Prokletí - 6. kapitola

6. kapitola
"Pořád ještě nechápu, jak to funguje," povzdechl jsem do ticha. Přesunuli jsme se do jejího pokoje na postel, protože jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec udržím v sedu. Effie se mi uvelebila na břiše a vytrvale mlčela. Nechal bych ji tak, kdyby mi před pár okamžiky neoznámila, že do měsíce umřu.
"Co přesně nechápeš?" ozvala se po chvíli.
"Vlastně všechno. Jak je možný, že se tomu nedá vyhnout? Nebo třeba proč zrovna já?" zkusil jsem to.
"Těžko se to vysvětluje.. Dejme tomu, že ses měl třeba vybourat v autě. Ale zastavil jsi na odpočívadle a zdržel ses se mnou. Nebo jsi odtamtud měl vyjet pozdějš.. Vyhnul ses tomu. Jenže to nic nemění na tom, že ti vypršel čas.."
"Vypršel čas?" přerušil jsem ji.
"Jo, prošla ti spotřební lhůta, nebo co já vim.." Skoro jsem cítil, jak protočila oči.
"Ale kdo o tom rozhoduje?" Snažil jsem se neznít tak zoufale, ale nejspíš se mi to moc nedařilo.
"Kdybych to věděla, už dávno bych mu nakopala řiť. Jenže na tom nezáleží. Prostě ti vypršel čas a už jsi tady neměl bejt. Já tě sice zachránila, ale to nic nemění na tom, že si označenej. Seš tady navíc," řekla. Při poslední větě jsem sebou trhnul. "Tak jsem to nemyslela, Same," hlesla Effy a otočila ke mně hlavu. "Nejsem v tomhle moc dobrá, promiň."
"V pohodě. Takže jsem označenej.." pobídnul jsem ji k pokračování a ignoroval hnusnej pocit, co se mi usadil v žaludku.
"To označení způsobuje, že se na tebe budou lepit všechny průsery v okolí. Jako v tělocvičně - ten šroub se mohl uvolnit třeba za měsíc, ale byls tam ty. Nebo ve vaně, nejspíš by ses tam prostě utopil.. Seš teď něco jako magnet na katastrofy všeho druhu.." pokračovala vztekle.
"Takže dokud budu označenej, jsem chodící mrtvola. Dá se toho nějak zbavit?" Následovalo celkem všeříkající ticho. Rychle jsem si zrekapituloval posledních pár dní a dlouze si povzdechl. Je to snad ironie osudu, ale i přes to všechno jsem byl šťastnější, než kdy dřív.
"Co kdyby místo mě umřel někdo jinej?"
"Moc koukáš na filmy," ušklíbla se jenom. Dál jsem hladil Effie po zádech a zkoušel vypnout mozek. Najednou mě napadaly všechny možné scénáře mojí smrti - zakopnutím počínaje a vrahem v temné uličce konče.
"Já tě udržím naživu, Same," prohlásila pevným hlasem. Jenom jsem ji k sobě víc přitisknul.
"Tentokrát máš lepší motivaci," zasmál jsem se a schytal ránu do ramene.
"Radši spi, zejtra jdeme nakupovat," odvětila jen.
"Proč?"
"To mam jít na ples v tomhle?" zašklebila se a ukázala přitom na svoje oblečení. S vědomím, že ještě existuje něco tak normálního, jako je ples, jsem upadl do neklidného spánku.

Šli jsme poloprázdnou ulicí do nejbližšího obchodu a Effie mi drtila ruku. Poprvé jsem si všiml, že neklidně těká očima po okolí a došlo mi, že kontroluje, jestli mi někde nehrozí nebezpečí. A byl jsem si jistý, že to ve mě nemělo vzbudit tak radostný pocity. "Co se tak culíš?" zasmála se, ale z hlasu jsem zaslechl starost. Jenom jsem pokrčil rameny.
Celé dopoledne jsem se psychicky připravoval na zdlouhavé nakupování a postávání u zkušebních kabinek. O to víc v šoku jsem byl, když mě Effie zatáhla do prvního obchodu, z ramínka stáhla černé šaty a zamířila ke kase. V půlce cesty jsem se zastavil a zamračil se na ní.
"Co je?"
"Kvůli mě nemusíš spěchat. Co se mi tady tak může stát? Spadne na mě regál s oblečením?" řekl jsem polohlasem a rozhlédl se, jestli někdo nestojí nadoslech.
"Mě se líbí tyhle," opáčila a zamávala šatama ve vzduchu.
"Tak si je aspoň vyzkoušej," naléhal jsem dál. Udělala dva kroky ke mně a stoupla si na špičky, aby mi dala pusu. Nasadil jsem trpitelský výraz a trochu jsem se skrčil, aby na mě dosáhla. Nebudu lhát, tahle změna rozhodně byla k lepšímu. Jenom se otřela svými rty o moje a rázem mi stoupla srdeční aktivita.
"Já už si ty šaty zkoušela," zakřenila se. "Včera, když jsi usnul, tak jsem se tady byla podívat," pokračovala, když si všimla mého nechápavého pohledu.
"To ses sem vloupala?" vykulil jsem oči.
"Jo, tak se to taky dá říct. Ale nic jsem přece neukradla, ne?" Po cestě ke kase si ještě sebrala krabici s botama a nákupy byly vyřízený.
"To bylo fakt rychlý," prohodil jsem, když jsme vycházeli zpátky do slunečného počasí. "To víš, bejt Ochránce má i svoje výhody.."
"Když už jsme u toho - kde vlastně bereš peníze?" vyslovil jsem otázku, která mi vrtala hlavou už nějakou dobu.
"Našetřila jsem si," opáčila vyhýbavě a táhla mě směrem k domovu. "No jo, ale z čeho?" nevzdával jsem to.
"Představ si, že jsem pracovala. Poflakuju se tady už dvě stě let, dělala jsem snad každou práci, co existuje. Tady přejdeme," změnila téma a zůstala stát u přechodu.
"Je to docela zacházka," poznamenal jsem, ale poslušně ji následoval. Všiml jsem si, že střelila krátkým pohledem k dělníkům, kteří začali stavět lešení. Jasně, málem jsem zapomněl na moje supr znamení smrti. "Co budem dělat?"
"No já si hlavně chci koupit zmrzlinu. A pak se můžeme až do plesu flákat, když už jsi za školou," mrkla na mě a já se spokojeně usmál při představě, jak se jen tak dva dny válím na gauči spolu s Effie a zásobou jídla, kterou si plánuju objednat.

"Asi mi to budeš muset uvázat, pokud nechceš, abych se oběsil," křiknul jsem směrem ke koupelně, když jsem se počvrté pokoušel udělat uzel na kravatě - bezvýsledně.
"Minutku!" ozvala se skrz dveře. Postával jsem před zrcadlem a pokoušel se aspoň trochu zkrotit svoje vlasy. Z nadcházejícího večera jsem byl trochu nervózní. Budu nejspíš jediný, kdo pozval někoho, kdo nechodí na naší školu. Ale na nikom, kromě Effie, mi nezáleželo. Byl jsem teď dokonale šťastný.
Za mnou se otevřely dveře a já se rychle otočil. Překvapeně jsem vydechl a snažil se zamaskovat přihlouplý úsměv, který si razil cestu mým obličejem. Effy vypadala naprosto jinak, než jsem ji znal. Vlasy měla sepnuté sponou pryč z obličeje a ubrala na tmavém líčení. Na sobě měla krátké černé šaty, které vypadaly, jako by byly celé poskládané z ptačích pírek. Byla naprosto nadpozemská.
Vydala se ke mně a já musel dvakrát polknout, abych mohl promluvit. "Seš nádherná," hlesl jsem a chytil ji za ruce, kterými mi chtěla uvázat kravatu.
"Děkuju," usmála se a na chvíli sklopila oči. Skoro jsem upadl do šoku při zjištění, že jsem Effie dokázal uvést do rozpaků.
Musela na sobě mít hodně vysoké podpatky, protože jsem se ani nemusel moc sklánět k polibku. Spokojeně vydechla a pomalu mě dotlačila ke zdi. Přitiskla se na mě celým tělem a dál mě líbala. Laškovně mi skousla spodní ret a já tiše zasténal. Hladil jsem ji po celém těle a nemohl jsem se jí nabažit.
"Jestli chceš dojít na ples, měli bychom přestat," povzdechl jsem si, když se ode mě odtáhla, aby se nadechla. Pomalu přikývla a sklonila se, aby sebrala kravatu, co jsem upustil na zem. "A tohle radši taky nedělej," varoval jsem jí.

***
TADY najdete fotku plesových šatů, akorát si je představte tak stokrát hezčí a bez tý hnusný sukně :D