Popelka - 9.kapitola



Ahoj, mám tu další kapitolu. Plus na vás mám dotaz. Co kdybych ke každé kapitole dala pohled Edwarda, Jacoba nebo obou? Napište mi to prosím do komentářů, je to jen na vás. (Edwardův pohled by byl od první kapitoly)

Popelka – 9.kapitola

S Jakem jsme nastoupili do auta a jeli směr pro mě neznámo kam. Celou dobu se mě ptal na moji rodinu a jakto, že si jsou všichni tak podobní. Neměla jsem pro něj ale žádné vysvětlení, tak jsem řekla, že to netuším, bydlím u nich jen chvíli. Čekala jsem, že se zeptá co se vlastně stalo 'mámě', ale tohle téma nevytáhl.

Po patnácti minutách jsme zastavili u malého domku s červenou střechou.

,,Za tohle se ti moc omlouvám, ale musel jsem mu to slíbit,“ povzdychl si Jake. Otevřel dveře a vstoupil do domu. Jako pejsek sem ho následovala až do obyváku, kde seděl muž na vozíčku.

,,Ehm... tati?“ Muž se otočil a já uviděla po tolika letech Billyho oči. Je to zvláštní, tolik se změnil, ale jeho oči vyzařovali pořád stejný pocit. Ale přibilo ještě něco, přibily léta zkušeností a modroust.

,,Bello?“ vypadlo z Billyho. Vypadal vyděšeně.

,,Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile. Jakův otec si mě prohlídl od hlavy až k patě a potřásl hlavou.

,,Vypadáš naprosto jako tvoje matka,“ vydechl.

,,Ano, byly jsme si hodně podobné,“ řekla jsem na oko smutně.

,,Ach, moc se ti omlouvám, to jsem nechtěl. Nenapadlo mě...“ raději zmlk. Ale nakonec mu to nedalo a musel se zeptat. ,,Co se stalo tvojí matce?“

,,Já...“ sakra sakra, rychle něco vymysli. ,,Ona... když ji otec opustil, byla opravdu zoufalá. Začla kouřit a během pár let dostala rakovinu plic. Nebyla dost silná, aby přežila....“ Bože, to mě vážně nic lepšího nenapadlo?

,,To je mi moc líto,“ promluvil soucitně Billy.

,,No tati, už si ji viděl a já mám naplánovanou večeři, takže kdyby ti nevadilo, my bychom šli.“ Kdyby Jakob nepromluvil, asi bysme si s neuvědomili že tam stojí.

,,Užíte si to děcka. A omlouvám se, jestli jsem nějak pokazil náladu.“

 

Tentokrát jsme nenastoupili do auta, ale Jake mě vedl na pláž. Došli jsme na místo, kde mě tenkrát našel. Z poza klády vytáhl koš, z něho deku, kterou rozložil na písku a naznačil ať si sednu. Potom vytáhl zabalené talíře s jídlem, sundal z nich igelit a dal je na deku. Nakonec mi dal skleničku s pitím a posadil se ke mně.

,,Páni, tohle je nádherný,“ řekla jsem.

,,Počkej až za chvíli, to teprve uvidíš,“ řekl pyšně. A jak řekl, tak se taky stalo. Během chvilky začala slunce padat dolů a přísahám, že jsem nikdy neviděla krásnější západ slunce než byl tento. Jakob mě nejistě chytl za ruku, ale potom, co jsem mu ji stiskla se začal cítit jistěji. Když slunce zmizelo, pustil moji ruku a vytáhl svíčky, zabodl je do písku a zapálil. ,,Nechal jsem se inspirovat jedním filmem,“ zasmál se. Ten úsměv byl tak krásný, že jsem se musela usmát. On ale zvážněl. Chvíli se na mě jen díval, pak mi položil ruku na tvář, a když jsem se neodtáhla, začal se přibližovat.

Nikdy jsem nikoho nepolíbila, ale teď jsem chtěla. Byla jsem tak nejistá, co když to dopadne špatně, co když sem hrozný nemehlo? Ale ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, naprosto jsem zapomněla na pochyby. Naše rty do sebe zapadaly, jakoby k sobě patřily.

Když se Jakob otáhl, usmíval se tak nádherně, že jsem ho hned chtěla zase políbit. V tu chvíli jsem si nemyslela, že někde na světě může být krásnější muž.

Lehli jsme si na záda a společně pozorovali oblohu. Jakob mi povídal o jeho životě, kamarádech a průšvizích. Nasmáli jsme se, což mě zmohlo. Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a během pěti minut usla.

 

,,Co si jí udělal?“ slyšela jsem řev. ,,Nic, jen usnula.“ ,,To si to rande musela užít, když ti usnula, asi seš hodně zábavnej.“ Poslední co jsem slyšela byl výsměšný smích.

Probudila jsem se až ráno. Cítila jsem se tak šťastná. Úsměv na rtech mi držel a nechtěl pryč. Došla jsem do kuchyně, kde seděla Alice a poťouchle se usmívala.

,,Vypadáš nějak štastně,“ podotkla. ,,Tak honem, popovídej, jaký to bylo?“

,,Copak to není vidět?“

,,No ne, ty ses nám zamilovala!“ vykřikla radostně Alice.

,,To se ti jen zdá,“ řekla jsem, ale v duchu jsem s ní musela souhlasit. Já vím, je to docela dost rychlí, ale on mě naprosto uchvátil! Nikdy mi s nikým nebylo lépe.

Pak ale přišel Edward a radostná nálada se hned změnila. Jeho obličej vypadal opravdu smutně, většinou se smutek snažil nedávat najevo, ale v kuchyni vypadal, jakoby mu to už bylo jedno.

Alice se na něj podívala, pokývala hlavou a pak odešla.

,,Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.

,,Ehm...“ vypadlo ze mě. ,,Jasně.“

,,Já, chci ti něco říct. Teď asi není nejlepší chvíle, ale měla bys to vědět. Podle toho se musíš rozhodnou...“ Než stihl větu dokončit, zazvonil telefon. Nechtěla jsem vědět co mi řekne, to jak se tvářil mě naprosto vyděsilo.

,,Ano?“ řekla jsem do sluchátka.

,,Ahoj Bello.“ Jake! To jediné mi zaznělo v hlavě. Opět jsem se začla usmívat. ,,Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys se mnou dneska nešla na jeden koncert. V Siettlu hraje jedna má oblíbená skupina, tak mě jen napadlo...“

Skočila jsem mu do řeči a rychle souhlasila. ,,Paráda! Vyzvednu tě v osm. Tak zatím.“

,,To je super, že zase někam dete,“ řekla Alice, ale tentokrát nevypadala šťastně. Pak zase její oči potemněly. ,,Hm, takže dete na rockový koncert, to znamená jen jedno. NÁKUPY!“ Konečně se zase začla usmívat.