Padněte na kolena

Lidi, Edwardcullen nám trochu opadl. Jak je to možné? Tolik návštěvníků tu dříve bývalo, online tu normálně bylo dvacet lidí a to nepočítám hosty a teď?
Co s tím uděláme? :)
 
No, rozhodně moji čtenáři mi můžou zlepšit náladu komentářem :)
 
 
 
„Co to proboha děláš?!“
„Hezké odpoledne přeju,“ zamumlala jsem a chtěla pokračovat.
Zachytil mě za ruku. „Alice mi celá vyděšená píše, že se upíjíš do němoty. Co se stalo?!“
„Nic se neděje, lásko, všechno je v naprostém pořádku. Kde jsi sakra byl?!“
Pár studentů se otočilo za mým hlasem, raději se však vrátilo ke svým aktivitám. „Přestaň na sebe upozorňovat, nebo tě vyloučí.“
„Neodpověděls. Udělám ti scénu, pokud chceš.“
Za všechno mohl ten alkohol. Fakt. Přísahám.
Zakroutil nade mnou hlavou. „Hodím tě domů, trochu se prospíš.“
„Já nechci, Edwarde. Nechci, jasný? Já už prostě cejtim, že se mi děje to samé, co Nickovi. Jen vodka mi pomáhá nic necejtit. Necejtit ten vztek na každýho, kdo na mě promluví.“
Vzápětí byl u mě a svíral mě mezi pažemi. „Ani nevíš, jak jsi mi chyběla.“
„Když piju, jsem to já. Veselejší já. Rozumíš? Prostě chci být normální. Proto chci počkat do konce září a risknout svojí podobu. Chci, aby tohle přestalo a žít normálně, s tebou.“
Objal mě okolo pasu a přitiskl k sobě. „Se mnou život moc normální nebude.“
„Bez tebe už vůbec ne.“
Políbil mě do vlasů. Můj rozklepaný hlas ho obměkčil. „Budeš v pořádku, lásko.“
„Ne, budu zlá,“ zavrtávala jsem se hlouběji do jeho kabátu. „budu zlá a vzteklá i na tebe. Nemůžu si pomoct. Prosím tě, promiň mi to. Neovládám to. Snažím se. A bude to horší a horší.“
„Co chceš dělat, Alexandro?“
Oslovoval mě takhle jenom tehdy, když vycítil, že něco chystám.
„Pokud to nepřestane do října, odjedu pryč, zpátky do Egypta.“
*
Přihmouřil oči, když jsem vypila poslední kapku. Nelíbilo se mu to, to mi bylo jasný. Ale nic s tím neudělal.
„Spi. Budu tady.“
Ležela jsem u něj na posteli, celá v slzách a plná starostí. Nikdy jsem k nikomu nechtěla být protivná. Netušila jsem, co se mnou je. Vodka však pomáhala a … došla.
„Kde jsi byl včera a předevčírem?“
„Ve Španělsku,“ odpověděl prostě a hladil mě ve vlasech.
Otevřela jsem oči. „Jen dva dny?“
„Přiletěl jsem hned, jak mi Alice napsala.“
„Kvůli mě?“
Zavrtěl hlavou. „Kvůli tobě všechno a ty to moc dobře víš.“
„Cos tam dělal?“
Zasmál se. „Nemáš moc otázek? Měla bys spát.“
Jeho oči na mě něžně hleděly s takovou láskou, jaká se nedala popsat slovy. Věděla jsem, jak ho ničí moje slzy a mé pocity.
„Cos tam dělal?“ opakovala jsem šeptem.
Sklonil se a věnoval mi chladnou pusu na čelo. „Pro prsten. Mé matky.“
„Máš účet na E-bayi?“
Rozesmál se, ale jeho oči prozrazovaly trápení. Trápení jménem Alexandra. „Někdy jsi fakt natvrdlá. Nechci ho prodat, chci ho dát tobě.“
„Jel jsi mi pro prsten, i když jsme se tak moc pohádali?“ divila jsem se a nemohla skrýt úžas.
Nastalo krátké vzdychnutí. „Já nevím, kolikrát ti mám vysvětlovat, co k tobě cítím. Pohádali jsme se, stejně jako milionkrát předtím a milion těch hádek ještě bude.“
„Miluju tě. Hlavně na to nezapomeň, až budu střízlivá.“
Neodpověděl. Věděla jsem, že má slova ho ničí.