Nový život - 11. kapitola

Takže poslední kapitola, kterou píší před odjezdem na 14 dní do míst, kde není přístup k počítačům. Doufám, že se bude líbit a že ji také řádně okomentujete. Předem díky...
 
11. kapitola – Lov zvířat…fuj
 
Pohled Belly :
Že by tem medvěd vypadal nějak chutně to se teda říci nedá. Pomalu jsem se připravovala ke skoku. Přesně jsem věděla co a jak. Už jsem téměř skočila, když mě do nosu udeřila mnohem lákavější, sladší vůně, které jednoduše nešlo odolat. Nikdy v životě jsem po něčem tak silně netoužila. Všechno jsem viděla rudě. Lesem mě vedla touha, která mi přidávala na rychlosti. Blížila jsem se ke svému cíly. Nechtěla jsem se schovávat za keřem, chtěla jsem svou kořist ochutnat hned. Běžela jsem a nic jiného nevnímala, jen zdroj mé touhy. Byl už na dosah. Už jsem ho viděla. Mladý hoch. Hnědé vlasy, menší, silnější postava. Vypadal, že se ztratil, ale já mu už pomůžu najít cestu z tohoto místa. Zrychlila jsem a nechala se úplně pohltit svými smysli, už byl na dosah, když do mě něco silného a tvrdého narazilo. Uvědomila jsem si že je to také upír, ale ten mě v tuhle chvíli absolutně nezajímal. Vrazila jsem tvrdě do stromu, který se pod mou vahou zlomil na půl. Okamžitě jsem se vzpamatovala a znovu vyběhla za svou kořistí. Všude rudo, ale ten upír prostě nedal pokoj. Znovu mě odhodil, nyní o dost dál, než byl ten mladík. Ten si ale koleduje o pěkný malér.  Chtěla jsem znovu vyběhnout, když mě srazil na zem a nepustil. Ležela jsem na břiše, ruce mi pevně držel za zády a nedal mi jedinou šanci se mu vysmýknout. Zuřila jsem. Byla jsem naprosto bez sebe. Snažila jsem se odhodit a to se mi po chvíli také podařilo. Narazil do stromu. Byl to ten s bronzovými vlasy. Neměl nejmenší šanci. Cítím tu sílu. Chtěla jsem se znovu rozběhnout. Nyní mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem jen za každou cenu uhasit žízeň a ztlumit tu bolest v hrdle. Ale znovu mě někdo odhodil. A bylo to ještě dál. Než jsem stihla dopadnout chytil mě za ruce ten s jizvami. Znovu jsem ležela na břiše s rukama za zády. Ale tentokrát mě přidržoval i ten co mě zprvu odhodil, ten svalovec. Nadechla jsem se, ale ta vůně byla pryč. Cítila jsem jen les. Červená mlha zuřivosti mě pomalu opouštěla a já si začala uvědomovat co jsem málem udělala. Pokusila jsem se zabít člověka. Přestala jsem se vrtět v neprolomitelném sevření teď již 3 upírů a zklidnila jsem se. Jen jsem ležela a na mě všichni ostatní.
 
„Budeš v klidu, když tě pustíme ?“ Zeptal se Carlisle. Já jsem jen zavrtěla hlavou na souhlas. Moc jsem se styděla na to, abych mluvila.
 
„Dobře hoši, pusťte ji.“ Sevření povolilo a pak úplně zmizelo. Rychle jsem se zvedla ze země. „Asi to sama nezvládnu.“ To byl objev roku. Ale zdá se to tak nepřekonatelné. Jak mohu lovit zvířata, když mi ani trochu nepřipomínají vůni člověka. Oproti lidem jsou zvířata nic. Pro srovnání. Lidé jsou jako čokoláda a zvíře je jako květák. Co byste si vybrali. Já čokoládu.
 
„Takže… asi bych měla ulovit zvíře, ale to tak nevoní.“ Vysvětlila jsem jim.
 
„Ano, půjdeme všichni s tebou. Nemusíš se bát“ To se jim lehko řekne, oni málem nezabili člověka, ale poslechla jsem je.
 
„Pojď za mnou.“ Řekla mi Esme. Já jsem ji tedy následovala. Tři šli přede mnou, byli to ty děvčata a za mnou běželi další dva, ten s jizvami a ten silák. Po pravém boku byl Carlisle a po levém mi byl hlídač ten s bronzovými vlasy. Vypadala jsem jako nejhorší vězeň, který je eskortován do jiného vězení a tohle jsou mí hlídači. Esme a dvě děvčata zastavila, pár metrů od zvířete, což jsem poznala podle jeho pachu.
 
„Tak jdi nech se vést svým instinktem“ Řekl mi ten bronzuj, jak jsem mu začala přezdívat. Já jsem nic neodpověděla a rovnou běžela za svou kořistí.
 
 
Pohled Edwarda :
Ona mi nic neodpověděla a rovnou se vydala na lov, tentokrát snad na ten správný. Bude to sní velmi těžké. Je novorozená, když pomyslím, že jsme na ní museli být tři. Já sám ji jen těžko odhodil. A je velmi rychlá, téměř tak jako já. Je prostě dokonalá. Rychlá, silná a krásná. A nedotčená mého daru. Co s ní budeme dělat ?
 
Běželi jsme pomalu za ní. Okolo nebyl žádný člověk, takže se nemohla stát žádná „nehoda“. Běžela rychle. Chvíli si vyčkala za stromem na vhodnou chvíli. Pak se nadechla a skočila. Svou oběť rychle usmrtila, zlomila jí vaz a pak se do ní zakousla. Pila hltavě, ale zároveň elegantně. Byla to pravá lovkyně. Vypadala znechuceně. Asi jí to moc nechutnalo. Po tom co dopila poslední kapku krve tělo odhodila a běžela za námi.
 
„Hmm…no…víte…já… mám ještě žízeň “ Vylezlo z ní po delší době.
 
„To je zcela normální. Jsi novorozená, to znamená, že budeš potřebovat více krve, než si zvykneš.“ Vysvětloval Carlisle.
 
A ona pozorně poslouchala. V jejích očích jsem, ale mohl pořád vidět určité zábrany co proti nám měla, i když to nyní nedávala tak zjevně najevo. Doposlechla si všechny rady co jí náš otec dával a pak jsme se znovu seřadili do naší „formace“ a vedli jí k nové kořisti, kterou stejně tak elegantně jako minule do poslední kapky vysála. Potom se spokojeně usmála. Vypadala, že je na sebe pyšná.
 
„Půjdeme domů“ Oznámil Carlisle. Bella nic neřekla a němě nás následovala, tentokrát v uvolněnější formaci.
 
Běželi jsme až k našemu domu, před, kterým jsme zastavili a nechali naší novou sestru si prohlédnout náš domov z venku. Vypadala překvapeně a uznale.
 
„Máte moc hezký dům“ pochválila.
„Máme“ opravil ji Carlisle. Zdálo se že se jí to nějak nedotklo.
 
Přešli jsme v vchodovým dveřím a vkročili  do jejího nového života…