Omamná vůně frézie 42.

Má smysl snažit se změnit něco, co je pravděpodobně předem dáno? Myslím, že ne. Ale od čeho je tu stará dobrá víra v dobro? Víra dokáže hodně. Já se snažil věřit, stále se snažím, ale zatím bez výsledku. Ale třeba se něco změní až se vrátí z lovu, zase to bude moje Bella, Bella kterou znám- na delší čas a né jenom na pár dní.
 
Co je to pár dní lásky v porovnáním s několika týdny trpení. Sice je pravda, že do svého života vložila jakýsi řád – pár dní hodná- zbytek měsíce zlá, ale já ten řád nechápu a ani snad nechci chápat, hlava mi to nebere.
 
Stále dokola jsem si říkal „dám ji ještě šanci“. Ale myslím, že šance které tomu dávalo mé srdce prostě došly. Další v záloze nemám. Místo doufání a víry začínám pociťovat prázdnotu. Jakoby Bella umřela a já umíral s ní … Pomalu se vytrácí ten cit, který se snaží tu malou jiskřičku víry přiživovat. Stále bych pro ni umřel, ale možná bych teď před smrtí na pár sekund zaváhal.
 
Dole klaply dveře, dlouho bylo ticho, nikdo z těch tří nic neříkal. Bylo mi z toho zoufale. Kdyby ji tehdy Emmett nepokousal a já kdybych … kruci … do hajzlu!
 
„Mám toho dost.“ Do žil mi vjel adrenalin. Vytáhl jsem ze skříně kufr a začal balit jen to nejdůležitější. Její vůně mě zase, jako vždy, ohromila.
 
Zvedl jsem hlavu ke dveřím, stála tam a hleděla na mě s nechápavým výrazem. V tu chvíli se mi po ní chtělo skočit a prosit za odpuštění, že jsem nad odjezdem jenom uvažoval. Nadechla se jakoby chtěla něco říci, ale jenom naprázdno polkla a její ruka se zastavila na srdci. Druhou se opřela o rám dveří.
 
„Je to semnou tak špatné?“ zavřela křečovitě oči, tvářila se jakoby měla hrozné bolesti. Podlomily se jí kolena a ona se řítila k zemi. Seděla mezi dveřmi jak její podvolené tělo dopadlo a hleděla někam k mým nohám.
 
Chtěl jsem jí odpovědět, ale ten výjev mi vzal řeč, včetně možnosti se pohybovat. Připadal jsem si jako socha z ledu, pomalu tající nad mořem bolesti milované osoby.
 
„Miluji tě, chci abys na to myslel až budeš připravený k odchodu.“ Zvedla ke mně oči, které byly stále jako tekuté zlato. Před očima se mi zjevila Bella ve stejné poloze, ale s očima temně rudýma. Ošil jsem se nad tou představou, doufal jsem, že né vizí.
 
V domě bouchly další dveře. Bella prudce otočila hlavu a nevěřícně sledovala Alici s Jasperem, každý měl v ruce kufr, byli připravení na odjezd.
 
„Co, co se děje …“ hlesla potichu.
 
„Odjíždíme, Jasper už nemůže dál, má z tvých změn nálad ustavičné bolesti a ani mě už to nebaví.“ Sklopila oči, ale hned na to se podívala na mě. Dodala mi tím potřebnou odvahu. Odvahu promluvit.
 
„Bells, myslím, že bude nejlepší když ti my tři vyklidíme pole, tak jak jsi si přála když jsme spolu mluvili naposledy.“ Každé slovo mi dělalo hluboký, bolestivý zářez do srdce, tak moc to bolelo.
 
„Ale to jsem nebyla já … prosím, neodcházej … Edwarde nepřežiji bez tebe ani jediný den. Prosím.“ Vstala a s přískokem se mi omotala kolem krku, jen zázrakem jsem ji nepolíbil.
 
„Bello pusť mě.“ Na rozložitější větu jsem neměl myšlenky. Alice se zatvářila jako bych to říkal jí a né její sestře. Bolelo jí to možná stejně jako Bellu, ale všichni jsme věděli, že bez Bells ty bolesti budou menší. To na tom bylo nejděsivější. Milovat někoho, kdo vám soustavičně ubližuje je hodně náročné, ale být bez něj … to je věc druhá …
 
Odtáhla se. Najednou jsem měl pocit jako by se něco uvnitř ní zlomilo. Napřímila se a udělala krok vzad. „Vypadni, vypadněte všichni!“ Křičela jakoby ji stíhaly děsy a né já. Popadl jsem svůj nedobalený kufr a utíkal pryč. Až moc dobře jsem si pamatoval jak reagují její schopnosti, když je na povrchu její horší část- její druhé já. Je potom jako smrtící vichřice. A té jsem rozhodně netoužil stát v cestě.
 
Ve vstupních dveřích jsem se na okamžik zastavil. Podíval jsem se na ni. Vypadala jako smrt, kde je ta veselá dívka? Ta kterou jsem miloval. Stála tam cizí žena a chystala se k útoku.
 
Překročil jsem práh dveří a jako šíp mě zasáhla neuvěřitelná bolest. Mé srdce tady chtělo stůj co stůj zůstat s ní, ale vědělo, že i já ho potřebuji. Pocit, že jsem u ní nechal část sebe sama mě nedokázala zastavit. Utíkal jsem. Kufr jsem odhodil kus za městem a jenom utíkal. Nedokázala jsem se zastavit, bolest která se o mě pokoušela byla jenom krok za mnou, kdybych zvolnil dohnala by mě. A to by mě mohlo zabít …
 
***
 
Edward utíkal jakoby mu za patami hořelo. Ani mě ani Jasperovi se nechtělo hrát si na stíhače a snažit se ho dohonit. Běželi jsme naší rychlostí a drželi se jeho stopy. Navíc jeho kufr byl další závaží.
 
Snažila jsem se myslet na cokoliv, jen né na sestřičku, která v tuhle chvíli propadala šílenství. Zakazovala jsem si ji. Mít ji v hlavě bylo jako kdybych si tam dobrovolně vložila bombu, které odtikával čas. S jistotou jsem věděla, že kdybych na ni myslela otočila bych se a utíkala k ní zpět. Nikdo nikdy nemiloval svého, byť nevlastního sourozence více než já ji. Ale tohle už nebyla ona. Bylo to něco co ji posedlo … něco co se dralo na povrch stůj co stůj …
 
***
 
Jediné co jsem věděla naprosto určitě bylo, že v životě Bells se objeví další muž.
 
Lex- jeho jméno mi samovolně evokovalo slovo lest. Měla jsem co dělat, abych to utajila před Edwardem. Nechtěla jsem aby „zemřel“ potřetí. (Prvně, když byl přeměněn. Podruhé, když od ní odešel. Potřetí by mohlo být, kdyby se dozvěděl, že ona na něj zapomněla.)