Noctuabundus est - 8. část "Vzpomínky na Isabell"

 Řekl jsem jí ten krutý fakt, nebylo totiž pochyb. Alice viděla, že se brzy dozví pravdu a to navzdory mému přesvědčení a opatřením. Ten, kdo se jí tak hrubě prořekne, zatím není znám ani díky vizím mé sestry. Nelze tomu předejít, neboť kostky již byly vrženy.

Jak teskně můj výrok zněl, jsem si přečetl až z její tváře a již tehdy jsem toho litoval. A má lítost byla o to větší, že mi ji tak připomínala. Isabell.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě z mých myšlenek.

„Však ty to moc dobře víš,“ odtušil jsem.

„Vím,“ přitakala, „a právě proto tu jsem. Měl bys…“ Musel jsem se usmát. Věděl jsem, co mi chce říct. Ta myšlenky byla jasná, ale stejně jasná byla i odpověď.

„Moc dobře víš, že to nejde.“

„Zajisté, ale už je to přes půl století, bratře,“ dodala měkce a odešla pryč. Půl století? A kdo vlastně ví, jak se čas počítá pro nesmrtelné? Je to vteřina, minuta snad?

Před půl stoletím to byl začátek, konec nastal až před dvanácti lety…

 

Stál jsem tam ve stínu stromů, jenž mě halily do svého temného světa, hleděl jsem před sebe a stále jsem tomunemohl uvěřit. Je mrtvá. Isabell je mrtvá.

„To nemůže být pravda,“ odporoval jsem sám sobě, zdravému úsudku i vlastním očím. Přede mnou se právě pozůstalí loučili s Isabell, nejsmutnější pohled byl na malé děvčátko stojící kousek stranou. Po tvářích jí kanuly slzy, které v záři podzimního slunce vypadaly jako malé lesklé perličky. V jedné ruce svírala lilii a za druhou jí držela žena nápadně podobná Isabell. Nejspíš její dcera, o které mi tolikrát psala. Proč jen, proč mi nenapsala do poslední chvíle, že umírá? Proč? Za poslední pohled na ní, konečné rozloučení bych dal život. Ve skutečnosti hodlám udělat to samé – vzdát se věčnosti, ale smět jí naposledy spatřit, to zůstane napořád mým přáním.

„Na to zapomeň,“ ozvalo se tiše za mnou. Kdo jiný, než Alice mohl vědět, kam jsem šel. Povzdechl jsem si, a aniž bych odvrátil svůj pohled od její rakve, odpověděl jsem: „Před čtyřiceti pěti lety jsem jí dal možnost volby. Jak jistě víš, rozhodla se pro život plný štěstí a dětí, který já jsem jí nabídnout nemohl,“ začal jsem sklesle se zármutkem v hlasu a přívalem vzpomínek v hlavě, „Bylo to její rozhodnutí a já ji miloval natolik, že jsem jí nemohl neslíbit než, že kvůli ní nepromarním svojí existenci. Jasně se pamatuji na její slova, její tvář a i ten slib, co jsem jí dal. Slib, že nepřestanu hledat a nevzdám se šance žít svůj věčný život. Ale taky si pamatuji, co slíbila ona mě, řekla, ´Dokud mi bude v těle zbývat jen trocha vzduchu a já budu mít silu se nadechnout, nedopustím, abys to vzdal´. Ale ona už tu není, Alice,“ řekl jsem a smutně se na ní podíval. Kdybych mohl, už pláči a to jsem chlap. „Už není. Ztratil jsem důvod se snažit,“ přiznal jsem hořce svoji prohru a sklopil hlavu.

„Ale je. Pořád máš nás, Edwarde, a kdo ví, možná jednou potkáš tu, kterou ona ti předpověděla.“

Podíval jsem se do jejích černých očí plných lásky a uznal jsem, jak sobecké by bylo opustit tu svou věčnou klec, v níž jsem zavřený. Má rodina by trpěla a to jim nechci způsobit, už ne. Ale mé naděje zůstanou navždy zde, na místě, kde dlí má první láska. Láska, která mě poznamenala. Díky ní jsem učinil první nesobeckou věc ve své dosavadní existenci, vzdal jsem se někoho, pro dobro té osoby. Ta láska bylo štěstí, ačkoliv byla nešťastná.

„Mé naděje zemřely s ní. Ona mi dávala sílu doufat, že i můj svět nemusí být tak ponurý,“ zašeptal jsem a Alice mě objala.

„Měla bych jít,“ řekla po chvilce a podala mi nějaký list papíru i s tužkou, smutně jsem se na něj podíval, byla to báseň, kterou jsem napsal po tom, co se rozhodla žít svůj život, tak jak bylo tehdy pravidlem. Pamatuji, že už když jsem se jí tedy ptal, bylo mi téměř jasné, jak odpoví. Vždy se toužila vdát a mít děti. Přesto to byl nejhorší den mé existence. A navždy zůstane spolu s tímto.

Smutně jsem hleděl na ten cár papíru a vzpomínal. Opřel jsem se o strom a mou mysl zaplavily myšlenky a obrazy. První se mi vybavila její tvář, její oválný obličej s hladkou světlou pletí, růžolícími tvářemi a vlasy, které měla vždy načesané tam, jak se to nosívalo. Její modré oči byly jako dvě studánky a krásně kontrastovaly s jejími rudě namalovanými rty. Byla pohledná, milá,… dokonalá. Měl jsem jí rád za to, jaká byla. Za to, jak s láskou pečovala o své mladší sourozence. Vždy měla ráda děti, to byl ten styčný bod a kámen úrazu. Proč věc, která ve vás vyvolává láska, musí tu lásku také ničit? Zamračil jsem se nad tím a vzpomínal jsem dál. Na mysl mi přišlo mnoho záblesku šťastných i těch ostatních…

Byl podvečer srpnového dne a já seděl na lavičce v parku, za ruku jsem držel svou lásku. Tušil jsem, co mi dnes řekne, ale naděje mě stále neopouštěla. Není to ironické? Naděj! Věc, která vás drží nad vodou a zároveň mučí svými „kdyby“ a „možná“. Podíval jsem se jí do jejích blankytně modrých očí a uviděl jsem tu odpověď, kterou její ústa ještě neřekla. Má mysl došla pravdě, onomu logickému závěru, ale mé srdce odmítalo uvěřit. Muselo to slyšet, slyšet od ní, z těch úst, jež jsem líbával.

„Miluji tě“ začala, ale ve vzduchu se vznášelo tiché „ale“, které ani můj upíří sluch nezachytil, přesto jsem ho vnímal jasně a čistě. Nebylo pochyb.

„Nejde to a ty to víš,“ řekla pak a podívala se mi do očí. Měla v nich slzy, a když se pak přehouply a stekly jí po tváři, vzaly s sebou i trochu černé barvy, jež jí nyní tvořila „slzy smrti“. Byly to slzy, které znamenali konec. Tehdy opravdu něco zemřelo a přece ona odešla živá.

„Vím, co po tobě žádám a vím, že je to tak,“ odtušil jsem takřka nepřítomně, ačkoli jsem v každé své buňce palčivě pociťoval tento tíživý okamžik. „Od první chvíle má mysl znala odpověď, avšak mé srdce doufala a žilo, dáli se tomu tak říci, pro tu chvíli, kdy možná řekneš „ano“. Ano, které je a bude navždy odepřeno někomu, jako jsem já.“ Pronesl jsem. „Monstru,“ nedalo mi to, musel jsem se pojmenovat tak, jak jsem to cítil.

„Pochop mě,“ řekla a svou něžnou rukou pohladila mou tvář, „ty nevíš, co po mě žádáš.“

„Vím, věř mi,“ pronesl jsem smutně.

„Potom také jistě víš, že důvod, proč mě miluješ, je ten, kdo a jaká jsem. Vše, co může číst ve mně, je odrazem toho, po čem sám toužíš. Dokud si tohle nepřiznáš, nedokážeš žít ve světle, ale zůstaneš zatracen…“

„Já jsem zatracen. Jsem monstrum, proč to nevidíš?“ nechápal jsem. Milovala mě přesto, kým jsem, ale opouštěla mě ze stejného důvodu. Zakroutila hlavou a pokračovala.

„Nechápeš mě,“ povzdechla si. „Ty nejsi zlo a nejsi ani zlý. Jsi dobrý, to co děláš, jak žiješ…“ řekla a znovu přejela svou ručkou po mé tváři. „Jen musíš pochopit, že já jsem já a to se nezmění. Vždyť ty mě ani skutečně nemiluješ.“ Osočila mne. „Miluješ tu představu, to, o co bych přišla, kdybych souhlasila. Uvědom si konečně, že naše láska, byť velká a jedinečná, nikdy nebude ničím jiným než touhou po tom, co je nám odepřeno.“

„Nešťastný to osud,“ odtušil jsem sklesle. Avšak měla pravdu. „Být už pro mne pozbývá smyslu,“ dodal jsem tiše.

„Nedopustím, abys to kdy vzal!“ řekla rázně v odpověď. „To, že nikdy nebudeme šťastni spolu, neznamená, že bych unesla tvou ztrátu. Dokud mi bude v těle zbývat jen trocha vzduchu a já budu mít silu se nadechnout, nedopustím, abys to vzdal! Ty nesmíš. Jednou najdeš, co hledáš.“

„Snad,“ řekl jsem a pohleděl na ni, „ale nikdy to nebudeš ty.“

„Ne, nebudu,“ přitakala. „Já se vdám, budu mít děti snad i vnoučata. To je to, co jsem vždy chtěla,“ řekla a mě se na malou, jen malinkatou chvíli zdálo, jakoby chtěla dodat „už nechci“. Nedodala. Bohužel a bohudík.

To byl nejlepší a zároveň nejhorší den mé existence.

 

Už jsem zase seděl u stromu. Mé vzpomínky odpluly, voda je vzala a schovala kamsi, do mé mysli. Zadíval jsem se na papír a napadlo mě, že bych měl ta slova upravit. Ta, jež byla na listě, ve mně vyvolávala naději a pobouření. Vzal jsem tužku a psal. Stačilo vlastně jen přidat verš, ostatní pasovalo. A tak vznikla má elegie za Isabell.

Lidé pomalu začínali odcházet a tak jsem zase vstal a pohleděl k pomníku její památky. U hrobu stále zůstávalo stát pár pozůstalých včetně oné malé dívenky. Chvíli jsem tam jen tak stál a k mému úžasu jsem seznal, že ona na mě hledí. Byl jsem zděšen a potěšen zároveň. Její oči byly sice hnědé, tak jiné od těch Isabelliných, avšak bylo v nich něco, co mě přimělo věřit. Byla v nich ta samá síla a laskavost jako v jejích. Byly to nyní jedny z nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl. Znal jsem za svůj „život“, pouze jednu osobu s takovýma hlubokýma očima. Byly stejné a jiné zároveň. Byly kouzelné, byly to oči Isabelliny vnučky, tím jsem si byl jist. A to byl taky důvod, proč jsem od nich nedokázal odtrhnout zrak a zároveň i důvod, pro jsem to nakonec musel udělat a taky udělal. Kdybych mohl, v té chvíli by mi po tváři kanula slza, slza dokonale vystihující, co jsem cítil. Bylo by v ní vše, od žalu a zármutku, přes zmatek a zatracení až k naději a spasení. Její oči mi dávali víru, že má Isabell je pořád se mnou, ale zároveň mě zabíjely, když jsem jí v nich spatřil a ona byla zase tady. Musel jsem zmizet, tehdy jsem to tak cítil a tak jsem v jednu chvíli stál tam, ve stínu smutečních vrb a za okamžik se má přítomnost tam zdála být pouhým snem či přeludem pro ty, jež by mě snad spatřili.

Odešel jsem a slíbil jsem si, že se jednou vrátím a na její hrob položím bílé lilie, její oblíbené květiny. Ale také jsem dobře věděl, že to nebude zítra, pozítří a dost možná ani za pár let, spíš za pár desítek. Tehdy, až mé rány zub času otupí, tak jako voda v moři zaoblí ostré a bodlavé hrany skla. Tehdy, až se nebudu muset potýkat s těma očima. Očima co ví a přitom jsou tak nevinné. Očima, které znám a přec mi budou vždy cizí. Očima, té dívky, která musí žít…

 

„Alice se chystá odvést Bellu,“ oznámil mi, „nepůjdeš se rozloučit?“

„Ne,“ řekl jsem suše. Už už se zas otočil, pak se na mě podíval a zvědavost mu nedala: „Co tu děláš?“ zeptal se.

„Vzpomínám.“

„Jsi až příliš sentimentální.“

„Díky, Emmete,“ odtušil jsem. Pokrčil rameny a poodešel. Na schodech se otočil a řekl: „O co, že u hranice budu dřív“. Protočil jsem panenky a zvedl obočí. Ne, Emmet se asi nikdy nezmění.