Prokletí - 3. kapitola

Aloha! :)
Tak jsem konečně dopsala další kapitolu. Sice mi to chvíli trvalo, ale antibiotika se mnou dělají divy :D Spím skoro celej den.
Omluvte případný chyby, mam pocit, že mi začíná měknout mozek :D
Příjemné čtení :)


3. kapitola


Slovo škola nabylo s Effie nový význam. Neustále jsem ji měl za zadkem a rozčilovalo mě, že jí nemůžu nic říct, protože bych vypadal jako blázen. Ona si to nejspíš uvědomovala, protože se spokojeně usmívala pokaždé, když jsem se na ni podíval. Nejhorší to bylo na hodinách, kde si sedla vedle mě do uličky do tureckého sedu a já se tak vůbec nemohl soustředit na to, co profesor vlastně říká.
 "Vůbec se nesoustředíš, Same," přerušila ticho káravým hlasem a já po ní střelil pohledem. Nepatrně jsem kývl a dál si jí nevšímal.
 "Já nikdy do školy nechodila," pokračovala a měl jsem dojem, že jsem v jejím hlase zaslechl lítost. "Nebo aspoň ne do takovéhle." Snažil jsem se zapamatovat si všechno, co o sobě říká, ani nevím proč. Možná jsem chtěl vypátrat, co se jí stalo, možná jsem ji prostě chtěl znát. Po dlouhé době jsem před někým nemusel nic předstírat, mohl jsem se chovat normálně. Ironií bylo, že díky ní jsem musel před ostatními předstírat ještě mnohem víc, než obvykle. Kdy se můj život takhle zkomplikoval? Jo, na to odpověď mám - když mi Effie vlezla do auta a přilepila se na mě. Podepřel jsem si hlavu o dlaň a natočil se směrem do uličky, abych se na ní mohl dívat. Pořád na sobě měla tmavé těsné džíny, černé tílko a koženou bundu. Měl jsem dojem, že tílko vypadá jinak, než předchozí den, ale duchové se přeci nepřevlíkají, ne? Zastrčila si za ucho krátký pramen vlasů a podívala se na mě. Naše pohledy do sebe zaklesly a já si připadal, jako zhypnotizovaný. Ještě nikdy jsem neviděl tak tmavé oči, měl jsem pocit, že bych se v nich mohl utopit.
"Proč na mě tak zíráš?" přerušila ticho Effie rozechvěle. Párkrát jsem zamrkal a otočil se zpátky k tabuli. Správná otázka. Nakonec jsem byl přecijen rád, že nemůžu odpovídat.

Na oběd jsem do jídelny nešel, nechtěl jsem sedět u stolu se svými přáteli a dělat, že je všechno normální. Našel jsem si tichý kout chodby a posadil se tam na pohovku. Byl tu klid, z dálky k nám doléhaly hlasy spolužáků, co byli na obědě. Effie se s pozvdechem posadila vedle mě. "Proč jsme nešli na oběd?"
Obezřetně jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli tam přeci jen někdo není. Na konci chodby stál hlouček holek, jinak nic. "Nemám hlad," odpověděl jsem jí co nejtišeji a pohodlně se přitom opřel.
"Nevěděla jsem, že jsi tak oblíbený." Změnila náhle téma a já se na ní zmateně podíval. "No co je, každá holka na škole po tobě kouká," uchichtla se. Možná se mi to jen zdálo, ale připadala mi z toho zklamaná. Vytáhl jsem z kapsy mobil a přiložil si ho k uchu. "Jak jsi na to, prosimtě, přišla?" zeptal jsem se jí a dělal, že telefonuju.
"Ty sis toho fakt nevšim? Podívej se na sebe - ty tmavý vlasy, krásně modrý oči, smyslný rty - kdo by se po tobě neotočil?" řekla a přitom se usmívala. Ale já už věděl, že se usmívá jenom proto, že by měla. Jen dvakrát se smála doopravdy. Byl jsem naprosto vykolejený tím, kam naše konverzace spěla, takže jsem jen otvíral a zavíral pusu a nemohl přijít na správnou odpověď. Při pohledu na mě se znovu usmála a už to dokonce skoro vypadalo opravdově.
Střelil jsem rychlým pohledem k holkám na konci chodby a všiml si, že po mě koukají. Potřásl jsem hlavou a znovu se podíval na Effie. Bylo těžké si to přiznat, ale to, že se jí líbím, mě potěšilo. I když by nejspíš nemělo.

"Jakto, že jsi nechodila do školy?" Změnil jsem radši téma a zkoumal drolící se omítku naproti nám.
"Trochu jiná výchova, řekla bych," odpověděla po chvíli.
"Takže máš někde rodinu?" Už mě unavovalo držet si mobil u ucha, ale nechtěl jsem, aby to dopadlo jako na minulé škole, kde mě měli za totálního magora.
"Měla jsem," povzdechla a já si všiml, jak se přitom celá nakrčila. Napadlo mě, že nejspíš umřeli s ní, tak jsem to nechal být. Navíc už mě unavovalo se s ní hádat o tom, jestli je mrtvá nebo není.
"Jednou ti o tom možná povím," slíbila. "I když doufám, že k tomu nikdy nebude muset dojít." Někdy mluvila zvláštně. Tak zvláštně, že jsem to nechápal a radši jsem to přešel.
Zazvonilo na konec oběda a já se pomalu zvednul. "Začíná mi tělák," oznámil jsem jí a strčil mobil zpátky do kapsy. Vydal jsem se směrem k šatnám a přemýšlel, jestli se se mnou bude i převlíkat.

"Same, už jsem tě viděla ve vaně, nemusíš se schovávat," upozornila mě, když jsem si co nejrychleji začal natahovat kraťasy. Stál jsem k ní zády a vystrkoval na ní zadek. Kluci v šatně zrovna řešili maturák, co se kvapem blížil.
"Tak co, Samueli, už si někoho pozval?" drcnul mě do ramene Danny, se kterým jsem měl většinu hodin.
"Ještě ne. Zatim nebyl čas," opáčil jsem a zavázal si tkaničky.
"Musíš si pospíšit, jinak budou nejlepší zabraný," poradil mi a rozeběhl se do tělocvičny. Effie se na mě dlouze zadívala a vydala se za ním. Zabouchnul jsem skříňku a následoval je.

Hráli jsme fotbal a na mě zbylo místo v bráně. Pečlivě jsem sledoval hru a ignoroval mou stalkerku, která seděla nahoře na brance a pohupovala nohama. Hlasitě fandila a křičela vždycky, když dal můj tým gól. A byla přitom neskutečně roztomilá. Potřásl jesm hlavou a koncentroval se na míč.
Něco se mi odrazilo od tenisky, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
"Same." Její varovný tón mě přinutil se ohlédnout. Zírala na strop, obličej napjatý. Otočil jsem se zpátky a přitom na něco šlápl. Posunul jsem nohu a zjistil, že je to šroub. Zamračil jsem se na něj a přemýšlel, kde se tam vzal. Událo se několik věcí najednou, dokázal jsem si je poskládat až mnohem později.
"Uhni!" vykřikla Effie a já se prudce otočil. Ozvalo se zakřípění kovu a ona vyskočila do vzduchu. Bylo to, jako by letěla. Naprosto neskutečný. Zůstal jsem stát jako zkaměnelý a díval se na ni, jak se vznáši ve vzduchu a drží basketbalový koš s celou jeho konstrukcí, jako by nic nevážil.
"Řekla jsem uhni!" zaječela znovu a já začal klopýtat pryč od branky. Pustila koš a ten se s hlasitým lomozem spustil k zemi. Někdo do mě strčil a já dopadl na záda na parkety. Kousek ode mě prolétla modrá trubka. Hlastiě jsem oddechoval a jen zdálky vnímal hlasy spolužáků, kteří volali moje jméno. Effie ležela na mé hrudi a zírala mi do obličeje.
"Umíš lítat," vydechl jsem a snažil se aspoň trochu pochopit, co se to vlastně odehrálo.
"Kámo, seš v pohodě?" Párkrát jsem zamrkal a všimnul si, že kolem mě sedí spousta lidí. Effie zmizela a já se opřel o lokty. Učitel ke mně natáhl ruku a já se nechal vytáhnout na nohy. Podíval jsem se na branku a udělalo se mi špatně. Basketbalový koš dopadl přesně na místo, kde jsem pár vteřin předtím stál.
"Seš v pořádku?" zeptal se mě učitel a já jen němě přikývl.
"Ty vole, tys měl štěstí!" zakřičel někdo z kluků. Jo štěstí. Nebo až podezřelou smůlu, zamračil jsem se.

Dnešní hodinu jsme rozpustili a já se rychle převlékl a vypadnul ze školy co nejrychleji to šlo. Effie záhadně zmizela, takže jsem měl aspoň chvíli pro sebe. Od té doby, co jsem ji potkal, se mi stalo víc nehod, než za celý život. Málem jsem se utopil ve vaně, skoro mě srazilo auto a spadl na mě basketbalový koš na těláku. A to všechno za 24 hodin. Od chvíle, co jsem potkal Effie.
Věděl jsem, že za to nemůže, protože mi pokaždý zachránila krk. Co když to ale nedělá vědomě? Co když mi její přítomnost prostě nosí smůlu? Není přece obvyklé se zdržovat v přítomnosti někoho mrtvého, třeba to přitahuje nehody. Jenže co bych s tím měl udělat? Nemůžu ji jen tak poslat pryč. Nikdo jiný ji nevidí. A pokud se ještě nemůže dostat na druhou stranu, nemá kam jinam jít.

Odemkl jsem dveře bytu a skopnul ze sebe boty. Effie jsem nikde neviděl, takže jsem si šel dát horkou sprchu. Cítil jsem její návrat, protože i přes vařící vodu, co mi dopadala na ramena, mi přeběhl mráz po zádech. Vyšel jsem ze sprchy a jen v ručníku šel z koupelny. Nikde jsem ji neviděl, tak jsem na sebe hodil tepláky a první tričko, co mi přišlo pod ruku a vydal se k jejímu pokoji.
Tiše jsem otevřel dveře a uviděl ji ležet na posteli. Byla stočená do klubíčka zády ke mně.
"Eff?" začal jsem opatrně a udělal pár kroků dovnitř.
"Hm?"
Došel jsem až k posteli a ona tiše popotáhla. Na chvíli jsem zaváhal, protože jsem neměl nejmenší tušení, jak utěšovat brečící holku. V mym případě ještě mrtvou. Nakonec jsem tam došel a klekl si k posteli, takže jsem měl obličej přesně naproti jejímu. Po tvářích měla černé šmouhy a naskákaly jí červené flíčky okolo očí. Roztřeseně si otřela tváře rukávem mikiny a koukala na mě. "Co tady děláš?" zeptala se po chvíli.
"No, já tady tak trochu bydlim." usmál jsem se na ní. "Proč pláčeš?" Natáhl jsem k ní ruku a opatrně jí zastrčil pramen vlasů za ucho.
"Je mi to líto," vzlykla a schovala hlavu do polštáře. Chvíli jsem tam jenom tak seděl a přemýšlel, co mám udělat. Nakonec jsem si lehnul vedle ní a pohladil jí po vlasech. Otočila se ke mně, položila si na mě hlavu a dál tiše brečela. Hladil jsem jí po zádech a uvažoval, jestli mám něco říct, nebo bejt radši zticha. Rozhodl jsem se pro první možnost, ale jenom proto, že jsem neměl tušení, co bych měl říct. Napadlo mě, že brečí kvůli tomu, co se mi teď děje, ale nechtěl jsem jí říct, že to vím. Bál jsem se, že by odešla. A já si už uvědomil, že ji mám rád.

Když se uklidnila, přerušil jsem ticho: "Řikal jsem si, že objednám pizzu. Mohli bychom se třeba na něco podívat," navrhl jsem. Zvedla ke mně hlavu a dívala se na mě. Její vlasy voněly po jahodách a cítil jsem její dech na tváři. Nazdvihnul jsem se, abych se k ní ještě víc přiblížil a přitiskl svoje rty na její.