho oslovila, objevil se mu na tváři podobný úsměv, jako Samovi, když jsem řekla něco, co mu připadalo nesmírně vtipný.
"Můžeš mi říkat Petere," řekl. Tohle jsem nesnášela. V mé době jsme každého oslovovali příjmením.. Tenhle americký zvyk se mi nikdy nelíbil. "A já jsem Sarah," dodala jeho matka.
"Dobře, Petere a Sarah, odkud mě znáte?" zeptala jsem se znovu a snažila se přitom neznít tak naštvaně, jak jsem se cítila.
"Řekl nám o tobě Samuel," odpověděl mi Peter po krátké odmlce. Při zvuku jeho jména jsem sebou poplašeně trhla.
"Kdy?" vydechla jsem a znovu sklopila oči. Nevěděla jsem, že o mě s rodiči mluvil. V jiné situaci by mě to možná potěšilo.
"Objevil se tady krátce potom, co zemřel." Překvapeně jsem vzhlédla, neschopná slova. Hledala jsem v jeho tváři stopu po jakékoliv emoci, ale byl dokonale neutrální.
"Přišel se rozloučit?" hlesla jsem.
"I tak se to dá nazvat," zasmál se. "Objevil se tady celý bez sebe a chtěl po mě, abych tě našel. Vůbec mu nedošlo, jak mě tím vyděsí. A pak zase zmizel.. Netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že zemřel," na chvíli se odmlčel a díval se někam za mě. Nedokázala jsem si představit, co bych v jeho situaci dělala já.
"Znovu přišel asi za hodinu a vyprávěl mi, co se stalo. Řekl mi o tobě všechno." Ještě víc jsem se zabořila do křesla. Takže teď už ví, že je to moje vina. "Je mi to tak líto," zavzlykala jsem a schovala si obličej do dlaní. "Měla jsem mu ten ples zakázat. Měli jsme zůstat doma a nic z toho by se nestalo," pokračovala jsem v kvílení.
"A na jak dlouho? To byste tam zůstali navždycky?" Zarazila jsem se, když mi došlo, že mě obhajuje. "Ale-"
"Ne," přerušila mě Sarah. "Stalo se to, protože se to mělo stát. Udělala jsi nám velkou službu, když si zařídila, aby byl alespoň na konci šťastný." Zírala jsem na ni, jako by měla dvě hlavy.
"Ale vždyť umřel," připomněla jsem jí.
"Ano," povzdechla smutně. "Nikdy mi nebylo víc líto, že nedokážu vidět to, co Peter nebo Samuel.. Ale teď, když vím, jak to bylo, je to lepší. V naší rodině se na smrt pohlíží jinak, Effie.." pokračovala. Jen jsem otevírala a zavírala pusu, jako ryba na suchu a neměla sebemenší ponětí, co říct.
"A navíc ještě neodešel," mrkl na mě jeho otec.
"Neodešel?" zopakovala jsem po něm a srdce mi v hrudi poskočilo.
"Je přímo vedle tebe. Je tam skoro celou dobu," usmál se přívětivě a já se rozhlížela kolem sebe a zoufale ho toužila zahlédnout. Nic jsem ale neviděla. Do očí mi znova stouply slzy.
"Přišel sem, když si uvědomil, že ho nemůžeš vidět.."
"Ale jak je to možné? Říkal, že duchové hned mizí," řekla jsem první, co mě napadlo, protože jsem ještě nebyla připravená si to plně uvědomit.
"Možná to souvisí s jeho schopností," pokrčil rameny Peter.
"Takže tady může zůstat napořád?" vydechla jsem překvapeně.
"To taky nevíme, asi budeme muset počkat."

"Chci ho taky vidět," posteskla jsem si a pořád se o to snažila. Sarah se na mě soucitně usmála a já se málem chytla za pusu, když mi došlo, že to je nejspíš i její největší přání.
"Když se budeš hodně snažit, tak jeho přítomnost vycítíš. Většinou to je mráz po zádech, chladnější vzduch nebo třeba jenom pocit, že nejsi sama," vysvětloval mi Peter. A já to opravdu ucítila - bylo to, jako by se mě někdo letmo dotkl ledovými prsty. Cítila jsem, jak se mi oči rozšiřují úžasem.
"Same," kníkla jsem a dotkla se tváře. "Promiň mi to. Promiň, že jsem to nedokázala," zašeptala jsem a trochu si připadala jako idiot. Peter jen krátce přikývl, jako to dělával Sam, když jsem mu něco říkala na veřejnosti a byla odhmotněná.
"Říká, že ho to taky mrzí, ale není to tvoje vina. Nemáš si to vyčítat, protože ho to stejně jednou čekalo.." Cítila jsem, jak se mi úleva rozlévá po celém těle. Vědomí, že Samuel mě z toho neviní, mi to aspoň trochu ulehčilo. "A prý by sis měla sundat ty šaty, pořád za sebou necháváš peříčka," zasmál se jeho táta a já se trochu zastyděla. Už tři dny jsem byla v jednom a tom samém oblečení, jenom jsem z něj odstranila krev. Potlačila jsem pobavený úsměv a automaticky na sobě změnila oblečení na klasické rifle, tmavé tílko a koženou bundu. Sarah jen překvapeně zamrkala a Peter vyštěkl smíchy.
"Prý nechápe, proč si ho tahala po krámech, když tohle dokážeš," chechtal se dál.
"Nevěřte mu ani slovo, netrvalo to ani deset minut," ohradila jsem se, překvapená změnou nálady v místnosti. Dokázala jsem si živě představit, jak se teď Sam tváří a znovu jsem se pousmála.

"Měla bych jít," povzdechla jsem si, když jsem si všimla, že hodiny naproti mě ukazují pozdní odpoledne.
"Neblázni, můžeš tady u nás zůstat jak dlouho chceš," promluvila Sarah nesouhlasným tónem. Ano, nechtělo se mi opouštet tuhle báječnou rodinu. A hlavně Sama. Tak nějak jsem cítila, že je pořád někde blízko mě. Teď když jsem věděla, jak to poznám, jsem si uvědomila, že se mnou byl opravdu celou dobu.
"Co budeš dělat?" zeptal se Peter a já si nebyla jistá, jestli se ptá on nebo Sam.
"Nevím. Asi to, co doteď," opáčila jsem tiše.
"Víš, že to nemusíš dělat. Takový trest si nezasloužíš, a nemůžeš bojovat proti osudu," promluvila Sarah a já přikývla. "Jo, já vim.. Ale můžu to zkusit," odvětila jsem a zvedla se. Doprovodili mě k hlavním dveřím.
"Můžeš kdykoliv přijít," řekla Sarah a pevně mě objala. Překvapeně jsem jí to oplatila a nechala se obejmout i od Petera.
"Přijdu se za vámi podívat. Za vámi a Samem," slíbila jsem a otočila se k odchodu.
"Sam jde s tebou," odvětil jeho otec a já se na ně překvapeně zadívala.
"No tak to ne, musí zůstat doma," řekla jsem zhrozeně. Nemohla jsem jim ho sebrat znova.
"A co takhle střídavá péče?" zasmál se Peter a já se proti svojí vůli zasmála.
"Dobrá, s tím můžu žít. Tak ahoj," zamávala jsem na ně a vydala se dolů po cestě. Když jsem dorazila na silnici, slunce zrovna zapadalo. Cítila jsem kolem sebe závany studeného větru a věděla, že Sam je blízko mě. Z kapsy jsem vytáhla naší společnou fotku z plesu a smutně se usmála. Byla to jedna z posledních šťastných chvil našeho života.
"Stejně si to nikdy neodpustim," řekla jsem mu a můžu přísahat, že jsem cítila, jak na mě nesouhlasně křičí v podobě studené vichřice. Zneviditelnila jsem se a vydala se hledat dalšího, koho se budu snažit zachránit. A možná se mi to jednoho dne podaří.