Prokletí - 7. kapitola

Helou :)
Tohle byla první kapitola, kterou jsem měla k povídce vymyšlenou, ale jako obvykle se mi jí nepodařilo napsat tak, jak bych chtěla. Už se blížíme ke konci.


7. kapitola
Effie:
Po očku jsem ho pozorovala při řízení. Vypadal naprosto dokonale - ostře řezané rysy, velké modré oči, jeho věčně rozcuchané hnědé vlasy. Navíc mu oblek fakt dodával šmrnc. Všechno by bylo perfektní, nebýt znamení, co se mu vznášelo nad hlavou. Nazval to správně - znamení smrti. Tiše jsem si povzdechla, když jsem si znovu uvědomila, do čeho jsem se to dostala. Srdce se mi svíralo hrůzou pokaždý, když jsem se na něj podívala. Nikdy jsem neměla dopustit, abych se do něj zamilovala. Ale kdo by odolal, když všechno na něm bylo tak skvělý? Každej výraz jeho obličeje a jeho gesta - to, jak se pokoušel upravit neposlušný vlasy, jak si rukou mnul zátylek, když o něčem přemýšlel, jak se tvářil, když si mě dobíral a jak už rovnou uhýbal, abych ho netrefila. Všechno tohle a mnoho dalších věcí se mi okamžitě dostalo pod kůži.
Další povzdechnutí jsem už zarazila. "Myslíš někdy na domov?" ozval se a střelil po mě pohledem. Na chvíli jsem zavřela oči a vybavovala si svůj domov. Už je to tak dávno, co jsem tam byla.. "Jo, někdy jo," odvětila jsem a zadívala se ven z okýnka. "I když už jsem spoustu věcí zapomněla," dodala jsem lítostivě.
"Jak to tam vypadá?"
"Skoro stejně jako tady. Lidé tam žijí ve městech, akorát tam není tolik domů nahuštěných na sebe. Byla tam spousta parků a hodně táborů.."
"Táborů?" pozdvihl obočí.
"Jo, tréninkovejch. Je to něco jako internátní školy. Jakmile dovršíš správnej věk, odjedeš za město do tábora a tam se naučíš, jak bejt správnej Ochránce.." vyprávěla jsem a pokoušela si vybavit náš tábor. Už jsem ani neviděla obrazy. Vzpomněla jsem si na vůni jídla kolem jídelny. Na pocit zaprášených rukou, který zažil každý student, který se učil bojovat venku před ubytovnou. Ještě zřetelně jsem slyšela dusot nohou po tělocvičně...
"Chtěla by ses tam vrátit?" zeptal se tiše.
"Ne."
"Proč ne?" Odlepila jsem pohled od silnice a zadívala se na něj. "Všichni, co jsem tam znala, jsou mrtví. Celá moje rodina, všichni kámoši.." Pokaždý, když jsem si tuhle skutečnost uvědomila, se mi nepříjemně zhoupnul žaludek. Co se týče rodiny, nebyli jsme vychovaní jako obyčejní lidi. Ochránci tolik nelpí na rodičích, protože o ně můžou kdykoliv přijít. Navíc se během dospívání vidíme jenom pár týdnů ročně - pokud patříme mezi ty šťastlivce, jejichž rodiče nejsou zrovna v akci. Ale roky co jsem strávila tady, mi na tohle dokázaly změnit názor. Každou vteřinu lituju toho, že jsem si jich víc nevážila. A teď jsou pryč.
Párkrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy a všimla si, že na mě Samuel vyčkávavě hledí. "Co?"
"Ptal jsem se, co bys teda dělala, kdyby ses nevrátila domu.." Chvíli jsem uvažovala, co mu odpovědět, ale nakonec jsem se rozhodla nelhat: "Asi bych to tady zabalila," pokrčila jsem rameny. Zamračil se a přemýšlel o tom, co jsem právě řekla. Došlo mu to, až když jsme zastavili na školním parkovišti. "To nemyslíš vážně!" vykřikl nevěřícně a propaloval mě pohledem.
"Same, potloukam se tady přes dvě stě let, myslíš si, že mě to baví?" opáčila jsem a snažila se neuhnout pohledem. A šlo to fakt těžko.
"Ani teď?" promluvil po chvíli.
"Jo, teď jo," přikývla jsem. Ale na jak dlouho to vlastně je? Jak dlouho ho udržim naživu? A pokud to zvládnu, co bude se mnou, když vůbec nestárnu? Tyhle otázky visely ve vzduchu nevyřčený. A já si znova uvědomila, jak v prdeli jsme.

"Jdem pařit?" změnil téma a otevřel dveře od auta. "Jasná páka," zasmála jsem se a vystoupila ven. Prolétla jsem očima celé parkoviště, ale nevypadalo to, že by nám tady něco hrozilo. Asi jsme se moc zdrželi při zavazování Samovy kravaty, protože tu už stálo hodně aut. Nabídl mi rámě a společně jsme vyrazili ke škole. "Docela mě znervózňuje, že je to v tělocvičně," přiznala jsem svoje obavy. To, že se ples odehrává na místě, kde už Sam jednou málem umřel, mě rozhodně nenechávalo chladnou. Ale nechtěla jsem ho o to připravit. Navíc mě už opustily síly po naší hádce o to, jestli pojedeme autem, nebo ne. Sam byl totiž přesvědčený, že kdybychom se měli vybourat, zvednu auto holýma rukama, nebo něco podobně stupidního.
Skepticky se na mě podíval. "Dvakrát to samý? To by nebylo ono. Pojď se bavit," usmál se na mě a otevřel nám dveře. Tělocvična byla matně osvětlená a všude kolem se třpytila výzdoba. Nedokázala jsem přesně odhadnout téma, ale tipla bych to na ledové království. I když to se na jaro zrovna moc nehodilo. Hudba hlasitě duněla, cítila jsem, jak ve mě vibruje snad každý orgán. Sam si mě k sobě přitáhnul blíž a táhnul mě ke spoustě nafouknutých balónků. Až z blízka jsem poznala, že se jedná o oblouk, pod kterým jsme se měli vyfotit. Sam kývl několika svým známým a postavil se přímo pod něj. Přitiskla jsem se k němu a chystala se zářivě usmát na fotografa. Ale on se ke mně otočil a sklonil se k polibku. Velice ochotně jsem k němu zvedla obličej a nechala se políbit. Motýli v žaludku se znova ozvali a já si okamžitě vybavila chvíli před naším odchodem. Pomalu jsem se od něj odtáhla a rozhlédla se kolem sebe. Uvědomila jsem si, že ve výběru šatů jsem se fakt sekla. Většina holek tady měla nadejchaný dlouhý šaty všech barev, kromě černý. Kluk, co nás fotil, k nám natáhl ruku s naší fotkou. "Polaroid," usmála jsem se potěšeně a fotku si vzala. Tenhle typ foťáků jsem milovala už od doby, co vznikly.
"Sluší nám to," usmál se spokojeně a vedl mě dál. Spousta lidí na nás zírala, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Prozatim.
"Dáme si něco k pití?" křikla jsem mu do ucha a on přikývl. U stolů jsem si do kelímku nabrala trochu punče a zhluboka si lokla. "Autem domu nejedem," zakřenila jsem se na něj, když jsem zaplašila silnou chuť alkoholu. "To asi ne," přitakal a znovu se napil.
"Kde se flákáš?!" ozval se za námi Dannyho veselý hlas.
"Čau," pozdravil ho Sam a poplácal ho po rameni. "Tohle je Effie," představil mě a já k němu natáhla ruku.
"Danny," opáčil a věnoval mi úsměv. Na tohle si musim dávat bacha, napomenula jsem se. Málem jsem se prokecla, že ho znam.
"Seš hroznej! Věřila bys tomu, že mi do poslední chvíle neřek, s kym jde na ples, Effie?" nasadil rádoby zhrozenej výraz.
"Co to máš za způsoby, Same?" přikročila jsem na jeho hru a jen těžko zadržovala smích.
"Přijďte pak za náma ke stolu," kývl hlavou Danny a zmizel dřív, než jsme se zmohli na odpověď.

"Smím prosit?" natáhl ke mně Sam ruku ve staromódním gestu, což mě znovu rozesmálo, protože zrovna hrál nějakej rockovej nářez. "Bude mi potěšením," kývla jsem s úsměvem od ucha k uchu a vydala se na parket. Naše řádení ale trvalo jen chvíli, protože další písnička byla ploužák. Sam si mě k sobě přitiskl a rukama mě hladil po zádech. Houpali jsme se do rytmu a přitom jsme se líbali. Znovu se ve mě probudila stejná touha jako doma. Když jsem se od něj odtáhla, poznala jsem, že je na tom stejně. Nemusel mi nic říkat, ale věděla jsem, že po návratu budeme pokračovat. Šťastně se na mě usmál a já mu to oplatila, ignorujíc zlověstné znamení nad jeho hlavou. Alkohol mě trochu uvolnil, po dlouhé době jsem se mohla svobodně nadechnout.

"Půjdem se něčeho napít?" zašeptal mi do ucha, když píseň skončila a já jen souhlasně přikývla. Byla jsem naprosto vyprahlá.
"Počkej tady," řekl na kraji parketu a vydal se ke stolům s nápoji.
"Nealko!" křikla jsem za ním a on mávnul rukou, jakože rozumí. Rozhlížela jsem se kolem sebe, všichni byli šťastní a opilí. Výzdoba se díky světlům nádherně třpytila a já zaboha nemohla přijít na to, z čeho je vyrobená. Muselo to stát jmění - spousta falešného sněhu, zářivé rampouchy visící ze světel a sněhové vločky kam se podíváš. U nás doma nikdy nesněžilo..
Další písnička skončila a já se ohlédla směrem ke stolům. Sam se vracel se dvěma sklenicemi coly a soustředěně se díval pod nohy, aby nic nevylil. Zaslechla jsem tlumené zapraskání a na Sama se pomalu snesla jedna sněhová vločka. Střelila jsem pohledem ke stropu a zaregistrovala houpající se rampouch.
"SAME!" zavřískla jsem jako smyslů zbavená. Prudce zvedl hlavu a zadíval se na mě. Ani jsem nevěděla, že jsem začala utíkat.
Další písnička už hrála.
Rampouch se definitivně odloupnul ze stropu. Odrazila jsem se a narazila do jeho těla. Sklenice mu vyletěly z rukou a třeskly o podlahu skoro ve stejnou chvíli jako jeho hlava.
Ležela jsem na něm a cítila, jak mým tělem projel rampouch. Přesně v tom místě jsem se odhmotnila. Jeho výkřik zanikl v hlasité hudbě.
"Ne," zašeptala jsem. "Ne. Ne." Podepřela jsem se na rukou a šokovaně pozorovala obří kus výzdoby, kterým byly spojený naše těla. Jenže já umřít nemohla.
Zvedla jsem se na všechny čtyři a skleněný rampouch mi projel tělem, jako by tam vůbec nebylo.
"Same," zakňučela jsem a pozorovala stále se zvětšující krvavou skrnu, která se mu šířila po hrudníku. Přitiskla jsem tam ruce, ale věděla jsem, že to je zbytečný. Rampouch mu hrozivě trčel z těla.
"Effie?" zašeptal a udiveně se na mě díval. Hudba utichla. Srdce mi bušilo tak splašeně, až jsem se bála, že ho vyzvracim.
"Promiň mi to," zavzlykala jsem a sklonila se k jeho obličeji. Natáhl ke mně ruku a já ji pevně chytila. "Neodcházej mi," prosila jsem, ale už bylo pozdě. Jeho znamení zmizelo a stisk ruky povolil.