Prokletí - 5. kapitola

Helou,
konečně jsem dopsala tuhle kapitolu. Trvalo to děsně dlouho, protože je jedna z nejdůležitějších. Ale jak už to bejvá, tak dlouho jsem se s tim nimrala, až je hrozná. Jenže čim víc se snažim, tim je výsledek horší, takže se budete muset spokojit s touhle hrůzou :D Snad vám vaše fantazie pomůže si to přilepšit :D
Příjemný čtení :)


5. kapitola
Effie mě dotáhla až pohovce a já se tam rozvalil. Hlava se mi pořád motala a ve spáncích mi tepalo bolestí. Události uplynulé hodiny mi vůbec nedávaly smysl.
"Seš skutečná," konstatoval jsem, i když jsem tomu tak trochu nevěřil. Byl jsem si jistý, že ji nikdo nikdy neviděl. Až dneska. Sedla si naproti mě na podlahu, kde seděla, když tu byla poprvé, a prudce si rukama prohrábla vlasy. Tvářila se naprosto vynervovaně.
"Jakto?" ozval jsem se znovu.
"Řikala jsem ti celou dobu, že nejsem mrtvá," vyštěkla a vyskočila na nohy.
"Takže se mnou můžeš jít na ples," usmál jsem se a bolestí se mi zatmělo před očima.
"Na nic jinýho nemyslíš?" protočila oči a hodila po mě balíčkem zmrzlý zeleniny, kterou jsem už použil, když mě praštila do nosu. Přiložil jsem si ji k obličeji a vydechl úlevou. "Ne. Myslim třeba na to, jak je to možný. Nebo třeba na to, proč si mi to ukázala až teď. Co seš vlastně zač? Ale pochybuju, že mi to řekneš," odvětil jsem a snažil se co nejmíň používat mimiku. Naštěstí jsem byl schovaný za balíkem zeleniny.
Effie dusala po pokoji sem a tam. "Věř mi, že to nechceš vědět," pronesla ponuře.
"Věř mi, že chci." Opatrně jsem si sedl a co nejpohodlněji se opřel. Zastavila se.
"Dobře. Ale nebude se ti vůbec líbit, co uslyšíš." Znovu si sedla, i když byla jako na trní. "Nemam nejmenší tušení, jak ti to mam vysvětlit, abych nevypadala jako totální magor," povzdechla si a zamyšleně mě pozorovala. "Už jsem ti řikala, že jsem byla vychovaná v trochu jiný rodině.. Vychovali mě k tomu, abych chránila lidi před 'zlem'," začala a u slova zlo naznačila prsty uvozovky. Pozdvihnul jsem obočí a chvíli o tom uvažoval. "Takže jsi co? Anděl?" zeptal jsem se nejistě a snažil se skrýt veškeré pochybnosti.
"Takhle nám říkáte vy. Podle nás tyhle legendy o andělech vznikly. My spíš preferujeme Ochránci," přikývla.

V hlavě jsem měl totálně vymeteno. Nejhezčí holka, jakou jsem kdy potkal, mi tvrdí, že je anděl. Teda ochránce. Očividně můj. Projela mnou vlna zklamání.
"Takže seš se mnou jenom proto, že mě musíš hlídat?" Snažil jsem se neznít ublíženě, ale moc se mi to nepovedlo. Effie se uchechtla a zavrtěla hlavou. "Takhle to nefunguje. Nemáme svoje svěřence, nebo tak něco. Nemícháme se lidem do životů." Obočí mi znovu vyjelo nahoru - a docela to bolelo. "Dobrá, neměli bychom se míchat lidem do životů," opravila se, když si všimla mého pohledu. "Ale k tomu se dostanu."
Položil jsem mraženou zeleninu na stůl a uvažoval o tom, jak se všechno dokázalo tak rychle změnit. Moje holka neni mrtvá. Našel jsem na tom aspoň jednu pozitivní věc. "A co přesně teda děláte?"
"Každá mince má dvě strany, Same. Ochránci vznikli proto, že na druhé straně stál někdo, kdo ničil a ubližoval. My jsme tu od toho, abychom je zastavili a aby se vám nemíchali do života," odpověděla a do očí se jí vrátil obvyklý smutek.
"Takže se mi někdo snaží ublížit?" zašeptal jsem zhrozeně. Jasně, dávalo by to smysl, poslední dobou se mi děje hodně nehod. Ale nedokázal jsem si představit, že by po mě šla nějaká příšera. "Ne, tak to není," zavrtěla znovu hlavou a já poznal, že mi neříká všechno.
"Tohle je neuvěřitelný," potřásl jsem zmateně hlavou. "Říká ten, co vidí mrtvý lidi," ušklíbla se na mě. Trefa do černýho.

"A odkud teda jste? Z nebe?"
"Same, ty andělský historky jsou jenom historky," protočila oči. "Máme svůj vlastní svět. Těžko se to vysvětluje, je to něco jako jiná dimenze," vysvětlovala trpělivě. "Měl by sis tam tu zeleninu ještě chvíli nechat," ukázala na můj obličej. "Máš fakt nateklej nos."
"Taky jsem do něj dostal dvakrát za sebou ránu," zahučel jsem, ale poslušně se pro ni natáhl. "Mam ještě další otázky.. Jak vlastně žijete?" nadhodil jsem. Její zoufalý výraz se ještě víc prohloubil. Přál jsem si s tím něco udělat, ale potřeboval jsem vědět víc. Možná abych to pochopil, jestli to vůbec bylo možné.
"Žijeme skoro stejně jako lidi. Máme rodiče, kteří nás vychovají, chodíme do školy, kde absolvujeme výcvik, celý život pracujeme jako Ochránci, máme partnery, děti.. A potom zestárneme a umřem," odpověděla. Vypadala, jako by byla někde jinde.
"Chybí ti domov," zkusil jsem uhodnout, proč se tak tváří. Šlehla po mně tvrdým pohledem a zamračila se. "Já už nemám domov," řekla jen. Nevypadala, že by chtěla ještě něco dodat a já bych se v tom nejspíš neměl pitvat. Ale copak to jde? "Jakto?"

"Když jsem ještě žila s rodinou, byla jsem vzpurná," začala a dívala se přese mě někam do dálky. "Neuznávala jsem žádnou autoritu a dělala jsem co se mi zachtělo." Jo, to zní jako ona.
"Jenže jednou jsem to fakt podělala. Měla jsem někoho hlídat, protože hrozilo, že ho napadnou. Ale místo toho jsem šla na pitomý rande." Na chvíli se odmlčela a já se snažil ignorovat osten závisti. "A mezitím, co jsem si já užívala, on tady umíral. Měla jsem tady být, abych to zastavila, ale vykašlala jsem se na to." Nedokázal jsem si představit, že bych se ocitl v její kůži a neměl nejmenší ponětí, co jí na to říct. Naštěstí jsem ani nemusel, protože ona pokračovala. "Když se to dozvěděla Rada, byl z toho strašnej poprask. Žijeme jenom proto, abychom ochraňovali, takže se rozhodli mě potrestat. To bylo naposledy, co jsem viděla svojí rodinu."
"Jak je to dlouho?"
"Je to strašně dlouho, Same. Tak dlouho, že už si skoro ani nevybavim, jak vypadali. Pamatuješ, jak jsem ti řikala, že je mi dvacet tři?" Jenom jsem přikývl a pokoušel se překonat nutkání ji obejmout. "Lhala jsem. Je mi mnohem víc," řekla dutým hlasem.
"Kolik?" zašeptal jsem a byl připravený se tvářit jako by nic.
"Dvě stě dvacet tři," hlesla.

Chvíli jsem na ni jenom zíral a snažil se to vstřebat. Dokonce jsem přemejšlel, jestli dvě stě dvacet tři fakt znamená tolik, co znamená. Na moment jsem zavřel oči a snažil se v tom zorientovat, najít něco, co dávalo smysl. Nebo důkaz, že tohle není realita. Jasně, vidim duchy a tak, ale tohle už je docela silný kafe i na mě.
"Jakto? Řikalas, že stárnete," ozval jsem se znovu, když se mi vrátil hlas. Seděla přede mnou a bradou se opírala o kolena. Vypadala v tu chvíli ještě menší, než ve skutečnosti byla.
"Jsem prokletá," pípla.
"Cože seš?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Prokletá. Vyhostili mě z naší země a zařídili, abych nestárla. Abych si uvědomila, jak jsou lidský životy důležitý."
"Dvě stě let je trochu dlouhá doba, ne?" vydechl jsem.
"Jo, to jo. Jenže já docela dlouho trucovala. A pak jsem si začala užívat. Mohla jsem si dělat, co se mi zachtělo a jít kamkoliv. Bejt kymkoliv. Jenže po letech jsem zjistila, že i když můžu mít všechno, pořád jsem sama. Jenže to už bylo pozdě a všichni byli mrtví. A lidem po čase připadá divný, že se vůbec neměnim, takže jsem vždycky musela odejít," pokračovala a stoupla si přitom.
"Zařídili to dokonce tak, abych se nedokázala zabít," řekla hořce, když došla do kuchyně. Natáhla se pro nůž a pomalu se ke mně otočila. Strčila si nůž do břicha až po jílec.
Seděl jsem na sedačce naprosto přimrazený, nedokázal jsem ani začít křičet. Srdce mi v hrudi splašeně bušilo a já na ni třeštil oči.
"Protože se můžu odhmnotnit, nic mě nedokáže zranit. Nůž mnou prostě jenom projde, i když jsem zrovna normální. Zkoušela jsem snad všechno, ale nakonec jsem to vzdala, protože ať udělám cokoliv, přežiju to." Konečně mě přešel šok, takže jsem byl schopný se zvednout. Dopotácel jsem se k ní a natáhl ruku k jejímu obličeji. Tváře jí skoro hořely. Položila svojí dlaň na mojí a jenom na mě koukala.
"Součástí toho prokletí je i něco dalšího," řekla tiše a odtáhla se ode mě. Musel jsem se přidržet kuchyňský linky, abych se udržel na nohách. "Dokážu poznat, že někdo za chvíli zemře. Řekli, že je to proto, abych si uvědomila, jak je život pomíjivý. Strašně dlouho jsem to ignorovala, protože bych s tím nic nezmohla. Smrt se nedá obelhat. Ale po čase mi těch lidí začalo být líto. Proto jsem se na ně nalepila a snažila se je udržet naživu, co nejdýl to šlo."
Dlouhou dobu bylo naprosté ticho a Effie na mě vyčkávavě hleděla. Zopakoval jsem si v duchu, co mi právě řekla a pak mi to došlo, protože jedna část mi byla dost povědomá. Nejspíš to způsobilo to zranění hlavy, nebo možná to, co všechno jsem se už dneska dozvěděl, ale nic jsem necítil.
"Nalepila ses na ně, abys je udržela co nejdýl naživu. Takže to znamená, že mam umřít i já?" Můj hlas zněl úplně cize, když jsem to říkal. Effie jen pomalu přikývla. Sednul jsem si na podlahu a opřel se zády o skříňku. "Ale proč?"
Dřepla si naproti mě, ale tak, aby se mě nedotýkala. "Já nevím, Same. Kéž bych to věděla."

"Bylo to s nima stejný, jako se mnou?" zeptal jsem se jí. Nejspíš jsem ani nechtěl znát odpověď. Nechtěl jsem slyšet, že jsem pro ni jen další v řadě.
"Ne. Nikdy to takový nebylo. Nikdy jsem se jim neukázala. Ty mě vidíš jenom díky svojí schopnosti." Chytila mě za ruku a po kolenou přišla blíž. "Nikdy jsem nic takového jako s tebou nezažila." V očích se jí zaleskly slzy. Pořád jsem byl moc v šoku, abych si plně uvědomil, co to všechno znamená. Nebo jsem si to spíš uvědomit nechtěl. Přitáhl jsem si ji k sobě a pevně ji objal. Držela se mě tak silně, až jsem skoro nemohl dýchat. "Jak dlouho?" zamumlal jsem jí do vlasů.
"Já nevím."
"Jak dlouho si je nejdýl udržela naživu?" řekl jsem znovu a snažil se, aby se mi přitom netřásl hlas. Povzbudivě jsem ji pohladil po zádech, když dlouho neodpovídala.
"Měsíc."