Padněte na kolena

Takže, další díl.

Takové to ,doufám, že se bude líbit' vynechám, jelikož v to vždycky doufám a budu.

Dneska přidám dlouhou kapitolu, ať máte co dělat a ať vám zpříjemním to šílený pololetí plný testů a zkoušení :)

Jen tak pro pořádek, příští nebo přes příští kapitola by měla být poslední (což mi trhá srdce, ale nedá se dělat :))

 

Zkoumal můj obličej, když jsem se probudila. Musím být vážně přitažlivá.
„Má hlava. Má hlava.“
Zasmál se. „To se stává, když jsi včera celý den pila sama se sebou.“
„To musela být sranda,“ pousmála jsem se a polštářky prstů jsem se dotkla jeho obličeje, jako bych se chtěla přesvědčit, že tam opravdu leží vedle mě.
„Co škola?“
„Zapomeň na ní, dnešek strávíme spolu.“
Pročísla jsem mu vlasy. Došlo mi, že i kdyby je měl oholené, jednoduše by vypadal dokonale i tak. Mně totiž po ránu dochází takové hodně duchaplné věci. „Kazíš mě.“
„Já vím,“ zakřenil se. „Konečně.“
Zavřela jsem oči a přitiskla své tělo na to jeho chladné. „Odjeďme někam daleko, za město.“
Souhlasně zabroukal a já se konečně uvolnila.
*
„Dneska je pátek třináctého, že jo?“
Kývl a propletl prsty s těmi mými. Chvíli jsme mlčky šli a bořili své stopy do mokrého písku. „Přesto se zdá jako nejlepší v tomhle měsíci.“
Usmála jsem se. „Promiň mi to. Já to prostě nechápu. Teď je mi ale fakt dobře.“
„Já vím,“ zastavil mě, aby mohl spojit své rty s těmi mými. Vlnky okolo nás šplouchaly nekonečně dlouho a já si přála, aby to tak zůstalo. Edward, klidné moře a klidná mysl.
„Záříš,“ upozornila jsem ho a zadívala se na jeho pokožku. Nechápala jsem, proč to tak je, ale v našem světě prostě nevysvětlitelné věci jsou a patří do něj.
Upustila jsem své černobílé converse na zem a dále ho líbala. Poprvé v životě byl horký a mě to dokonale rozpálilo. „Ehm, lásko?“
„No?“ zamumlala jsem a měla v úmyslu se na něj vrhnout a třeba mu strhat veškeré oblečení a...
„Myslím, že tě domů budu muset odnést.“
Podívala jsem se směrem, kam jsem před chvílí položila boty a zjistila, že je odnesla voda. Šťastně jsem se zakřenila a nechala ho, ať mě vezme do náručí.
*
„Hele, je mi jasný, že si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš. Ale s tím je konec, holčičko. Kdes byla včera večer?“
„U Edwarda. Volal ti. Máš zas sklerózu,“ odpověděla jsem a protočila panenky. Pokračovala jsem v pojídání jogurtu.
„Já vím, ale ty to nevíš. Vypila jsi totiž celou litrovou vodku, co jsem měla ve spíži.“
Ajéje, zapírat zapírat. „Cože? Mami, proboha, uvědom si, z čeho mě obviňuješ.“
„Nedělej ze mě idiota. Edward je možná upír, ale matce své přítelkyně neumí lhát ani vlkodlak.“ Pochybovala jsem, že moje matka někdy viděla vlkodlaka. Pravého, který se proměňuje o úplňku.
Edward mě sprostě prásknul. „Aha.“
Meruňkový jogurt jsem rázem měla v klíně. „Padej do svého pokoje a přísahám ti, že teď tě do školy a ze školy budu vozit já a máš domácí vězení do konce... září!“
No ta mi to teda nandala. „Aha,“ pokrčila jsem rameny, jelikož vím, že tohle jí vždy nejvíc vytočí. Můj chladný klid.
„PADEJ JSEM TI ŘEKLA!“
No, a teď mě nenávidí i vlastní matka. Měla bych si psát i vlastní deníček, kdo všechno mě chce zabít a kdo je na mě naštvaný. To by byl tučný seznam.
*
Patnáctého září mě opravdu do školy odvezla matka. Ne, že by to bylo ponižující, bylo to přímo trapný. Edward se z povzdálí smál mému výrazu a já mu poslala třináctkrát za sebou sms „Zrádče, to si vypiješ!“.
No, prostě obyčejný veselý den. Zapálila jsem si cigaretu a mávla na zuřící maminku. Já si prostě nemůžu pomoct. Rozesmála jsem se a kráčela směr škola. Čím víc jsem se však přibližovala, tím víc můj výraz potemněl.
Můj anděl se radši klidil z cesty a jen na mě kývl.
Ovládala jsem svůj vztek a přemohla se jen ho pozdravit tím samým způsobem, jako on mě.
Konec září se nevyhnutelně blížil. Neověřovala jsem si informace, co se může stát. Jen vím, že pro vlky je velké zlomové období, když se dva roky nepřemění.
Pochopitelně jsem byla nervózní. Nemohla jsem tušit, co se stane.
Nick mě otravoval čím dál tím víc. Rozhodla jsem se, že o tom Edwardovi říkat nebudu, jen by vyšiloval a vznikly by problémy mezi ním a vlky. Tím by se pokazilo budování našeho mírumilovného vztahu, který ve Forks tak funguje. A vzhledem k tomu, že pořád mám zodpovědnost k jeho udržování, vzala jsem situaci do svých rukou a donutila Nicka vždycky odejít.
To jsem ale nevěděla, k čemu se schyluje.

*

Dny probíhaly jako obrázky v nějaké pitomé prezentaci. Každý den jsme s Edwardem odjížděli pryč od městského tlaku. Ovšem jen s dovolením mé matky. Edward se zaručil, že nic pít nebudu.
„Pořád jsem ti nedal ten snubní prsten.“
Seděli jsme na nějaké skále, kde byl výhled na tyrkysové moře a za námi bylo jeho obrovské stříbrné volvo. „Máma mě zabije, Ede.“
„Jo,“ vykouzlil na svém obličeji vesmírně dokonalý úsměv. „Ona je jediný člověk, který má na tebe vliv. Řekne a ty to uděláš.“
Vyplázla jsem na něj jazyk. „A co ty?“
„Já už nějaký ten pátek člověk nejsem.“
Vzdychla jsem si. „To je jedno. Necháme to na jindy, jasný?“
„Chci, abys ho měla.“
„Jen mi ho dej a žádné klekání a takové ty sračky.“
Zahlédla jsem jeho ublížený výraz. „Ale já to chci se vším všudy. Už jen tím, že spolu spíme, porušuju pravidla doby, ve které jsem se narodil.“
„Jako by ti to vadilo,“ ušklíbla jsem se a dloubla ho loktem. Jauvajs.
Radši se vrátil zpět k tématu. „Prostě chci všechno, jak má být.“
Tak jsem si povzdychla a dovolila mu před sebe kleknout. Tak hrozné to nebylo. Nejhezčí na tom bylo to, že jsem ho nikdy tak šťastného neviděla.
 
*
 
Toho dne, září třicátého, bylo počasí pochmurné, stejně jako většina dnů ve Forks. Už ráno jsem se probudila nervózní, co se mnou bude. O půlnoci se rozhodne, jak budu žít svůj život.
Škola proběhla jako každý jiný den, studenti se radovali, že pátek konečně nastal a po škole si jeli pro chlast, aby to mohli oslavit, jako každý týden.
Vztek už jsem se po měsíci naučila jakš takš ovládat, ale nevtipkovala jsem, ani se nesmála, jako pokaždé, když mě Edward vzal za město.
„Alex, počkej!“ mávala na mě Alice z parkoviště a lidskou rychlostí za mnou běžela.
Půvabně si upravila vlasy. „Dneska pořádáme takový malý táborák na tom vašem paloučku. Doufám, že tam příjdeš a nebudeš se mračit.“
„Jistě,“ kývla jsem a zapálila si cigaretu.
Nadšeně povyskočila. „Výborně, skvělé!“ A už si to razila k autu.
„Alice?“
Otočila se s otazníkem v očích.
„Je mi líto, jak jsem se k tobě chovala.“
Šokující výraz v jejím i v obličeji každého Cullena se nedal přehlédnout. Zakřenila jsem se a vydala se na zastávku.
Jestli je tohle můj poslední den, chci být aspoň trochu milá.