Prokletí - 4. kapitola

4. kapitola
Přiložil jsem jí ruku na záda a přitáhl si ji ještě blíž k sobě, abych mohl náš polibek prohloubit. Ovinula kolem mě ruce a pootevřela ústa.
Sotva se naše jazyky setkaly, odskočila ode mě a spadla z postele. Zůstal jsem na ní jen vyjeveně koukat.
"Seš snad nekrofil?!" zavrčela na mě a soukala se na nohy. Teprve až teď jsem si plně uvědomil, že má pravdu, že se ze mě nejspíš fakt stává nekrofil.
"Neřikalas snad, že nejsi mrtvá?" odseknul jsem a snažil se zklidnil svůj tep.
"A necpeš mi furt, že mrtvá jsem?!" zaječela na mě zpátky a bojovně vysunula bradu.
"No možná je načase si to vyjasnit!" vyštěkl jsem vztekle. "Protože mě se zdá, že seš mrtvá jenom, když se ti to hodí."
V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Effie zůstala nerozhodně stát u postele a zatínala pěsti. "Nezáleží na tom. Vidíš mě jenom ty, ne? Jak bys se mnou chtěl bejt? Hele lidi, tohle je moje holka, ale je neviditelná?" řekla po chvíli. Ale to jsem slyšet nepotřeboval, protože jsem to věděl. Bylo mi jasný, že bych ji měl nechat na pokoji, protože neni normální chodit s mrtvýma lidma, který nikdo nevidí. Že bych ji měl poslat pryč, protože mi očividně nosí takovou smůlu, že skoro-umíram. Ale nejde to.
"Máš pravdu," povzdechl jsem, i když jsem si myslel něco naprosto jiného. Effie si přišla sednout zpátky ke mně a položila si hlavu na moje rameno. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal jsem se tiše a doufal, že se ode mě zase neodtáhne.
"Řekla bych, že už jenom chvíli," odvětila lítostivě a já se rázem cítil ještě víc zoufale.
"Proč?"
"Sám jsi to řikal. Jsme tu z nějakýho důvodu. A pak odejdeme."
"A co máš za důvod?" Effie se ode mě odtáhla a položila si obličej do dlaní. Natáhnul jsem k ní ruku, ale potom jsem si to rozmyslel a položil jsem si ji do klína. Snad dvě minuty seděla naprosto bez hnutí, vypadalo to, jako by ani nedýchala.
"Hawai," přerušila ticho a otočila se na mě. "Co?" vydechl jsem vyjeveně.
"Pizzu Hawai. Řikals, že objednáme pizzu a na něco se koukneme," připomněla mi a věnovala mi jeden z jejích smutno-veselých úsměvů.
"Jasně," přikývl jsem a šel objednat jídlo. A tak jsme strávili večer přejídáním se a kritikou filmů.

"Musíš už někoho pozvat," hučel do mě Danny o pár dní později před angličtinou. "Ples je už za tři dny. Skoro žádná dobrá holka už nezbyla," pokračoval a nevnímal můj otrávený výraz.
"Má pravdu," ozvala se vedle mě Effie, i když vůbec nezněla tak přesvědčivě jako on.
"Jasně," přitakal jsem a dál to nerozebíral. To se lehko řekne. Od doby, co mi Effie řekla, že po mě holky letí, jsem si začal všímat, že se na mě spolužačky usmívají a nakrucují se přede mnou. Nechápu, proč jsem si toho dřív nevšiml. Jenže já o ně nestál. Stál jsem o holku s černými rozcuchanými vlasy v kožený bundě s potetovanym břichem. Ale chápu, že by možná někdo mohl zaregistrovat, že tancuju sám se sebou.
"Co takhle Clair Nieberdingová?" nevzdával se Danny. Effy pozdvihla obočí. "Co to je za jméno Niebedingová?" ušklíbla se. Jen jsem potřásl hlavou, i když jsem měl sto chutí opravit jí. Měl jsem pocit, že to udělala schválně. Z každé holky, co mi Danny doporučil, si nějakým způsobem dělala srandu.
"Skočim si na záchod," změnil jsem téma a rychle odbočil, aby mě nemohl následovat. Effie se mi držela v zádech.

Nastříkal jsem si na obličej ledovou vodu, abych se trochu probral. Dlouho do noci jsme koukali na telku, takže jsem nebyl zrovna ve formě. Když jsem zvedl hlavu, abych se podíval do zrcadla, všiml jsem si, že je tam s námi někdo navíc.
"Co se ti stalo?" zeptal jsem se blonďaté dívky, co postávala u kabinky a těkala očima po místnosti.
"Same?" Effie se zmateně rozhlížela, ale vypadalo to, že ji nevidí. Udělal jsem pár kroků směrem k cizí holce a pořádně jsem si ji prohlédl. Měla na sobě jen krátké špinavé šaty, žádné boty, kabelku, nic.
Jsem zavřenej na pánských záchodech se dvěma holkama, uvědomil jsem si. A obě jsou už mrtvý. Potlačil jsem úsměv a zkusil to znovu: "Můžu ti nějak pomoct?" Ale ona jen potřásla hlavou a zmizela.
"Co to sakra bylo?" zavrčela vedle mě Effie a měřila si mě naštvaným pohledem.
"Duch," pokrčil jsem rameny. "Myslel jsem, že se dokážete vidět."
"Tak to sis myslel blbě," poznamenala. "A co chtěla?"
"To nevim, zase zmizela. Většinou to tak je, ty seš výjimka. Obvykle se na chvíli ukážou a zase zmizí. Nejspíš jim dojde, že umřeli a jdou dál. Až na tebe," vysvětloval jsem.
"Chceš, abych zmizela?" zeptala se tiše a podívala se mi do očí. Jasně, můj život se teď skládal z náhodných doteků s mrtvou holkou a ostatní si nejspíš myslí, že mám Touretta, protože pořád třesu hlavou, když jí odpovídám. Nemluvě o tom, že jsem tenhle týden měl asi dvacet nehod, při kterých bych nejspíš zemřel, ale stálo mi to za to. Natáhl jsem k ní ruku a pomalu jí pohladil po obličeji. "Ne. Popravdě řečeno bych chtěl, abys tady zůstala napořád," opáčil jsem a chvíli nechal svojí dlaň na její tváři.
"Tak zůstanu," slíbila, i když mi pár dní předtím tvrdila opak.

"Co tahle? Nina?" ozvala se Effy a zapíchla prst do školní ročenky. "Ta jde s Nickem."
"Dobrá. Debbie?"
"Zadaná."
"Asi jdeš sám," informovala mě po chvíli a ročenku zahodila za postel.
"Jdu s tebou," připomněl jsem jí. Jen protočila oči a lehla si na záda. "Stejně nechápu, co je na tom dobrýho. Promenádovat se celej večer v šatech a tancovat na blbý písničky."
"Taky bych nejradši nešel," posteskl jsem si a lehnul si k ní. "Co to máš vůbec za tetování?" Ukázal jsem na ornamenty, které měla na břiše.
"U nás v rodině byla tradice vytetovat si něco, co tě charakterizuje," usmála se.
"Můžu?" otázal jsem se a přitom ji chytil za spodní lem trička. Přikývla. Opatrně jsem jí vyhrnul triko a zadíval se na rozsáhlý obrazec, který se jí táhnul od podbřišku až nad pupík, po celé šířce břicha. A neměl jsem ponětí, na co se to vlastně dívám.
"Je to trochu chaotický," poznamenal jsem. "Jo, o to asi šlo," řekla jen. Přejel jsem po tetování prstem a ona se zachvěla.
Pohladil jsem ji po boku a když mi na to nic neřekla, vytáhl jsem se nahoru, abych jí viděl do očí. Putoval jsem svojí dlaní nahoru a doufal, že mě nezastaví. Roztřeseně se nadechla a přivřela oči. Rychle jsem se k ní sklonil a políbil ji. Tiše si povzdechla a začala mi polibky oplácet. Pěvně jsem se k ní přitisknul a užíval si tu chvíli co nejvíc to šlo.

"Tohle není správný," zašeptala, když jsem se od ní odtrhnul, abychom se mohli nadechnout. Hlasitě jsem oddechoval a věděl, že ta chvíle už skončila. Přesto jsem na ní zůstal ležet a hladil jí.
"Same," okřikla mě se smíchem, když jsem se k ní znova naklonil.
"Zkusit jsem to musel," usmál jsem se a svalil se vedle ní.
"Přála bych si, aby to šlo," řekla. "Hrozně moc. Ale nemá to budoucnost. Je zbytečný začínat něco, co musí brzo skončit. Nechci se zamilovat." Chytil jsem ji za ruku a propletl nám prsty.
"Dobrá, budu se snažit tě nelíbat tak často," zamrkal jsem na ni, abych ji rozptýlil. "Samueli!" ohnala se po mě se smíchem.
"Pojď do kina," ozvala se po chvíli.
"Zveš mě na rande?" popíchnul jsem ji a schytal další ránu do ramene. "Beru to jako ano," pokračoval jsem a rychle seskočil z postele, aby se do mě znovu netrefila.

"To byla paráda. Musíme chodit častějš!" řekla Effie a šťastně poskočila. Ještě nikdy jsem ji takovou neviděl, jako by hodila všechno za hlavu. Šli jsme po ztemnělé ulici a já měl ruku v kapse tak, aby se mohla zaháknout o moje předloktí. Nevypadalo to tak úchylně, jako bych šel s nataženou rukou do strany.
"Jasně," odvětil jsem šeptem. "Ale příště jdeme na komedii."
"Komedii," potřásla hlavou. "Nevíš, co je dobrý." Zašli jsme mezi domy, abychom si zkrátili cestu, a Effie pokračovala v popisování jejích oblíbených krvavých scén. Zezačátku jsem se cítil divně. Nikdy jsem nebyl v kině sám. Naštěstí tam nebylo moc lidí, takže si Effie mohla sednout vedle mě a ne někam do uličky. I když nepochybuji o tom, že by s klidem sedla někomu na klín. Tomu chudákovi by byla celou dobu zima, ale jinak by nic nevěděl.
Dělili jsme se spolu o popcorn a ona všechno hlasitě komentovala, protože jsem ji slyšel jenom já.

Ulice byly liduprázdné a po rychlém zkontrolování času jsem si byl jistý, že druhý den ve škole nijak čilý nebudu. Šli jsme vedle sebe po úzkém chodníku a Effie balancovala na obrubníku.
"Hej!" ozvalo se za mnou a já se rychle otočil. Ve tmě za námi jsem zahlédl dvě mužské siluety.
"Jo, ty!" zakřičel znovu.
"Nechoď tam," zašeptala vedle mě Effy. Otočil jsem se a hrklo ve mě. Za námi se vynořily další dvě postavy.
"Do prdele," zaklel jsem tiše a vytáhnul ruce z kapes. "Co je?" křiknul jsem a oni se mezitím přiblížili až k nám.
"Naval nám prachy," promluvil znovu ten samý. Střelil jsem rychlým pohledem za sebe a zjistil, že každý z nich je nejmíň o polovinu těžší než já. A nebyl jsem si jistý, jestli to všechno jsou jenom špeky nebo i svaly.
"Nemůžu útočit na lidi," sykla na mě Effie. "Měl bys zkusit utíkat," navrhla mi. Ale na to už bylo pozdě. Bylo mi jasný, že ze mě vymlátí duši. Ale hrdost mi nedovolila to jen tak vzdát.
"Naser si," ušklíbnul jsem se.

Tak tak jsem se stihnul vyhnout první ráně, která přišla zprava. Vykopnul jsem a zasáhl jednoho z útočníků do kolene. V tu chvíli mi dopadla něčí pěst do obličeje a já zavrávoral. Další rána přišla téměř okamžitě potom a já se skácel k zemi. Hučelo mi v uších a z nosu mi začala kapat krev.
"Do hajzlu!" zařvala Effie. "Nechcete ho nechat jít?" ozvala se znovu, tentokrát trochu klidněji. Zvedl jsem k ní tázavě hlavu. Všichni čtyři se po ní otočili. Stála tam a měřila si je naštvanýma očima.
"Ale, ale, copak to tady máme," usmál se jeden z kluků a přistoupil k ní. "Zkus se mě dotknout," varovala ho a on se rozesmál.
Nemohl jsem pochopit, co se to právě děje, jakto, že ji vidí. Možná halucinace z rány do hlavy.
Udělal pár kroků a naklonil se k jejímu obličeji. "Effie," zaskučel jsem tiše a snažil se vyškrábat na nohy, ale moc se mi motala hlava.
Effie švihla rukou a on se složil k zemi. Jeho hlava tvrdě narazila do chodníku. Ostatní tři na ní jen vyjeveně zírali. I já zíral. Effy zahodila na zem boxera a sáhla si do bundy.
"Děvko," vydechl kluk v černé mikině a nakročil k ní.
"To bych nezkoušela," varovala ho a namířila na něj zbraň. Začal jsem si připadat jako v jednom z těch bláznivých snů, co absolutně nedávají smysl.
"A teď vodserte, vy zmrdi!" zaječela tak hlasitě, až jsem sebou trhnul, a odjistila zbraň. Než jsem se nadál, zůstali jsme v uličce sami.
"Jakto?" vydechl jsem. "Jakto, že tě vidí?" Položila pistoli vedle mě a vytáhla z kapsy kapesník. "Dej si to k nosu. A ještě se nezvedej, nechci,abys mě poblil," doporučila mi. "Promluvíme si doma."