Omamná vůně frézie 45.

Né, že bych nedokázal věřit, ale bylo to tak neskutečně krásné, že to nemohla být pravda. Hladila mě teplá smyslná energie a já nedokázal vnímat nic jiného, jenom to uhrančivé teplo a své myšlenky, které se stále stavěly na odpor tomu co se právě stalo.
 
Sledoval jsem mravence, který se mi vyšplhal na hřbet ruky. Jediný svědek, tahle maličká bytost. Shodil jsem ho dolů a zvedl hlavu, snažil jsem se pohledem rozpoznat její křivky, ale ani můj ostrý zrak nedokázal prohlédnou do jiné sféry bytí. Byla tady se mnou a přitom byla tisíce kilometrů daleko.
 
Uvědomil jsem si, že jsem ji neodpověděl na to, že mě miluje. Nadechl jsem se abych své zaváhání vysvětlil. Nebylo to tak, že bych nevěděl co na to říci, ale spíše na mě doléhala realita. Stále se topím v pochybnostech. Prostě nevěřím, že upíři mají duši.
 
„Mají …“ zašeptala mi někam za krk. „Věř mi, mají.“ Odmlčela se, ale potom její hlas zněl z větší dálky, jakoby někde dále z lesa. „Ale Edwarde, prosím pochop, k čemu je mi duše když nemám tělo. Jak bych mohla být s tebou? Nikdy jsi se neměl dozvědět, že je to tak jak to je.“ Její tragický tón se míhal kolem mě. Točila se mi hlava.
 
„Na tom nezáleží. Jsem nejšťastnější upír pod sluncem. Vím, že mě miluješ a že jsi nezapomněla.“ Pro tuhle chvíli mi to opravdu stačilo, ale jak mám uvěřit tomu, že mě teď netrhají vlkodlaci na kousky a já neblouzním?
 
„Prostě musíš věřit.“ Když to vyslovila, cítil jsem jak se veškerá její energie kumuluje uvnitř mě. Jako by se na pár okamžiků stala mou součástí. Až po konečky prstů mě zalila její niterná jiskřivost a donutila mě postavit se na nohy, jako by mě dokázala ovládat. Jako bych ani nedokázal sám myslet. Neustále se mi v hlavě míhaly obrazy mě samotného pohledem Belly. Uvnitř mě to rvalo na díly, ale ona ty díly obratně zacelovala.
 
„Tak dlouho jsem necítila to spojení, je to krásné … a tvá duše mě objímá a laská … Edwarde, kéž bys mohl pochopit …“ bylo mi líto, že mě moje vědomí nepustí k mému podvědomí abych pochopil jak moc dobře se Bella cítí. Cítil jsem ji, ale né tak jako ona dokázala cítit mě. Její duše vplula do mého těla a užívala si přítomnosti té mé.
 
„Tohle ti můžu jenom závidět, ten pocit jakéhosi hlubokého naplnění.“ Zhluboka jsem se nadechl abych dokázal vnímat všechno kolem mě. Přeci jen hranice byla jenom krůček od mě. Co mě ale překvapilo byla intenzivní kořeněná vůně linoucí se kousek ode mě. Teplo jednoho těla …
 
„Klid prosím, přišel jsem v míru.“ Chlapecký hlas, sotva odrostlé dítě na mě promluvilo. I s Bells uvnitř mě samotného jsem se opatrně pootočil. Přede mnou, na své straně hranice stál vysoký, svalnatý, snědý kluk nebo mladý muž s dlouhými vlasy v barvě nejtemnějšího onyxu. Nebyl jsem schopen jediného slova. Jenom jsem na něho zíral. On mi svým pohledem opětoval veškerou mou nedůvěru.
 
„Mé jméno je Jacob, dále se nemusím představovat, předpokládám.“ Lišácky se na mě usmál.
 
„Edward Cullen.“ Natáhl jsem k němu ruku, ale v zápětí jsem ji stáhnul zpět- jenom hloupý zvyk.
 
„Teď porušuji veškerá pravidla našeho kmene.“ Zasyčel někam za sebe. Z lesa za jeho zády se ozvalo nesouhlasné vrčení.
 
„Protože se mnou mluvíš.“ Odtušil jsem potichu, ale byl jsem si jistý, že to všichni slyší.
 
„Podívejte, oba. Ty i ta duše ženy prožíváte něco co náš kmen už zažil. Pochopil jsem, že ona.“ Skočil jsem mu do řeči, vadily mi oslovení ona nebo žena.
 
„Bella.“ Snažil jsem se o nenucený klidný tón hlasu.
 
„Dobrá, tak Bella. Pochopil jsem, že Bella přišla o své tělo. Je to tak?“
 
„Ano.“ Odtušil jsem.
 
„My naše těla běžně opouštíme- dělíme se o ně s dušemi vlků, jsem si jistý, že pokud ty Edwarde dokážeš s pomocí Belly opustit své tělo a osamostatnit svou duši, dokážete společnou silou získat zpět ukradené Belino tělo.“
 
Energie uvnitř mě se otřásla a promluvila tichým hláskem. „Jacobe a je možné aby jedno tělo mělo dvě duše?“
 
„Nemyslím, ale vlastně ani nevím, každopádně buď bude mít tělo tvá duše nebo ta druhá. Zbytek je na Vás. Těšilo mě.“ Ustoupil od krok zpět a vyskočil do vzduchu. Magické stvoření se přeměnilo ve veliké statné zvíře s bílým kožichem jako čerstvý sníh.
 
„Tohle ale nebyl vlkodlak tak jak je znám já.“ Vydechl jsem nahromaděný vzduch z plic.
 
„Máš pravdu, tohle nebylo, nemocné- nebo nakažené tělo nemocí vlkodlaků, tohle je magická bytost …“ její hlas se ztrácel uvnitř mě a já začínal cítit potřebu odpočívat. Tolik let jsem ho nepotřeboval, ale teď bych nějaký vnitřní klid konejšivě přivítal.