Nový život - 12. kapitola

Tady nová kapitola. Doufám, že se bude líbit. Moc prosím komenty. Předem díky.
 
 
 
12. kapitola – Nový domov
 
Edwardův pohled :
Otevřela dveře, ale než stačila vstoupit, Alice jí předběhla a přibouchla jí dveře přímo před nosem. Nejdříve jsem nechápal proč, ale pak jsem slyšel sestru v myšlenkách.
 
„Proč jsme toho psa někam nedali dřív.“už mi došlo co se stalo „Teď přijdu o slavnostní příchod nového člena naší rodiny.“ Pokračovala v myšlenkách. Mezi tím na mě celá rodina civěla tím stylem : co se to vlastně stalo?
 
„Jedním slovem…pes“ Všem se v očích objevilo pochopení. Všem došlo, co by se asi stalo kdyby ho Alice právě neodnášela. Bella se také otočila na mě. V jejím pohledu byla vidět zmatenost.
 
„Když jsme tě našli…spolu s tebou to přežilo malé štěně“ vysvětlil jsem a pozoroval uvědomění co jí bylo vepsané v obličeji.
 
„Lin“ vyklouzlo jí. Pochopil jsem, že se tak asi bude jmenovat.
 
„Co s ní bude ?“ Zeptala se stejně jako moje sestra v myšlenkách. „Já
bych si jí chtěla nechat…až budu připravená.“ Opravdu jí na tom pejskovi muselo dost záležet.
 
„To je hezké, ale kam ho dáme.“ Mluvila v myšlenkách sestra.
 
„Zatím ho necháme venku.“ Řekl jsem. Ale nemůže přece pobíhat jen tak volně.
 
„Má tam boudu“ Řekl pyšným hlasem Emmet. Všichni jsme se na něj koukli.
 
„No vážně je tam bouda.“ Potvrdila Alice vmysli.
 
„Neměl jsem co dělat.“ Obhajoval se, když jsme se začali smát. Bella se mu ale nesmála. Přišla k němu, objala ho a řekla jen tiše „Díky.“ Emmet se nezapřel a objal jí medvědím obětím.
 
Nevím co to do ní vjelo, ale doufám že taková bude pořád. Vypadala smutně, ale zároveň potěšeně, vylezl z toho divný výraz. Bella Emmet pustila a tázavým pohledem koukla na Carlisle, jestli tedy může konečně dovnitř. Nezdálo se to ale stáli jsme tu už nějakou dobu. Než stačila, ale otevřít Alice už byla zpět, nyní bez pejska. Bella otevřela a vstoupila do haly.
 
Bellin pohled :
 
Vstoupila jsem do prostorné haly. Byla prostorná, hned u dveří byla světlá, staře vypadající, větší židle. Zdi byli bílé. Byli tu stojany a vázy, vše sladěno do jemných, světlých barev. Rovně vedli schody do dalšího patra. Po levé straně byli dveře zavřené. Nejspíše do garáže. Hala byla v celku velká.
 
„Běž dál“ Oslovil mě Carlisle. Pousmála jsem se na něj a šla do místnosti kam nevedli dveře, byl to jen takový průchod.
 
Vešla jsem do obýváku. Znovu světlounké barvy. Bílá a béžová, dominovali tomuto pokoji. Moderní, pohodlně vypadající, bílá pohovka byla středem pozornosti, hned po televizi. Malý, skleněný stolek mezi nimi. Všude bílé poličky a na nich doplňky, aby pokoj nevypadal prázdně. Pár křesel okolo ve stejném typu jako pohovka. Na nich byli béžové polštáře a sem tam po pokoji květina. Buď ve váze v podobě bílých lilií, nebo prostě obyčejné pokojové květiny. Bylo to tu stejně pěkně sladěné jako v hale. Zaujali mě dvě zdi co byli prosklené. Byla to velmi zajímavé a pokoji to dodávalo kouzlo a moderno. Nenechala jsem se po druhé pobízet a šla k dalšímu průchodu. Nyní do kuchyně spojené s jídelnou. V kuchyni bylo vše co je v běžné domácnosti potřebné, když jsem nechápala v čemu je toto potřeba. Když jsem viděla jídelní stůl málem jsem se začala smát. Už jsem viděla jak jsem sem dotáhla jelena a dáváme si tu všichni rodinou večeři. Ale nic jsem neříkala. Jako v předešlých místnostech bylo vše slazeno. Kuchyň byla nádherná a moderní. Jídelně dominoval velký mohutný stůl. Nohy měl kovové a velké, jinak byl prosklený. Kolem osm židlí. Že by mě čekali ?
 
„Chceš vidět svůj pokoj“ Zeptala se Esme. Asi ho musela přepravovat, když jsem byla mimo.
 
„Opravdu ?“ Zeptala jsem se. Já mám svůj pokoj.
 
„Pojď za mnou.“ Řekla a já ji následovala. Vyšli jsme do patra. Po pravé straně byli 3 pokoje a po levé také. Já jsem zamířila za Esme doprava. 
 
„Tady je Edward“ Ukázala na pokoj hned u schodů. Hned vedle něj byl ten můj. Otevřela dveře a nechala mě vejít jako první. Zůstala jsem jen němě stát. Pokoj byl v barvě lilií. Bílý, čistý. Vše bylo slazeno do barev bílé a černé. Bílé poličky, které byli zatím prázdné. Bílá postel s černým povlečením. Černá mohutná skříň. Vedle ní bílé zrcadlo s černými ornamenty. Bílý psací stůl, na kterém ležel černý notebook. Černá jednoduchá židle u něj. Jedna zeď byla prosklená a bylo vidět na řeku.
 
Byla to neskutečná nádhera. Celé dohromady to dávalo atmosféru nadpřirozena. Boj mezi dobrem a zlem.
 
„Líbí se ti ? Samozřejmě se dá vše udělat podle tvého vkusu. Jestli se ti…“ Nenechala jsem jí domluvit a objala jí.
 
„Je to nádherné…díky“ Dneska již po druhé co jsem na měkko. Konečně mám svůj vlastní pokoj. Prostě fantazie.
 
„Skříň máš ZATÍM prázdnou.“ Zdůraznila slovo zatím „ ale to se časem změní. Prozatím ti pučím něco od sebe.“ Řekla mi ta malá, která vypadala jako elf.
 
„Koupelna je hned tady.“ Vyvedla mě Esme z pokoje a ukázala na ty třetí dveře.
 
„Máte ji společnou, jelikož jsem původně nepočítala že přijdeš. Ostatní jí mají rovnou z pokoje. Za to se moc omlouvám“  Začala Esme. Takže já mám společnou koupelnu s Edwardem a to je kdo.
 
„Který je Edward ?“ Zeptala jsem se po pravdě. Zatím jsem nikoho neznala.
 
„Promiň já jsem zapomněl, že jsme se nestihli ještě představit.“ Začal se Carlisle omlouvat. Bylo to divné, mluvili jsme spolu, ale já nevěděla jak se jmenují. Bylo mi do smíchu. Přešli jsme tady do obýváku, tam se posadili a on začal představovat.
 
„To je Emmet.“ Ukázal na toho mohutného se svaly, ten se na mě začal usmívat jako sluníčko.
 
„Ten je v páru s Rosalii.“ Ukázal na blondýnu, co by klidně mohla dělat modelku.
 
„Tohle je Jasper“ Ukázal na toho s těmi jizvami. Prohlížel si mě jako zločince. Bylo mi to nepříjemné.
 
„Ten je v páru s Alicí.“ Ukázal na malou elfku.
 
„A poslední je Edward“ Pokynul k tomu s bronzovými vlasy. Ten z nich byl asi nejhezčí, škoda že je nemám ráda. I když se moje averze vůči nim trochu zmenšila, přesto to asi nikdy nebude moje opravdová rodina. Se všemi jsem si potřásla rukou a zanedlouho jsem se odebrala do svého pokoje.
 
Na posteli mi ležela osuška a čisté oblečení. Myslím si že to byla Alice, i když jí znám krátce tipla bych to na ní. Vše jsem pobrala a šla rovnou do koupelny.
 
Ta byla také nádherná. Tam převládala béžová. Béžové kachličky byli všude. Byla tu i vana, tak i sprcha, záchod i umyvadlo. I když nechápu k čemu oni potřebují záchod. Podle toho co o nás vím je, že nejíme a tudíž nepotřebujeme na záchod. Přijdou mi minutu od minuty divnější.
 
Nakonec jsem si dala po dlouhém dumaní jestli vana nebo sprcha, dlouhou sprchu. Nebylo to jako dřív, necítila jsem žádné uvolnění. Jen dopad teplé vody co mi zahřívala kůži. Nic víc, nic míň. Po dlouhé době jsem vylezla, osušila se a oblékla si šaty co mi byli předěleny. Byly to bílé, dlouhé, úzké kalhoty. Šedé triko bez ramínek. Vlasy jsem si dala do ruční a šla do svého pokoje. Tam jsem našla šedivé boty. Přesněji baleríny. Sundala jsem si ručník a hodila ho na postel a přistoupila jsem k zrcadlu. Když jsem se do něj podívala , nemohla jsem věřit svým očím. Byla jsem nádherná.
 
Vypadala jsem jako modelka. Dokonalé křivky. I když jsem měla vlasy mokré a bez objemu, vypadali krásně. Zarážel mě jen můj pohled. Oči jsem totiž měla rudé. Potěšily mě jen ty proužky zlaté co se sem tam objevily.
Najednou mě v mém rozjímání vyrušilo zaklepaní.
 
„Dále“ zavolala jsem a dveře se pomalu otevřely.