Omamná vůně frézie 43.

Zabývat se svou zlomenou duší byla ztráta času. Chovala jsem se uboze, možná jenom proto, že jsem kolem sebe měla jenom samou ubohost. Já jsem byla vyšší upír. Bylo to nutné. Bylo nutné oddělit zrno od plev. Víc něž ho nenávidět, bych ho měla milovat. Odešel a nechal mě rozjímat nade mnou samotnou. S určitostí jsem se našla. Našla jsem v sobě urozenou krev. Více modrou než červenou. Čistě vonící po fréziích. Stala jsem se čistou esencí upířího pokolení. Esencí která určuje směr, kterým se vydáme.
 
Konečně i mé oči začaly promlouvat. Stačil jediný pohled do mých rudě zbarvených očí a všichni padali na kolena. Jejich čerstvá neobvyklá barva na sebe upozorňovala. Byly to oči rodu Volturi. Oči rodu, který jsem kdysi díky své hlouposti zradila. Ale mé rozhodnutí vynahradit si všechen zmeškaný čas už padlo. Nebylo cesty zpět.
 
Vykročila jsem pravou nohou do nového věku. Díky svým následovníkům, jsem dokázala oživit zašlou slávu Volterry. Rekonstrukce hradu trvala jenom pár let, jediné co jsem si nostalgicky přála zachovat byla podlaha, kterou jsem kdysi rozbila vlastní pěstí. Chtěla jsem mít připomínku své hlouposti. Chtěla jsem, aby mi příštích tisíc let připomínala jak velikou chybu jsem udělala …
 
Díky neodolatelné lidské krvi jsem se dostala mnohem dále než jsem si doufala. Mé schopnosti věděly jak mě potěšit. Různé možnosti, tisíc možností jak ovládnout upíry, tohle za to stálo. Samozřejmě, když pomineme její výživnou hodnotu a chuť.  Lahodná, vláčná, vstřebávající se červená tekutina. Milovala jsem ten pocit, moci pohlédnout mladé dívce do očí a sledovat její strach. Sledovat jak dříve něž pod mým krvavým polibkem umírají strachem a hrůzou. Jejich krev potom získala jedinečný nádech, který ukojil i mé nejsmyslnější choutky.
 
Potřeba návratu ke svým kořenům na sebe nenechala dlouho čekat. Stala jsem se členem padlé rodiny Volturi a postavila jsem se jí do čela. Isabella Volturi, jak nádherně to znělo. Nekonečné zástupy upírů toužících po společenství se mnou. Toužící po tom, moci se pyšnit jménem Volturi a stát mi po boku. Zajistit si mou bezmeznou ochranu.
 
Vybírat si mezi nimi bylo složité. Tolik, tolik talentovaných … všichni byli ochotní se pro mě obětovat. Obětovat svůj život pro ten můj, jen aby mi mohli dělat po nějaký čas ochranu a společnost. V zástupech nových žádajících jsem si našla svého oblíbence. Prošel zkouškami, které jsem si přichystala. Dokázal odolat teplé krvi i poté co jsem ho nechala vyhladovět. V boji s protivníkem byl jako nezvladatelné zvíře. Jako by byl k boji stvořen. Moje sympatie opětoval možná více než by bylo vhodné, ale neodmítala jsem ho. Jeho potenciál byl ohromný. Byla jsem rozhodnutá, že on nahradí místo, které měl původně zastávat Edward. Měl být mým ochráncem. Naštěstí dříve než jsem s ním mohla začít ve svém budoucím životě počítat odešel, utekl do Forks. Uvolnil tak místo po mém boku, ale i v mém srdci.
 
On si vybral mě a já si vybrala jeho. Stal se mým druhým já. Chránil moje tělo, ale i mou duši. Jeho neochvějná schopnost na první pohled nikoho neohromila, ale hned na druhý pohled všichni pochopili, že až tak zbytečná nebyla. Rozkládal kolem mě svůj neochvějný štít, nikdo nemohl nic co bych mu ve své blízkosti nedovolila. Pokud ovšem nechtěl vědět jaké to je „nechat se unášet větrem“.
 
Já jsem byla útočná zbraň a on byl ten který tu zbraň chránil. Lex. Můj nejvěrnější Lex.
 
Jediná vada, která mi opravdu vadila a dělala mi hluboké vrásky na čele bylo to, že se stejnou neoblomností s jakou blokoval ostatní upíry, blokoval i mě proti jemu samotnému. Nedokázala jsem z jeho mysli nic vyčíst, jeho budoucnost jakoby neexistovala a jako by ani nevedla stejnou cestou jako ta má. 
 
Jakoby pocházel z nějakého paralérně propojeného světa, který s tím mým reálným nesouvisí. Tichá komunikace mezi ním a jeho sestrou Arwen mi naháněla husí kůži. Ne snad proto, že by to bylo nějak nebezpečné, ale proto, že mi odpíral nahlédnout do nich.
 
Netoužila jsem po ničem jiném. Jenom vědět na co myslí, když mi stojí po boku a jeho sestra k nám obdivně zhlíží od mých nohou.
 
Nic není dokonalé a kapička nejistoty ještě nikoho o život nepřipravila. Neměla jsem pocit, že já bych měla být tou první.
 
***
 
Pokud by se mi někdo snažil namluvit, že má zlomené srdce, roztrhala bych ho na několik menších. Z vlastní zkušenosti vím, že osoba která má zlomené srdce o tom nedokáže ani mluvit. Důkaz o tom mám denně před očima. Edward se plouží jako stín. Maličký stín předešlého života. To, co mu má sestra odepřela si jinde nedokázal najít, hledat lásku? On se o to ani nesnažil. O to více mi ho bylo líto. Nelze dokázat zapomenout, když před sebou máte krutou věčnost a víte, že ona existuje. Víte, že tam je a víte, že si našla společnost po které toužila. Víte, že si ani nevzpomene na ten cit, který je tak opájel, z kterého byly živené jejich osobnosti. Když se ten motor vytratil- přestal žít. Bella byla jeho motor, byla jeho srdce, které ho pohánělo kupředu. Nutilo ho plánovat a snít si růžovou budoucnost, která se mu sesypala jako domeček z karet. Normálně by se dal jejich domeček plný snů stavět od základu znova, ale ten jejich rozfoukala vichřice a nikdo jednotlivé stavební díly nedohledá do doby než to oba budou chtít.
 
Oba musí pochopit, že aby jejich budoucnost byla, aby byla vůbec nějaká, musí být spolu. Pokud půjdou životem každý sám za sebe jako solitéři, nikdy žádnou budoucnost, ani žádné vize nebudou mít. Na některé věci prostě musí být dva. Dva partneři, partneři pro celou věčnost s důvěrou na dlani.