Popelka - 6.kapitola

Ahoj, mám tu další kapitolu a moc se omlouvám za to zpoždění

Popelka - 6.kapitola

,,Ten navrhla Esme,“ pochlubila se Alice.

,,Je dokonalý Esme,“ pochválila jsem ji a společně jsme vešli do domu. Emmett se hned vrhl nahoru, aby zabral ten největší pokoj, byl jako malé dítě.

V domě bylo sladěno vše přesně tak, jak má být. Ani v časopisech o bydlení nemohlo být něco takového. Dech mi ale vyrazil až pohled na prosklenou stěnu. Celou jednu stranu obyváku zabíralo sklo, ze kterého byl, jak jinak, dokonalý výhled na les a řeku.

,,Tak pojď, nebo ti vypadnou oči z důlku,“ uchechtla se Alice a táhla mě nahoru po schodech. ,,Tohle je pokoj Emmeta a Rose a tenhle Edwarda a Barbary.“ Takže budou mít pokoj spolu, fuj. Ta představa byla hnusná a kdo ví proč i bolestná. Asi mi ho bylo jen líto.

,,A tady je tvůj pokoj,“ ukázala Alice na dveře hned vedle těch hrdliček, no super. Abych řekla pravdu, můj pokoj mi nevyrazil dech, nebylo to tím, že by se mi pokoj nelíbil, ba naopak, byl dokonalejší než celý dům dohromady, ale Cullenovi mě už nemohli ničím překvapit.

Celý pokoj byl do fialové barvy a samozřejmě naprosto úžasný. Podívala jsem se prosklenou stěnou ven a sledovala potok. Voda proudila tak klidně, neznámo kam... Přemýšlela jsem, kam asi teče a v mysli se mi vynořila vzpomínka. Možná to bylo tím, že jsem opět člověk, v tu chvíli jsem si vybavila celý můj lidský život. Jako upír na vše snadno zapomenete, ale v tu chvíli jsem viděla vše jasně. Vybavilo se mi, jak jsem spadla do toho potoka a táta se mi šíleně smál.

Jamile jsem v myšlenkách uviděla jeho tvář, hned jsem věděla, kam chci jet. Vpadla jsem do garáže a nasedla do prvního auta co bylo po ruce. Klíčky byly v zapalování, takže stačilo otočit klíčkem a byla jsem na cestě.

 

Hřbitov Forks vypadal jinak než jsem si ho pamatovala. Tehdy byl velmi udržovaný, ale vapadá to, že dnešní generace si na starost o své předky moc nepotrpí.

Začla jsem hledat tátův hrob, čekala jsem, že bude stejně zanedbaný jako většina hrobů, ale když jsem jeho hrob našla, byla jsem příjemně překvapena. Na okraji stála váza, ale na kytku jsem při mém úprchu ani nepomyslela.

V tu chvíli se vedle mě objevil jako na povel kluk s kytkou.

,,Si Charlieho příbuzná?“ zeptal se chraplavým hlasem. Prohlédla jsem si ho. Černé, dlouhé vlasy sepnuté do culíku, hnědé oči, které vyzařovaly dobrotu, vypadal na šestnáct.

,,Jsem dcera,“ zarazila jsem se, uplynulo několik let, nemůžu být jeho dítě, ,,“jeho dcery.“

Moje zaváhání nekomentoval, místo toho s úsměvem spustil. ,,Já jsem Jacob Black. Syn Billiho Blacka. Tvá máma si s ním jako malá hrávala.“

Billi, Billi Black, och ano, takový ušmudlaný kluk, který za mnou pořád chodil. Jeho otec byl pro změnu Charlieho nejlepší kamarád.

,,Páni, to je vážně super. Táta mi o tvý mámě hodně povídal,“ řekl Jacob, zatímco jsem si vybavovala Billiho.

,,Díky, že se staráš o Charlieho hrob. Je škoda, že jsem se sem nevrátila dřív,“ povzdychla jsem si.

,,Nevrátila? Copak ty jsi tu někdy byla?“ zaptal se překvapeně.

Sakra, už zase! ,,Tak jsem to nemyslela. Máma mi taky hodně vyprávěla, ale nikdy neměla odvahu se po dědečkově smrti vrátit.“

,,Přijela s tebou? Táta by ji určitě zase rád viděl.“

,,Ne, ona zemřela před rokem,“ řekla jsem bolestně, už jsem si nemohla dovolit chyby. ,,Já už půjdu, určitě mě už hledají.“

,,Počkej, uvidíme se ještě?“

,,Když to bude náš osud.“ Zasmála jsem se a nechala ho tam jen tak stát.

 

,,Konečně,“ vydechla Alice a hned se ke mně vrhla a objala mě. Stiskla mě ale moc silně, takže moje kosti opět nevydržely.

Opravdu to bolelo, víc než mě kdy co bolelo. Alice mě pustila, ale já se na nohách nedokázala udržet. Padla jsem bolestí na zem a poslední co jsem vnímala bylo ,,Carlisle pomoc!“