Prosím o okomentování, aby další byl co nejdřív :D nevím totiž, jestli to ještě někdo čtete :D
Nesnášela jsem jeho slušné chování, nesnášela jsem to, jak právě teď vypadá, ale nemohla jsem odtrhnout zrak. Potřebovala bych něčím praštit.
Zakývala jsem postiženě hlavou na pozdrav a snažila se vypadat lhostejně. Pane bože, zavři aspoň pusu.
„No tý brďo, Ede, jsi fakt fešák,“ zvolala nadšeně Diana.
Přemístila jsem svůj pohled na podlahu.
Usmál se. „Díky,“ Samolibej blbec! ,,až vás odvezu, pojedu se Sam na ples.“
Oba dva švihli pohledem ke mně, jakoby se chtěli přesvědčit, že jsem to vzala dobře. Nic jsem neříkala, takže to brali jako souhlas.
„Půjdeme?“ navrhl Edward tichým, ale milým hlasem.
Tak moc jsem se styděla, že nenávidím Sam. Měla bych nenávidět Edwarda. To on mi tohle dělá. Né ta nebohá holka. Jeho jsem se prostě nemohla donutit nenávidět.
Vzala jsem z postele svou tašku a vyrazila ke dveřím, oba dva mě následovali.
„Hm, takže ples, jo?“ započala jsem konverzaci cestou dolů za schodů.
„Vlastně byste mohly jít taky,“ pozval nás. „nechcete?“
Diana se zatvářila velice radostně a chtěla přijmout. „Ne,“ zarazila jsem její nadšení.
„Alex no tak,“ přemlouvala mě. „bude to sranda.“
Otevřela jsem dveře a vyšla před baráček, na malou cestičku, lemovanou malými a uspořádanými keříky. Vonělo to tu po přírodě a všechno bylo tak skvěle letně rozkvetlé.
„Lex?“ vytrhl mě z mého přemýšlení Edward.
Úplně mi tím zkazil náladu. Docela jsem se k Alici těšila.
Líně jsem zvedla pohled k jeho existenci a zamumlala cosi ve smyslu ,co je?‘.
„Půjdeš na ples?“
„Já už jsem říkala, že ne,“ připomněla jsem jim a vydala se k autu.
Edward zahrabal v kapsách, vytáhl klíče a odemknul auto. Nechtěla jsem vedle něj sedět, takže jsem své tělo přesunula na zadní sedačky.
Diana zasedla místo spolujezdce a štelovala rádio.
„Pane bože, Diano, ty jsi se vůbec nezměnila,“ protočila jsem oči nad jejím výběrem zamilovaných a sladkých písniček. Asi si něco udělám.
Otočila se na mě a zazubila se. „Ty taky ne, jsi stále stejně protivná.“
„Radši se připoutej,“ ušklíbla jsem se.
„Tůdle!“ vyplázla na mě jazyk.
Se smíchem jsem jí praštila svou tašku. „Otoč se, kdo tady má koukat na tvojí držku.“
„Edward se koukne rád, viď brouku?“
„Dámy, nevím, o čem mluvíte, ale obě máte pravdu,“
To je celej chlap. Radši řekne cokoliv, aby nebyl konflikt. Po mém plesovém nesouhlasu vypadal nejistě a nesvůj.
Diana se urazila, Edward byl zamyšlený a já nevěděla, co dělat.
„Nebuď naštvaná, Di, on je jen nervózní, když má rande,“ poznamenala jsem lhostejným hlasem.
Diana se podivila. „Vždyť s ní chodíš už dlouho, ne?“
„Není to rande a nejsem nervózní,“ uvedl nás Edward na pravou míru.
Chtěla jsem mu říct něco fakt hnusného, ale v tom obleku mu to tak slušelo, že jsem si ho nechtěla znepřátelovat.
Asi jsem ho začala štvát, jelikož nervózně klepal prstem do volantu a nic neříkal.
„Co je to s tebou?“ divila jsem se. „jen jsem si dělala srandu.“
A tak to probíhalo celou cestu. Mluvila jsem jen já a občas rozesmála Dianu. Nakonec jsme zdravě dojeli na určené místo. První vystoupil Edward, otevřel dveře Dianě a pak mě.
Vylezla jsem a na chvíli se zastavila přímo před ním, takže jsme u sebe byli docela blízko. „Vypadáš… dobře.“ Pane bože, já jsem fakt blbá.
Vypadal maličko překvapeně. „Díky, ty taky… ty vlasy, pro ty mám slabost.“ Zvedl ruku, jako by se chtěl vlasů dotknout, ale zasekl se.
Vzpomněla jsem si, že přesně takovéhle vlasy mi Diana naloknovala na naší první noc. Ustoupila jsem a nechala ho zavřít dveře.
„Uvidíme se večer, dámy,“ usmál se a svojí nadrychlostí už byl v autě za volantem.
„My už si nemáme co říct,“ pitvořila se Diana.
„Sklapni,“ ušklíbla jsem se a vydala se k domu.
***
Otevřela nám usměvavá Esme. Hned se na nás vyřítil už malý dým z rozbité mikrovlnky.
„Ráda vás zase vidím,“ přivítala nás. „co Alice provedla, to už asi víte, že?“
Zakývala jsem hlavou.
„No bájo!“ žasla Diana. „nikdy jsem tu ještě nebyla. Máte moc hezký dům, paní Cullenová.“
,,Děkuji, to vždycky ráda slyším. Alice by tu měla být tak za půl hodinky, takže jako doma.“
Posadila nás na gauč a přinesla misku s chipsy. „Doufám, že tu budete dlouho, tohle mě moc baví. Jako bych byla člověk.“
„Ty jsi jako člověk, Esme, možná i lepší,“ polichotila jsem jí a dala se do těch chipsů. A když chtěla Diana? Smůla.
Esme rozjařeně odcupitala zpátky do kuchyně a my si pustily telku.
Všimla jsem si, že Diana si často sahá na ruce, jako by jí něco svědělo. Teď vypadala podivně a ještě k tomu se docela potila.
„Lhala jsi mi,“ řekla jsem po prozkoumání.
Pohlédla na mě a zvedla obočí. „Co?“
„Ty nebereš LSD.“
„Ale beru,“ utrousila už nervózně. Ruce se jí klepaly jak mojí babičce Gertrůdě.
Zakroutila jsi hlavou. „Ty jsi mě obelstila. Sice si LSD brala, ale neřekla jsi mi, že bereš něco tvrdšího, či co. Takže jsi mi vlastně nelhala. Má schopnost se dá obejít!“ spíše to bylo polemizování o mé schopnosti.
„Ne, neberu, jasný?“ Byla už i agresivní.
„Diano, no tak, na LSD nemůžeš být psychicky ani fyzicky závislá, tak co je to?“
Zatvářila se vyděšeně. „Slib mi, že to nikomu neřekneš.“
„Zbláznila ses, jestli to je nějaký háčko, tak se musíš jít léčit.“
Zašeptala. „Pervitin.“
Ta káča pitomá. Měla jsem chuť jí praštit!
„Omlouvám se, vážně, já… jsem nevěřila, že to může vést k závislosti. Nevěřila jsem tomu, vždyť je to jenom nějakej pitomej bílej prášek,“ z očí se jí spustily slzy.
Dobře jí tak. „No, blbá jsi. Máš ty o tom vůbec nějaký informace? Vědělas, že třeba se tomu říká Metamfetamin?“
Zavrtěla hlavou.
„Jo, to je chytré, zkoušet něco, co ani nevíš, co je,“ vzdychla jsem si. „ale neboj, ty to zvládneš, koupím tunu chlastu a nějaký prášky a až budeš mít silnej absťák, nacpeme tě tim, to ti pomůže.“
Koukala na mě vyjeveně. „Jak to víš?“
„Koukala jsem na My děti ze stanice ZOO,“ pokrčila jsem rameny.
Zvedla obočí a obdarovala mě pohledem, který mě shledával duševně chorou. „Super, koukalas na film.“
***
„Jsem tady!“ vyjekla Alice již ode dveří a hnala se i s krabicí k nám. „Ta mikrovlnka dokonce i mluví!“
„No nééé,“ opáčila jsem ironicky. Já za to nemůžu, prostě taková jsem. Neberu nic vážně.
Alice si mlela své. „No vážně!“ nadšeně zvolala a předala bednu Esme. „tak a teď může náš večírek začít!“
Nejdřív jsme si s Dianou samy udělaly popcorn v nové, mluvící mikrovlnce a poté filmový maraton. Alice vybrala takové zamilované kousky jako „Moulin rouge“ a „Zápisník jedné lásky“.
„Kdybych mohla, brečela bych u toho. To je tak hezké,“ fňukala Alice.
Usmívala jsem se. „Co je hezké na tom, že když nějaká nafrněná hnědovláska se zamiluje do egoistickýho debila?“
Obě děvčata po mě vrhly zlé pohledy.
„Ty jsi tak negativistická. Závidíš jim tu jejich lásku,“ podotkla Diana, která si již utírala slzy z toho dojáku.
„Jistě, já bych tak stála o nějakého blbečka, co se ani neumí oholit.“
Emmet, jež nás přišel jen tak navštívit a podívat se, jak to jde, se naplno rozesmál. „No není skvělá?“
„Ne, odsoudí každý film, který pustím,“ řekla Alice nasupeně a vstala, aby vložila další film.
„Jsem urvaná, můžu jít spát?“
Alice s Dianou se na sebe zadívaly. „Ale my bychom se ještě chtěly dívat na filmy,“ chopila se slova Diana.
„No jasně, klidně běž spát k Edwardovi. Před rokem si pro tebe pořídil postel, aspoň poslouží svým pravým účelům,“ culila se Alice.
Kývla jsem, sebrala jsem si své věci a popřála všem dobrou noc.
„A Alex?“ zastavila mě ještě tmavovlasá vílí dívka.
Otočila jsem se.
„Je mi líto, jak jsem se chovala, omlouvám se,“ její výraz byl provinilý. „myslela jsem to dobře kvůli rodině.“
Emmet mě doprovodil k pokoji. „Hele, jsme moc rádi, že jsi tady. I kvůli Edwardovi.“
„Díky, Emmete, aspoň někdo je rád.“
„Edward je na tom líp, od té doby, co jsi tady.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemyslím si, že je to mnou.“
„Miluje tě, Lex, tím jsem si jistej. A dneska jel na ten ples, aby se mohl rozejít se Sam.“
Mrknul na mě, mluvil potichoučku, jakoby to snad bylo tajemství a nikdo ho neměl slyšet.
Usmála jsem se a znovu kývla, poté jsem se loudavým krokem vydala k Edwardovi. Naštěstí tam nebyl, za což jsem byla vděčná. Až v jeho pokoji jsem si všimla, že nemám nic na spaní. Unavená jsem už byla líná jít zpět k Alici, tak jsem ukradla Cullenovi košili.
Své kalhoty a tričko jsem položila na křeslo a zachumlala se do čistě povlečených peřin. Alice to samozřejmě věděla, že budu spát dnes u něj. Neměla jsem ani čas na přemýšlení, poněvadž mě pohltila temnota.
***
Mohlo být tak kolem půlnoci, když mě probudily tiché zvuky. Nespala jsem nijak tvrdě, spíše neklidně, tak mě to vzbudilo. Edward.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vzbudit, snažil jsem se být tichý,“ omlouval se a sundával si sako.
Bože, pořád vypadal tak dokonale v tom obleku. „Jaký byl ples?“
„Šlo to,“ usmál se. „rodiče Sam do mě lili alkohol, už jsem nevěděl, jak odmítat.“
Zrovna zážitky se Sam nebo s její rodinou jsem slyšet nechtěla. „Nevadí ti, že tu spím?“
„Ta postel je tvoje,“ pokrčil rameny. „koupil jsem jí pro tebe.“
„Je velká,“ konverzovala jsem lhostejným tónem. „měls nějaký úmysly?“
Zasmál se, ale na můj dotaz neodpovídal. „Spi, Lex.“
„Půjdeš si lehnout ke mně?“ prosila jsem tónem umučeného dítěte. „měla jsem špatný sen.“ Samozřejmě jsem si vymýšlela, ale jak ho jinak nalákat?
Byla jsem rozespalá, takže jsem ve tmě neviděla jeho výraz. Slyšela jsem jen jeho tiché a skoro neslyšitelné kroky, jak se blíží ke mně. Chytil mě okolo ramen a dal na svou hruď. „Tak noční můru, jo?“
Spokojeně jsem zabroukala. Objala jsem ho okolo krku a užívala si to, než si to stačí rozmyslet. „Co se to s náma stalo?“
„Co?“
„Dřív jsi mě měl rád a chtěl jsi mě v každé situaci, ať by to bylo na chvíli, nebo ne. Měla jsem tě ráda, protože jsi na mě neřval a nebyl jsi na mě naštvaný, ani jsi mi nic nevyčítal, tak jako to dělali kluci celej můj život,“ rozpovídala jsem se, ačkoliv oči se mi pod návalem únavy zavíraly.
Starostlivě vzdychl a započal mě hladit po zádech. „Já tě mám rád pořád víc a víc, Alex.“
„Já se vrátím zpátky tam, kde jsem byla,“ cítila jsem slzy. Kdykoliv, když jsem mluvila o návratu a představovala si, že jeho nebo kluky a ostatní neuvidím, se mi chtělo brečet. „já nemůžu koukat, jak tady jsi se Sam a vypadáš šťastně. Přeju ti to, ale…“
Nedořekla jsem. Nevěděla jsem co.
„Já vím,“ líbal mě do vlasů. „jen ti ubližuju. Nikdy ale nechci být tak sobecký, abych ti kazil život. Kolikrát ti mám vysvětlovat, že se mnou by život nebyl jako s člověkem. Sama jsi provinilá, když v normálním životě použiješ svojí rychlost, nebo schopnost, poněvadž se potřebuješ cítit jako člověk. Se mnou bys nebyla šťastná.“
Praštila jsem ho do hrudi. Byla jsem však tak unavená, že ho to snad ani nepolechtalo, šutra jednoho! „Ty máš takovou pitomou potřebu myslet pořád na mojí budoucnost? Já bych si řekla, kdybych nebyla šťastná. I teď si říkám!“
„Spi, má lásko,“ řekl laskavým hlasem. „už sotva mluvíš, jen spinkej.“