Omamná vůně frézie 49.

Mám jenom tři přání. Nechci nic jiného. Prosím jenom o klid, o lásku a o vyrovnanost mezi naší rasou a vším nelidským.
"Hudba zde."
 
***
 
Ohromná  bolest si o mě brousila břitvy. Třásla jsem se strachy, nejistotou. Byla jsem si zcela jistá, že kdybych necítila Edwardovu podporu zhroutila bych se. Nedokázala jsem vedle sebe postavit dvě myšlenky tak, aby dávaly smysl. Trápily mě slova Arwen a Lexe, že si nechají její duši, ale jak? Co když je to podvod a nemají v plánu nechat mě žít. Dala jsem jim ale své slovo, že o vládu nestojím. Že toužím po jiném jmění- po lásce a štěstí.
 
Edward se snažil mou roztřepotanou mysl držet na uzdě. Pokud jsem si chtěla zachovat alespoň část rozumu čistou, musela jsem jeho našeptávání naslouchat. Slova „miluju tě“ byly jako teplý med na unavené tělo, příjemně hřály a voněly.
 
Má koncentrace pravděpodobně dosáhla svého vrcholu a osud to vycítil, protože se k nám blížila Arven. Dokázala své útlé tělo rozvlnit jako had, šaty ač vypadaly chudě z ní dělaly bohyni větru. Jakoby se kolem mí hromadila veškerá větrná energie města a rozpohybovala každičkou její část. Jako by ta bytost nebyla závislá na zemské přitažlivosti a nebyla ovlivňována jenom naší dimenzí chápání světa.
 
Zastavila se na dva kroky od nás. My seděli ve stínu hradeb Voltérry a krčili se při zemi. Shlížela na nás a aristokratickým pohledem si mě prohlížela. Poté se ke mně mírně sklonila a velmi potichounku se mě zeptala zda jsem připravená. Zcela neovladatelně jsem zakroutila hlavou a přitiskla se blíže k Edwardovi. Arwen se na něj trošičku zamračila, ale hned na to se široce usmála. Jako na něco právě přišla a také že ano.
 
„Ani já ani bratr nemáme v úmyslu ti ublížit. Ano, stále cítím tvou nedůvěru.“ Zamyslela se, ale stále si mě měřila pohledem. Po kratičké chvilce se napřímila a přehodila si rozbouřené kadeře přes rameno. „Bratr bude vládnout, bude vládnout spravedlivě a k tomu patří aby řešil prohřešky druhých, aby okradeným vracel a aby pozůstalým nahrazoval. Tobě ukradli tělo a on ti ho vrátí.“ Sklonila se ke mně a jako gesto mi podala ruku.
 
Pokusila jsem se o úsměv, ale neměla jsem pocit, že by mi jej Arwen uvěřila.
 
„Isabella má dnes naplánovaný lov v terénu.“ Odmlčela se a promnula si čelo. „Bello, budeš nám prostě muset věřit, bez toho to nepůjde! Musíš se uvolnit. Nedokážeš ji vytlačit pokud si nebudeš jistá a věř mi, skulinka mezi tvým tělem a její duší tam bude jen na malý okamžik.“
 
„Pak by nemusela být šance.“ Pošeptal mi Edward.
 
Otočila jsem se k němu, tolik se mi chtělo plakat. Takový krůček od všeho. „Co můžu ztratit.“ Ohlédla jsem se na Arwen.
 
„No tak to vidíš.“ Usmála se na mě zeširoka.
 
***
 
Poté co byla Isabella vytažena svým nejvěrnějším přítelem a obráncem Lexem na lov, začal nový věk. Nový věk pro Edwarda a Bellu, nový věk pro upíry všeobecně a vlkodlaky. Světu vládl elf. Spravedlivý, moudrý a jen přirozeně chtivý.
 
***
 
Omlouvám se za zmatky, ale nemám sílu popisovat boj který se v lesích poblíž Voltérry v mém příběhu odehrál. Určitě byl důstojný, tak jak si ho představuji, ale ťukáním do klávesnice by ztratil na svém kouzlu, alespoň pro mě. Prostě si jen představte dva nádherné elfy a dvě třepotající se duše bojující o svou budoucnost. Myslím, že tam Bella potkala i Arona (bílého vlka).
 
Děkuji všem, kteří se do mých fantazií začetli, kteří je okomentovali a tím mě podporovali.