Po zhruba půl roku ukončuju mojí nepropracovanější povídku, u které jsem strávila hrozně moc času. Kapitola je dlouhá a já tímto děkuji všem, co se se mnou prodrali tímto neohrabaným nápadem, avšak myslím, že většina se líbila a že jste se i pobavili.
Chci se věnovat jiným povídkám a tahle je jako vezeňská koule, neustále mi ztěžující jakýkoliv průběh :)
Děkuju všem, co věrně komentovali a vydrželi mé nápady a šílenosti.
Celý den jsem proležela v posteli a nebrala nikomu telefon. Každému jsem jen napsala, že nemám čas a že dorazím až na palouček. Bylo to špatné rozhodnutí? Ještě mám čas všechno změnit.
Doufala jsem, že když nebudu vlk, ztratí se i mé schopnosti a já nebudu mít tolik tíhy na bedrech. Schopnosti mě ničily a pokud přibudou, roztrhají mě na kusy, nebo se to podepíše na mé psychice. Živoucí příklad je Nick a mě děsila představa, že bych skončila stejně.
Okolo šesté jsem se připravila a vydala se hlubokým lesem na ten Alicin slavný táborák. Alice je vážně číslo. Jak strašně zbožňuje společenské aktivity.
Kolektiv tam už seděl a čítal mnoho členů. Kluci z La Push v čele s Davidem a moji kluci v čele s Mikelem. Vesele se bavili a já očima hledala Nicka. Oddechla jsem si se zjištěním, že tu není.
Usedla jsem mezi Edwarda a Rose a vzdychla si. „Alice říkala, že to bude malý táborák.“
„Jo, Alice vždycky něco říká,“ ušklíbla se Rose a prohlížela si své výstavní nehty. „Mimochodem, moc hezký prsten.“
Její tón nebyl tak závistivý jako vždy a dokonce se i přívětivě usmívala. „Díky,“ pronesla jsem jen a pohledem zachytila Edwardův úcul.
Vypadal jako vždy dokonale, příjemně nalazen. Možná zapomněl, že dnes je možná můj poslední ,lidský' den. Sám od sebe mi podal flašku s nějakým drahým červeným vínem.
Pozvedla jsem obočí s nepředstíraným údivem.
„Vím, že je ti pak líp.“
A to jsem věděla, že víc už ho milovat nemůžu. Otočil se ke mně a chytil mě za ruce. „Musím ti něco říct.“
S otazníkem v očích jsem se na něj usmála. „Co?“
„Jsme tu dlouho, Alex a -“
Ne, ne, ne, to snad ne. „Neříkej mi, že odjíždíš.“
„My... my odjíždíme. Jsme snoubenci.“
V tom mi to došlo. „Zasnoubil ses se mnou jen proto, že jsi chtěl, abych s tebou jela?“
Vrtěl hlavou a náhle držel mé dlaně pevněji. „Ne, jistěže ne jen kvůli tomu.“
Nedokázal mi lhát, na to jsem ho znala moc dlouho. „Ale je to jeden z faktorů,“ odtušila jsem.
Poraženecky kývl. „Ano.“
Bylo mi jasné, že mě jaksi nechce ztratit, tohle bylo ale drastické. Nemůžu odjet z Forks. Mám tu kluky, rodiče, kteří už by se asi zbláznili a nedokončenou školu. Jenže on nemohl zřejmě čekat, až dostuduju. Jeho rodina určitě chápala, jak moc mě má rád a určitě mu navrhovali, aby tu se mnou zůstal. Vím, jak by to postihlo Esme. Veděla by, že je tady rád, ale strašně by se jí stýskalo. Víc, než mě? Měla bych být sobecká. Aspoň jednou v životě.
Už jsem bez něj žila, sice jsem se upíjela k smrti, ale přežít se to dalo. Miluju ho, vážně moc a jsem do něj otisklá, ale nemůžu mu brát jeho život.
Odšpuntovala jsem své drahé víno a nahnula ho do sebe. Napočítala jsem třicet loků a pak jsem flašku položila. Edward i Rose se na mě divně dívali, což se jim nedivím, musela jsem vypadat jako totální magor.
V tu chvíli se Nick zvedl a za doprovodu smíchu jeho kamarádů pomalu odkráčel do lesa.
„Jen malej moment,“ podala jsem Edwardovi flašku a vydala se za Nickem, i když se mi malinko točila hlava.
Měsíční svit mi napovídal, že brzy odbije půlnoc. Překračovala jsem spadlé stromy a keře a začínalo mi být hůř a hůř. Narůstající vztek jako by mě vedl na určité místo.
„Miláčku, čekal jsem tě už dlouho, ale až teď si podlehla. Neměla by jsi pít alkohol, ten oslabuje mysl.“
Nickův hlas mě ani nepřekvapoval. V jeho tváři se zračila upřímná radost z toho, že jsem přišla.
„Co tu děláš? Vážně nemám na ovládnutí světa náladu, tak jindy, jo?“
Vycenil zuby v oslnivém úsměvu. „Proč mi připadá, že na mě náladu nemáš nikdy? Ach, Alex, Alex, Alex. Je toho spoustu, co si ještě musíme říct.“
„Teď ne, jasný? Chce se mi zvracet.“
Můj vztek, jakoby rázem vyprchal a já mohla racionálně myslet. Konečně. V hlavě mi bliklo, mohla jsem myslet svobodně! Všechno mi došlo!
„Nedokážeš mě ovládat, jen mé pocity, proto jsi ve mně vzbuzoval vztek, ať jsem na všechny protivná a jsem sama, že jo?“
Pořád se usmíval, jako z reklamy na Orbit white. „No hurá, to ti to trvalo.“
„Poštval si proti mně Mikela a ostatní jenom proto, abys mě přesvědčil k přidání se k Erice?“
Nasadil zamyšlený výraz. „Jeden z důvodů. Jenže pak jsem tě viděl s tím upírem a rozhodl jsem se, že vám to zničím.“
„Málem se ti to povedlo, ale tak trochu máš smůlu. Naše lásky hory přenáší.“
,,Co?“ Pokrčil rameny a přisunul se ke mně blíž. „To si jen myslíš, má milá. Jenže za šest minut odbije půlnoc a ty se proměníš ve vlka.“
„Nebo taky ne.“
„Ty sis o tom nic nezjišťovala, že? Nepamatuješ si, že v úplného člověka se nemůžeš proměnit nikdy? Narodila ses taková, taková zůstaneš. Když se však proměníš přesně o půlnoci v den, kdy to byly dva roky od poslední proměny, staneš se vlkem navždy. ÁÁ, jistě. Už vím, proč si to nepamatuješ. Smazal jsem ti vzpomínky.“
Můj výraz ztuhl. „Cože? To není pravda. A i kdyby, sama se neproměním, když už tohle vím.“
Chytil mě za ramena. „Copak mě máš za úplného tupce?“ Odhrnul mi vlasy z obličeje. „Dokážu v tobě vyvolat pocit proměny a pak už tě nic nezastaví. Už jsme to zkoušeli, copak si to taky nepamatuješ?“ Smál se mému výrazu. „Mile rád ti to připomenu.“
Couvla jsem o krok od něho. „Nechci, nešahej na mě!“
„Neboj se, bolet to bude jen chvíli.“
Prostředníček a ukazováček mi položil na mě vyděšené čelo. V jednu chvíli mnou projela nepopsatelná bolest a ve druhé mi před očima tančily hýbající se obrázky.
„Ale no tak, Harry. Udělej to pro nás. Prooosííím,“ můj úsměv a psí oči ho přesvědčily. Šel do toho.
„No dobře, ale slibuješ, že přestaneš?“
„Nikdy bych ti neublížila.“
Ten hlas není můj. Je nějakého mého zlého dvojčete. Náhle mi došlo, kdo je Harry. Harry byl také v naší smečce, ale Nick zřejmě všem vymazal vzpomínky na něj. Zůstalo po něm prázdné místo.
Stál naproti mně, hubený a trochu vyděšený. Nick se usmíval z povzdálí. „Jen do toho!“ křičel povzbudivě.
Soustředila jsem se, zavrtala se mu do hlavy a snažila se v něm vyvolat proměnu.
Zakňučel. „To bolí, Alex, nech toho!“
Nepřestávala jsem. Experimentovala jsem dál. Harry se složil na zem a já se zachechtala. „To je padavka.“
„Jo, nedejchá,“ přitakal mi Nick a já pokrčila rameny.
„Co s ním?“ V mém hlasu nebyla slyšet ani kapka lítosti.
„Zakopem ho.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co se mi promítlo před očima. Mohla jsem mu ještě pomoct! Byl to můj přítel a já ho zabila.
„Alex, víš, jak moc tě miluju. Tak to pro mě udělej.“
Vzdychla jsem si. Nemohla jsem odolat jeho očím. „Fajn.“
Náš dealer procházel kolem. Neměli jsme prachy a potřebovali jsme nutně dávku. Heroin neproudil našimi žilami už další den. Roztřesenýma rukama jsem ho zastavila. „Můžeme se dohodnout.“
Vzal mě do svého apartmánu, kde po mě chtěl nechutné věci. Já byla na drogách. Hm. Aha. Takže proto jsem tak potřebovala alkohol a věděla všechno o drogách, když jsem pomáhala Dianě.
Další vzpomínka mě pleskla jako proud vody a vytrhla mě z té další.
Nick řídil. Oba jsme popíjeli rum a hlasitě si zpívali. Naklonil se a políbil mě na břicho. „Chci tě, tady a teď.“
Nedíval se na cestu a já slyšela jen ránu.
„ZASTAV!“
„Bylo to jenom nějaký zvíře,“ uklidňoval mě a rukou mířil k mému poklopci.
Zakroutila jsem hlavou. „Tak zastav!“
Poslechl mě a já vyletěla z auta, abych se podívala, co to bylo. K mému strašnému vyděšení tam ležela dívka. Mohlo jí být kolem osmi let a zřejmě se ztratila v lese. Jakmile viděla světlo, chtěla auto zastavit.
Zkroucená, v jakési poloze, ta ležela v kaluži vlastní krve. „Proboha, zavolej záchranku!“
„Ne,“ zavrčel Nick. „Budeme z toho mít akorát průser. Půjdem sedět!“
„To je jedno, Nicku, byla to jenom malá holka.“
Vzal mě za ramena a třásl se mnou. „Já nepůjdu sedět jenom proto, že jsi blbá a slabá. Vem jí za ruce, já za nohy a vezmeme jí do auta. Někde jí spálíme.“
„Ještě žije! Nicku, prosím tě, ne.“
„SKLAPNI A UDĚLEJ, CO JSEM TI ŘEKL.“
Dívku vzal a zlomil jí vaz. Bylo po ní. Svezla jsem se na kolena a nemohla dýchat. „Nicku, cos to provedl?“
Viděla jsem, jak se napřahuje proti mně a pak mě objímala jen nekonečná tma.
Třásla jsem se. Tohle nemůže být pravda. Já nikdy nebyla takhle krutá.
„A je toho mnohem víc. Milovala jsi mě a dělala jsi lidem ty nejkrutější věci. Jó, to byla sranda. Víš, když teď vidím tvůj výraz, připadá mi víc srandovní tě nechat se utápět v depresi, než tě chladnokrevně zabít.“
„N-e...“ koktala jsem. „ty si to vymýšlíš. Tohle není pravda. Já... nikdy bych...“
Svezla jsem se na kolena jako tehdy, když zabil tu malou holku. Tvář se mi zalila slzami. Chtěla jsem umřít. Určitě přijdu do pekla. Do toho největšího.
„To nic, drahoušku, jen jsi mi snadno podléhala. Až ke konci, kdy jsem naboural do tý holky, jsi začala být sama sebou, tak jsem musel zakročit a vymazat ti paměť.“
Nezasloužila jsem si Edwarda a jeho dobrotinnost. Jsem zrůda. Zlá, krutá, bezcitná zrůda, zabíjející své kamarády, provozující prostituci a ještě do toho mi to všechno bylo jedno. Bylo mi čtrnáct, proboha.
Hned mi došlo, že Edwarda nechám jít s jeho rodinou. Když jsem tohle věděla, nemohla bych se mu podívat do očí. Nick si ke mně klekl a políbil mě na čelo. „Kéž bys byla ta samá holka, jako dřív,“ utřel mi proud slz, jež se spustily ze slzných kanálků. „Nevadí. Třeba s tebou ještě bude legrace. Děkuj Bohu, že tě nechávám žít, má drahá.“ S těmito slovy Nick zmizel za stěnou bílé nepropustné mlhy.
Nejhorší bylo, že se mi pomalu vracela paměť. Všechny mé činy, to, co jsem komu udělala, jaká mrcha jsem dokázala být, mě teď užíralo. Když jsem uslyšela kroky a zjistila, že je to Edward, rychle jsem si utřela slzy hrotem dlaně.
„Co se děje? Proč jsi šla sem?“
Pohled jsem měla někde mezi jednou suchou větvičkou a hlínou, z níž se klubala slizká žížala. Popravdě jsem jí záviděla. Radši bych byla žížala, než vražedkyně. „To nic, Ede, nic mi není.“
Ustaraně se ke mně sklonil. „Brečíš, protože odjíždím?“
Takhle to bylo nejjednodušší. „Ano, já s tebou nikam nemůžu, Edwarde,“ s nádechem jsem si z prstu vyvlékla prsten a podávala jsem mu ho. Stejně jsem se mu nemohla dívat do těch jeho nekonečně hlubokých očí.
Prsten si ode mě chvíli nevzal, pak zaváhal a nakonec skončil v kapse jeho kalhot. „Chápu.“
„Nemůžu si tě vzít. Ani nechci. Nemůžu být s někým, s kým bych měla výčitky svědomí, že je moc dobrý. Chci cítit, že je to správné.“
Moc dobře jsem věděla, že je to správné. Že on miluje mě a já jeho, jediná věc, která k tomu stačí. Objal mě a já vdechla jeho sladkou vůni. Mohla bych takhle být hodiny. Pevně jsem ho stiskla a nechtěla ho pustit. Když mě pouštěl, nemohla jsem odolat a zazírat na jeho výraz.
Tak mučednický a trpný, přesto chápavý a laskavý. Tohle zmohl jenom on. „Chápu to,“ vypadlo z něj a kdyby mohl plakat, jsem si jistá, že bych mu teď utírala slzy.
Však on se z toho dostane. Každý rozchod je přeci těžký. „Kdy odjíždíte?“
„Příští týden,“ řekl s hlasem, který jsem nepoznávala. Tak prázdný a smutný. Tohle mi vážně trhalo srdce, jenže co mám dělat? Aspoň jednu dobrou věc udělám. On může mít někoho hodnýho a taky si to zaslouží.
Snažil se zachytit můj pohled a když se mu to nepovedlo, sám mě chytil za bradu. „Jsi si jistá?“
Zvedla jsem pohled a setkala se s jeho. Trhaně jsem kývla a nemohla odolat pohledu na jeho rty. Vždycky jsme se líbali tak nějak vášnivě, divoce a oddaně, teď když spojil své rty s mými, to bylo opatrné, intenzivní, a já cítila, jak mačká mou košili a druhou rukou boří ruku do země. Objala jsem ho pevně kolem krku a obkročmo sedla na jeho klín, aniž bych odpojila naše rty.
„Bude to tak lepší,“ zamumlal a své rty přesunul na krk, kde ho absolutně nesystematicky mapoval. „Najdeš si někoho, s kým zestárneš a budeš s ním mít děti.“
Hluboce jsem pochybovala, ale teď jsem to nechtěla kazit. Asi by nebylo moc chytré se s ním o tom hádat, když se s ním snažím rozejít. „A ty někoho, kdo neumře. S kým budeš dlouho, jako tvoje sestry a bratři. A nebude tak nerozvážná a zbrklá, jako já.“
„To mám na tobě nejradši,“ bolestivě se usmál a projel prsty mými vlasy. „Měla by ses učesat, Alex.“
Haha, donutilo mě to pousmát. „Ty taky, Cullene, to tvoje háro je nezvladatelný,“ namítla jsem se slzami v očích.
A je to. Vzali jsme to jako normální dospělí lidé. Mé podvědomí a fyzická duše mého těla na mě křičeli, ať to sakra vezmu zpátky, sbalím si kufry a pakuju se někam jinam. Rozum byl však rozumnější, což je rozumné, když je to rozum, že ano?
Vstala jsem z něj a podala mu ruku, jako by snad potřeboval pomoci. Přijmul mou pomoc a já ho vytáhla na nohy. Díval se mi do očí a hladil mě po pažích. „Sbohem, Alexandro Rottová.“
Chtělo se mi říct to samé, jenže má pusa nefungovala. Neřekla jsem vůbec nic a v tu chvíli zmizel. Tak rychle, jako se objevil ve Forks. V tu chvíli mé slzy neměly žádné zábrany a spustily se na plno.
Nerozvážně rychlým krokem jsem se vydala směr k domovu. Tam, kde jsem byla v bezpečí. Za chvíli už jsem utíkala z plna plic. Pomáhalo mi to, i když jsem neviděla vůbec nic, jen rozmazané šmouhy.
Otevřela jsem dveře, vběhla schody do pokoje, kde jsem padla na postel.
„Tak přece jen jsem vám to zkazil,“ ozval se Nickův hlas. „Nebuď nešťastná, Alex, máš mě.“ To je tedy výhra.
„Vypadni,“ zavrčela jsem vztekle. „Vypadni, nebo tě odsud dostanu násilím.“
Posměšně se zachechtal a mě bylo jasné, že mi nevěří. V jednu chvíli tam stál, v druhou jsem cítila tlak a agresi mnou proudící a ve třetí jsem měla rozbité okno a Nick ležel dole na chodníku. Nic mu nebylo, zvedl se a upřel na mě překvapený pohled. „To bylo dobré.“
V tu chvíli jsem natáhla ruku a všechny střepy se vrátily do původní podoby. Nevěděla jsem, že to dokážu, ale stalo se.
Edwarda už jsem ten týden neviděla. Alice přišla, objala mě a s útrpným výrazem nastoupila do auta, jež bylo zaparkováno před mým domem.
„Ahoj, Alex,“ zamával mi Emmet a taky nevypadal, že ho stěhování obzvláště těší. Jasper na mě kývl a nastartoval. Za malou chvíli byli pryč a já měla pocit, že se složím.
***
Kráčela jsem tou úzkou chodbičkou, která mi přidala, jako by mě měla každou chvíli sežrat. V sobě jsem měla už pár panáků a nevěděla jsem, jestli tohle zvládnu.
Narovnala jsem se a oči napíchla na ten neuvěřitelně bolestnej portrét. Jeho tvář se líbezně usmívala a vypadala šťastně. Opravdu jen vypadala, jelikož teď už asi ne. Ležel totiž dole pod portrétem, obložený haldou kytek všelijakých barev, v zavřené rakvi.
Došla jsem až dopředu, kde na mě kývla Marcusova matka, jejíž tváře byly opuchlé od pláče. Až teď jsem si uvědomovala, že Marcus je mrtvý.
Jakási studená ruka mě chytila za tu mojí. Alice, jejíž tmavé vlasy jsem ani nespozorovala mezi tou záplavou všemožných lidí, se naklonila a stiskla mi ruku. Soucitný výraz v její tváři naznačoval, že vypadám hrozně. Viděla jsem jí a její rodinu po dvou rokách. Esmě plakala a hraně si utírala kapesníkem nos, poněvadž beze slz by to asi bylo divné.
"Je nám to líto, Alex," řekl Carlisle jeho profesionálním hlasem.
Edward vypadal tak, jak jsem si ho pamatovala, akorát víc... divně. Jako by o sebe vůbec nepečoval, jeho tragický výraz mi naznačoval, že to asi nebylo to nejlepší, co jsem pro něj udělala. Jen kývl.
Mé emoce byly prázdné, jen jsem si sedla před ně mezi mé kamarády a objala plačící Dianu jednou rukou, abych jí uklidnila.